Humanistická psychologie

Humanistická psychologie představuje jeden z hlavních proudů v rámci psychologie, který vznikl na počátku 60. let 20. stol. v USA, a to zejm. v reakci na dva tehdy dominující směry v rámci psychologie – psychoanalýzu a behaviorismus.

Humanistická psychologie bývá zprav. nahlížena spíše než jako specifická disciplína psychologie, coby určitá psychologická orientace, perspektiva či postoj.[1] Jde přitom o takový přístup, pro nějž je charakteristické specifické pojetí člověka, jež lze označit právě coby humanistické. Člověk je v tomto pojetí nahlížen coby svobodný, sebe samého si vědomý a proaktivní tvor. Jde o bytost, která disponuje jedinečnými, totiž specificky lidskými, charakteristikami, jež nesdílí s žádným jiným živočišným druhem. Nakonec je také člověk chápán jako dále nedělitelný a neredukovatelný celek.[2]

Označení

Humanistická psychologie bývá nejčastěji označována právě coby humanistická, a sice v důsledku výše uvedeného specifického pohledu na člověka.

Někdy se též nicméně užívá označení třetí síla v psychologii. Toto pojmenování přinesl A. H. Maslow, který se tak snažil vymezit humanistickou psychologii oproti psychoanalýze a behaviorismu. Ty považoval za další hlavní proudy, tedy "síly" v rámci psychologie, které svým vznikem humanistickou psychologii dějinně předcházely.[1]

Přehled hlavních dějinných milníků

Abraham H. Maslow

Zrod humanistické psychologie lze hledat na začátku 60. let 20. stol. v USA. Jakožto člověk nejvíce zodpovědný za ustavení humanistického proudu psychologie a též jako následně její vůdčí osobnost bývá považován A. H. Maslow. Primárně z jeho snah byla totiž založena první humanistická odborná platorma, Journal of Humanistic Psychology, a to roku 1961. Hlavní body humanistické psychologie byly však souhrnně a oficiálně představy až následujícího roku 1962. Stalo se tak v článku Jamese F. T. Bugentala s názvem Humanistic Psychology: A New Breakthrough.[2]

Další významné zakladatelské milníky v dějinách humanistické psychologie představovaly roky 1962 a 1971. V roce 1962 byla z iniciativy mj. A. H. Maslowa založena American Association for Humanistic Psychology. V roce 1971 bylo vytvořeno oddělení v rámci APA rovněž pro humanistickou psychologii. APA tak uznala humanistickou psychologii coby svébytný a samostatný přístup v rámci psychologie.[2]

V průběhu 60. a 70. let nabyla humanistický psychologie na výrazné popularitě, zejm. přitom v severní Americe. V dalším vývoji – přibližně od 80. let začala však její popularita upadat. Tak či tak si v současné psychologii si ponechala stále určitý význam. Roli hraje zejm. v rámci psychoterapie a v oblasti vzdělávání.[2]

Zdroje

Humanistická psychologie nevznikla v myšlenkovém, kulturním, ani historickém vakuu, nýbrž intenzivně reagovala na určité tehdejší filozofické, psychologické proudy a na tehdejší společensko-kulturní a historický kontext.

Sociálně-kulturní kořeny

Humanistická psychologie měla především blízko k hnutí lidského potenciálu. To bylo hnutím rozvíjejícím se v 60. a 70. letech 20. stol. v USA s cílem osvobodit člověka postindustriální společnosti z odlidšťujícího a odcizujícího vlivu stávající přetechnizované a zbyrokratizované kultury. Kladlo důrazy na podobné hodnoty jako humanistická psychologie, a sice předně na lidskou svobodu, celistvost člověka, hledání smyslu v lidském životě a plné naplnění možností a kapacit, které má jedinec k dispozici.[2]

Úzký vztah měla humanistická psychologie také s americkými antimilitaristickými hnutími protestujícími proti vietnamské válce a ekologickými iniciativami revoltujícími proti znečišťování životního prostředí.[2]

Filozofické kořeny

Svoji filozofickou inspiraci našla humanistická psychologie zejm. v romantismu 19. stol., fenomenologii přelomu 19. a 20. stol., existencialismu 20. stol.[1]

Z romantismu přebírá určité aspekty pohledu na člověka J. J. Rousseau. Především chápání člověka coby bytosti, která je více než jen pouhým mechanicky fungujícím strojem a coby tvora, který je od přirozenosti dobrý, jehož příp. autodestruktivní a antisociální tendence vznikají pouze v důsledku negativního vlivu společnosti.

