Televize

Slovo televize pochází ze starořeckého τῆλε (tèle)- daleko a latinského visio - vidět. Televize patří mezi masová média (masmédia). Tuto funkci plní tvorbou a vysíláním televizního programu. Z hlediska sociální komunikace se jedná se o jednosměrné, dálkové, plošné vysílání (tzv. broadcasting), jehož prostřednictvím přijímá komunikant zvuk a obraz na svém přijímači. Příjem může být buď černobílý nebo barevný, dvou či trojrozměrný. Televize slouží především k zábavě, vzdělání, přenosu zpráv a reklamy. V užším pojetí může být televize chápána jako technický systém přenášející obrazy na dálku prostřednictvím televizního signálu, resp. televizního přístroje. V širších chápání je televize sociálním systémem masové komunikace, který zahrnuje technický systém, výsledný produkt (=vysílaný program), ale také organizační struktury, které jsou nutné k výrobě programu a jeho masové distribuci. V roce 2013 vlastnilo televizní přijímač celosvětově 79% domácností.

První, masově vyráběný typ televize v Československu Tesla 4001A (1953-57).

Princip televizního přenosu

Televize, ve významu technickém, označuje přenos pohyblivých obrazů elektronickou cestou, většinou s doprovodem zvuku. Princip televize je založen na rychlém, neustále opakovaném rozkladu obrazu na body. Informace o každém dílčím elementu, (jas, barva, barevné složky) se přenáší postupně. Na přijímací straně se z přenesené informace opakovaně skládá původní obraz.. Vynález televize není vynálezem v pravém slova smyslu. Jedná se spíše o využití několika vynálezů a objevů za účelem přenosu pohyblivého obrazu v reálném čase. Na vynálezu televize pracovalo nezávisle na sobě několik osob na různých místech a v různou dobu. Vzniku televize tak nelze přiřadit konkrétního vynálezce, ani konkrétní datum. Za všechny uvádíme následující:

• Na počátku historie televize stojí pokusy německého inženýra G.P. Nipkova(1860-1940), který v roce 1884 získal patent na elektromechanické zařízení pro přenos pohyblivého obrazu. Rozklad obrazu prováděl pomocí rotující kotoučové clony se soustavou malých otvorů (Nipkowův kotouč).
• Roku 1897 vynalezl německý fyzik Karl Ferdinand Braun tzv. Braunovu trubici, která se stala základním prvkem elektronického zobrazování písma i obrazu. Na jejím principu byl později založen vývoj i konstrukce obrazovek pro černobílou i barevnou televizi.
• V roce 1923 postavil W.K. Zworikyn první zcela elektronický snímací systém (ikonoskop)a tím položil základ televizní techniky.

Nipkowův kotouč

Braunova trubice

Historie televizního vysílání

První pokusy s přenosem pohyblivého obrazu na dálku probíhaly v 1. polovině 20. století. První přenos pohyblivého obrazu elektronickými prostředky se uskutečnil v USA roku 1926 a první přenos se zvukovým doprovodem v roce 1930. Německo a Francie pak byly prvními zeměmi, kde se již od roku 1935 pravidelně vysílalo pro veřejnost. Za počátek televizního vysílání se pokládá datum 2.11. 1936, kdy britská rozhlasová společnost BBC použila obrazový standard elektronické televize. Důležitým mezníkem je také proto, že televizní vysílání bylo určeno nejen pro kolektivní vysílání, ale i pro individuální příjemce. Dalšími zeměmi, které již před 2. světovou válkou pravidelně vysílaly pro veřejnost byl Sovětský svaz (1939) a USA (1941). 2. světová válka rozvoj televize přerušila. Jedinou zemí, kde televizní vysílání pokračovalo, byly Spojené státy americké. První barevný televizní přenos se uskutečnil v USA roku 1953. V počátcích televize vysílala prostřednictvím pozemních vysílačů, další vývoj směřoval k satelitům, kabelovým sítím a digitálnímu vysílání. Důležitým mezníkem v novodobé historii televize je rok 1993, kdy byl v Evropě přijat systém DVB, který umožnil zahájení digitálního vysílání. V ČR bylo zahájeno zkušení vysílání digitální televize v roce 2000.

