Viktor E. Frankl

Viktor Emil Frankl – naplňování smyslu života osobnosti

Život

• Narozen ve Vídni v učitelské rodině
• Měl sklon k introspekci
• Ovlivnila ho sebevražda spolužáka, který měl v ruce knihu F. Nietzscheho
• Měl kontakty s Freudem i Adlerem
• Studoval medicínu a později provozoval psychiatrickou praxi
• V období hospodářské krize pracoval na reedukaci problémové mládeže

• Zde ho zaujala hrůznost pocitu životní prázdnoty

• Byl v koncentračním táboře kde pomáhal spoluvězpům přežít
• Propracovává své přístupy a ivotní zkušenosti do pojetí osobnosti a systému logoterapie
• Získává doktorát z psychologie a krátce před smrtí i čestný doktorát na Univerzitě Karlově
• Publikace:

• 30 knih přeložených do 20ti jazyků
• Psycholog prožívá koncentrační tábor
• Lékařská péče o duši
• Vůle ke smyslu

Východiska

• Pohlíží na dospělého člověka, který sám o sobě rozhoduje

• Je pro něj příznačné vědomí odpovědnosti za volbu a realizaci vlastní životní cesty

• Za ústřední duševní sílu osobnosti považuje touhu po odhalování a naplňování smyslu života
• Pocity bezesmyslnosti by měly být klíčovým podnětem lékařské péče o duši
• Narůstající pocit bezesmyslnosti označuje jako existenciální vakuum
• Člověk dnes strádá ochuzením instinktů a ztrátou tradice

• Brzy už nebude vědět, co chce a propadne konformismu a autoritářským vůdcům

• Vyžaduje kvalitativně nový stupeň psychoterapie – logoterapii
• Psychoanalýza vyžaduje přizpůsobení
• Individuální psychologie vyžaduje utváření
• Ale je třeba dodat třetí kategorii – naplnění
• Nalezení smyslu svého života a jeho vnitřní naplnění
• Vtahuje duchovno do duševního léčení
• Úlohou lékaře je pomoci pacientovi k jeho vlastnímu hodnotovému a světovému, existenciálnímu názoru

Nedělní neuróza

Existenciální vakuum se naplno projevuje ve chvílích klidu, v čase vyhrazeném relaxaci. Obyčejně je toto tlumeno rutinou v zaměstnání, kde člověk nemusí příliš přemýšlet. Ve chvílích volna (tehdy obvykle v neděli) se pak naplno projevují jeho důsledky: silné pocity frustrace, bezesmyslnosti, neklid a podrážděnost, může vyústit až v deprese, neurózu či sebevražedné chování.

Smysl života a základní kategorie životních hodnot

• Člověk hledá smysl své existence a usiluje o jeho naplnění
• Otázka smyslu života nejvíce vystupuje v pubertě a dospívání

• Během života pak i při velkých změnách a otřesných zážitcích

• Orgánem smyslu je svědomí

• Má intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci
• Smysl je vázán na jednorázovou a jedinečnou situaci (nalézáme ho a odkrýváme)
• Nad smyslem jsou smyslové univerzálie

• Vztahují se na lidské postavení jako takové
• Hodnoty

• Život staví člověka do situací, kdy si hodnoty navzájem odporují a je třeba volit
• Pokud je svědomí systematicky a metodicky potlačováno, je výsledkem směřování k:

• Západnímu konformismu
• Východnímu totalismu

• Tři nejobecnější kategorie možných hodnot, s nimiž je třeba se vyrovnat:

• Tvůrčí hodnoty

• Lze realizovat pouze činností
• Každé povolání dává šance dát životu smysl, pokud je práce v něm správně vykonávána

• Zážitkové hodnoty

• naplpované prožíváním, přijímáním světa do Já
• speciálním projevem realizace zážitkové hodnoty je láska

• Postojové hodnoty

• Jejich realizace spočívá v tom, jak se člověk staví k omezením svého života, jak se staví k nezměnitelnému osudu, jak ho bere a jak ho nese
• Uskutečpovány tam, kde musí být přijímáno něco nezměnitelnoho, osudového
• Život může najít naplnění jak v tvoření a radosti, tak v utrpení (obětování či ztroskotání)
• Existenciální analýza musí člověka učinit schopným trpět, zatím co psychoanalýza ho chce udělat pouze schopným prožitků nebo výkonů

• Po smyslu života se nemáme ptát, ale odpovídat na něj tím, že za život přebíráme odpovědnost
• Odpověď má přicházet v jednání a činech, nikoli ve slovech

Pojímání osobnosti

 Ve „Vůli ke smyslu“ vymezuje deset tezí o osobě: o Osoba je individuum  Nedá se dále rozštěpit a dělit, protože je jednotou o Osoba není jen nedělitelná, ale i neslučitelná  Není jen jednotou, ale i celkem  Osoba nemůže být předávána dále, není schopna rozmnožování (rozmnožuje se pouze organismus) Každá jednotlivá osoba je absolutní novum  Duchovní existence není ani rozmnožitelná z rodičů na dítě o Osoba je duchovní a je v protikladu k psychofyzickému organismu  Osoba potřebuje organismus, aby mohla jednat a vyjadřovat se  Organismus je nástrojem, prostředkem a má tedy užitkovou hodnotu  Důstojnost přísluší pouze osobě, ne organismu o Osoba je existenciální (není faktická)  Člověk vždy teprve rozhoduje, čím v nejbližším okamžiku bude, svoboden v tom, pro co či proti čemu se rozhoduje o Osoba patří do oblasti Já, nikoli Ono (není pod diktátem Ono)  Já nelze odvodit od Ono (pudovosti) o Osoba zakládá tělesně-duševně-duchovní jednotu a celost, která tvoří podstatu „člověk“  Člověk představuje průsečík, kde se kříží tři vrstvy bytí – tělesná, duševní a duchovní o Osoba je dynamická (tím, že duchovno dokáže distancovat a odvrátit od psychofyzična)  Duchovno se dokáže distancovat a odvrátit od psychofyzična  Teprve když se člověk vypořádává sám se sebou, odděluje se duchovno a tělesno-duševno o Zvíře není osobou, protože nemá korelát k osobě, ani svět, nýbrž pouze okolí  Není s to postavit se nad sebe samo nebo proti sobě o Člověk je člověkem pouze v té míře, v jaké je proniknut a prozvučen voláním transcendentna  Naslouchá tomuto volání ve svém svědomí  Na otázku smyslu odpovídá jak teistický, tak i ateistický světový názor  Člověk věří ve smysl, má vůli ke smyslu dokud dýchá  I sebevrah věří ve smysl, ale ne smysl dalšího žití, nýbrž smrti