Teorie atribuce

Obsah

korespondující usuzování - lidé k chování, které vidí, přisuzují určité vlastnosti, korespondující charakteristiku člověka
atribuce záměru: zda chování bylo účelné, zda člověk věděl o účincích tohoto chování, pokud zjistíme že ano, následuje atribuce dispozice
atribuce dispozice: hledání, která charakteristika byla příčinou chování
kovariance - společný výskyt, H. Kelley, srovnání jednání v minulosti a současnosti
kovariační teorie - v různém čase a v různých situacích zjišťujeme, které faktory jsou přítomné, když se vyskytují či nevyskytují určité důsledky

základní kritéria atribuce:
distinktivnost - odlišnost, variabilita podnětu, nakolik člověk reaguje stejně v různých situacích
konsensus - v jedné konkrétní situaci se chovají lidé stejným způsobem
konzistence - soudržnost v čase, zda se člověk v dané situaci pokaždé zachová stejně

koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům
schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku
schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku

jsou dominantní otázkou sociální psychologie 70. 80. let
předmětem zkoumání těchto teorií je především kauzalita, její vnímání a důsledky tohoto vnímání
průkopníkem v oboru je Fritz Heider
tvrdí, že průměrný člověk se snaží získat stabilní a smysluplné dojmy o druhých

atribuční proces zahrnuje vyvozování stabilních struktur a procesů týkajících se lidí a prostředí a jejich dispozičních stavů na základě pozorovatelných znaků
jde o hierarchický proces směřující od povrchnějšího k hlubšímu
příčiny jsou lokalizovány jako vnější a vnitřní
vnitřní jsou charakteristiky aktérů událostí

chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel
ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby
zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav
atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena
faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují
z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus
bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj

při atribuci chování aktéra, v různém čase a na různých místech zjišťujeme, které faktory jsou či nejsou přítomné a jaké důsledky se tedy vyskytují či nevyskytují
existují interní atribuce (příčina spočívá v aktérovi) a dva typy externích atribucí (vnější předmět a vnější okolnosti)
Kelley aplikuje tři základní kritéria na posuzování atribucí "naivním vědcem", tedy pozorovatelem
distinktivnost - týká se specifičnosti chování vzhledem k danému podnětu
konsensus - týká se interpersonální univerzálnosti chování vzhledem k danému podnětu
konzistence - týká se stálosti chování jedince v průběhu času a rozdílných situacích

tak nazýváme předkoncepce očekávání a perspektivy účastníků interakce, které ovlivňují jejich jednání
jedna z atribučních tendencí se projevuje v rozdílných atribucích aktérů a pozorovatelů
první mají tendenci připisovat zdroj svého jednání situaci
druzí spíše aktérům

Tato rozdílnost je podle Jonese a Nisbetta způsobená třemi determinantami:

percepční fokus - aktéři mají špatný "výhled" na situaci, protože jsou jí příliš blízko
aktéři jsou více informováni sami o sobě, mají pocit, že jejich jednání je tou nejpečlivěji vybranou variantou ze všech možných alternativ, znají svou minulost ví, jakým způsobem ovlivňují své chování apod.
pozorovatelé jsou zainteresovanější na získávání informací, které jim umožní získat stabilní vhled do situace, aby jim umožnil predikci

tyto charakteristiky jsou závislejší na vnitřním prostředí než na vnějších okolnostech