Pravdivost

Úkolem logiky není, aby rozhodovala, která tvrzení jsou pravdivá. Pravdivost vět ověřujeme. Věta je pravdivá, pokud se věci mají tak, jak uvádí. U některých vět se o pravdivost vůbec nezajímáme, takže není potřeba je řadit do množiny, například u vět vypovídajících o budoucnosti nelze pravdivostní hodnotu určit.

  • nositel pravdy, neboli "pravděnec"[1] (truth bearer)
    • může jím být propozice, neboli obsah věty (častěji), větný typ, větný výskyt, tvrzení (assertion), promluva (utterance), přesvědčení (belief)
    • jde o mentální entitu, nepřenáší se pravdivost
  • činitel pravdy, neboli "pravditel"[1] (truth maker)
    • to, co daný "pravděnec" činí pravdivým, zpravidla fakt

Setkáváme se s různými teoriemi pravdy. Základní dělení je na teorie deflační (např.: redundanční teorie, minimalistická teorie), které pravdě přisuzují jen malý či žádný speciální význam, a teorie inflační.

Inflační teorie pravdy

Teorie pravdy označované jako inflační jsou takové, které ji považují za netriviálně analyzovatelnou vlastnost pravděnců.

Korespondenční teorie pravdy

neboli adekvační teorie. Spojena např. s B. Russellem, T. Kuhnem. Dávána do souvislosti s realismem. Pravda je považována za vztah korespondence mezi tvrzením a faktem.[2]

Identitní verze

  • nositel je přímo totožný s faktem

Russellova kongruenční teorie

Korespondence spočívá ve strukturálním izomorfismu mezi nositelem pravdy a skutečností. Pravdivost je vlastnost přesvědčení, závislá na vztahu přesvědčení k jiným věcem, nikoli na jeho vnitřní kvalitě. [3] Problém nastává například se zobrazením u pravdivých negativních výroků, výroků o minulosti nebo budoucnosti, mravní pravdy, matematické pravdy.

  • relativnost, změna paradigmat, utváření a změny vlastního rámce

Austinova korelační teorie

Nositelem pravdy jsou promluvy pronesené v určitém kontextu (čas, místo, adresát)

  1. deskriptivní konvence - korelují slova s typ situací ve světě
  2. demonstrativní konvence - odkazují ke konkrétní historické situaci ve světě[4]

Verifikační teorie

  • pravdivost lze ověřit

Koherenční teorie pravdy

Hlavním představitelem je John Langshaw Austin (1911-1960) a vychází do jisté míry z idealismu. Pravdivost přesvědčení je dána vztahem náležení do koherenční množiny tvrzení.[2] Nové přesvědčení přijmeme, pokud jde dohromady s ostatními, stávajícími přesvědčeními. Podle některých by měla existovat nezávislá mysl, která obsahuje koherentní množinu.

Quineova teorie pravdy

"Jakožto empirista si představuji pojmové schéma vědy jako nástroj sloužící k předpovědi budoucí zkušenosti na základě zkušenosti předchozí. Fyzikální objekty jsou do této situace pojmově zaneseny jako vhodné zprostředkující členy - na však na základě definice spočívající ve zkušenosti, ale prostě jako neredukovatelné postuláty epistemologicky srovnatelné s Homérovými bohy.
Co se mé osoby týče, nevěřím jako materialista v Homérovy bohy, ale ve fyzikální objekty, a věřit v něco jiného považuji za nevědecké. Avšak z hlediska svého epistemologického založení se Homérovi bohové od fyzikálních objektů neliší principiálně, ale pouze co do stupně. Oba druhy entit se v našem myšlení vyskytují pouze jako jakési kulturní postuláty. Mýtus fyzikálních objektů ukázal svou epistemologickou převahu tím, že dokázal úspěšněji než ostatní mýty vštípit plynutí naší zkušenosti zvládnutelnou strukturu.
(...) Rovněž abstraktní entity matematického druhu - třídy, třídy tříd atd. - jsou ve stejném duchu postuláty. Epistemologicky jsou na stejné úrovni jako fyzikální objekty a bohové, tzn. nejsou ani lepší ani horší. Lepší nebo horší jsou nejvýš co do stupně, v jakém se osvědčují při našem zacházení se smyslovou zkušeností.
(...) Každý člověk má na jedné straně k dispozici určité vědecké dědictví a na straně druhé je vystaven nepřetržitému toku smyslových podnětů. Úvahy, které ho vedou k přizpůsobování tohoto dědictví k onomu toku, jsou, pokud uvažujeme racionálně, pragmatické."
[5]

Quineova teorie je alternativa koherenční teorie. Primární jsou smyslové vjemy, poté přihlédnutí ke koherenční množině. Je pragmatická ve smyslu volby pojmového aparátu, který je k danému účelu vhodnější (způsob jak zaznamenat krajinu do mapy, aby se podle ní bylo možné orientovat).