Televize v Československu

Počátky televizního vysílání

Počátky televize v Československu lze klást do období před 2. světovou válkou. První pokusy prováděl Jaroslav Šafránek. Válečné události však veškerou aktivitu v této oblasti přerušily. Po válce byl výzkum obnoven. První pokusné vysílání televize v Československu se konalo 23. 3. 1948 v Tanvaldě. Skupina vědců Vojenského technického ústavu zde uskutečnila ukázku pro veřejnost. Zkušební televizní vysílání ze Studia Praha ve Vladislavově ulici bylo zahájeno 1. května 1953 a 25. února 1954 bylo prohlášeno za pravidelné. Jako první televizní vysílač sloužila pražská rozhledna na Petříně. Televizní vysílání začínalo v rámci státního Československého rozhlasu, teprve v roce 1958 vznikla samostatná organizace Československá televize (ČST). Její pozici monopolního státního vysílatele potvrdil zákon č. 18 z roku 1964. Zpočátku vysílala televize pouze tři dny v týdnu, postupně se počet dnů zvyšoval a od 29. prosince 1958 televize své pořady vysílala po celý týden. Kromě pražského, začala vznikat i další studia:

• 31. prosince 1955 v Ostravě,
• 3. listopadu 1956 v Bratislavě,
• 6. července 1961 v Brně
• 25. února 1962 v Košicích.

Souběžně s rozvojem televize přibývalo diváků. V září 1962 měla televize milion platících diváků, v březnu 1965 byly hlášeny 2 miliony koncesionářů, v prosinci 1969 byla překročena hranice 3 milionů a v roce 1978 překročil počet hlášených přijímačů 4 miliony.

Budova České televize na Kavčích horách v Praze v roce 1971

Budova České televize na Kavčích horách v Praze dnes

60-70. léta

Další pokrok nastal v 60. letech, kdy byla zahájena výstavba nových televizních středisek v Praze a Bratislavě. Kromě toho vláda rozhodla o vytvoření druhého programu. V říjnu 1970 byly předány první provozy v nových televizních střediscích na Kavčích horách v Praze (17. října 1970) a v Mlynské dolině v Bratislavě (26. října 1970). Od 10. května 1970 začala ČST vysílat také na druhém programu. Ten od 9. května 1973 vysílal barevné pořady. Na prvním programu se diváci pravidelného barevného vysílání dočkali až o dva roky později, 9. května 1975. V lednu 1979 byl v Praze zprovozněn nový objekt televizního zpravodajství na Kavčích horách.

Po roce 1989

ČST jako státní instituce zanikla s rozpadem Československa 31.12. 1993. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání 468/91 zrušil monopol ČST a umožnil vysílání soukromým subjektům. První soukromá televizní stanice v ČR byla TV Premiéra , která zahájila vysílání 20.6. 1993. Následovala ji TV NOVA (4.2. 1994). V roce 1999 měl divák k dispozici čtyři pozemně vysílané a celostátně šířené programy - ČT1, ČT2, TV NOVA a TV PRIMA. Další nabízela kabelová televize, kterou mělo v roce 1999 k dispozici asi 20% českých domácností. Pokud zahrneme stanice, které jsou dostupné u operátorů v Česku přes sítě DVB-T/DVB-T2 (pozemní vysílače), DVB-C (kabelová síť), DVB-S/DVB-S2 (satelit) nebo IPTV (internet), čítal tento seznam na konci roku 2015 několik desítek položek.

Rada České televize

Rada České televize je podle zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, v platném znění, orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize. Rada ČT má patnáct členů, které volí a odvolává Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Členové Rady jsou voleni na funkční období 6 let, přičemž každé 2 roky je volena jedna třetina členů; mohou být zvoleni opětovně. Rada České televize se schází na jednáních, která jsou veřejná, a jejichž průběh upravuje Jednací řád, který Rada přijme do třiceti dnů od začátku funkčního období. Do působnosti Rady náleží:

• jmenovat a odvolávat generálního ředitele a na jeho návrh ředitele televizních studií České televize,
• schvalovat rozpočet a závěrečný účet České televize a kontrolovat plnění rozpočtu České televize,
• schvalovat na návrh generálního ředitele Statut České televize,
• předkládat Poslanecké sněmovně ke schválení Kodex České televize,
• schvalovat návrhy generálního ředitele na zřizování nebo zrušení televizních studií
• rozhodovat o stížnostech týkajících se generálního ředitele,
• schvalovat dlouhodobé plány programového, technického a ekonomického rozvoje, zřizovat dozorčí komisi
• kontrolovat činnost České televize v souvislosti s jejím právním nástupnictvím po Československé televizi v oblasti autorských práv k dílům a v právech příbuzných právu autorskému,
• předkládat Poslanecké sněmovně výroční zprávu o činnosti a hospodaření České televize.

