Politická antropologie

Politická antropologie je jednou z nejvýznamnějších oblastí výzkumů sociální a kulturní antropologie. Zabývá se mezikulturní komparativní analýzou vzniku, vývoje a fungování politických systémů a institucí v kontextu různých sociokulturních systémů.

Centrum zájmu politické antropologie

Původně se politická antropologie orientovala na klasifikaci a analýzu politických systémů a institucí v preliterárních společnostech, v současné době ale zahrnuje rozsáhlou mezioborovou oblast srovnávacích výzkumů uplatňování moci a fungování politických systémů v předzemědělských, rolnických a industriálních společnostech.

Dnes v jejím centru zájmu stojí zejména studium vlády, mocenských struktur, politické autority, vůdcovství, uplatňování moci, sociální kontroly, politické správy, legislativy a práva v konkrétním kulturním kontextu.

V mezikulturní perspektivě jsou srovnávány zejména různé funkce politických institucí a politických činností, formy byrokratické organizace a typy sociální kontroly, rozsah a specializace vládních i nevládních politických struktur aj.

Významný problémový okruh dále představují výzkumy vzniku, vývoje a fungování státu v různých etapách evoluce lidské společnosti a studium vztahu mezi mocí, násilím a legitimní vlády.

Při studiu politické moci a autority je nezbytné věnovat pozornost jak analýze přijetí konkrétních politických rozhodnutí, tak rozhodnutím, jež přijata nebyla, přestože jim byla věnována pozornost. Jedná se totiž o dvě strany téže mince. Zcela specifickou dimenzi pak představuje fenomén politické bezmoci. V situaci bezmoci se nacházejí lidé, kteří nedisponují organizačními strukturami, komunikačními kanály a sociopolitickými zdroji, jež by jim umožnily přístup k rozhodování a moci.

Historie a vývojové proměny politické antropologie

Kořeny politické antropologie lze nalézt již v evolucionistické antropologii druhé poloviny 19. století.

Henry James Sumner Maine

Ve Velké Británii anticipoval vznik zrození politické antropologie Henry James Sumner Maine, který věnoval pozornost vývoji politických a právních institucí. Podle Maina byla evoluční transformace primitivních pospolitostí v komplexní společnosti spjata se změnou sociální organizace, která již nebyla primárně založena na příbuzenských svazcích, ale na příslušnosti k určitému geografickému teritoriu. Tento proces znamenal posun od příbuzenských vztahů k občanství, od despocie ke svobodě a od osobních vztahů k formálním, neosobním smluvním vztahům typických pro moderní společnost – kontraktům.

Lewis Henry Morgan

Ve Spojených státech patřil ve druhé polovině 19. století k průkopníkům politické antropologie Lewis Henry Morgan, který věnoval pozornost vývoji a fungování politických institucí a sociálních organizací. Zastával názor, že politické nebo společenské uspořádání je založené buď na principu příbuzenství (→ rodová společnost), nebo na principu teritoriality (→ stát).

Robert Harry Lowie

K systematickému budování základů moderní americké politické antropologie ve dvacátých letech 20. století přispěl americký antropolog Robert Harry Lowie, který definoval politiku jako systém legislativních, výkonných a právních funkcí společnosti. Upozornil také na rozdíly v sociální struktuře primitivních pospolitostí, které jsou organizací založenou na systému příbuzenství, a v sociální struktuře vývojově vyšších společností, které jsou organizací založenou na politickém základě.

Bronisław Malinowski

V britské sociální antropologii přispěl ke konstituování politické antropologie Bronisław Malinowski, který se se svými žáky věnoval transformaci tradičních afrických politických institucí.

Edward E. Evans-Pritchard

Za éru „zlatého věku“ britské politické antropologie jsou pak považována léta 1940-1960, jejíž klíčovou osobností byl britský antropolog Edward E. Evans-Pritchard, který prováděl vlastní terénní výzkumy domorodých společností. U nich objevil základní integrační princip, který spojuje jednotlivce s ostatními členy společnosti, kterým jsou povinnosti a závazky vůči vlastnímu patrilineárnímu rodu, iniciační a příbuzenské svazky a vztahy k obchodním partnerům. Významný je také jeho příspěvek k typologickému přístupu, který rozpracoval se svým bratrem Meyerem Fortesem, jenž umožnil identifikovat a klasifikovat různé organizační formy politického života.

