Metody sběru dat v sociální psychologii, jejich specifika

Metoda je vědecký způsob získávání a vyhodnocování faktů, ze kterých jsou vyvozovány vědecké teorie; metody jsou obecnější formy a principy způsobu poznávání, které jsou konkretizovány specifičtějšími postupy, tzn. technikami (metoda dotazování realizována technikou dotazníku, rozhovoru nebo interview)

druhy vědeckého výzkumu

• deskriptivní výzkum – omezuje se na popis určitého jevu (na existenci či neexistenci jevu); patří sem i srovnávací výzkumy; výzkum přináší nové poznatky, ale nezachycuje příčiny zjištěných dat; použité především v málo probádaných oblastech
• korelační výzkum – zaměřuje se na zjišťování souvislostí a vztahů mezi proměnnými; nemusejí odhalovat kauzální vztahy; zjištěné korelace vyvolávají otázky o povaze objevených souvislostí, umožňují formulování hypotéz
• experimentální výzkum – zjišťování a objevování kauzálních vztahů (příčin); náročnost na kontrolu experimentálních podmínek, kontrolu proměnných (nezávislých – manipulace, závislých – sledujeme jejich změny); nevýhody laboratorního prostředí (nemožnost zobecnění); výhody – zjištění nezpochybnitelných fakt

Třídění metod v sociální psychologii

• neexistuje jednotný způsob třídění metod
• metody jsou psychologické, sociálně psychologickými se stávají, když je používáme ke zjišťování sociálně psychologických dat
• v sociálně psychologickém výzkumu sledujeme vliv sociálně psychologických stimulů na sociální chování, nezávisle proměnné jsou zpravidla sociální jevy
• Janoušek: pozorování, experiment, dotazování, analýza spontánních produktů, měření postojů, zjišťování sociálně významných rysů osobnosti, metody výzkumu skupin (sociometrie)
• Říčan: pozorování, dotazování, experiment, měření postojů, sociometrie
• sociální stimul – jsou závislé na kontextu (prostředí, ve kterém se odehrávají); sociálně psychologický výzkum je ovlivněn kulturním prostředím (M.Meadová)
• interní validita: kontrola nad všemi nežádoucími vlivy
• externí validita: míra zobecnitelnosti či přenositelnosti na normální podmínky
• vliv experimentátora: více či méně neverbálně předává svoji hypotézu (Rosenthalův efekt), osobnostní zvláštnosti
  

• reakce pokusných osob:

• dobře motivovaný subjekt (good subject motivation, Orne) – ideální, kooperativní, ochotně potvrzuje implicitní hypotézu
• evaluace-ocenění-motivace (evaluation-apprehension-motivation, Rosenberg) – subjekt je motivován hodnocením vlastní osoby, obavou o to, v jakém bude viděn světle
• důvěra-objekt-motivace (faithful-subject-motivation, Fillenbaum) – poctiví, ideální, reagují přesně na instrukci
• negativistická motivace (opozice)

Pozorování

• umožňuje popis, zachycení vývoje změny, závislost na vnějších podmínkách sledovaného vjemu
• jako vědecká metoda musí splňovat základní podmínky – musí být plánovité, cílevědomé, řízené, kontrolované a systematické
• předmět pozorování musí být přesně vymezen
• Introspekce – metoda, jež se v sociální psychologii neprosadila
• typy pozorování – zjevné/skryté (vliv pozorovatele), volné (objektivně a rozsáhle popisuje určitý jev)/systematické (zaměření se na určité pozorovací kategorie; je přesnější a umožňuje pohodlnější kvantitativní zpracování)
• je třeba uvědomit si, že pozorujeme chování, ne motivy, a že toto chování může být víceznačné

Využití metody pozorování v sociální psychologii

Nejznámější a nejstarší způsob, jak se člověk dozvídá informace o světě kolem sebe. Rozdíl mezi vědeckým a laickým pozorováním:

• obě dvě jsou selektivní, avšak laik si všímá toho, co ho zaujme svou nápaditostí, zajímavostí, nezvyklostí X vědec pozoruje to, co si předem pečlivě naplánoval pozorovat a co nejlépe definoval a vymezil -> vědecké pozorování je plánovitě selektivní
• plánovitost a organizovanost vědeckého pozorování se nejzřetelněji projevuje v tom, jak vědec odpovídá na otázky CO (pozorovat) a JAK (pozorovat)
  

PŘÍSTUP:

Molekulární	Molární
Výběr malých segmentů chování	Větší a komplexnější jednotky pozorování
Větší přesnost v pozorování	Lepší zachycení "logiky" komplexního chování osoby ve složitější situaci
"Utopení se" v množství detailů	Vyšší nároky na pozorovatele (interpretace)
Únik podstatných souvislostí mezi jevy	Ztráta jedinečných neopakovatelných specifik konkrétního chování

Který z těchto přístupů je lepší? Ten, který lépe odpovídá povaze skutečnosti, kterou chceme zkoumat.

Jak organizovat sběr dat?

V současnosti dvě základní volby

Izomorfní deskripce

• nespecifické záznamy, otevřené metody pozorování, vyprávěcí způsob záznamu
• pozorovatel se snaží zaznamenat celý pozorovaný tok chování ve všech jeho projevech a přirozené následnosti
• lze říci, že cílem izomorfní deskripce je: zrcadlit (co nejvěrněji reprodukovat) chování v téže podobě (izomorfně = stejně), jak se v „originálu“ vyskytlo
• př.: psaní deníku, popis hlasatele při fotbalovém utkání
• zákaz interpretací!
• charakterizovat kontext, v němž děj nebo chování probíhá – situace, děj, chování je vždy umístěno do nějakého časového a prostorového kontextu (jedno a totéž chování může nabývat různých významů v různých situacích)
• má být tak komplexní, jak jen to lze (nelze předem vědět, který znak nebo úkon bude mít klíčový význam)
• velmi náročné, avšak zároveň silná technika získávání a registrování dat

Reduktivní deskripce

• redukuje (omezuje) pozorování bohatosti chování tak, že jednotlivé specifické projevy zařazuje do společných větších významových jednotek – do kategorií
• pozorovatel vyznačuje jevy a události do předem připravených formulářů, schémat s připravenými kategoriemi (typy) chování
• pravidla pro konstituování kategorií: 1. komplexnost (aby bylo možné jakékoliv chování zařadit do některé z nich), 2. nezávislost (kategorie se nesmí navzájem významově překrývat), 3. konkrétnost a jasnost (každá kategorie má být výstižně pojmenovaná, ale i co nejpřesněji definovaná), 4. přehlednost (počet kategorií by neměl být příliš nízký ani vysoký, cca 10 – 20; tvořit hlavní kategorie a podkategorie)

Vzorkování pozorování

• není možné určité jevy pozorovat hodiny, dny či dokonce týdny v kuse, k tomu nám slouží vzorkování – vybereme si určitý dostatečně reprezentativní vzorek

1. Vzorkování událostí

= vybrání určitých ucelených velkých dějů, které se potom pečlivě studují od začátku události až po její konec jako vzorek – reprezentant celé třídy podobných dějů a událostí

1. Vzorkování času

= děj či událost nebude nepřetržitě pozorována od začátku do konce, ale pozorovatel si předem zvolí časové úseky (vzorky času z celé události). v jejichž rámci bude pozorování provádět