Humanistická psychologie se také silně nechala ovlivnit fenomenologií. Převzala její rozumějící přístup a vůbec si ji v tomto smyslu osvojila jako svoji hlavní metodu zkoumání lidského psychického života.

Pokud jde o existencialismus, čerpala humanistická psychologie zejm. z myšlenkového odkazu S. Kierkegaarda, F. Nietzscheho, M. Heideggera, J.-P. Sartra. Přejala především obecně existencialistický důraz na svobodu lidského jedince, lidské hledání smyslu vlastní existence a mj. také heideggerovské pojetí autentického vs. neautentického způsobu života.

Další myšlenkové kořeny

Humanistická psychologie čerpala mj. také z judeo-křesťanských personalisticky orientovaných filozofií, představovaných autory jako je G. Marcel, M. Buber, E. Lévinas a další.[1]

Určité proudy humanistické psychologie, zejm. pak transpersonální psychologie, která se ustavila na jejím základu, hledaly svoje inspirace také ve východních náboženských a filozofických tradicích.[3]

Psychologické kořeny

Humanistickou psychologii výrazně ovlivnila Gestalt-psychologie, především pak ve své holistické orientaci.[1]

Také lze humanistickou psychologii nicméně nakonec chápat primárně jako reakci protestu vůči psychoanalýze, behaviorismu a obecně akademické psychologii, které podle ní přinesly neúplné a v mnoha ohledech zkreslené chápání člověka a jeho psychického světa. V tomto kontextu humanistická psychologie sebe samu chápe jako cestu v rámci psychologie, která přinese alternativní pohled na lidský psychický život, a to pohled takový, jež vezme v ohled ty aspekty a skutečnosti, jež psychoanalýza a behaviorismus buď zanedbali či zcela ignorovali.[1][3][4]

Vymezení vůči psychoanalýze, behaviorismu a akademické psychologii

Humanistická psychologie se v mnoha ohledech velmi kriticky vyhraňuje vůči psychoanalýze a behaviorismu. Není tomu tak, že by jejich přístupy a poznatky humanistická psychologie zcela zavrhovala; poskytují z jejího úhlu pohledu nicméně jen částečné pochopení lidského psychického života.

Níže jsou uvedeny základní body sporu, další jsou zmíněny napříč následujícím výkladem.

Psychoanalýza

Na rozdíl od psychoanalýzy, která se podle ní soustředí zejm. na patologické či alespoň lehce patologické případy, totiž zejm. neurotické a dalšími poruchami trpící osoby, humanistická psychologie se zajímá předně o zdravou populaci.[2]

Předmětem jejího zájmu jsou zdraví jedinci a jejich charakteristiky – lidé, kteří z pohledu humanistické psychologie žijí autentickým životem a naplňují svůj potenciál. Jejich psychický stav, tedy psychické zdraví, přitom z pohledu humanistické psychologie nelze chápat pouze či primárně jako absenci nemoci. Z pohledu humanistických psychologů studium psychicky narušených jedinců může přinést jen „patologickou“ psychologii.[5]

Psychoanalýza podle humanistické psychologie zdůrazňovala negativní stránky lidského duševního světa a nahlížela na něj pesimisticky. Člověka viděla jako do určité míry permanentně patologického tvora, jehož psychika představuje pole, na němž probíhá neutuchající boj mezi id a superegem. Naproti tomu humanistická psychologie klade důraz zejm. na pozitivní aspekty lidského chování a prožívání, nahlíží člověka optimističtěji, totiž jako tvora, který má přirozenou tendenci naplnit svůj potenciál, a tedy přirozenou tendenci ke zdravému životu.[5]

