Svědomí a morálka. Morální vývoj.

Tento článek pojednává o hlavních pojmech, které se s tématem morálky pojí a o hlavních poznatcích týkajících se morálního vývoje člověka.

Vymezení základních pojmů souvisejících s morálním vývojem

Etika

Etika (z řec. "ethos" – mrav) je filozofická disciplína, která se zabývá teoretickým a racionálním zkoumáním morálky, morálně relevantním jednáním a jeho normami. Etika se zabývá otázkami typu: Jak se člověk má chovat? Jaké chování je dobré? Jak správně žít? Úvahy nad těmito otázkami etika řeší systematicky a na obecné rovině. Slovo ethos v původním smyslu znamenalo stáj a přeneseně místo pro společné bydlení a bytí, kde se vytváří zvyky a mravy závazné pro všechny členy společenství.

Morálka

Pojem morálka lze chápat pohledem morální filozofie a také pohledem psychologie. Níže jsou představeny oba pohledy.

A) Z pohledu filozofie je morálka soubor představ a zásad určujících, co lze považovat za morálně či mravně správné (dobré, žádoucí) vs. nesprávné (špatné, nežádoucí) jednání. Jde zejména o jednání v rámci sociálních interakcí. V tomto významu je někdy pojem morálka užíván synonymně s pojmem etika.

Morálně správné (dobré) či nesprávné (špatné) jednání je takové chování, které je realizováno záměrně). Morálně správné (dobré) je takové jednání, které je v souladu se společenskými normami či s vnitřním hlasem svědomí. Společenské normy vymezují, které chování je v dané společnosti přijatelné a které je nepřijatelné. Morálně žádoucí je zejména tzv. prosociální či altruistické chování.

Altruistické chování se zaměřuje na dosažení prospěchu pro druhé osoby, zatímco egoistické chování je zaměřené pouze na vlastní prospěch, bez ohledu na potřeby ostatních. Z evolučního pohledu, zejm. vezmeme-li v potaz také skupinový výběr, je prosociální a altruistické chování funkční pro přežití, protože vyšší šanci na přežití a na zachování rodu má taková skupina, jejíž členové jsou schopni potlačit antisociální chování a chovat se altruisticky, tedy v zájmu společného prospěchu. Z kognitivně-vývojového hlediska je pro altruistické chování potřebná určitá kognitivní zralost (na toto téma se zaměřili zejm. J. Piaget a L. Kohlberg). Altruistické chování je i výsledkem sociálního učení, tedy procesů jako je posilování, modelování, observace či imitace (tím se zabýval A. Bandura). Z psychoanalytického pohledu lze říci, že altruistické chování je umožněno potlačením pudů a vývojem superega (jak popsal S. Freud) a neopsychoanalytici se zaměřují na to, že prosociální chování pramení v jisté citové vazbě (attachmentu) mezi matkou a dítětem (např. J. Bowlby, D. Winnicot, M. Mahlerová).

B) V psychologickém pojetí je morálka chápána jako určitá osobnostní dispozice. Lze ji pojmout jako:

     a) soubor vlastností osobnosti, které spoluovlivňují to, že se u jedince vyskytuje konzistentně morálně dobré (žádoucí) chování. Tyto vlastnosti lze označovat také jako ctnosti, popř. soubor ctností a jsou považovány za součást charakteru, tedy jsou primárně či z velké míry naučené (př. spravedlivost, férovost, loajalita, odpovědnost, schopnost odpouštět, soucit, sebedisciplína, pokora, skromnost,…).

     b) schopnost realizovat morální usuzování spolu s dispozicí morálního cítění a na základě toho jednat morálně.

Morálka je v psychologii osobnosti řazena jako součást charakteru. Rozhodující pro charakter člověka je to, co činí (ne jak smýšlí).

Princip morality (analogický k principu hédonismu nebo reality) je princip regulace chování založený na způsobilosti brát v jednání zřetel k etickým normám. V praxi to znamená postup od egoistického k altruistickému jednání.

Svědomí

Svědomí je určitá vnitřní intrapsychická instance, která nám dává schopnost realizovat morální usuzování a cítění. Svědomí se dle Freuda vytváří zvnitřněním požadavků a pravidel, které nám v dětství předkládaly autority a významné osoby. Funkcí svědomí je výkon morálního usuzování, tedy vyhodnocování, zda je příslušné chování dobré či špatné. Funguje jako vnitřní hlas hodnotící chování a činy naše i jiných lidí. Dříve se předpokládalo, že svědomí je dar božského principu, ale již ve starověké filosofii najdeme myšlenky o tom, že svědomí je zvnitřněným hlasem společnosti. Na tento přístup navázali psychologové, zejm. S. Freud či J. Piaget. Podle Freuda svědomí představují zvnitřněné normy dané společnosti, vymezující pravidla pro přijatelné a nepřijatelné chování.

