Konsonanty

• u konsonantu může být cílová pozice ticho → informace se nezískají z konsonantu samotného, ale třeba podle přechodu na další hlásku
• konsonanty vznikají kontaktem či přiblížením artikulačních orgánů

- to trvá nějakou dobu → pohyb formantů (tranzienty) × v angličtině transitions!

Frikativy

• zdrojový signál – u neznělých turbulentní šum, který vzniká, když dochází k intenzivnějšímu přiblížení artikulačních orgánů (přiblížení musí být tzv. kritické zúžení, jinak se turbulence netvoří)
• nepravidelnost ještě před zúžením → turbulence
• vzduch narazí na překážku (zúžení) → turbulence
• zrychlený vzduch narazí na masu klidného zvuku za zúžením → turbulence
• amplituda = síla výdechového proudu + míra zúžení
• (neturbulentní proudění = laminární)

• u znělých hlasivky kmitají, když je subglottální tlak vyšší než supraglottální, ale úžina supraglottální tlak zvyšuje → vyrovnávání → hlasivky přestávají kmitat → častá ztráta znělosti
• do vokálního traktu se dostává méně vzduchu méně rychle než u neznělých frikativ → oslabení turbulencí → ztráta frikce
• → hodně nestabilní HL

• v jakých frekvencích dochází k zesílení spektra? = poloha spektrálního těžiště
• kde se v rámci spektrálního těžiště nacházejí šumové F?
• vokalické formanty údajně existují i u frikativ

• délka předního tubusu – nejvíce určující pro spektrální vlastnosti
• vokální trakt je rozdělen úžinou na dva tubusy, zadní není důležitý
• vliv labializace (např. české a šp. [s] je jiné) → nelabializované zní vyšší

F, V

• spíše ploché spektrum
• ← krátký přední tubus (několik mm)

S, Z

• vzduch proudí z úžiny na spodní zuby → z hlediska turbulentního zdroje nejsilnější
• přední tubus asi 2–2,5 cm → asi 5 kHz
• znělé konsonanty bývají slabší a kratší

Š, Ž

• hlavní šumový formant má dvě složky

- dlouhá úžina (patrový kanálek) + vepředu podjazyková dutina

• nejsilnější kolem 3 kHz

CH (velární)

• hlavní šumový formant kolem 1–1,5 kHz, ale závisí na místě artikulace

H

• nemá žádný přední tubus → chová se jinak než ostatní frikativy
• někdy bývá považováno za dyšný vokál (akusticky to odpovídá)
• kopíruje formanty okolních vokálů

Reference

• Palková, Z. (1994): Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané části)
• Kent, R. D. - Read, C. (1992): The acoustic analysis of speech. San Diego: Whurr Publishers.
• Johnson, K. (2003): Acoustic and auditory phonetics. Oxford: Blackwell Publishing.
• Stevens, K. N. (1998): Acoustic phonetics. Cambridge, Massachusetts: MIT Press. (vybrané části)
• Harrington, J. - Cassidy, S. (1999): Techniques in speech acoustics. Dordrecht: Kluwer. (vybrané části)

Zpět na rozcestník: Akustika | Fonetika