Základní rysy vysílacích médií

Při svém vzniku byla televize chápána především jako "rozhlas s obrazem", tedy jako technologické rozšíření možností rozhlasu. Denis Mc Quail uvádí ve své knize Úvod do teorie masové komunikace tři základní rysy společné pro rozhlas a televizi:

• schopnost přímého sledování, přenášení a zaznamenávání událostí ve chvíli, kdy se dějí
• vysoký stupeň regulace, kontrola a udělování licencí veřejnými institucemi
• distribuce od centra k periferii a spojování celostátní televize s politickým životem

Mezi základní znaky vysílání (broadcastingu) patří:

• Velmi rozsáhlý výstup, rozsah i obsah
• Audiovizuální obsah
• Složitá technologie a organizace
• Veřejný charakter a rozsáhlá regulace
• Národní a mezinárodní charakter
• Velmi rozmanité podoby obsahu

Vliv televize na společnost

Marsall Mc Luhandefinuje televizi jako chladné, participační médium, které podporuje hloubkové struktury v umění i v zábavě. Dále uvádí, že televize je spíše médiem reakce, ne akce. Vtahuje nás do hlubin pohnutí, avšak nevzrušuje, neagituje a neburcuje. Televizní dítě charakterizuje jako očekávající vtaženost a v dospělosti toužící po roli a hluboké angažovanosti ve své společnosti.

Digitální demence

Často se hovoří o negativním dopadu sledování televize, zejména u děti a dospívající. Americký pediatr D. Christakis dokázal, že děti, které se od útlého věku dívají na televizi, mají častěji poruchy pozornosti. Studie časopisu Pediatrics z podzimu 2011 potvrdila úzkou vazbu mezi televizí a roztěkaností. Tomuto tématu se věnuje například kniha Digitální demence Manfreda Spitzera, která tento pojem definuje jako postupnou degradaci mozku způsobenou přílišným využíváním nových médií zejména u mladých lidí. Největší dopad na mozkové funkce má zejména „multitasking“, tedy současné řešení několika úkolů – např. hraní her, vyřizování mailů a čtení dalších zpráv. Spitzer je považuje za cílený trénink nejenom v povrchnosti, ale také v mrhání časem, které k ničemu pořádnému nevede a jenom rozmělňuje den.

Doporučená literatura

Internetové zdroje:

1. Television. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 25 November 2015 [cit. 2015-11-25]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Television
2. ATO - Asociace televizních organizací [online]. © Copyright ATO 2015 [cit. 2015-11-12]. Dostupné z http://www.ato.cz/
3. Vše o ČT [online]. © Česká televize 1996–2015 [cit. 2015-11-12]. Dostupné z http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/

Knižní zdroje

1. OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 1999, 256 s. ISBN 80-85983-#PATURI, Felix R. Kronika techniky. 1. čes. vyd. Praha: Fortuna Print, 1993, 651 s.
2. Technický slovník naučný. 1. vyd. Praha: Encyklopedický dům, 2005, 609 s., [8] s. barev. obr. příl.
3. BEDNAŘÍK, Petr, 1973-. Dějiny českých médií : od počátku do současnosti. Petr Bednařík, Jan Jirák, Barbara Köpplová. Vyd. 1. Praha : Portál, 2011. Žurnalistika a komunikace. 439 s.
4. ŠTOLL, Martin. 1.5.1953 - zahájení televizního vysílání: zrození televizního národa. Vyd. 1. Praha: Havran, 2011. 208 s. Dny, které tvořily české dějiny; sv. 21. ISBN 978-80-87341-06-3.
5. BLAŽEK, Bohuslav. Tváří v tvář obrazovce. Bohuslav Blažek ; [il. Kryštof Blažek]. 1. vyd. Praha : Sociologické nakl., 1995. Studie ; Sv. 10. 199 s., il.
6. POSTMAN, Neil. Ubavit se k smrti : veřejná komunikace ve věku zábavy. Neil Postman ; [z anglického originálu přeložila Irena Reifová]. Vyd.1. Praha : Mladá fronta, 1999. 190 s.
7. MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: extenze člověka. 2., rev. vyd., V Mladé frontě 1. Praha: Mladá fronta, 2011, 399 s.
8. SPITZER, Manfred. Digitální demence: jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. 1. vyd. Brno: Host, 2014, 341 s.

Klíčová slova

televize, televizní vysílání, televizní přenos, masová média, broadcasting