Morální usuzování

Morální usuzování je schopnost reflektovat činy vlastní nebo druhých dle toho, zda jde o morálně správné chování, totiž zejm. zda je či není v souladu s příslušnými společenskými normami, které byly daným jedincem zvnitřněny. Pojem morální usuzování je užíván zejm. ve smyslu vědomě a racionálně realizovaného vyhodnocování morální správnosti, popř. nesprávnosti určitého jednání.

Morální cítění

Také "moral sense" či "mravní citlivost" je bezprostřední schopnost rozlišovat bez zvláštního rozvažování mezi dobrým a špatným jednáním a zároveň schopnost prožívat morální či morálně relevantní emoce. Za morální emoce považujeme zahanbení, stud a vinu a také sem bývá řazena hrdost nebo soucit, který úzce souvisí s empatií a altruismem.

Sociální psycholog Jonathan Haidt pomohl vnést do výzkumu morálky nové paradigma, které bere více v potaz emoce a zejména intuici. Zjistil, že velká část morálního usuzování je spíše intuitivní než záměrně promyšlené; a že mezi našimi morálními intuicemi je malé množství těch, které jsou vrozené, nebo alespoň vrozeně připravené. Kromě reflexe přetrvávajících adaptačních úkolů v lidské evoluční minulosti ovlivňují tyto připravené intuice morální vývoj a morální fungování tím, že ovlivňují naši morální pozornost a vytvářejí základ pro rozvoj dalších morálních konceptů.

V modelu Moral Foundations Theory (MFT), který vybudoval se svými kolegy, Haidt propojuje antropologický a evolučně-psychologický přístup k morálnímu usuzování a vychází z předpokladu, že lidská morálka je odvozena z několika vrozených mentálních systémů, z nichž každý je formován jiným evolučním procesem. Teorie MFT předpokládá, že lidská mysl je při narození organizována, tak, že je připravena učit se hodnotám, normám a chování souvisejícím s různorodou sadou opakujících se adaptivních sociálních problémů. Při narození každý člověk disponuje jistým množstvím univerzálních morálních základů, matric či modulů, ale sociální prostředí a kultura, ve které vyrůstá, specificky ovlivňuje, kolik z těchto základů se bude dál rozvíjet a jakým způsobem. Teorie popisuje 6 morálních morálních základů: péče (újma), férovost (podvádění), loajalita (zrada), autorita (podvratnictví), posvátnost (znesvěcení) a svoboda (útlak).

Teorie dále proklamuje, že hodnotící soudy, resp. morální úsudky vychází z rychlých, mimovolních morálních intuic, jejichž součástí jsou dle Haidta i morální emoce. Ne vždy se přímo emoce podílí na rozhodnutí o ne/správnosti daného problému, protože morální intuice může být i mnohem subtilnější a méně razantní povahy, než emoce, ale je rychlejší. Emoce jsou druh kognitivního procesu, který umožňuje zpracovávat informace a rozhodovat se, Haidt je však pokládá za jeden z typů morálních intuic. Haidt tedy uvádí, že lidské bytosti jsou vybaveny intuitivní etikou, vrozenou připraveností cítit záblesky souhlasu nebo nesouhlasu s určitými vzory událostí zahrnujících jiné lidské bytosti.

Pro lepší porozumění Haidt (2013, s. 73) takto ilustruje, co jsou morální intuice: „Položte si otázku, zda je lepší zachránit život pěti cizím lidem, nebo jenom jednomu (za předpokladu, že do hry nevstupují jiné faktory). Potřebujete, aby vás k rozhodnutí zachránit jich pět přivedla nějaká emoce? Vyžaduje toto rozhodnutí rozumovou úvahu? V žádném případě. Zkrátka a dobře okamžitě víte, že zachránit pět životů je lepší než zachránit jenom jeden. Máte-li nějak souhrnně nazvat desítky či stovky rychlých, bezpracných morálních úsudků a rozhodnutí, jež všichni dě­láme každý den, nenajdete příhodnější výraz než intuice.“

Z pohledu, který přináší J. Haidt, je morálka vrozená (jako malá sada modulů) a zároveň i společensky konstruovaná (jako sady vzájemně propojených ctností). Je kognitivní (morální intuice jsou systémy rozpoznávání určitých vzorců v realitě) a je emotivní (morální emoce jsou často vyvolány morálními intuicemi). Emoce patří neodmyslitelně ke kognitivním procesům, jež se podílí na morálních úsudcích.

Faktory a mechanismy důležité při formování svědomí (morálního usuzování a cítění)

V této kapitole jsou stručně naznačeny pohledy různých psychologických škol na to, jak se formuje svědomí a morální usuzování, popř. morální cítění.

