Teorie atribuce

Obsah

korespondující usuzování - lidé k chování, které vidí, přisuzují určité vlastnosti, korespondující charakteristiku člověka
atribuce záměru: zda chování bylo účelné, zda člověk věděl o účincích tohoto chování, pokud zjistíme že ano, následuje atribuce dispozice
atribuce dispozice: hledání, která charakteristika byla příčinou chování
kovariance - společný výskyt, H. Kelley, srovnání jednání v minulosti a současnosti
kovariační teorie - v různém čase a v různých situacích zjišťujeme, které faktory jsou přítomné, když se vyskytují či nevyskytují určité důsledky

základní kritéria atribuce:
distinktivnost - odlišnost, variabilita podnětu, nakolik člověk reaguje stejně v různých situacích
konsensus - v jedné konkrétní situaci se chovají lidé stejným způsobem
konzistence - soudržnost v čase, zda se člověk v dané situaci pokaždé zachová stejně

koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům
schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku
schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku

jsou dominantní otázkou sociální psychologie 70. 80. let
předmětem zkoumání těchto teorií je především kauzalita, její vnímání a důsledky tohoto vnímání
průkopníkem v oboru je Fritz Heider
tvrdí, že průměrný člověk se snaží získat stabilní a smysluplné dojmy o druhých

atribuční proces zahrnuje vyvozování stabilních struktur a procesů týkajících se lidí a prostředí a jejich dispozičních stavů na základě pozorovatelných znaků
jde o hierarchický proces směřující od povrchnějšího k hlubšímu
příčiny jsou lokalizovány jako vnější a vnitřní
vnitřní jsou charakteristiky aktérů událostí

chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel
ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby
zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav
atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena
faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují
z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus
bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj

při atribuci chování aktéra, v různém čase a na různých místech zjišťujeme, které faktory jsou či nejsou přítomné a jaké důsledky se tedy vyskytují či nevyskytují
existují interní atribuce (příčina spočívá v aktérovi) a dva typy externích atribucí (vnější předmět a vnější okolnosti)
Kelley aplikuje tři základní kritéria na posuzování atribucí "naivním vědcem", tedy pozorovatelem
distinktivnost - týká se specifičnosti chování vzhledem k danému podnětu
konsensus - týká se interpersonální univerzálnosti chování vzhledem k danému podnětu
konzistence - týká se stálosti chování jedince v průběhu času a rozdílných situacích