Teorie atribuce

Verze z 2. 6. 2018, 20:15, kterou vytvořil Petr.Kosik (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „== Základní teorie atribuce == * korespondující usuzování - lidé k chování, které vidí, přisuzují určité vlastnosti, korespondující charak…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Základní teorie atribuce

  • korespondující usuzování - lidé k chování, které vidí, přisuzují určité vlastnosti, korespondující charakteristiku člověka
  • atribuce záměru: zda chování bylo účelné, zda člověk věděl o účincích tohoto chování, pokud zjistíme že ano, následuje atribuce dispozice
  • atribuce dispozice: hledání, která charakteristika byla příčinou chování
  • kovariance - společný výskyt, H. Kelley, srovnání jednání v minulosti a současnosti
  • kovariační teorie - v různém čase a v různých situacích zjišťujeme, které faktory jsou přítomné, když se vyskytují či nevyskytují určité důsledky
  • základní kritéria atribuce:
  • distinktivnost - odlišnost, variabilita podnětu, nakolik člověk reaguje stejně v různých situacích
  • konsensus - v jedné konkrétní situaci se chovají lidé stejným způsobem
  • konzistence - soudržnost v čase, zda se člověk v dané situaci pokaždé zachová stejně

Teorie kauzálních schémat - Kelley

  • koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům
  • schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku
  • schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku


Atribuční procesy (interpretace)

  • jsou dominantní otázkou sociální psychologie 70. 80. let
  • předmětem zkoumání těchto teorií je především kauzalita, její vnímání a důsledky tohoto vnímání
  • průkopníkem v oboru je Fritz Heider
  • tvrdí, že průměrný člověk se snaží získat stabilní a smysluplné dojmy o druhých
  • atribuční proces zahrnuje vyvozování stabilních struktur a procesů týkajících se lidí a prostředí a jejich dispozičních stavů na základě pozorovatelných znaků
  • jde o hierarchický proces směřující od povrchnějšího k hlubšímu
  • příčiny jsou lokalizovány jako vnější a vnitřní
  • vnitřní jsou charakteristiky aktérů událostí

Teorie korespondujících inferencí Jonese a Davise

  • chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel
  • ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby
  • zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav
  • atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena
  • faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují
  • z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus
  • bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj

Kovarianční teorie H. M. Kelley

  • při atribuci chování aktéra, v různém čase a na různých místech zjišťujeme, které faktory jsou či nejsou přítomné a jaké důsledky se tedy vyskytují či nevyskytují
  • existují interní atribuce (příčina spočívá v aktérovi) a dva typy externích atribucí (vnější předmět a vnější okolnosti)
  • Kelley aplikuje tři základní kritéria na posuzování atribucí "naivním vědcem", tedy pozorovatelem
  • distinktivnost - týká se specifičnosti chování vzhledem k danému podnětu
  • konsensus - týká se interpersonální univerzálnosti chování vzhledem k danému podnětu
  • konzistence - týká se stálosti chování jedince v průběhu času a rozdílných situacích

Atribuční tendence

  • tak nazýváme předkoncepce očekávání a perspektivy účastníků interakce, které ovlivňují jejich jednání
  • jedna z atribučních tendencí se projevuje v rozdílných atribucích aktérů a pozorovatelů
  • první mají tendenci připisovat zdroj svého jednání situaci
  • druzí spíše aktérům

Tato rozdílnost je podle Jonese a Nisbetta způsobená třemi determinantami:

  1. percepční fokus - aktéři mají špatný "výhled" na situaci, protože jsou jí příliš blízko
  2. aktéři jsou více informováni sami o sobě, mají pocit, že jejich jednání je tou nejpečlivěji vybranou variantou ze všech možných alternativ, znají svou minulost ví, jakým způsobem ovlivňují své chování apod.
  3. pozorovatelé jsou zainteresovanější na získávání informací, které jim umožní získat stabilní vhled do situace, aby jim umožnil predikci
  • tyto charakteristiky jsou závislejší na vnitřním prostředí než na vnějších okolnostech

Zdroje