Kognitivistický pohled hledí na vývoj morálky a hodnot jako na součást dozrávání kognitivních struktur a rozumových schopností člověka. Představiteli tohoto přístupu jsou zejm. J. Piaget a L. Kohlberg. Kohlberg vymezuje morální jednání tím, že toto jednání je vnitřně konzistentní, tedy v souladu s vnitřním přesvědčením, a zároveň je vázáno na univerzální objektivní morální standardy. Piaget vedle role, kterou v rámci rozvoje morálky daného jedince přisuzoval vývoji kognitivních struktur, zdůrazňoval také podíl nekognitivních faktorů, jako jsou osobnostní charakteristiky, emocionální aspekty osobnosti, sociální postoje, pohlaví nebo situační proměnné. Kognitivisté považují za významný rozvoj schopnosti sebereflexe a decentrace nebo též rozvoj teorie mysli. K moderním sociokognitivním teoretikům patří R. L. Selman.

Psychoanalytický pohled – Svědomí se formuje skrze internalizaci norem, které nám předkládají významné osoby, autority. Podle instrukcí předložených autoritami se postupně zformuje superego, tedy vnitřní instance, která realizuje morální usuzování. Freud hovořil o tom, že v dětství se chováme podle principu hédonismu a egoismu, což znamená, že se snažíme o dosažení příjemných pocitů sami pro sebe (včetně pochval a uznání od autorit) a vyhýbáme se nepříjemnému, tedy trestům nebo ztrátě náklonnosti významné autority. Morální jednání se vyvíjí prostřednictvím formování superega, které představuje zvnitřnění (interiorizaci) společenských zásad a norem, jež nám vštěpují především rodiče. K započetí morálního vývoje je zapotřebí především dobrý kontakt s rodiči.

Neopsychoanalytický pohled přisuzuje klíčovou roli v rámci morálního vývoje empatii, kterou pojímá jako nutnou k rozvoji altruistického jednání. Předpokladem pro vývoj empatie je dle neopsychoanalytických teorií citlivá matka, reagující adekvátně na potřeby dítěte a vytvářející důvěrné, bezpečné vzájemné pouto. E. Fromm nebo A. Freudová věřili, že je pro altruistické chování také podstatné vyřešení vnitřních konfliktů v jednotlivých vývojových stadiích a že existují různé motivace pro altruistické chování.

Humanisticko-psychologický pohled vychází na rozdíl od psychoanalytického z předpokladu, že člověk má ve své přirozenosti předpoklady pro pozitivní vývoj, potřebuje jen vhodné podmínky. Mezi tyto podmínky patří přijetí v pozitivním empatickém vztahu, což umožní vytvoření kladného a zároveň realistického sebepojetí, které je spojeno se sebeúctou. Humanističtí psychologové (dle Šulové, s. 123) jsou přesvědčeni, že bez úcty k sobě není možné mít úctu ke druhým.

Pohled teorie sociálního učení je zaměřen na schopnost učit se pozorováním nebo imitací modelu. Morální jednání může být naučeno prostřednictvím imitace sociálních vzorů. K identifikaci s danou osobou (a tím k imitaci chování) dochází snáz, pokud je tato osoba pro dítě atraktivní nebo pokud se s ní dokáže ztotožnit díky společným charakteristikám a vzájemné podobnosti anebo také pokud má s danou osobou blízké emoční pouto. Učíme se také být konformní se sociálními normami. Sociální učení nám pomáhá přijmout vědomosti, názory, postoje, a především hodnoty dané společnosti. Bandura považuje za důležité odměny, např. veřejně pronesené pochvaly.

Koncepce senzitivního vývojového období v souvislosti s morálním vývojem

Dle některých autorů je pro morální vývoj senzitivní předškolní období a také dospívání. Šulová (2011) uvádí, že morálně-etický vývoj lze posílit ve věku mezi 3­­–6 lety a poté mezi 12–17 lety. V prvním zmíněném období začíná dítě vstupovat do různých rolí i mimo rodinu a má možnost ověřovat platnost norem odpozorovaných v rámci svého rodinného prostředí. V dospívání a adolescenci se jedinci díky rozvíjejícímu se abstraktnímu myšlení otevírají nové horizonty a je schopné novým způsobem chápat chápat morálně relevantní pojmy jako „svoboda“, „spravedlnost“ či „právo“.

Teorie morálního vývoje

Morálka se rozvíjí spolu s kognitivním a emočním vývojem, se schopností rozumět emocím a uvědomovat si duševní stavy ostatních lidí. Děti si také postupně osvojují morální pravidla a společenské konvence. Morální pravidla a společenské konvence děti začínají rozeznávat kolem 3 let věku. Sebekontrola a regulace emocí se s věkem zlepšuje, ale u každého člověka je jiná závisí i na temperamentu. Obtíže se sebekontrolou v předškolním věku však často do dospívání vymizí.

