Metody sběru dat v sociální psychologii, jejich specifika

Metoda je vědecký způsob získávání a vyhodnocování faktů, ze kterých jsou vyvozovány vědecké teorie; metody jsou obecnější formy a principy způsobu poznávání, které jsou konkretizovány specifičtějšími postupy, tzn. technikami (metoda dotazování realizována technikou dotazníku, rozhovoru nebo interview)

druhy vědeckého výzkumu

• deskriptivní výzkum – omezuje se na popis určitého jevu (na existenci či neexistenci jevu); patří sem i srovnávací výzkumy; výzkum přináší nové poznatky, ale nezachycuje příčiny zjištěných dat; použité především v málo probádaných oblastech
• korelační výzkum – zaměřuje se na zjišťování souvislostí a vztahů mezi proměnnými; nemusejí odhalovat kauzální vztahy; zjištěné korelace vyvolávají otázky o povaze objevených souvislostí, umožňují formulování hypotéz
• experimentální výzkum – zjišťování a objevování kauzálních vztahů (příčin); náročnost na kontrolu experimentálních podmínek, kontrolu proměnných (nezávislých – manipulace, závislých – sledujeme jejich změny); nevýhody laboratorního prostředí (nemožnost zobecnění); výhody – zjištění nezpochybnitelných fakt

Třídění metod v sociální psychologii

• neexistuje jednotný způsob třídění metod
• metody jsou psychologické, sociálně psychologickými se stávají, když je používáme ke zjišťování sociálně psychologických dat
• v sociálně psychologickém výzkumu sledujeme vliv sociálně psychologických stimulů na sociální chování, nezávisle proměnné jsou zpravidla sociální jevy
• Janoušek: pozorování, experiment, dotazování, analýza spontánních produktů, měření postojů, zjišťování sociálně významných rysů osobnosti, metody výzkumu skupin (sociometrie)
• Říčan: pozorování, dotazování, experiment, měření postojů, sociometrie
• sociální stimul – jsou závislé na kontextu (prostředí, ve kterém se odehrávají); sociálně psychologický výzkum je ovlivněn kulturním prostředím (M.Meadová)
• interní validita: kontrola nad všemi nežádoucími vlivy
• externí validita: míra zobecnitelnosti či přenositelnosti na normální podmínky
• vliv experimentátora: více či méně neverbálně předává svoji hypotézu (Rosenthalův efekt), osobnostní zvláštnosti
  

• reakce pokusných osob:

• dobře motivovaný subjekt (good subject motivation, Orne) – ideální, kooperativní, ochotně potvrzuje implicitní hypotézu
• evaluace-ocenění-motivace (evaluation-apprehension-motivation, Rosenberg) – subjekt je motivován hodnocením vlastní osoby, obavou o to, v jakém bude viděn světle
• důvěra-objekt-motivace (faithful-subject-motivation, Fillenbaum) – poctiví, ideální, reagují přesně na instrukci
• negativistická motivace (opozice)

Pozorování

• umožňuje popis, zachycení vývoje změny, závislost na vnějších podmínkách sledovaného vjemu
• jako vědecká metoda musí splňovat základní podmínky – musí být plánovité, cílevědomé, řízené, kontrolované a systematické
• předmět pozorování musí být přesně vymezen
• Introspekce – metoda, jež se v sociální psychologii neprosadila
• typy pozorování – zjevné/skryté (vliv pozorovatele), volné (objektivně a rozsáhle popisuje určitý jev)/systematické (zaměření se na určité pozorovací kategorie; je přesnější a umožňuje pohodlnější kvantitativní zpracování)
• je třeba uvědomit si, že pozorujeme chování, ne motivy, a že toto chování může být víceznačné

Využití metody pozorování v sociální psychologii

Nejznámější a nejstarší způsob, jak se člověk dozvídá informace o světě kolem sebe. Rozdíl mezi vědeckým a laickým pozorováním:

• obě dvě jsou selektivní, avšak laik si všímá toho, co ho zaujme svou nápaditostí, zajímavostí, nezvyklostí X vědec pozoruje to, co si předem pečlivě naplánoval pozorovat a co nejlépe definoval a vymezil -> vědecké pozorování je plánovitě selektivní
• plánovitost a organizovanost vědeckého pozorování se nejzřetelněji projevuje v tom, jak vědec odpovídá na otázky CO (pozorovat) a JAK (pozorovat)
  

PŘÍSTUP:

Molekulární	Molární
Výběr malých segmentů chování	Větší a komplexnější jednotky pozorování
Větší přesnost v pozorování	Lepší zachycení "logiky" komplexního chování osoby ve složitější situaci
"Utopení se" v množství detailů	Vyšší nároky na pozorovatele (interpretace)
Únik podstatných souvislostí mezi jevy	Ztráta jedinečných neopakovatelných specifik konkrétního chování

Který z těchto přístupů je lepší? Ten, který lépe odpovídá povaze skutečnosti, kterou chceme zkoumat.

