Kognitivní disonance

V 60. letech 20. století se zájem sociální psychologie začal soustředit na kognitivní funkce. Počátek tohoto uvažování je zřejmý již u E.C. Tolmana v roce 1932, výrazněji však přispěl A. Bandura se svou teorií sociálního učení, kterou již psychologové označovali jako kognitivistickou. Sociální psychologie se v tuto dobu oprošťuje od vlivu behaviorismu.

Autorem teorie kognitivní disonance je americký sociální psycholog Leon Festinger. Jedinec ve svém vnitřním životě směřuje k určité konzistenci. Jeho názory, víra a přesvědčení by měly být v souladu s tím, co jedinec skutečně dělá. Avšak v běžném životě přicházejí situace, kdy nitro člověka s vnější realitou konzistentní není. Tento jev nazval Festinger kognitivní disonance.

Disonanci Festinger vysvětluje jako nevhodný, neodpovídající vztah mezi poznáními. Pod pojmem poznání jsou zahrnuty veškeré postoje, názory, přesvědčení, vědomosti a víra daného jedince. Kognitivní disonance je označení pro výchozí stav, který vede aktivity orientované na snížení tohoto nesouladu.

vznik kognitivní disonance:

1. jedincovy informace a plány nekorespondují s aktuální situací. Například jedinec naplánuje oslavu narozenin a předpokládá, že bude hezké počasí. Před oslavou však začne pršet. Tento aktuální stav prostředí je v rozporu s jeho plánem
2. životní události a okolnosti nikdy nejsou černobílé. Zrovna tak názory a přesvědčení v sobě nesou mnoho rozporů. Díky těmto okolnostem vznikne kognitivní disonance velmi snadno.