Při zkoumání morálního vývoje je tedy potřeba věnovat pozornost morálnímu uvažování, které souvisí s kognitivním vývojem, schopnosti sebekontroly, která je ovlivněna temperamentem a morálním emocím, které souvisí s emočním vývojem.

Klasická psychoanalytická teorie morálního vývoje dle S. Freuda

Ve Freudově psychoanalytické koncepci osobnosti zaujímá charakter ústřední pozici a jádrovou složkou charakteru je morálka nebo svědomí. Vývoj charakteru obecně závisí dle Freuda na průběhu přeměny libida v raném dětství, klíčových je prvních 5 let života. V tomto období dítě prochází pregenitálním vývojem, získává sociální zkušenosti, které formují typ budoucího charakteru jedince. Mezi tyto sociální zkušenosti patří etické normy, hodnoty a návyky a jsou předávány výchovou. Růst zralého genitálního charakteru je umožněn úspěšným přesunem libida v těle, naopak jeho fixace (ustrnutí) v některé z etap psychosexuálního vývoje vede k formování méněcenného charakteru. Freud takto popisuje charakter orální, anální, falické a již zmíněné zralé genitální.

Ve Freudově teorii jsou významné pojmy id, ego a superego. Funkce ega a superega člověku umožňují kontrolovat pudové impulsy vycházející z id. Superego obsahuje internalizovaná (zvnitřněná) omezení, zákazy a příkazy, které dítěti ukládaly významné autority. Superego je zdrojem pocitů viny, je moralizující silou v člověku a řídí se principem dokonalosti. Superego může být i v rozporu se současnými hodnotami jedince.

Behaviorální teorie morálního vývoje B. F. Skinnera

Behavioristé pohlíželi na morálku jako na soubor vnějších společenských a kulturních norem, zákazů a příkazů.

Skinnerovo etické učení o hodnotové neutralitě člověka spočívá v tom, že je člověk chápán jako produkt vnějších sil a mechanismů odměny či trestu. Z toho však vyplývá, že nemůže být svobodný ani odpovědný za své volby a chování.

Teorie a periodizace morálního vývoje dle J. Piageta

Jean Piaget spojoval mravní vývoj s vývojem poznávacích procesů. Pro výzkum použil soubor příběhů zahrnujících morální dilemata a zaznamenával odpovědi dětí různého věku.

Období heteronomní morálky, 4–7/8 let, odpovídá předoperačnímu stádiu, také období morálního realismu. Morální chování je dáno zákazy a pochvalami, tedy pravidly určenými autoritou. Tato pravidla dítě obvykle dodržuje proto, aby docílilo odměny nebo se vyhnulo trestu. Nedokáží podle Piageta ještě porozumět motivům druhých lidí a věří v imanentní (vnitřní) spravedlnost, tedy že trest automaticky přichází po každém špatném chování.

Období tranzitorní, 7–10 let, odpovídá stádiu konkrétních operací. Dítě vykazuje rysy heteronomního i autonomního stádia. Začíná nesouhlasit s názory druhých lidí a již chápe, že pravidla se mohou změnit pod vlivem okolností. Kolem 8 let dítě začíná chápat složitost následků některých činů a začínají si také uvědomovat, že je možné některé skutky odčinit a dosáhnout nápravy. Vývoj autonomní morálky vyžaduje citovou podporu rodičů, zejména bezpodmínečné přijetí dítěte.

Období autonomní morálky, dosažena kolem 12/13 let, odpovídá stádiu formálních operací, také morální relativismus, subjektivismus. Dítě již rozumí, že trest plní svůj účel, ale že nemusí vždy přijít. Přestává hodnotit skutky podle vnějších předpisů, ale podle zvnitřněných zásad. Rozumí, že záměry a motivy, které člověka dovedly k činu, mají pro posouzení morálnosti větší význam než následky. Přichází respekt ke druhým lidem ve smyslu hesla „chovej se ke druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě“. Myšlení umožňuje vytvářet abstraktní koncepty a myslet za hranice pravidel.

Stávající empirická opora této teorie

Z výzkumů vyplývá, že již děti kolem 4 let začínají brát v potaz motivy druhých lidí (např. dovedou posoudit, zda je horší, když někdo hodí míč jinému do obličeje omylem nebo se záměrem mu ublížit). Předškolní děti také samy dovedou posoudit určité chování jako špatné i přesto, že ho schválila dospělá osoba, např. pokud jde o strčení do druhého dítěte nebo poškození hračky.

Teorie a periodizace morálního vývoje dle L. Kohlberga

Lawrence Kohlberg postavil svou teorii na silném empirickém základě. Ve svých výzkumech předkládal chlapcům ve věku 10–16 let sadu hypotetických příběhů zahrnujících morální problém. Jedním z nich je tzv. Heinzovo (či Honzovo) dilema: Heinzova manželka onemocněla chorobou, pro kterou v místní lékárně existoval lék. Byl však hodně drahý a Heinz měl pouze polovinu z potřebné částky. Lékárník odmítl cenu snížit. Heinz byl zoufalý a začal uvažovat, zda se do lékárny vloupat, aby lék ukradl.

