Vztah myšlení a řeči

Stanovení vztahu (popřípadě míry závislosti) myšlení a řeči je společnou oblastí zájmu řady vědeckých oborů, především lingvistiky, psychologie a antropologie. Je také předmětem interdisciplinárního oboru psycholingvistiky. Klíčovou otázkou problematiky vztahu jazyka a myšlení je, jestli odlišné gramatické a sémantické struktury, kategorie a specifika jazyků determinují (a do jaké míry) průběh a fungování myšlení, resp. uvažování o věcech a poznávání světa. Další významnou a související otázkou vztahu mezi řečí a myšlením je to, zda a do jaké míry je myšlení realizováno pomocí slov a je závislé na užívání slov a zda se v tomto ohledu vztah mezi myšlením a řečí proměňuje v průběhu ontogeneze.

Sapir-Whorfova hypotéza

Sapir-Whorfova hypotéza je lingvisticko-antropologickou teorií, podle které je pojetí reálného světa strukturováno jazykovými zvyklostmi konkrétní komunity mluvčích. Jinými slovy je podle této teorie reálný svět poznáván a konstruován na podkladě jazyka a mezi mluvčími různých jazyků se tak vidění světa a jeho chápání významně odlišuje. Autorem hypotézy byl americký lingvista Edward Sapir. Jeho poznatky se inspiroval lingvista Benjamin Lee Whorf, který Sapirovy úvahy rozpracoval a prohloubil (někdy se proto hovoří o Whorfově hypotéze). Whorf svoji hypotézu formuloval na základě studia jazyka severoamerického indiánského kmene Hopi a jazyka středoamerických indiánů Mayů.

Whorf preferoval užívání termínu lingvistický relativismus (případně jazykový relativismus). Podle tohoto tvrzení lidé mluvící odlišnými jazyky mají různé kognitivní systémy, které ovlivňují styly, jimiž uvažují o světě. Toto tvrzení silně kritizoval mezi jinými Noam Chomsky, který předpokládá existenci univerzální jazykové schopnosti, která je každému vrozená a která se napříč kulturami zásadně neliší.

Pro výzkumné účely je vhodné rozlišovat mezi silnou a slabou verzí Sapir-Whorfovy hypotézy.

Silná verze Sapir-Whorfovy hypotézy, označovaná také jako lingvistický determinismus, předpokládá, že jazyk určuje myšlení, tzn., že v různých jazycích odlišné gramatické a sémantické kategorie ovlivňují průběh a způsob fungování našeho uvažování – usuzování, posuzování, řešení problémů a příp. rozhodování a vůbec ovlivňují to, co je nějakým způsobem myslitelné. Myšlení je podle silné verze hypotézy plně závislé na specifikách a užívání příslušného jazyka. Pro silnou formu hypotézy neexistuje výraznější podpora a nesvědčí o ní ani výsledky výzkumů (např. existence jazykových univerzálií – lingvistické charakteristiky přítomné napříč všemi existujícími jazyky – např. existence podstatných jmen, sloves, zájmen, samohlásek a souhlásek,…). Proti silné verzi hypotézy vystupují námitky:

• U dětí se komplexní kognitivní operace vyskytují dlouho předtím, než začnou mluvit.
• Oblasti mozku spojené s řečí se neaktivují při provádění řady kognitivních operací, jako jsou např. prostorové úlohy, zraková představivost ad. (Gazzaniga, Ivry, & Mangun, 2002).

Slabá verze Sapir-Whorfovy hypotézy, označovaná také jako lingvistický relativismus, předpokládá, že jazyk ovlivňuje vnímání – tzn., že v různých jazycích odlišné gramatické a sémantické kategorie (např. odlišná klasifikace barev, existence či neexistence určitých protikladů – antonym, odlišné systémy gramatických časů při konjugaci sloves) způsobují, že jedinec odlišně strukturuje a vnímá skutečnost, resp. její příslušné aspekty, které příslušné gramatické a sémantické struktury postihují. Myšlení, resp. způsob uvažování není plně či výrazněji závislé na specifikách, příp. užívání daného jazyka. Nejslabší verze hypotézy předpokládá, že jazyk ovlivňuje paměť (kvalitu jejího fungování). Pro slabší verze hypotézy existují výzkumné doklady, např.:

• V angličtině fluentní Rusové žijící v USA si lépe pamatují udalosti z Ruska, když hovoří rusky, a lépe si pamatují události z USA, když hovoří anglicky (Marian & Neisser, 2000).
• Ruština (samostatná slova pro tmavě/světle modrou) vs. angličtina – pouze v ruštině rychlejší identifikace tmavě modré barvy při použití světle modrého distraktoru než při použití odlišného odstínu tmavě modrého distraktoru (Winawer et al., 2007).
• Výzkum Heiderové (1972) se zabýval výkony v paměti při rozlišení fokálních (základních) a atypických barev u mluvčích americké angličtiny (kteří rozeznávají 11 fokálních barev) a mluvčích jazyka dani (zemědělský kmen z Nové Guineji), kteří rozlišují pouze 2 barvy podle toho, zda u nich převažují teplé a světlé nebo chladné a tmavé odstíny. Heiderová zjistila, že rozpoznání fokálních barev je výrazně lepší u Američanů i Daniů, ačkoliv výkon Američanů v paměťových testech byl výrazně lepší.