Pragmatická teorie

Za pravdu je zde považován vztah mezi tvrzením a praxí či zkušeností.[2]

Peircova konsenzuální teorie

Hlavní představitel je Charles Sanders Pierce (1839-1914). Pravda je to, na čem se v dlouhodobém časovém horizontu shodne většina. Někdy však máme pocit, že jedinec má pravdu navzdory názoru většiny. Jak můžeme konsenzus zjistit?

  • užitečnost vs. morálka

Jamesova instrumentální teorie

Hlavním představitelem je William James (1842-1910). Pravdivost tvrzení je dáno jeho praktičností, užitečností. Vše je relativní vůči jedincům i v čase: každý člověk má svou pravdu, protože je pro něj výhodné něco jiného.

Tarského sémantická teorie pravdy

Za pravdu je zde považován vztah splňování mezi tvrzením a nekonečnými posloupnostmi objektů.[2] Sám autor tuto teorii považuje za rozvedení klasické korespondenční teorie pro účely logiky, hlásí se k Aristotelovi.

  • T-schéma: "P" je pravda právě tehdy, když P. S je pravda právě tehdy, když p. (kde S je pojmenování věty)
Příklad: "Sníh je bílý." je pravdivá věta právě tehdy, když sníh je bílý.
Tento přístup má mnoho nevýhod, například jak kvantifikovat?

Vybudovat teorii pravdy pro přirozený jazyk je příliš komplikované, zabývá se jen jednoduššími, formálními jazyky

  • sémanticky uzavřený jazyk je takový jazyk, který obsahuje predikát "pravdivý" a je schopen pojmenovat své výrazy - je v něm možné definovat paradox lháře a tedy je sporný.

Rozlišuje metajazyk M a jazyk jako objekt O, pak můžeme definovat "pravdivý v O". Pravdivost budeme definovat přes pojem splňování, který také musíme definovat a to rekurzívně:

  1. nekonečná posloupnost $ P(x_1, x_2 \ldots x_n) $, $ O: o_1, o_2... $
  2. $ \neg\varphi $ je splněna iff $ \varphi $ není splněna
  3. $ \varphi\vdash\psi $ je splněna iff nekonečnou posloupností iff je posloupností splněna $ \varphi $ a je posloupností splněna $ \psi $
  4. $ \exists x_{i} \varphi $ je splněna iff existuje taková posloupnost O', která se od posloupnosti O liší nanejvýše na i-tém místě a splňuje $ \varphi $
  • Formule $ \varphi $ je pravdivá právě tehdy, když je splněna každou posloupností.

Zavádíme pojem nekonečné posloupnosti. Ve skutečnosti jde o extenzionální definici, což nestačí na vystižení toho, co je vlastně pravdivost. Podle Davidsona Tarski definuje spíš význam, než pravdivost, tu totiž již předpokládá.

Deflační teorie pravdy

Pravdivost není vlastnost, vyčerpáváme její podstatu. Predikát "pravdivý" je zcela zbytný a lze jej odstranit, nebo má jen jistou specifickou funkci.

Redundanční teorie pravdy

  • teze o transparentnosti pravdy: je pravda, že p, znamená totéž, co p

Predikát "pravdivý" je nadbytečný, lze jej odstranit a to i ve větách, které mluví o tom, že někdo má/říká pravdu.

Závětná teorie

Obdobně jako jméno je zastupováno zájmenem, věta může být zastupována závětou. Výraz tvaru "je pravda, že..." (thatt) funguje jako anaforický výraz, který odkazuje k původní větě.[6]

Minimalistická teorie pravdy

  • "Je pravda, že p, právě když p."

Pravdu lze analyzovat triviálně, pomocí nekonečné konjunkce instancí výše uvedeného schématu. Pojem pravdy má pouze logickou funkci, nadbytečný však není.

Zdroj

Tento článek vznikl na základě poznámek z přednášky Filosofie logiky. Doporučenou literaturu k tomuto tématu naleznete zde.

Reference

  1. 1,0 1,1 Kolář P. - Svoboda V. Logika a etika. Úvod do metaetiky. Filosofia, Praha. (1997.)
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 Kolář P. Pravda a fakt. Filosofia, Praha. (2002.)
  3. Russell B. The Problems of Philosophy. Oxford University Press. (1991.)
  4. Austin J. L. Truth. Pitcher. (1964.)
  5. Quine Willard Van Orman. Dvě dogmata empirismu. (1951). Český překlad P. Sousedíka, OIKOYMENH, Praha. (1995).
  6. Grover D. A Prosentential Theory of Truth. Princeton University Press. (1992.)

Související články

Nutná pravda
Analytická filosofie