Pravdivost

úkolem logiky není, aby rozhodovala, která tvrzení jsou pravdivá
pravdivost vět ověřujeme; věta je pravdivá, pokud se věci mají tak, jak uvádí
u některých vět se o pravdivost vůbec nezajímáme, je nám to jedno, takže není potřeba je řadit do množiny

nositel pravdy, "pravděnec" (truth bearer) - propozice, větný typ, větný výskyt, tvrzení (assertion), promluva (utterance), přesvědčení (belief) - mentální entita, nepřenáší se pravdivost
činitel pravdy, "pravditel" (truth maker)

Obsah

neboli adekvační teorie. Spojena např. s B. Russellem, T. Kuhnem. Dávána do souvislosti s realismem. Pravdivost je nezávislá na našich důkazech.

korespondence spočívá ve strukturálním izomorfismu mezi nositelem pravdy a skutečností; problém například se zobrazením u pravdivých negativních výroků, výroků o minulosti nebo budoucnosti, mravní pravdy, matematické pravdy; relativnost, změna paradigmat, utváření a změny vlastního rámce

deskriptivní konvence - popisuje typ situace, demonstrativní konvence - odkaz ke konkrétní situaci

Hlavním představitelem je John Langshaw Austin (1911-1960)

pravdivost přesvědčení dána vztahem ostatních přesvědčení z konzistentní koherentní množiny
nové přesvědčení přijmeme, pokud jde dohromady s ostatními, stávajícími přesvědčeními
vychází do jisté míry z idealismu
podle některých by měla existovat nezávislá mysl, která obsahuje koherentní množinu

alternativa koherenční teorie
primární smyslové vjemy, poté přihlédnutí ke koherenční množině
pragmatičnost ve smyslu volby pojmového aparátu, který je k danému účelu vhodnější (způsob jak zaznamenat krajinu do mapy, aby se podle ní bylo možné orientovat)

Hlavním představitelem je William James (1842-1910)

pravdivost tvrzení dána jeho praktičností, užitečností
relativnost vůči jedincům i v čase: každý člověk má svou pravdu, protože je pro něj výhodné něco jiného

Hlavní představitel je Charles Sanders Pierce (1839-1914)

sám autor ji považuje za rozvedení klasické korespondenční teorie, hlásí se k Aristotelovi
T-schéma: "P" je pravda iff P. S je pravda iff p. (kde S je pojmenování věty)
Příklad: "Sníh je bílý." je pravdivá věta právě tehdy, když sníh je bílý.
tento přístup má mnoho nevýhod; jak kvantifikovat?
vybudovat teorii pravdy pro přirozený jazyk je příliš komplikované, zabývá se jen jednoduššími, formálními jazyky
sémanticky uzavřený jazyk obsahuje predikát pravdivý a je schopen pojmenovat své výrazy
rozlišuje metajazyk M a jazyk jako objekt O, pak můžeme definovat "pravdivý v O"
pravdivost budeme definovat přes pojem splňování, který také musíme definovat a to rekurzívně

nekonečná posloupnost $P(x_{1},x_{2}\ldots x_{n})$ , $O:o_{1},o_{2}...$
$\neg \varphi$ je splněna iff $\varphi$ není splněna
$\varphi \vdash \psi$ je splněna iff nekonečnou posloupností iff je posloupností splněna $\varphi$ a je posloupností splněna $\psi$
$\exists x_{i}\varphi$ je splněna iff existuje taková posloupnost O', která se od posloupnosti O liší nanejvýše na i-tém místě a splňuje $\varphi$

Formule $\varphi$ je pravdivá iff je splněna každou posloupností.
zaveden pojem nekonečné posloupnosti
ve skutečnosti jde o extenzionální definici, což nestačí na vystižení toho, co je vlastně pravdivost
podle Davidsona Tarski definuje spíš význam, než pravdivost, tu totiž již předpokládáme

teze o transparentnosti pravdy: je pravda, že p, znamená totéž, co p
predikát "pravdivý" je nadbytečný, lze jej odstranit a to i ve větách, které mluví o tom, že někdo má/říká pravdu

obdobně jako jméno je zastupováno zájmenem, věta může být zastupovány závětou
výraz tvaru "je pravda, že..." (thatt) funguje jako anaforický výraz, odkazuje k původní větě

pravdivost bez ohledu na nás, naše znalosti
nelze falzifikovat
Leibniz: rozumové pravdy - mohly bychom analyzovat, rozložit na jednodušší, až dojedeme k nějakým identickým větám, které nelze vyvrátit; faktuální pravdy

epistemologické rozlišení soudů: a priori - pro ověření jejich pravdivosti nepotřebujeme zkušenost; a~posteriori - ke zjištění jejich pravdivosti potřebujeme zkušenost
logické rozlišení: analytické soudy - subjektu přičítáme predikát, který je již skrytě obsažen v samotném subjektu; syntetické soudy neboli rozšiřující nám sdělují o příslušném subjektu něco nového

Jak jsou možné syntetické soudy a priori? Kde se berou nutné soudy, jak je můžeme za nutné považovat, když jsou informativní, čili syntetické?

Tento článek vznikl na základě poznámek z přednášky Filosofie logiky. Doporučenou literaturu k tomuto tématu naleznete zde.