Na základě toho, jak chlapci vysvětlovali, proč by se Heinz měl či neměl zachovat určitým způsobem, Kohlberg klasifikoval několik skupin a z nich odvodil jednotlivá stadia morálního vývoje. Tato stadia jsou podle Koglberga tři (prekonvenční, konvenční a postkonvenční) a každé z nich lze členit do dvou fází. Později Kohlberg uvažoval ještě o existenci sedmého stadia transcendentní morality, které by se objevovalo v pozdní dospělosti, ovšem existenci tohoto stadia není možné vědecky prokázat, protože by ho bylo možné nalézt pouze u velice nízkého procenta lidí.

Prekonvenční úroveň morálky – jejím základním principem je zaměření na sebe. Dítě zatím nemá zvnitřněný opravdový smysl pro morálku a jeho chování může být tvarováno na základě jeho touhy po zisku či obav z trestu. Tato úroveň trvá přibližně do 9–10 let věku. Sestává ze dvou vývojových fází:

1.      Orientace na trest: dítě poslouchá autority proto, že jsou silnější, potrestaná činnost je vnímána jako špatná. Hlavním motivem chování je strach z trestu; dítě zná sankce (negativní důsledky) a chová se podle toho. Je to situačně vázaná morálka. Šulová uvádí, že je v této době nebezpečné pro další morální vývoj dítěte, pokud opakovaně vidí, že jeho nebo něčí negativní činy nejsou potrestány.

2.      Orientace na odměnu (období tzv. naivního instrumentálního hédonismu) – dítě začíná překonávat svůj egocentrismus, začíná být schopné vcítit se do situace druhé osoby a usiluje o spravedlivé rozdělování. Dobré je podle dítěte to, z čeho plyne zisk a odměna. Stále nedovede posoudit situaci očima třetí nezávislé osoby.(Š) Začínají se však jevit první známky internalizace požadavků rodičů či jiných autorit.

Konvenční úroveň morálky – tato úroveň je dosažena mezi 12–15 lety a její uvažování je vlastní velké části dospělých. Je zde přítomen konformismus a potřeba sociální obliby. Etické zásady jsou zvnitřněny, jsou v něm zohledněny pocity a potřeby ostatních lidí a je reflektováno kulturní očekávání.

3. Interpersonální soulad, naplnění vzájemných očekávání, konformita. Též nazýváno „morálka hodného dítěte“. Typická je orientace na to být hodným dítětem, potěšit druhé lidi a vycházet s nimi. Jako dobré je vnímáno to, co společnost očekává. Typické jsou konformní rigidní postoje k morálce.

4. Orientace na řád a zákon, na obecně platná pravidla či konvence. Fundamentalismus. V této úrovni být dobrý znamená být oddaný společnosti a špatné je nerespektovat autoritu nebo nemít k ní úctu. Motivace dodržovat pravidla je podpořena prožívanými pocity viny a pocity povinnosti.

Postkonvenční úroveň morálky – vysoký stupeň osobnostní autonomie, zaměření na vnitřní self – Já. Pátého stadia dosáhne jen asi 15–25 % dospělých, šestého jen okolo 10 % dospělých. Morální hodnoty a principy jsou jedinečné a nezávislé na autoritě.

5. orientace na společenskou smlouvu – přichází uvědomění, že většina hodnot je relativních, že hodnoty a názory jsou individuální a že osobní práva musí ustoupit vyšším hodnotám daným společenskou smlouvou, která chrání obecné dobro. Určité principy je potřeba zastávat bez ohledu na zákony společnosti. Toto období je také charakteristické snahou dosáhnout co největšího užitku pro největší počet lidí.

6. stadium univerzální etiky a individuálního svědomí – na této úrovni jedinec žije v souladu s hluboce zvnitřněnými a ukotvenými morálními principy, jako je lidská důstojnost, rovnost lidských práv apod. a chová se podle toho, co je podle jeho zvnitřněných etických pravidel správné, nikoli podle toho, co je v dané společnosti legální či očekávané. Jedinec je schopen vcítit se do role všech zúčastněných a porozumět jejich individuálním hodnotám a postojům. K dosažení tohoto způsobu uvažování je potřebná schopnost vysoké míry abstraktního myšlení.

Zhodnocení a kritika

Kritika se týká kupř. toho, že naše chování nemusí být vždy v souladu s tím, o čem přemýšlíme nebo hovoříme a participanti Kohlbergových výzkumů tedy mohli referovat způsobem, který je zařadil na vyšší morální úroveň, než na které svými činy skutečně jsou.