Elman Rogers Service

Nástup neoevolucionistické antropologie a kulturní etologie v šedesátých letech 20. století obrátil pozornost antropologů ke komparaci politických systémů a institucí v historické perspektivě. Problematikou evolučních proměn politického uspořádání lidských společností se zabýval např. americký antropolog Elman Rogers Service. Ten vymezil 4 základní typy sociální a politické organizace společnosti: tlupu, kmen, náčelnictví a stát. V upravené podobě tyto typy stále slouží jako nástroj výzkumu evolučních transformací kulturních systémů.

Tlupa

Tlupy jsou malé, převážně sběračské společnosti čítající 50 a méně členů. Dělba práce uvnitř tlupy je organizována podle věku a pohlaví. Přístup k majetku, moci a prestiži je umožněn všem členům společnosti.

Kmen

Kmeny jsou obvykle větší než tlupy. Tento typ společenského uspořádání je typický pro pastevecké a zemědělské kultury organizované na principu příbuzenství. Kmenu chybí centralizovaná vláda a socioekonomická stratifikace

Náčelnictví

Náčelnictví představuje mezistupeň mezi kmenem a státem. Jedná se o typ stratifikované společnosti, která je obvykle větší než kmen. V tomto typu společenského uspořádání má náčelník a jeho blízcí privilegovaný přístup k majetku, moci a prestiži.

Stát

Stát jako socioekonomická organizace založená na centrální vládě vzniká společně se stratifikací společností. V rámci státu fungují speciální vládní instituce zajišťující výkon administrativních prací, vybírání poplatků a daní. V tomto typu společenského uspořádání je monopolizováno užívání moci armádou, rozvíjí se kvalitní řemeslná produkce a objevuje se písmo.]].

Symboly

V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století byly výzkumy některými antropology rozšířeny o studium symbolického rozměru politické moci. Opustili tak od studia politiky jako procesu, ve kterém lidé sledují své materiální zájmy, maximalizují zisk a získávají mocenské výhody, a zaměřili se na výzkum symbolických akcí jako zdroje legitimizace moci a politické autority. Symboly se přitom mohou stát domy, předměty, jídlo či zvířata stejně jako národní vlajky a hymny. Pozorovat je přitom možné symboly ztotožňující se s autoritou (preferuje-li autorita dlouhé vlasy, nosí se dlouhé vlasy), či naopak stojící v její opozici (preferuje-li autorita dlouhé vlasy, nosí se krátké vlasy). Symboly se mnohdy mohou zdát triviální, ale vyjadřují kulturní hodnoty a vlastní identitu jimi užívajících jedinců, kteří jsou pro ně mnohdy i ochotni zemřít, než aby se jich vzdali.

Představitelé politické antropologie

Obecně je možné představitele politické antropologie rozdělit na maximalisty a minimalisty.

Maximalisté

Maximalisté považují politiku za sociokulturní fenomén, který je odvěkou součástí lidské společnosti. Jejich pozici je možno vyjádřit tvrzením: „není společnosti bez státu“.

Minimalisté

Minimalisté oproti tomu vycházejí z předpokladu, že tzv. primitivní společnosti politickou organizací v pravém slova smyslu nedisponují. V některých preliterárních společnostech dokonce dle některých představitelů politické antropologie organizovaná vláda a politické instituce zcela chybí.

Současná politická antropologie

Současná politická antropologie studuje široké spektrum problémů týkajících se uplatňování moci a sociální kontroly.

Mezi základní problémové okruhy, jimiž se dnes zabývá, patří:

• klasifikace politických systémů,
• vývoj politických systémů,
• struktura a funkce politických systémů v preindustriálních společnostech,
• manipulativní strategie jako nástroj sociální kontroly a
• modernizace tradičních kmenových společností a moderní politické instituce v průmyslově vyspělých zemích.

