Charakter

Pojem pochází z řeckého slova charaktíras, které znamená "rytina, vryp" (a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar).

V psychologii se pojmem charakter označuje souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti. Reguluje vztah člověka vůči osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu sociálního učení.

Jeho jádro bývá vnímáno jako centrum různých druhů hodnot, a to zejména morálních, etických, estetických apod. Podle G.W. Allporta je charakter eticky zhodnocená osobnost; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě. Ačkoliv bývá pojem charakter často zaměňován nebo synonymně vnímán s pojmy morálka nebo prosociální chování, je zde několik důvodů, proč bychom tyto pojmy měli odlišovat. Jsou jimi:

• Charakter zahrnuje morální, etické a estetické hodnoty. Neméně významně však také zahrnuje další významné dispozice, jako jsou postoje a zájmy.
• Pojem charakter připouští proti pojmu morálka protikladné hodnocení jedince (např. "dobrý charakter" - "špatný charakter").
• Většina teorií osobnosti vznikala se zájmem o postihnutí charakteru a vyšších dynamismů jedince. Psychologické koncepce Freuda, Adlera, Fromma, Horneyové nebo Reicha se zásadně zabývaly morálně zdravými či patologickými osobnostmi a některé z nich přerostly do komplexních teorií charakteru.

Pojem charakter je také klíčové rozlišit od pojmu temperament. Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formování a učení. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu učení. Přední role při vývoji charakteru hrají procesy identifikace, imitace, kognitivního učení, instrumentálního učení nebo také klasického podmiňování.

V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti, soustavy dominujících vlastností a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život. Můžeme říci, že charakter je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou. Temperament proti tomu spojuje osobnost s organismem.

Historie

Za zakladatele nauky o charakteru bývá považován Theofrastos z Efesu. Ve svém díle Povahopisy popsal třicet typů charakteru.Každému typu charakteru přidělil jméno podle jeho převažující vlastnosti (Pokrytec, Pochlebník, Lakomec, Mrzutý, Pověrčivý,...).

Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je Jean de La Bruyère. Napsal dílo Charaktery, kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty. Ve všech typech charakteru shledává jejich získaný původ utvářený procesem interakce člověka a sociálního prostředí. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly.

Interakční pojetí těchto dvou mužů výrazně ovlivnilo vývoj vnímání psychologie charakteru. Prvky jejich učení lze spatřit v dílech Adlera, Horneyové, Freuda, Fromma, Reicha, Piageta a Kohlberga, Frankla či Maslowa.

Současné psychologické koncepty

Klasická psychoanalýza

Freudovo pojetí osobnosti je výrazně moralistické a nejinak je tomu v případě charakteru. Jeho jádrovou složku tvoří morálka nebo svědomí. Psychoanalytické pojetí charakteru je deterministické, heteronomní a reaktivní. Charakter je determinován zkušenostmi z raného dětství. Heteronomie se vztahuje k závislosti jedince na vnější autoritě a z reaktivní povahy vyplývá, že morálka a její specifický projev závisí na situačních faktorech, nikoliv na vnitřních přesvědčeních člověka.

Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je prvních pět let života. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter. Jedná se o období pregenitální, kdy se dítě postupně mění z osobnosti ovládané čistě biologickými potřeby na jedince sociálního.

Pregenitální období zahrnuje fázi orální, anální a falickou. Každá fáze je charakteristická příslušnou oblastí slastných prožitků (ústa, konečník a pohlavní ústrojí). Během pregenitální fáze se dítě postupně učí integrovat požadavky ze strany okolí (vhodné normy, návyky, hodnoty). Zkušenost z pregenitálního období určuje další vývoj osobnosti a také obecný psychický stav. Úspěšný přesun libida do dalších fází zabezpečuje energetickou celistvost a přiblížení se ke genitálnímu charakteru, jakožto zdravého charakteru se zralou sexualitou. Ustrnutí v určité fázi psychosexuálního vývoje má proti tomu za následek formování méněcenného charakteru. Zkušenosti z raného dětství jsou tudíž stěžejní pro celistvost daného jedince. Traumatické zkušenosti v raném dětství, podle Freuda, natrvalo určují jedincův vztah k lidem, společenským normám a institucím.

V následující tabulce je uveden přehled vývojových souvislostí.