Jak organizovat sběr dat?

V současnosti dvě základní volby

Izomorfní deskripce

• nespecifické záznamy, otevřené metody pozorování, vyprávěcí způsob záznamu
• pozorovatel se snaží zaznamenat celý pozorovaný tok chování ve všech jeho projevech a přirozené následnosti
• lze říci, že cílem izomorfní deskripce je: zrcadlit (co nejvěrněji reprodukovat) chování v téže podobě (izomorfně = stejně), jak se v „originálu“ vyskytlo
• př.: psaní deníku, popis hlasatele při fotbalovém utkání
• zákaz interpretací!
• charakterizovat kontext, v němž děj nebo chování probíhá – situace, děj, chování je vždy umístěno do nějakého časového a prostorového kontextu (jedno a totéž chování může nabývat různých významů v různých situacích)
• má být tak komplexní, jak jen to lze (nelze předem vědět, který znak nebo úkon bude mít klíčový význam)
• velmi náročné, avšak zároveň silná technika získávání a registrování dat

Reduktivní deskripce

• redukuje (omezuje) pozorování bohatosti chování tak, že jednotlivé specifické projevy zařazuje do společných větších významových jednotek – do kategorií
• pozorovatel vyznačuje jevy a události do předem připravených formulářů, schémat s připravenými kategoriemi (typy) chování
• pravidla pro konstituování kategorií: 1. komplexnost (aby bylo možné jakékoliv chování zařadit do některé z nich), 2. nezávislost (kategorie se nesmí navzájem významově překrývat), 3. konkrétnost a jasnost (každá kategorie má být výstižně pojmenovaná, ale i co nejpřesněji definovaná), 4. přehlednost (počet kategorií by neměl být příliš nízký ani vysoký, cca 10 – 20; tvořit hlavní kategorie a podkategorie)

Vzorkování pozorování

• není možné určité jevy pozorovat hodiny, dny či dokonce týdny v kuse, k tomu nám slouží vzorkování – vybereme si určitý dostatečně reprezentativní vzorek

1. Vzorkování událostí

= vybrání určitých ucelených velkých dějů, které se potom pečlivě studují od začátku události až po její konec jako vzorek – reprezentant celé třídy podobných dějů a událostí

1. Vzorkování času

= děj či událost nebude nepřetržitě pozorována od začátku do konce, ale pozorovatel si předem zvolí časové úseky (vzorky času z celé události). v jejichž rámci bude pozorování provádět

Zaznamenávání dat z pozorování

formuláře, zaškrtávací seznamy, nahrávání (audio, video)…

Pozorovatel a jeho úloha v pozorování

• vědomá intervence X neintervence do pozorovaných dějů a událostí
• pozorovatel je účastník X pozoruje „zvenčí“
• identita pozorovatele je ostatním účastníkům známa X není jim známa

• naturalistické pozorování: např. jak kooperují děti na pískovišti – nezasahuje, pouze pozoruje a zaznamenává, nestaví vlastní pískoviště, ani neorganizuje pokusné osoby -> nejvyšší externí validita

• zúčastněné pozorování: zamaskované (například psycholog se sám nechá hospitalizovat na psychiatrii a tváří se, že je jedním z pacientů) x nemaskované (zachová svou pravou identitu) – již však ovlivňuje děje či události, nižší spontaneita aktérů, nepřirozenost a sociální žádoucnost

Reduktivní posuzování – posuzovací škály

• liší se od pravého posuzování: u posuzovacích škál dochází k hodnocení onoho chování (pozorovatel na základě viděného dané chování hodnotí a interpretuje)
• retrospektivnost posuzování: u pozorování zaznamenáváme právě probíhající chování X u posuzování se to týká spíše popisu zapamatovaného či postřehnutého chování
• u posuzovacích škál značíme různou intenzitu či různou kvalitu určitých aspektů chování

