Počátky experimentální psychologie

Wilhelm Wundt (1832-1920)

• Profesor na univerzitě v Lipsku, autor monumentálních Základů fyziologické psychologie, jejichž vydání v roce 1874 se pokládá za začátek psychologie jako samostatné vědy.
• Wundt v Lipsku založil laboratoř pro experimentální psychologii, kde se školila řada pozdějších významných evropských a amerických psychologů.
• Kromě metod experimentální fyziologie používal jako hlavní výzkumnou metodu introspekci prováděnou školenými pracovníky za jasně vymezených podmínek. Zkoumané osoby odpovídaly na přesně definované otázky, které se týkaly jejich momentálních prožitků a pocitů. Pokusy byly mnohdy velmi elementární, např. jaké počitky a pocity v člověku vyvolává tikání metronomu.
• Ve Wundtově laboratoři se dále zkoumal reakční čas, verbální asociace, pozornost, paměť atd.
• Wundt se neomezoval na experimentální psychologii. Napsal řadu filozofických spisů a desetisvazkové dílo o psychologii národů.
• Wundt považoval za předmět studia psychologie bezprostřední zkušenost čili vědomí, které může být analyzováno na psychické elementy, jež tvoří jeho strukturu.
• Zkušenost má dva aspekty: 1. obsah, který je v ní dán, a 2. vztah k tomuto obsahu, resp. jeho pojetí. Obsahem se zabývají přírodní vědy, vztahem k obsahu se zabývá psychologie.
• Základní prvky vědomí: počitky a pocity. Počitky se sdružují ve vjemy.
• U pocitů Wundt rozlišil tři kvality: libost—nelibost, napětí—uvolnění a vzrušení—uklidnění.
• Za integrujícího činitele duševního dění považoval apercepci, což je psychický proces, v jehož průběhu se bezprostřední vjemy propojují s dřívější zkušeností.
• Strukturované lidské vědomí je zaměřeno k cíli; při formování jeho obsahů hraje svou roli úmyslná pozornost a vůle. * Vzájemný vztah duše a těla Wundt řešil z hlediska psychofyzického paralelismu. Předpokládal tedy, že duševní děje jsou doprovázeny fyziologickými procesy, ale nedochází mezi nimi ke vzájemnému ovlivňování.
• Wundt vytvořil základy vědeckého systému psychologie a rozhodujícím způsobem přispěl k jejímu oddělení od filozofie. Jeho dílo je dnes z větší části historickou záležitostí, ale ve své době bylo nesmírně významným podnětem pro další rozvoj psychologie.

Hermann Ebbinghaus (1850-1909)

• Německý učenec, proslul svým experimentálním výzkumem paměti.
• Jeho stěžejním dílem je monografie Paměť, v níž shrnul výsledky systematického zkoumání své vlastní paměti.
• Po dobu dvou let trávil Ebbinghaus nekonečné hodiny memorováním sérií bezesmyslných slabik s cílem odhalit kvantitativní zákony, kterými se řídí jejich zapamatování, respektive zapomínání.
• Popsal úbytek zapamatovaného v čase (křivku zapomínání), kapacitu krátkodobé paměti atd..

Odkazy

Použitá literatura

• Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.