Další výrazná kritika vzešla od Carol Gilliganové, která poukazovala na genderovou nevyváženost výzkumu, protože proběhl pouze na mužích. Teorie péče C. Gilliganové je popsána níže v tomto článku.

Haidt (2013) poukazuje na to, že Kohlbergova morální dilemata byla konstruována tak, aby bylo možné vždy najít racionální argumenty pro i proti rozhodnutí o tom, co je či není morálně správné. Trochu jiná situace ovšem nastává, pokud jsou však lidem předloženy příběhy o porušení nějakého tabu, které vyvolává silné odsuzující pocity (např. zneuctění, znechucení apod), avšak nelze logicky zdůvodnit, proč jsou vnímané jako zavrženíhodné. Haidt užíval kupř. smyšlený příběh o dospělých sourozencích, kteří spolu měli chráněný sex a nikdo je při tom neviděl nebo příběh o ženě vegetariánce, která pracuje na patologii a jednou sní kousek lidského masa, jež bylo určeno ke zpopelnění. U těchto příběhů více než 80 % respondentů jednoznačně odsuzovalo dané chování a teprve poté se usilovně snažili najít vhodné vysvětlení, což se ne vždy dařilo. Haidt tedy tvrdí, že u Kohlbergova Heinzova dilematu lidé také vědí ihned intuitivně, že lék by se měl ukrást, avšak je pro ně snadné nalézt okamžité racionální odůvodnění. To vypovídá o tom, že jednotlivé úrovně Kohlbergova modelu nemusí souviset s morálním vývojem jako takovým, ale pouze se schopností konstruovat racionální argumenty na abstraktnější a obecně platnější rovině. Haidt také upozorňuje na to, že Kohlbergovy příběhy jsou postavené pouze na těch morálních základech, které jsou více rozvíjeny v kultuře západní společnosti a pro které má většina lidí z naší společnosti snadno dostupné racionální argumenty. U příběhů, jako jsou dva výše uvedené, se cílí na ty morální základy, které jsou v naší kultuře více opomíjené, a proto pro ně argumenty hledáme obtížně.

Určitá kritika se týká překryvu a prolínání jednotlivých stádií, obtížné rozlišení mezi některými z nich apod. Kritizována je také interkulturní validita teorie, protože zejm. nejvyšší stadia jsou velmi vázána na individuální hodnoty v západní společnosti, zatímco v některých kulturách je na první místo kladena např. poslušnost Bohu nebo ve kterých kvůli víře v posmrtný život není lidský život chápán jako nejvyšší hodnota.

Stávající empirická opora této teorie

Úspěšného ověření se dočkalo zejm. prvních 5 stádií morálního vývoje: delikventní adolescenti skutečně naplňovali kritéria nižších stádií morálního vývoje než jejich nedelikventní vrstevníci.

Teorie morálního vývoje (teorie péče) dle C. Gilliganové

Carol Gilliganová původně spolupracovala s Kohlbergem při vytváření jeho teorií morálního vývoje, nicméně v průběhu rozhovorů si všimla nesrovnalostí mezi chlapci a dívkami a začala upozorňovat na to, že ženy kladou větší důraz na sociální kontext situace. Z mužské perspektivy je základem morálního vývoje spravedlnost, ženy však berou mnohem více v úvahu záměr, vztahy a emoční dopad skutku na partnera. Základními hodnotami jsou podle Gilliganové pro ženy laskavost, empatie, porozumění a nápomocnost. (V kritice Kohlberga poukazuje i na takové paradoxy, jako že u dívek by způsob morálního uvažování regredoval.) Také ilustruje, že dívky vnáší do příběhu vlastní interpretace a hledají možnosti řešení mimo zadané téma a objasňuje, že fakt, že z hlediska Kohlbergovy stupnice je to hodnoceno jako nižší stádium, je chyba v porozumění.

V rámci své teorie péče stanovila následující fáze morálního vývoje:

1. Fáze sobectví – člověk se soustřeďuje na sebe, morálka je vnímána jako sankce vytvořená společností
2. Fáze obětování – člověk se soustřeďuje na druhé, na péči a sebeobětování; morálka je vnímána jako sdílení norem
3. Fáze rovnocenného já s druhými – člověk si uvědomuje, že je potřeba zohledňovat vlastní potřeby a má možnost volby při poskytování péče. Morálka vychází z vědomé propojenosti s druhými.

Podrobněji je možno vystihnout stadia v tomto znění:

Předkonvenční stádium: v tomto stadiu je orientace na individuální přežití. Péče je zaměřena výhradně na sebe a hlavní hodnotící princip je založen na tom, co je nejlepší pro mě.

První přechodné stádium: v tomto stádiu by si žena měla začít uvědomovat existenci spojitosti s druhými a svou zodpovědnost vůči nim. Své předchozí uvažování kritizuje jako sobecké.