Problémy v pozorování a posuzování lidského chování

• badatele často zajímá vnitřní svět člověka, jeho motivy, přání, důvody, pro které se chová tak, jak se chová, avšak vztah mezi vnějším pozorovatelným chováním a vnitřním prožíváním člověka není přímočarý (člověk se může usmívat, ačkoliv je mu do pláče; může se projevovat jako suverén, ale přitom je vnitřně velmi nejistý, atd.)
• vliv na souvislost mezi aktuálním prožíváním a vnějším chováním je dán také kulturními a vývojovými činiteli
• pozorovat je možné pouze VIDITELNÉ A VIDĚNÉ, nikoliv POCIŤOVANÉ A TUŠENÉ
• další problém je variabilita lidského chování – bude se pozorovaný člověk chovat stejně i v jiném časovém a situačním kontextu? (opakované pozorování – vždy jde však pouze o pravděpodobnost, nikoliv jistotu)
• chyba haló efekt (chyba prvního dojmu) – výzkumník má dojem, že pozorovaný je nepřátelský člověk, bude se k němu chovat nepřívětivě, pozorovaný na to bude reagovat nepřátelským chováním, čímž výzkumníkovi potvrdí první dojem -> začarovaný kruh
• chyba nesprávného zakotvení: chyba v nastavení měřítek posuzovacích škál, či intervalů mezi nimi (neodpovídá normě – viz Gaussova křivka)
• chyba tzv. implicitní teorie osobnosti(neboli soukromé teorie osobnosti): každý člověk si na základě své vlastní zkušenosti vytváří představy o tom, které lidské vlastnosti spolu souvisejí („předsudky“, například že inteligentní lidé nosí brýle, apod.)

Dotazování

• typy dotazování – osobní interview, telefonické interview, písemné dotazování (dotazník a inventář)
• interview – zpravidla řízené, vysoké nároky na tazatele, otevřené/uzavřené otázky, přímé/nepřímé otázky; vždy jde o interakci mezi tazatelem a respondentem; někdy dochází k záměně rolí; tazatel nesmí ztratit cíl rozhovoru a dotazovaný chuť odpovídat; struktura – motivační část, vlastní rozhovor, závěr
• dotazník – (ne)standardizovaná podoba, uzavřené otázky, přesná formulace otázek
• měření postojů – nejčastější způsob využití dotazníků v sociální psychologii (častěji měření mínění); předmětem jsou objekty, instituce, události…; druhy postojových škál – nominální (nominální diskriminace objektů, např. ANO-NE), ordinální (založená na uspořádání velikosti objektů, např. malý, střední, velký) a intervalová (např. 1 2 3 4 5)

Experiment

• nejnáročnější metoda, která vede ke zjištění kauzálních vztahů
• kontrola podmínek, manipulace s nezávisle proměnnou vyvolává změny závisle proměnné

Etické otázky experimentu v sociální psychologii

Měl by psychologický výzkum (a experimenty v rámci něj provedené) sledovat dobro? – Problematika zneužití výsledků.

Co když je pro dobro v rámci získaných výsledků nutné při experimentu samotném působit někomu utrpení či dokonce přinést oběti?

Kdo může jednoznačně určit, co je dobré, potřebné a užitečné?

Je vůbec etické zkoumat např. možnosti ovládání chování lidí? Kdo nám dal to právo?

I kdybychom jednoznačně věděli, co je užitečné, dobré a správné, proč bychom měli zkoumat jen to? Prvotním smyslem vědy je uspokojit zvědavost, nikoliv pouze hledat dobro.

Manipulace s výsledky a podvody, aby badatel dosáhl těch výsledků, které chtěl.

