Charakter

Verze z 17. 7. 2019, 13:45, kterou vytvořil Smejkaa1 (diskuse | příspěvky)

Pojem pochází z řeckého slova charaktíras, které znamená "rytina, vryp" (a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar)[1][2][3].

V psychologii se pojmem charakter označuje souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti. Reguluje vztah člověka vůči osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě[1]. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu sociálního učení[1].

Jeho jádro bývá vnímáno jako centrum různých druhů hodnot, a to zejména morálních, etických, estetických apod.[1] Podle G.W. Allporta je charakter eticky zhodnocená osobnost; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě[4]. Ačkoliv bývá pojem charakter často zaměňován nebo synonymně vnímán s pojmy morálka nebo prosociální chování, je zde několik důvodů, proč bychom tyto pojmy měli odlišovat[1]. Jsou jimi:

  • Charakter zahrnuje morální, etické a estetické hodnoty. Neméně významně však také zahrnuje další významné dispozice, jako jsou postoje a zájmy[1].
  • Pojem charakter připouští proti pojmu morálka protikladné hodnocení jedince (např. "dobrý charakter" - "špatný charakter")[1].
  • Většina teorií osobnosti vznikala se zájmem o postihnutí charakteru a vyšších dynamismů jedince. Psychologické koncepce Freuda, Adlera, Fromma, Horneyové nebo Reicha se zásadně zabývaly morálně zdravými či patologickými osobnostmi a některé z nich přerostly do komplexních teorií charakteru[1].

Pojem charakter je také klíčové rozlišit od pojmu temperament. Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formování a učení[3]. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu učení. Přední role při vývoji charakteru hrají procesy identifikace, imitace, kognitivního učení, instrumentálního učení nebo také klasického podmiňování[1].

V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti, soustavy dominujících vlastností a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život[3]. Můžeme říci, že charakter je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou[3]. Temperament proti tomu spojuje osobnost s organismem.

Historie

Za zakladatele nauky o charakteru bývá považován Theofrastos z Efesu. Ve svém díle Povahopisy popsal třicet typů charakteru.Každému typu charakteru přidělil jméno podle jeho převažující vlastnosti (Pokrytec, Pochlebník, Lakomec, Mrzutý, Pověrčivý,...)[1].

Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je Jean de La Bruyère. Napsal dílo Charaktery, kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty[1]. Ve všech typech charakteru shledává jejich získaný původ utvářený procesem interakce člověka a sociálního prostředí[1]. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly[1].

Interakční pojetí těchto dvou mužů výrazně ovlivnilo vývoj vnímání psychologie charakteru. Prvky jejich učení lze spatřit v dílech Adlera, Horneyové, Freuda, Fromma, Reicha, Piageta a Kohlberga, Frankla či Maslowa.

Současné psychologické koncepty

Klasická psychoanalýza

Freudovo pojetí osobnosti je výrazně moralistické a nejinak je tomu v případě charakteru. Jeho jádrovou složku tvoří morálka nebo svědomí. Psychoanalytické pojetí charakteru je deterministické, heteronomní a reaktivní[1]. Charakter je determinován zkušenostmi z raného dětství. Heteronomie se vztahuje k závislosti jedince na vnější autoritě a z reaktivní povahy vyplývá, že morálka a její specifický projev závisí na situačních faktorech, nikoliv na vnitřních přesvědčeních člověka[1].

Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je prvních pět let života[1]. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter. Jedná se o období pregenitální, kdy se dítě postupně mění z osobnosti ovládané čistě biologickými potřeby na jedince sociálního[1].

Pregenitální období zahrnuje fázi orální, anální a falickou. Každá fáze je charakteristická příslušnou oblastí slastných prožitků (ústa, konečník a pohlavní ústrojí)[1]. Během pregenitální fáze se dítě postupně učí integrovat požadavky ze strany okolí (vhodné normy, návyky, hodnoty)[1]. Zkušenost z pregenitálního období určuje další vývoj osobnosti a také obecný psychický stav[1]. Úspěšný přesun libida do dalších fází zabezpečuje energetickou celistvost a přiblížení se ke genitálnímu charakteru, jakožto zdravého charakteru se zralou sexualitou[1]. Ustrnutí v určité fázi psychosexuálního vývoje má proti tomu za následek formování méněcenného charakteru[1]. Zkušenosti z raného dětství jsou tudíž stěžejní pro celistvost daného jedince. Traumatické zkušenosti v raném dětství, podle Freuda, natrvalo určují jedincův vztah k lidem, společenským normám a institucím[1]. V následující tabulce je uveden přehled vývojových souvislostí[1].

Stadium Věk Erotogenní oblast Zdroje konfliktu Osobnostní vlastnosti s problematickým průběhem v období dětství
Orální 0-1 ústa, jazyk odvykání od kojení orální projevy, kouření, přejídání, pasivita a naivita
Anální 2-3 anus hygienické návyky uspořádanost, šetrnost, tvrdohlavost
Falické 4-5 genitálie Oidipův komplex samolibost, lehkomyslnost, paličatost
Latence 6-12 není určeno vývoj obranných mechanismů žádná: v tomto období neexistuje fixace
Genitální 13-18 genitálie dospělá sexualita zralá sexualita


Frommovo pojetí charakteru

Reichovo pojetí charakteru

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 1,16 1,17 1,18 1,19 1,20 1,21 1,22 1,23 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
  2. ↑ Nakonečný Milan. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Studium.
  4. ↑ Hartl Pavel, & Hartlová Helena. (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.

Literatura

  • Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  • Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
  • Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
  • Fromm, E. (1997). Anatomie lidské destruktivity. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
  • Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.

Klíčová slova

charakter, psychologie osobnosti, typologie, sociální učení

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Charakter&oldid=57650“