Dvojjazyčnost

Základními otázkami, které se týkají myšlení a řeči ve vztahu k bilingvismu, jsou:

• Přemýšlejí bilingvní jedinci jinak než monolingvní?
• Je dokonalá znalost dvou jazyků v porovnání se znalostí jen jednoho zdrojem odlišnosti, případně jaké? Může bilingvismus pozitivně či negativně ovlivňovat inteligenci?
• Jsou různé jazyky mentálně reprezentovány v jiných systémech, nebo pouze v jednom?

Podle Cumminse (1976) je třeba rozlišovat mezi aditivním bilingvismem (nejprve je bezpečně osvojen jeden jazyk, pak druhý) a substrakčním bilingvismem (kdy jsou nesprávně prvky jednoho jazyka nahrazovány prvky druhého jazyka). Cummins považuje vliv substrakčního bilingvismu za negativní, vliv aditivního za pozitivní. Předpokládá, že může rozvinutí substrakčního bilingvismu může být ovlivněno nižším sociokulturním statusem. Je důležité poznamenat, že podobná tvrzení vycházejí ze sociokulturní situace, kde se s vyšší četností vyskytují dva jazyky (např. v USA angličtina a španělština).

Z hlediska kognitivní psychologie a mentálních reprezentací jazyků existuje hypotéza jednoho systému, která tvrdí, že jazyky (dva a více) jsou u mluvčího reprezentovány v jednom systému, ale také hypotéza dvou systémů, která tvrdí, že jazyky jsou ve vědomí reprezentovány ve dvou a více do značné míry odlišných systémech. Výsledky výzkumů se přiklánějí k představě, že dva jazyky na úrovni kognitivních systémů některé aspekty sdílejí, ale jiné ne.

Myšlení a řeč v ontogenezi

Důležitost interaktivního charakteru myšlení a jazyka v rámci vývoje zdůrazňovala řada teorií. Mezi nejvýznamnější patří Piagetovo a Vygotského pojetí vývoje.

Piagetova fáze předpojmově symbolického myšlení

Dle Piageta je v období cca od 2 do 4 let dětská inteligence sycena řečí – vývoj je tedy řečí přímo akcelerován. Piaget toto období nazývá fází předpojmově symbolického myšlení, která je charakteristická nástupem sémiotické funkce. Dle Piageta jde o kritickou vývojovou periodu pro osvojení jazyka, pro kterou je typický přesun od předpojmů (dítě vidí psa, řekne: „haf, haf“) k pojmům („pes“). Dítě má potřebu věci pojmenovávat, rychle si osvojuje gramatické struktury a nová slova. Zásadní je, aby mělo ve svém okolí dítě „překladatele“ (hl. matku), která předpojmy do pojmů správně převádí.

Vygotského teorie vztahu myšlení a řeči

Podle Vygotského hraje řeč zásadní roli ve vývoji jedince a rovněž jeho myšlení. Podle Vygotského se vztah myšlení a řeči v průběhu jedince proměňuje. Na začátku psychického vývoje jedince se myšlení a řeč rozvíjejí nejprve odděleně. U novorozence a posléze kojence se totiž setkáváme s takovými řečovými projevy (např. křik, broukání, žvatlání), které neplní intelektuální funkci – neslouží jako prostředek realizace myšlení či vyjadřování myšlenek. V určitém momentu vývoje se však dle Vygotského myšlení a řeč začínají propojovat, a to v období kolem 2 let života. Řeč začíná fungovat jako prostředek k realizaci myšlení – k zpřítomnění určitých představ a významů a realizaci myšlenkových operací. Řeč také slouží jako prostředek pro vyjádření myšlenek, a tak jejich sdílení s dalšími lidmi, čímž je podporována sociální funkce řeči, kterou řeč dle Vygotského (a naproti Piagetovi) disponuje již od narození dítěte.

Role řeči coby nástroje, pomocí nějž se realizuje myšlení, se umocňuje cca od 6. roku života a dál, kdy se dle Vygotského začíná intenzivněji rozvíjet tzv. vnitřní řeč, která představuje zkratkovitou formu vnější řeči, pomocí které jedinec komunikuje se sebou samým, a to v podobě nahlas nevyslovených myšlenek a představ. Dle Vygotského slouží vnitřní řeč coby hlavní nástroj myšlení a její vznik podle něj představuje zcela zásadní moment v psychickém vývoji jedince. Podle Vygotského totiž umožňuje volní a vědomou regulaci vnitřní (psychické) činnosti jedince (včetně myšlení) a také vnějších aktivit jedince, tj. jeho chování.

Navzdory klíčové roli vnitřní řeči pro realizaci myšlení se Vygotskij nicméně domníval, že ani od doby, kdy se řeč a myšlení začnou ve vývoji jedince kolem 2 let výrazněji propojovat a ani od doby cca 6 let, kdy se vnitřní řeč stane hlavním prostředkem realizace myšlení, nejsou myšlení a řeč na sobě zcela a neoddělitelně závislé. Vygotskij pro toto své stanovisko argumentoval tím, že i u dospělého člověka není veškeré myšlení verbální a ne všechny řečové projevy u něj slouží ke sdělování myšlenek. Některé myšlenkové operace mohou dle Vygotského probíhat zcela nezávisle na slovech – např. pouze v představách a některé řečové projevy mohou plnit řadů jiných funkcí, než je výměna myšlenek (např. vyjadřování emočních stavů, navazování sociálního kontaktu atd.).

Více o dalších aspektech teorií Vygotského a zejm. pak o jeho teorii vývoje funkce řeči v ontogenezi člověka viz text Lev Vygotskij.

Externí zdroj

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. v povinném předmětu "Obecná psychologie" na KPS FF UK.

Odkazy

Literatura

Eysenck, M.W. & Keane, M.T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.

Sternberg, R.J. (2009). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.