Eexistence etických kodexů a principů při výzkumech s lidmi

Pravidla

1. Respekt a ohled vůči účastníkům experimentu: vždy mít na paměti, zda vědecká hodnota experimentu či výzkumu není v konfliktu se zájmy a právy zkoumaných osob. Výzkum či experiment by neměl způsobovat účastníkům bolest, utrpení, nadměrný stres či jiné nepříjemné důsledky (účast v něm by neměla znamenat větší riziko než každodenní standartní život)

1. Právo na informace: účastníci mají právo vědět, čeho se účastní, jaké jsou cíle a smysl experimentu (pokud si metodologie žádá zatajit tyto informace, je výzkumník povinen je sdělit účastníkům bezprostředně po experimentu)

1. Právo na soukromí a důvěrnost informací o účastnících: všechny údaje o účastnících mají zůstat důvěrné, pokud ovšem nedali účastníci souhlas s neanonymitou ještě před začátkem experimentu

1. Právo odstoupit z výzkumu: dobrovolnost výzkumu/experimentu a možnost kdykoliv z něj odstoupit

Metoda stejně se jevících intervalů (L.L.Thurstone)

• metoda na měření postojů
• každému výroku je přiřazena škálová hodnota, různé výroky znamenají různou míru přijetí/odmítnutí objektu postoje
• preference výroku = přímé určení postoje subjektu
• postup:
  1. sběr výroků od reprezentativního vzorku osob k objektu postoje, které mají být spíše obecnější, mohou být doplněny o výroky z jiného zdroje; dostatečný počet výroků, které mají vztah k objektu postoje; počet položek by měl odpovídat dvojnásobku předpokládaného počtu položek v definitivní škále
  2. posouzení všech výroků skupinou posuzovatelů (expertů); roztřídění výroků od nejméně pozitivního k nejvíce pozitivnímu (7 nebo 11 členná stupnice)
  3. vypočtení škálové hodnoty; průměrná hodnota ze všech hodnocení každého z výroků
  4. vyřazení takových výroků, ve kterých se posuzovatelé nejvíce rozcházejí
  5. sestavení škály a výběr nejlepší charakteristika či ano-ne/souhlas-nesouhlas s výrokem s možností přiřazení škály (ne)souhlasu

Sémantický diferenciál (C. E. Osgood)

• umožňuje srovnávání postojů k určitým objektům
• k zjištění mentálních reprezentací slov
• je tvořen řadou bipolárních adjektiv, které se týkají měřeného postoje (např. zlý 1 2 3 4 5 hodný)
• adjektiva tvoří dimenze; základní dimenze dle Osgooda: hodnocení (hodný/zlý), síla (silný/slabý), aktivita (rychlý/pomalý)
• Osgood: 50 bipolárních dvojic, faktorová příslušnost (patří do jedné z dimenzí), faktorový náboj (jak moc patří dvojice adjektiv do té které dimenze)
• postup = faktorová analýza
• respondent zaškrtává číslo odpovídající jeho postoji
• adjektiva hodnocena na bodové stupnici

Sociometrie (J. L. Moreno)

• výzkum struktury vzájemných vztahů v malé skupině (intenzita, polarita); metoda na zjišťování sociálně-emocionálních vztahů mezi členy skupiny; cesta ke zjištění sympatií/antipatií
• sociometrie umožňuje identifikaci skupinových problémů
• otázky se týkají pouze členů skupiny, vyžadují volbu, která dává obraz sítě vztahů
• člověk hodnotí pozici člověka ve skupině nebo svou vlastní
• zásady: musí být jasně vymezeny hranice skupiny; osoby ve skupině se musí dobře znát; jasně formulovaná otázka (např. S kým bys chtěl jet na výlet?) a posouzení jednotlivých členů skupiny; důvěryhodnost osoby zajišťující sociometrii
• pravidla týkající se počtu – otázek, možností voleb, negativní volba
• druhy voleb – pár, řetěz, konfliktní vztah, hvězda, klika (frakce), outsider, zavržený, izolát, šedá eminence atd.

Konstrukce teorie

• teorie v SP má vysvětlit sociální chování a motivaci sociálního chování; požadavky na teorii jsou:

• tvrzení o konstruktech
• popis kauzálních vztahů
• určení působnosti platnosti

• konstrukty jsou abstraktní pojmy, které vyjadřují nějaké psychologické poznatky (např. první fyzický kontakt ovlivňuje hodnocení druhého člověka); abstraktní jsou v dvojím smyslu – konstrukt nemůže být (1) přímo pozorován (znalosti o něčem, hodnocení něčeho), (2) je obecný, netýká se jedinečné výpovědi
• pro sociálně-psychologický výzkum je důležité vědět, jak relevantní jsou konstrukty reálným psychickým jevům a procesům a jak relevantní jsou měřené proměnné konstruktům
• konstruktová validita: proměnné, které jsou použity ve výzkumu, musí korespondovat s teoretickými konstrukty a nesmí korespondovat s jinými konstrukty