Behaviorismus

Na behaviorismu humanistická psychologie kritizovala předně jeho přílišné zaměření na studium zvířat a vyvozování závěrů na základě tohoto výzkumu pro člověka. Proti tomu humanistická psychologie, stejně jako všechny duchovědně orientované psychologie, zaujímá antropocentrickou orientaci. Zajímá se o člověka, specificky lidské problémy, vlastnosti a druhy chování, jimiž se člověk od zvířat liší. Výzkum zvířat přitom podle ní dokáže objasnit jen aspekty fungování psychiky člověku a zvířatům společné. Pro vyšší a pro člověka specifické psychologické fenomény (jako je láska, nenávist, svoboda, zodpovědnost, vůle, hledání významu, transcendence, naděje, humor, ale také chamtivost, krutost, touha po moci,…) postrádá dle řady humanistických psychologů však dostatečnou relevanci.[1][2] Zjednodušeně řečeno, jako se humanistická psychologie stavěla proti psychologii patologických případů, kterou vytvořila psychoanalýza, vymezovala se stejně tak proti „krysí“ psychologii, kterou dle ní razil behaviorismus.

Behaviorismu humanistická psychologie ještě vyčítala jeho zájem pouze o jednoduché druhy chování člověka – takové, které právě lze vypozorovat i u jiných živočišných druhů. Složitější formy lidského chování z hlediska humanistické psychologie přitom buď zcela pomíjel, anebo je vysvětloval pouze na základě těch elementárních.[1][2]

Akademická psychologie

Humanistická psychologie se ostře vymezovala proti tomu, co lze označit jako tradiční akademická psychologie, tedy forma psychologie pěstovaná na akademických pracovištích a orientovaná zejména na psychologický výzkum. Ta se mimo jiné v USA opírala zejména o behaviorismus. Kritický postoj humanistické psychologie vůči tradičnímu psychologickému vědeckému bádání pramenil přitom z obecné skepse duchovědně orientovaných směrů psychologie vůči vědeckému pozitivismu a představoval jistou reakci vůči snahám učinit z psychologie ryze přírodní vědu.[1]

Humanistická psychologie se staví kriticky vůči tradiční (míněno karteziánsko-newtonovské) vědecké metodologii zejm. z toho důvodu, že byla primárně určena pro výzkum v rámci přírodních věd, a nikoliv humanitních věd, a pro studium přírodních, mechanicky fungujících objektů, a nikoliv člověka. Dle humanistické psychologie akademická psychologie redukuje člověka pouze na mechanický stroj, fungující dle modelu S–R (stimulus–reakce). Nebere přitom ohled na proměnné člověku vlastní (jako je svoboda, kreativita), které toto schéma narušují.[1]

Dále také mnohé důležité aspekty lidského psychického života a lidského prožívání nebere v úvahu a to pouze pro to, že nejsou měřitelné (např. tzv. peak experiences) či jsou pouze těžko měřitelné (např. svoboda).[4] Humanistická psychologie se v tomto ohledu inspiruje přesvědčením W. Jamese, že pokud existující metody jsou neefektivní pro studium určitých aspektů lidského chování, je třeba se pak vzdát nikoliv studia těchto aspektů, nýbrž uplatňování těchto metod.

Humanistická psychologie také kategoricky odmítá cíl akademické psychologie, totiž predikovat, a tak do jisté míry získat možnost ovládat lidské chování. Naopak usiluje o to učinit člověka kreativnějším, méně předvídatelným a osvobodit jej ze všech vnějších diktátů.[1]

Základní postuláty, pojetí a důrazy

Předmět zájmu, metoda, přístup a cíle

Předmětem zájmu humanistické psychologie je subjektivní vědomé prožívání či zkušenost jedince. Staví se tak proti psychoanalýze, která se zajímala předně o nevědomé aspekty lidského duševního světa, a tedy i nevědomé prožívání, a také se tak staví proti behaviorismu, který zcela odmítl se zabývat se prožíváním jako takovým, ostatně jako jakýmikoliv vnitřními – mentálními fenomény a zabýval se pouze vnějšími projevy člověka – chováním.[1][2]

Za nejvhodnější metodu, jak studovat člověka, považuje fenomenologii. Ta je zde pojímána jako prostředek pro studium toho, co se jeví na poli vnitřní vědomé zkušenosti, charakteristický snahou odstranit maximum prekoncepcí a konceptuálních předpokladů o této zkušenosti. Proti extraspekci behaviorismu akcentuje humanistická psychologie spíše introspekci.[1][2]