Stadium	Věk	Erotogenní oblast	Zdroje konfliktu	Osobnostní vlastnosti s problematickým průběhem v období dětství
Orální	0-1	ústa, jazyk	odvykání od kojení	orální projevy, kouření, přejídání, pasivita a naivita
Anální	2-3	anus	hygienické návyky	uspořádanost, šetrnost, tvrdohlavost
Falické	4-5	genitálie	Oidipův komplex	samolibost, lehkomyslnost, paličatost
Latence	6-12	není určeno	vývoj obranných mechanismů	žádná: v tomto období neexistuje fixace
Genitální	13-18	genitálie	dospělá sexualita	zralá sexualita

Freudovy typy charakteru

1. Orální charakter

Podle Freuda složitý osobnostní vývoj začíná převahou libida v oblasti úst. Ústa, jazyk a rty jsou pro novorozence hlavním zdrojem nejen uspokojení, ale také prvním zdrojem poznávání světa kolem. Typickým znakem pro toto období je tzv. egocentričnost, která vyžaduje, aby byly potřeby dítěte neprodleně uspokojeny. Klíčovou osobou pro toto uspokojení je pečující matka. Pokud dítě není dostatečně saturováno a jeho potřeby nejsou naplňovány nebo jsou odkládány, dítě zažívá první pocity frustrace a sociálních konfliktů. To může vést k traumatické zkušenosti a ustrnutí dítěte v orální fázi vývoje. Detailněji můžeme rozlišit orální charakter receptivní a agresivní.

• Orálně receptivní charakter

Kritickým obdobím pro vznik orálně receptivního charakteru je přibližně 8. měsíc života dítěte, kdy dochází ke snaze rodičů nahradit kojení jiným typem potravy. Náhlá změna může způsobit traumatickou zkušenost. Orálně receptivní charakter se projevuje pasivitou, závislostí, upoutaností člověka na jiné lidi.

• Orálně agresivní charakter

K rozvoji orálně agresivního charakteru může dojít v období růstu zubů (8.-18. měsíc). Růst zubů je pro dítě bolestivou zkušeností, zároveň mu však přináší jistou "zbraň" pro naplňování jeho egoistických potřeb. Jejich naplňování si vynucuje kousáním a agresivitou. Pokud mu rodiče ustupují, jeho útočný postoj je posilován a stává se jeho typickou osobnostní vlastností. V dospělosti se poté tento typ charakteru projevuje neustálým mluvením, kritizováním, nadávkami na ostatní či neustálou potřebou diskuze.

2. Anální charakter

Přibližně v 6. měsíci života se zdroj libidózní energie přesouvá z oblasti úst do oblasti konečníku. Hlavními zdroji uspokojení je vyměšování, zadržování a uvolňování stolice. Dochází zde k prvnímu zvnitřňování sociálních norem a budování hygienických návyků. Nedodržení pravidel má za následek trest. Díky rozvoji schopnosti odkládat okamžité uspokojení z vylučování dochází k rozvoji Superega. Zároveň zde dochází k prvnímu zvědomění možnosti ovlivňovat okolí. Dítě si uvědomuje, že kontrola jeho anální oblasti záleží pouze na něm a svým chováním může dosahovat pozornosti, ústupků a darů. Je-li úspěšné, narůstá jeho sebevědomí.

Rodiče se v tomto období mohou k dítěti chovat tolerantně nebo naopak restriktivně. To má za následek dvojí vývoj charakteru jedince:

• Análně expulzivní charakter

Tento typ se vyvíjí v interakci se shovívavými či lhostejnými rodiči. Nadměrná tolerance má za následek nedostatečné budování hygienických a sociálních návyků. Člověk s tímto typem charakteru se projevuje nedbale, drze, bezstarostně, nezodpovědně apod.

• Análně retentivní charakter

Tento typ charakteru je naopak určen příliš přísnou výchovou. Ta má za následek zastavení proudění libidózní energie, což má za následek rozvoj takových vlastností, jako jsou starostlivost, čistotnost, puntičkářství a také šetrnost, lakomost, tvrdohlavost, agresivita, apod.

3. Falický charakter

V průběhu 4. roku života dochází k přesunu libida na pohlavní orgány. Nejintenzivnější zdroj prožitků skýtá oblast vlastních genitálií. Příjemné prožitky jsou doprovázeny autostimumlací pohlavního ústrojí. Souběžně stoupá zájem o osoby opačného pohlaví, zejména v okruhu sourozenců a rodičů. Tato fáze má podle Freuda odlišný průběh u mužů a u žen, což vede k odlišnému vývoji mužského a ženského charakteru.