Přístupy ve výzkumu politických jevů a procesů

Při výzkumu politických jevů a procesů je možné zaujmout 4 základní výzkumné perspektivy:

Objektivistický makropřístup

Objektivistický mikropřístup zabývající se výzkumem vztahů mezi kulturou, politikou a sociální strukturou společnosti. Předmětem analýzy jsou frekvence objektivovaných a kolektivně sdílených politických nástrojů na úrovni společnosti.

Objektivistický mikropřístup

Objektivistický mikropřístup zaměřený na studium vztahů mezi osobností a politickým jednáním. Předmětem analýzy jsou osobnostní rysy, postoje a vzorce chování na úrovní jednotlivce.

Interpretativně sémiotický přístup

Interpretativně sémiotický přístup usilující o výzkum politických jevů jako systému znaků a symbolů. Předmětem analýzy jsou sociálně sdílené politické významy na úrovni sociálních skupin.

Konfigurační přístup

Konfigurační přístup akcentující holistickou výzkumnou perspektivu a zkoumající politické jevy a procesy jako součást širších sociokulturních systémů a sdílených způsobů života. Předmětem analýzy jsou politické postoje, hodnoty, instituce a sociální vztahy na úrovni kulturních konfigurací.

Hlavní předměty výzkumu politické antropologie

Hlavními předměty výzkumu politické antropologie jsou moc, autorita, vláda a politika.

Moc a autorita

Fenoménem moci se zabýval již německý sociolog Max Weber, který ji definoval jako schopnost vlastní vůlí ovlivnit chování druhých lidí. Moc je dle něj neustále zpochybňována a je nezbytné ji neustále bránit. Autorita oproti tomu nepotřebuje žádné ospravedlní a je považována za samozřejmost.

Z hlediska politické antropologie lze na moc pohlížet jako na typ vůdcovství, který je založen na vlivu, tedy schopnostech člověka přesvědčit ostatní, aby přijali jeho vedení a respektovali jeho pokyny. Oproti tomu autorita představuje typ vůdcovství, který je postaven na institucionalizaci moci.

Transformace moci v autoritu je spjatá se vznikem jednoznačně vymezeného mocenského statusu nebo úřadu, který umožňuje svým nositelům vydávat rozkazy, jež musí být uposlechnuty.

Vláda a politika

Vláda je v antropologii obvykle vymezena jako třída rozhodnutí přijímaná jednotlivcem nebo skupinou lidí, kteří úředně zastupují určité společenství v oblasti společně sdílených cílů. Tato rozhodnutí se týkají širokého spektra socioregulativních aktivit zahrnujících plnění takových závazků, jako je organizace veřejných slavností, zajištění vojenské bezpečnosti, ekonomické stability, sociální kontroly nebo fungování každodenních záležitostí v oblasti práva a pořádku.

Kategorie „vláda“ umožňuje studovat politický systém prizmatem plnění společně sdílených a mocensky prosazovaných cílů, zatímco kategorie „politika“ obrací výzkumnou perspektivu k analýze toho, jak spolu lidé o moc v konkrétním kulturním kontextu soupeří. V ohnisku antropologických výzkumů politiky se tak ocitají vzestupy a pády jednotlivců a skupin bojujících o politickou moc, mechanismy, zdroje, taktiky a strategie, které v tomto soupeření používají, jejich protichůdné názory a s nimi spjaté konflikty.

Typy politických organizací

V průběhu evoluce lidských kultur vznikly různé typy politické organizace společností, tedy způsobů, jimiž společnosti udržují sociální řád a kontrolu a řeší společenské problémy. Rozeznat je přitom možné pět typů těchto organizací.

Situační vůdcovství

Prvním typem politické organizace je situační vůdcovství, které vzniká dočasně. Jedná se o necentralizovanou formu společenské organizace typickou pro jednoduché sběračsko-lovecké společnosti. Vůdcovství zde funguje pouze na základě vlivu, který určitý jednotlivec uplatňuje díky svým znalostem a dovednostem po omezenou dobu v různých oblastech lidských činností.