K psychologickým fenoménům se snaží humanistická psychologie zaujímat rozumějící, a tedy antiredukcionistický přístup. Snaží se těmto jevům rozumět coby jim samotným, aniž by je odvysvětlovávala coby pouhé epifenomény něčeho jiného. Proti behaviorismu se snaží zkoumat komplexnější a specificky lidské psychické fenomény samy o sobě – jakožto dále na jednodušší části nedělitelné celky. Nevidí je jen jako sumu elementárních psychických jevů, ale jako jevy sui generis. Proti psychoanalýze, která vědomou zkušenost nahlížela jako sekundární, totiž odvozenou od nevědomých obsahů a jimi kauzálně podmíněnou, se snaží vědomé prožívání nahlížet jako stojící samo o sobě. Snaží se je chápat jako takové, jaké se nám jeví, aniž by se za ním snažila odkrývat nějaké skryté nevědomé aspekty, které by teprve tvořily jeho pravou podstatu. Vědomá zkušenost dle humanistické psychologie nevyžaduje další vysvětlení, je příčinou sobě samé, a ne pouze výsledkem nějakých zásadnějších nevědomých procesů. Proto např. altruismus nahlíží jako opravdový fenomén, a nikoliv jako pouze projev obranného mechanismu chránícího jedince před jeho nevědomými vykořisťovatelskými tendencemi.[1][2]

Jako svůj hlavní cíl spatřuje humanistická psychologie napomoci jedinci žít svůj život autentičtěji a napomoci mu co nejvíce naplnit svůj potenciál. Na sociální úrovni je poté jejím cílem vytvořit harmoničtější společnost, která nebude na jedince působit jako dehumanizující a odcizující faktor, ale naopak bude podporovat jeho nejvnitřnější potence.[3]

Pojetí člověka

Humanistická psychologie vidí člověka jako autonomní bytost, která disponuje svobodnou vůlí a která je proto zodpovědná za svoje činy. Odmítá proto deterministický pohled na lidské chování, podle nějž je lidské chování určováno především určitými vnějšími či vnitřními vlivy a nevychází z člověka samotného. Za prvé oponuje determinismu behaviorismu, jehož optikou je chování člověka nahlíženo jako pouhý soubor reakcí na stimuly pocházející z vnějšího prostředí – je tedy pouze výsledkem v rámci výchovy naučených vzorců a schémat či pouhou bezprostřední odpovědí na podněty, které jej aktuálně posilují či zeslabují (totiž odměnu či trest). Za druhé odmítá determinismus psychoanalýzy, která na lidské chování patřila primárně jako na výsledek působení nevědomých pohnutek, zejm. sexuálních pudů a jako výsledek zejm. raných zážitků daného jedince, zasunutých hluboko v nevědomí.[1][2]

Humanistická psychologie neříká, že by lidské chování bylo zcela nezávislé na jakýchkoliv determinantách, nicméně zastává názor, že v rámci limitů, které jsou nám v naší existenci stanoveny, heideggerovsky řečeno, v rámci naší vrženosti, máme také prostor pro realizaci své svobody – je totiž na nás, jak s těmito omezujícími podmínkami naložíme a jakou podobu své existence si s ohledem na to vybereme. Hlavní vliv přitom na chování má dle humanistické psychologie to, jaké významy člověk, tomu co subjektivně prožívá, připisuje – jak svoji zkušenosti interpretujeme a hodnotíme. To zejm. totiž dle ní tvaruje to, co prožíváme a jak se podle toho chováme.[1][2]

Akcentace lidské svobody také souvisí s tím, že je člověk v humanistické perspektivě vnímán jako bytost, která si je vědoma sebe sama, své existence. Odtud dle humanistické psychologie mj. pramení právě svoboda člověka – člověk se vědomě může rozhodnout pro to či ono chování.

Člověk je také chápán jako kreativní a aktivně jednající jedinec, jehož prožívání a chování nepředstavuje jen pasivní a mechanický soubor reakcí na vnější či vnitřní prostředí, jak by soudil behaviorismus.[5]

Kladen je také důraz na jedinečnost lidského jedince, a to jednak oproti zvířatům – má totiž specificky lidské a u jiných druhů nepřítomné charakteristiky, a jednak oproti ostatním lidem – žádní dva jedinci totiž nejsou stejní. V souvislosti s tím je role jedince a individuálního přístupu také v humanistické psychologii akcentována.[6]