Konvenční stádium: v reakci na uvědomění si předchozí sobeckosti svého jednání se žena ztotožní s mateřskou rolí a začne pečovat o druhé. Péče o sebe je však v důsledku předchozích úvah v přechodném stádiu vnímána jako sobecká, a proto je zde extrémní koncentrace na péči o druhé na vlastní úkor, což je vnímáno za nesobecké.

Druhé přechodné stádium: v této fázi nastane konflikt s faktem, že péče o druhé na svůj úkor je nelogická, jelikož připisuje ostatním větší hodnotu. Dochází zde ke konfliktu potřeb a představ a žena řeší, zda je možné skloubit péči o ostatní s péčí o sebe, aniž by byla sobecká. Podle Gilliganové dochází k tomuto stádiu často po selhání vztahu, v němž byla žena v pečující roli ve smyslu konvenčního stádia.

Postkonvenční stádium: v tomto stádiu dochází žena k pochopení, že uspokojovat vlastní potřeby není v rozporu s ženskou rolí a není to sobecké a péče o sebe a péče o ostatní se odehrává souběžně. Žena je schopna péči neposkytnout, jelikož si uvědomuje, že její prvotní zodpovědnost je vůči sobě samé.

Gilliganová velmi zdůrazňovala, že existuje více než jeden univerzální morální systém. Svou morálku péče a Kohlbergovu morálku spravedlnosti považuje za rovnocenné systémy, v jejichž komplementaritě spočívá dospělost.

Teorie vývoje ega v kontextu seberegulace dle J. Loevingerové

Americká psycholožka Jane Weissman Loevingerová staví svůj koncept vývojové teorie na postupném zrání ega. Tento vývoj podle ní spočívá ve zvnitřňování sociálních pravidel, v rozvoji svědomí, morálky, autonomie, zodpovědnosti a hleduplnosti ke druhým lidem i k celé společnosti. Vývoj ega Loevigerová rozdělila do devíti stadií:

1.      presociální a symbiotické stadium (do 2 let) – ještě není vytvořené ego, jednání dítěte je pudové, dítě je v symbiotickém spojení s matkou. Vztah k objektům si začíná vytvářet postupně, důležité je pochopení stálosti objektu a oddělování vlastního já od matky, zpočátku pomocí tzv. přechodových objektů, jako jsou hračky, které zajišťují pocit bezpečí i v nepřítomnosti matky.

2.      impulzivní stadium (2–3,5 roku) – dítě ještě není schopné sebekontroly, podléhá svým impulzům, ego je fixované na uspokojované potřeb. Myšlení je dichotomní, rozlišuje vše na pouze dobré nebo pouze špatné (tak mohou uvažovat i někteří nezralí dospělí).

3.      self-protektivní (sebeochranné) stadium (4–8/10 let) – dítě začíná kontrolovat impulzy, již je schopné pocítit vinu, ale ne vždy ji dovede unést a často ji proto svaluje na druhé. Morální pravidla považuje za neměnná a vyžaduje jejich dodržování, očekává odměnu nebo trest a dovede se chovat účelně, včetně podvádění a manipulací.

4.      stadium konformismu (8/10–14/16 let) – vyvíjí se svědomí, v rozlišování dobrého a špatného podléhá názorům skupiny, i sebe samo hodnotí skrze druhé. Typické jsou intenzivní obavy, že bude ostatními kritizován, že s ním nebudou souhlasit, že se ztrapní, zároveň je pro dítě v tomto období významné uznání skupiny a je ochotné pro něj udělat mnoho.

5.      stadium sebeuvědomělosti (16–25 let) – rozvinula se schopnost introspekce a sebereflexe, dospívající dovede nahlížet na situaci z více různých perspektiv, dokáže posoudit motivaci, která stojí za chováním ostatních lidí. Konvenční uvažování ještě převažuje nad jedinečným. Tohoto stadia dosahuje nejvíce početná část dospělých.

6.      stadium svědomitosti (většinou 25+) je charakteristické tím, že normy a pravidla jsou zvnitřněny a dodržovány na základě pociťované osobní zodpovědnosti, při jejich nedodržení pociťuje daný jedinec sám před sebou stud. Objevuje se vnitřní konflikt mezi skutečným já a očekávaným já. Sebereflexe, vzájemnost a empatie se nadále rozvíjí.

7.      individualistické stadium – roste tolerance k sobě i k ostatním, snižuje se snaha o maximální výkon a zvyšuje se zájem o mezilidské vztahy. Člověk v tomto stadiu oceňuje jedinečnost a respektuje autonomii druhých lidí. Rozumí ambivalentnosti pocitů.

8.      autonomní stadium – rozvinula se schopnost chápat složitost jevů a tolerovat nejednoznačnost, rozvinula se dovednost řešit vnější i vnitřní konflikty a vyjadřovat své pocity, se kterými dokáže také pracovat. Uvědomuje si význam interpersonálních vztahů a ctí hranice autonomie ostatních lidí.