Svazkové organizace

Druhým typem politické organizace založené na vůdcovství jsou svazkové organizace. Ve srovnání se situačním vůdcovstvím jsou svazkové organizace mnohem soudržnější. Svazky se vytváří každoročně za účelem vykonání společných rituálních a ekonomických aktivit.

Struktura „velkého muže“

Třetí typ politické organizace, která se od předcházejících liší stupněm své komplexnosti a jasnějším vymezením statusu vůdce, je označován jako struktura „velkého muže“. Status tohoto „velkého muže“ přitom není dědičný, ale je získaný. „Velký muž“ svého postavení dosáhl obzvláště dobře vykonávanými typicky mužskými aktivitami a organizačními schopnostmi. Oceňovány jsou zejména schopnosti lovit, bojovat, chovat prasata a pěstovat dobytek, což mu umožňuje shromažďovat a produkovat majetek. Úspěch „velkého muže“ také souvisí s jeho schopnostmi přesvědčit své přívržence, které jsou obvykle příslušníky jeho rodu, aby pro něj tvrdě pracovali a přispívali do jím shromažďovaného majetku. Politická moc „velkého muže“ je pak založena na obřadném předávání zboží, které nahromadili jeho přívrženci nebo jež získal výměnou od jiného „velkého muže“, a jeho práva dále distribuovat.

Náčelnictví

Čtvrtým typem politické organizace je náčelnictví. To vzniklo transformací vůdcovství do podoby institucionalizovaného statusu, jehož nositel disponuje nezpochybnitelnou politickou autoritou. Na rozdíl od statusů vůdcovství nebo velkého muže, kteří mají pouze politický vliv, náčelníci disponují mocí i autoritou zaštítěnou úřadem, což jim umožňuje nejen vydávat rozhodnutí a příkazy, ale také zajistit jejich plnění. Náčelnictví představuje formální a centralizovaný politický systém, ve kterém je status náčelníka obvykle dědičně předáván v rodové linii. Náčelníci zásadním způsobem řídí nebo ovlivňují ekonomický, politický i náboženský život lidí žijících na jimi spravovaném území nebo sociální skupiny, v jejímž čele stojí na vrcholku společenské hierarchie. Náčelnický systém je typický zejména pro zemědělské společnosti, v nichž existují řemesla nebo specializovaná výrobní činnost.

Stát

Pátý typ politické organizace reprezentuje stát, který představuje politicky organizované a sociálně stratifikované společenství lidí žijící na určitém teritoriu a sdílejících centralizovaný politický systém, jednotnou vládu, správu a zákon. V každém státním útvaru společně koexistují minimálně tři základní složky obyvatel: vládnoucí elita, byrokracie a ostatní populace. Z historické perspektivy lze na stát pohlížet jako na poslední, typologicky nejkomplexnější stadium evolučního kontinua.

Literatura

• Balandier, G. (2000). Politická antropologie. Praha: Dauphin.
• Eriksen, T. H. (2008). Sociální a kulturní antropologie: příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. Praha: Portál.
• Fried, M. H. (c1967). The evolution of political society: an essay in political anthropology. New York: Random House.
• Morgan, L. H. (1954). Pravěká společnost neboli Výzkumy o průběhu lidského pokroku od divošství přes barbarství k civilisaci. Praha.
• Rosman, A., & Rubel, P. G. (c1989). The tapestry of culture: an introduction to cultural anthropology (3rd ed). New York: Random House.
• Skovajsa, M. (2006). Politická kultura: přístupy, kritiky, uplatnění ve zkoumání politiky. Praha: Karolinum.
• Soukup, V. (2011). Antropologie: Teorie člověka a kultury (1st ed.). Praha: Portál.
• Weber, M. (1980). Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen: Mohr.

Klíčová slova

antropologie, sociální a kulturní antropologie, výzkum, politická antropologie, politika