Teorie osobnosti

Humanistická psychologie přistupuje k lidské osobnosti holisticky. Dívá se na člověka jako na dále nedělitelný celek, jenž má být jako takový studován, tj. nemá být dělen na části. Proti psychoanalýze tedy odmítá dělit lidskou psychiku na jednotlivé sféry (vědomí – předvědomí – nevědomí) či instance (id – ego – superego).[1]

V návaznosti na to se obecně humanistická psychologie staví proti nahlížení na lidský psychický život v bipolárních kategoriích – totiž jako rozdělený např. na vědomé – nevědomé, myšlení – emoce, chování – prožívání,… Ve skutečnosti, totiž v rámci reálného zakoušení sebe sama, totiž nejsou nikdy tyto kategorie ostře oddělení – např. není možné mít čistou myšlenku postrádající jakékoliv emocionální zabarvení či hodnocení a stejně tak není možné mít pocit, který by nebyl již nějak intelektuálně reflektován.[2]

Teorie motivace

Z perspektivy humanistické psychologie hlavním motivem lidského chování není, jak by dle humanistických psychologů překlad klasická psychoanalýza, touha uspokojit své pudové potřeby, ale v posledku jej představuje snaha naplnit svůj vlastní potenciál. Dle humanistické psychologie má totiž člověk přirozenou a inherentní tendenci k tomu, co mnozí humanističtí psychologové označují jako sebeaktualizaci. Tento termín do psychologie uvedl K. Goldstein a paralelně coby sebe-realizaci i C. G. Jung. U Goldsteina znamená přirozený sklon organismu realizovat svůj plný potenciál, růst a vyvíjet se.[1]

  • Tento pojem poté převzali humanističtí psychologové; mezi nimi A. H. Maslow a C. R. Rogers. A. H. Maslow byl tím, kdo tento pojem podrobněji rozpracoval. V jeho pojetí jde o sklon jedince realizovat všechny své kapacity, schopnosti, talenty – svůj plný potenciál, naplnit své životní povolání, dosáhnout individuální integrity a žít autentickým životem.[5]

A. H. Maslow přišel také s představou, že lidské potřeby jsou hierarchicky seřazeny. Pro tuto hierarchii přitom platí, že čím níže se na ní nacházíme, tím více jde o takové potřeby, které člověk sdílí s jinými živočišnými druhy – tím více jsou biologicky zakotvené a naopak čím více se v této hierarchii nacházíme, tím zřetelněji jde o potřeby charakteristicky lidské. Zároveň zastával názor, že pro to, aby člověk mohl uspokojit v hierarchii vyšší potřeby, musí mít nejprve dostatečně gratifikované potřeby nižší. Uspokojení vyšších potřeb je přitom nahlíženo jako „křehká“ záležitost. Totiž do jejich naplnění snadno zasáhne uspokojení potřeb z nižší příčky hierarchie, které musí být naplněny přednostně.[5]]

Jako nejvyšší potřebu A. H. Maslow viděl potřebu sebeaktuzalizace. Ačkoliv přitom člověk k jejímu naplnění přirozeně inklinuje, zároveň do jejího naplnění snadno interferuje potřeba naplnit nižší potřeby a pak také to, co A. H. Maslow označoval jako Jonášův komplex, totiž obava člověka ze svých vlastních možností, z možnosti naplnit potenciál, který se v něm skrývá. Proto je plně sebeaktualizujících lidí poměrně málo. A. H. Maslow se přesto primárně o takovéto lidi zajímal – vnímal je jako cíl, ke kterému by měl každý člověk ve svém životě směřovat.[5]

A. H. Maslow podal určitou charakteristiku sebeaktuzalizujících osob, tedy osob naplňujících svůj potenciál a žijících autentickým životem. Jde o lidi, pro něž je příznačná kreativita, spontaneita, autonomie, akceptování sebe sama a druhých atd. Zároveň jde o lidi, kteří opakovaně mohou zažívat tzv. peak experiences. Ty A. H. Maslow pojímal jako dočasné momenty zkušenosti plné seberealizace, nabývající podoby mimořádných, často extatických a mysticky interpretovaných stavů spojených s pocity euforie, harmonie, propojení všeho. Tito lidé stejně jako ti, kteří se neaktualizují, nicméně také podléhají lidským slabostem a nedokonalostem, nicméně proti těm neaktualizujícím se se vůči svému životu staví aktivně, využívají svých možností, a nejsou tedy jen pasivními oběťmi vnějších událostí.[2][5]