9.      integrované stadium (dosahuje ho asi jen 1 % lidí) – hluboké porozumění sobě i druhým díky integraci mnoha zkušeností. Uvědomění vnitřních konfliktů a schopnost tolerovat jejich existenci, řešit je a obnovit vnitřní klid. Chápání komplexity interpersonálních interakcí, respekt k jedinečnosti, svobodě a mezilidským vztahům.

Zhodnocení teorie:

Výsledky v testech vývoje ega korelovaly s jinými ukazateli vyšší psychosociální zralosti. Kritika této teorie se týká určité míry zjednodušení, které je v teorii přítomné (stejně jako u všech teorií, které vývoj vysvětlují pouze na základě jedné osobnostní domény, jako je kognice, sexualita nebo zde celistvé ego).

Teorie sociální perspektivy dle R. Selmana

Robert Selman byl americký psycholog a žák Lawrence Koglberga. Ve své vývojové teorii zdůrazňoval působení sociálních vlivů a zkušeností stejně jako působení kognitivních schopností, které se s věkem rozvíjí. Ústředním tématem jeho teorie morálního vývoje je schopnost uvědomovat si motivy a chování druhých lidí a to tak, že jedinec dokáže zaujmout perspektivu druhé osoby. To souvisí se získáváním tzv. teorie mysli, tedy schopnosti uvědomovat si duševní stavy druhých lidí. Toho děti začínají být schopny ve věku kolem 3–4 let a dále tato schopnost zraje zároveň s tím, že jedinec dokáže vzít v úvahu širší množství informací a zvážit více různých perspektiv.

Ve svém výzkumu Selman užíval hypotetické morální dilema o osmileté holčičce Holly: Holly umí lézt na stromy nejlépe mezi dětmi z okolí, jednoho dne ale spadla ze spodní větve. Nic se jí nestalo, musela však slíbit tatínkovi, že už nikdy na stromy nepoleze. Další den Holly potká kamaráda, jehož koťátko vylezlo na strom a nemůže dolů. Holly je jediná z dětí, která by pro něj dokázala vylézt a zachránit ho. Děti byly následně tázány, jestli si Holly zaslouží potrestání, pokud na strom pro koťátko vyleze? Chápe její kamarád, proč Holly váhá? Pochopí tatínek, proč Holly na strom vyšplhala?

Z tohoto hlediska Selman rozčlenil morální vývoj do pěti stadií:

1.      Egocentrické, nediferencované (3–6 let) – dítě se učí rozpoznávat, že jeho vlastní vnímání se liší od toho, co vnímají, co si myslí nebo co prožívají druzí. Obvykle ještě svou vlastní perspektivu přisuzuje i druhým. (Dítě v tomto stadiu uvádí, že tatínek se na Holly nebude zlobit, protože má stejně jako Holly radost ze zachráněného koťatka.)

2.      Sociálně informativní (5–9 let) – dítě již začíná rozumět, že ostatní lidé mají různé informace a chovají se podle toho. Získání jiných informací změní jejich postoj a chování. (Tatínek by se na Holly zlobil, kdyby nevěděl, proč na strom lezla. Teprve až by se dozvěděl, že zachránila koťátko, zlobit by se přestal.)

3.      Sebereflexivní (7–12 let) – dítě začíná mít schopnost dívat se na své chování i své myšlení či pocity očima druhého. Dovede se vžít do myšlení a pocitů druhé osoby a rozhodnout se podle toho, základním předpokladem tohoto stadia je tedy empatie. (Holly ví, že se na ni tatínek nebude zlobit, protože bude chápat, proč Holly na strom vylezla)

4.      Perspektiva třetí strany (13–15 let) – dosažena schopnost dívat se zvnějšku a nezávisle na situaci více osob a chápat, jak na ně nahlíží okolí. (Holly by potrestána být neměla, protože záchrana koťátka byla důležitá. Otec se musí včas o koťátku dozvědět, aby ji nepotrestal)

5.      Sociálně-etická perspektiva (14 let +) – v tomto stadiu dospívající také dovede vzít do úvahy kulturní normy, hodnoty, náboženství a podobné faktory, které také vstupují do perspektivy třetí osoby. (Holly by neměla být potrestána, ospravedlňuje ji lidský přístup v zacházení se zvířaty. Otec ji proto ocení a nebude ji trestat, až se to dozví.)

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také kolektivně zpracované materiály ke státním závěrečným zkouškám bakalářského studia psychologie na JČU a materiály ke státním závěrečným zkouškám magisterského studia na FF UK.

Odkazy

Další doporučená literatura

• Klusák, M. (2014). Morální vývoj školáků a předškoláků. Paradigmatické výzvy dle Jeana Piageta. Praha: Karolinum

Klíčová slova

morální vývoj, morálka, svědomí, morální jednání