Chlapci se soustřeďují na svoji matku, zatímco otce považují za soka. Jedná se o nevědomou tendenci, kterou Freud označil jako Oidipův komplex. Další vývoj dítěte je zde ovlivněn chováním a osobnostními vlastnostmi otce. Autoritativní otec budí u syna strach z kastrace, který vede ke ztotožnění (identifikací) se s otcem. Anna Freudová zde upřesňuje, že se jedná o obranný mechanismus - identifikace s agresorem. Dítě zde osvojuje postoje, hodnoty, normy, verbální i neverbální vyjádření otce. Dochází zde k budování svědomí.

Proti tomu lhostejnost a nečinnost otce podporuje synovu vazbu s matkou. Jedná se o nevědomý vztah, který Jung označil jako komplex matky. Takový muž pak přizpůsobuje své zájmy a preference s tímto vnitřním nastavením, události a jiné ženy hodnotí podle obrazu matky, který ovlivňuje i volbu jeho budoucí partnerky .

U dívek toto období probíhá odlišně. Dívky v rámci prozkoumávání své genitální oblasti zjišťují, že jim chybí penis, který mužům závidí. V důsledku toho u nich podle Freuda vzniká pocit méněcennosti. Analogicky k Oidipovu komplexu u dívek vzniká komplex Elektřin. Ženskou touhu po penisu Freud vysvětluje neustálou snahou ženy po dosahování mužských pozic skrze osvojování si mužských psychických vlastností, hrubými projevy, nevhodným slovníkem apod. Společensky přijatelnou podobou je poté odvaha u žen, tendence k nezávislosti, touha po sexuální svobodě, moci, úspěchu.

4. Genitální charakter

Genitální charakter je znakem úspěšného a zdravého dovršení sexuality. Symbolizují ho jedinci, kteří zvládli integrovat všechny předcházející fáze vývoje společně s jejich požadavky, získali kladné zkušenosti, nabyli prosociálních vlastností a disponují dostatečným množstvím psychické energie. V genitálním období dochází se splynutí všech předchozích období v jedinečný komplexní zdroj slasti. Tito jedinci disponují spontaneitou, stabilitou, přiměřenou cílevědomostí, zodpovědností, společenskostí apod.

Frommovo pojetí charakteru

1. Vykořisťovatelský typ 2. Receptivní typ 3. Hromadící typ 4. Tržní typ 5. Nekrofilní typ

Individuální a sociální charakter

Reichovo pojetí charakteru

Wilhelm Reich položil základy orgonové terapie. Orgon je přírodní tvořivá síla prostupující vše, včetně člověka. Zdravý jedinec dospívá ke genitální podobě charakteru. Zdravý vývoj je podněcován podmínkami podněcujícími individuální růst.

1. Genitální charakter

Je autentickou psychickou povahou člověka, který se ve svém jednání řídí svou přirozeností a inherentními hodnotami. Člověk je schopný řídit sám sebe, a dále budovat hodnoty lásky, vědění a tvůrčí činnosti.

2. Neurotický charakter

Představuje patologický typ charakteru vzniklý v důsledku narušení rozvoje individuálních potenciálů v restriktivní patriarchální kultuře. Jedinci s neurotickým charakterem bývají úzkostliví a mají sníženou schopnost vhledu, sníženou pracovní motivaci a nechuť k práci. Vytváří se jim mentální krunýř, který jim znemožňuje navazovat zdravé vztahy s druhými.

3. Charakterní biopatie

Jedná o zhoubný typ neurotického charakteru, obecně neprospěšného jak pro člověka, tak pro společnost. Vzniká při neustálém omezování růstu člověka. Dochází zde k rozvoji sociální patologie, kdy se jedinec odcizuje od sebe a ostatního světa. Hlavními emocemi zde jsou mrzutost, nepřátelskost, protikladné měřítko hodnocení - zatímco sebe hodnotí velmi pozitivně, druhé znevažuje a kritizuje .

Odkazy

Literatura

• Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
• Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
• Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
• Fromm, E. (1997). Anatomie lidské destruktivity. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
• Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.
• Theofrastos (1925). Povahopisy. Praha: Nakl. G. Voleského.

Klíčová slova

charakter, psychologie osobnosti, typologie, sociální učení