Odlišnosti proti existenciální psychologii

Humanistický psychologie bývá často dávána pod jednu hlavičku s existencialistickou psychologií. Z té humanistická psychologie výrazně čerpala, nicméně přesto lze mezi oběma proudy vysledovat určité odlišnosti.[1]

Předně lze rozdíl spatřovat v základním pohledu na lidskou přirozenost – její charakter z etického hlediska. Zatímco humanističtí psychologové patří na lidi jakožto v základu dobré, existenciální psychologové zastávají umírněnější stanovisko. Podle nich je lidská přirozenost ve své podstatě neutrální. Člověk se nerodí ani dobrý, ani zlý, tj. jeho esence není předem určena. Rodí se „pouze“ jako svobodný – to je jediné, co je mu předem dáno. A až poté v rámci svého života si svobodnou volbou mezi dobrem a zlem povahu své existence volí. Jak říká J.-P. Sartre, přední představitel francouzského existencialismu, pokud jde o člověka „[Jeho] existence předchází [ jeho] esenci“.

Určitou nuanci lze také spatřovat v tom, co je nahlíženo jako hlavní motivační síla v lidském chování. Humanističtí psychologové tak vidí předně snahu naplnit svůj vlastní potenciál, dosáhnout sebeaktualizace. Existenciálně orientovaní psychologové, zejm. pak. V. E. Frankl, v tomto ohledu spíše akcentují touhu dosáhnout smyslu, žít smysluplným životem. Oba motivy lze nicméně vidět z určité perspektivy jako propojené. Protože je to právě realizace vlastního potenciálu z pohledu humanistické psychologie, která člověku přináší smysl do jeho života.[1]

Nakonec lze rozdíl najít rovněž v tom, že proti existencialistům, kteří patří na vědomí vlastní konečnosti jakožto na nezbytnou podmínku pro možnost autentického života, humanističtí psychologové takový důraz na vědomí smrtelnosti člověka pro život v sebeaktualizaci nekladou.[1]

Významní představitelé

Humanisticky orientovaní autoři, předchůdci humanistické psychologie

Carl R. Rogers
  • W. James (1842 – 1910) – přinesl důraz na jedinečnost člověka oproti ostatním živočišným druhům
  • A. W. Adler (1870 – 1937) – klad důraz na holistický přístup k lidské osobnosti – nahlížení člověka coby dále nedělitelné individuum
  • C. G. Jung (1875 – 1961) – přinesl koncepci realizace archetypu bytostného Já (Self-actualization), sdílející určité podobnosti s humanistickým pojetím sebeaktualizace
  • K. Goldstein (1878 – 1965) – zavedl pojem a koncepci sebeaktualizace

Hlavní představitelé

  • A. H. Maslow (1908 – 1970) – zasloužil se o formální založení proudu humanistické psychologie, stanovil základní postuláty humanistické psychologie, přinesl novou teorii motivace, na jejímž vrcholu stojí potřeba sebeaktualizace, rozvedl charakteristiku sebeaktualizujících se lidí
  • C. R. Rogers (1902 – 1987) – přinesl de facto první funkční alternativu k psychoanalytické terapii, totiž na klienta zaměřenou terapii, terapeutickou metodu opírající se o postuláty humanistické psychologie

Další relevantní s humanistickou psychologií spjatí autoři

Kritické posouzení humanistické psychologie

Slabé stránky

Její kritika behaviorismu, psychoanalýzy a vědecké psychologie byla v určitém ohledu nepřesná či ne zcela na místě. Předně se vymezovala vůči zkreslené a zjednodušené podobě behaviorismu a psychoanalýzy. Behaviorismus totiž ztotožnila s pracemi J. B. Watsona, B. F. Skinner. Ignorovala přitom další vývoj behaviorismu např. neobehaviorismus, který na rozdíl od raného behaviorismu bral v úvahu vliv vnitřních – mentálních proměnných a mluvil též o teleologicky (tj. na svůj cíl) orientovaném chování, a nikoliv pouze o chování kauzálně podmíněném bezprostředními stimuly. V případě psychoanalýzy zas učinila rovnítko mezi ní a pracemi S. Freudaklasickou psychoanalýzou. Stejně jako u behaviorismu opominula její další vývojové podoby. Nevzala v úvahu např. neopsychoanalýzu, jež nespatřovala deteminanty lidského chování již pouze v biologické sféře, ale také v sociální a kulturní oblasti. Stejně tak přehlédla např. egopsychologii, která mluví o určité svobodě ega rozhodovat se o svém chování a o tom, že není jen loutkou svých biologických pohnutek a interiorizovaných pravidel společnosti.[1][2]

Neoprávněná byla kritika humanistické psychologie v případě výzkumu zvířat. Smetením poznatků srovnávací psychologie ze stolu připravila psychologii o velmi cenný zdroj informací o lidech.

Kromě toho byla ve svém optimismu s ohledem na lidskou přirozenost a ve své akcentaci zdravých lidských jedinců v jistém smyslu naivní a spíše než o faktech vypovídala do určité míry o zbožném přání ohledně toho, jaký by člověk mohl či měl být.[1]

Pokud jde o tradiční vědeckou metodologii, sice kritizovala její postupy, ale nebyla schopná nabídnout jiný vhodný prostředek pro ověřování platnosti hypotéz o člověku. Mluvila o důrazu na intuici, empatii a porozumění psychologickým fenoménům. V konkrétní realizaci těchto hodnot se však stávala spíše filozofií, metafyzikou a náboženstvím, než vědou. Sklouzávala tak do předvědeckého stádia vývoje psychologie.[1]

Odkaz

Přesto je humanistické psychologii nutno připsat mnoho zásluh na poli psychologie.

Předně rozšířila předmět zájmu vědecké psychologie o specificky lidské fenomény, na něž nebyl do té doby kladen takový důraz – jevy jako láska, štěstí, radost, smysl, úcta, svoboda, zodpovědnost, transcendence,…[1]

Dále přinesla nové pohledy v rámci aplikovaných disciplín psychologie, totiž předně v rámci psychoterapie a pedagogické psychologie.[1]

Nakonec se na jejím základě ustavily dva nové významné proudy psychologie, pozitivní psychologie a transpersonální psychologie.[1][6]

Odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 1,16 1,17 1,18 1,19 1,20 1,21 1,22 1,23 1,24 1,25 1,26 Hergenhahn, B. R. (2005). An Introduction to the History of Psychology (6th edition). Belmont: Wadsworth Cengage Learning. (Original work published 1986)
  2. 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 2,13 2,14 2,15 2,16 Shaffer, J. B. P. (1978). Humanistic Psychology. Englewood Cliffs, New Jersey: Prentice-Hall.
  3. 3,0 3,1 3,2 Müller, L. & Müller, A. (2003). Slovník analytické psychologie. Praha: Portál.
  4. 4,0 4,1 Rowan, J. (1976). Ordinary Esctasy. Humanistic Psychology in Action. London: Routledge & Kegan Paul.
  5. 5,0 5,1 5,2 5,3 5,4 5,5 5,6 Maslow, A. H. (1970). Motivation and personality (2nd edition). New York: Harper & Row. (Original work published 1954)
  6. 6,0 6,1 Bühler, Ch. & Allen, M. (1972). Introduction to Humanistic Psychology. Monterey, California: Brooks/Cole Publishing Company.

Literatura

  • Bühler, Ch. & Allen, M. (1972). Introduction to Humanistic Psychology. Monterey, California: Brooks/Cole Publishing Company.
  • Hergenhahn, B. R. (2005). An Introduction to the History of Psychology (6th edition). Belmont: Wadsworth Cengage Learning. (Original work published 1986)
  • Maslow, A. H. (1970). Motivation and personality (2nd edition). New York: Harper & Row. (Original work published 1954)
  • Müller, L. & Müller, A. (2003). Slovník analytické psychologie. Praha: Portál.
  • Rowan, J. (1976). Ordinary Esctasy. Humanistic Psychology in Action. London: Routledge & Kegan Paul.
  • Shaffer, J. B. P. (1978). Humanistic Psychology. Englewood Cliffs, New Jersey: Prentice-Hall.

Externí odkazy

Zdroje obrázků

Klíčová slova

humanistická psychologie, třetí síla v psychologii, humanistické pojetí člověka, sebeaktualizace