Mentální reprezentace.

Verze z 25. 11. 2021, 01:23, kterou vytvořil Terezie.Zuntychova (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Re-prezentace nám umožňuje znovu-zpřítomnění. Zastupuje věc, která nemusí být aktuálně přítomná. Díky mentální reprezentaci (MR) uložené ve vědomí si dokážeme věci představit a popsat. Naše mysl tedy nezachycuje realitu takovou, jaké je, ale jak ji reprezentuje. Užíváním reprezentací poznatků používáme formu toho, co víme o věcech, událostech, idejích atp.[1] MR se podílí na průběhu mnoha psychických procesů, jako je vnímání, představivost, pozornost a myšlení či paměť. Konkrétně vnímání lze chápat jako utváření mentálních reprezentací na základě aktuálně působících vnějších (smyslových) podnětů. Představivost a imaginace je vytváření MR tím, že si vybavíme z paměti ty MR, které byly vytvořeny v minulosti nebo že je určitým způsobem přepracujeme. Pozornost je zaměřování se na určité MR a myšlení je výsledek kombinování různých mentálních reprezentací a další komplexnější práce s nimi. Pokud jde o paměť, můžeme ji pojmout jako souhrn dispozičních mentálních reprezentací (těch, které jsou k dispozici, ale nejsou aktuálním obsahem vědomí). (Přednáška z obecné psychologie Dr. Stehlíka, 2017)

Koncept MR vychází ze stanoviska připomínající myšlenku Immanuela Kanta, a sice, že lidská mysl nezachycuje vnější realitu (věc o sobě) takovou, jaká je, ale reprezentuje ji pomocí poznávacích prostředků, kterými disponuje.[2] Dle Lukavského můžeme mentální reprezentace zjednodušeně vnímat jako synonymum pro psychický obsah. MR využívá verbální i názorné způsoby kódování informací současně. (Přednáška z obecné psychologie, 2017).

Druhy mentálních reprezentací

Dělení mentálních reprezentací


Reprezentace n-tého řádu

Rozlišujeme také MR prvního, druhého, třetího až n-tého řádu.[3]

1. Řád = přichází z vnějšího světa, označujeme je jako vjemy

2. Řád = subjektivní reflexe psychického dění  

3. Řád = snaha o porozumění psychickému životu druhých osob, tedy vytváření mentálních reprezentací o vnitřním světě druhého člověka (subjektivní názory na to, co si druzí myslí či prožívají).


Reprezentace dělíme také na vnější a vnitřní. Vnitřní reprezentace dává zprávu o našich mentálních reprezentacích, představují sice také struktury zastupující naše poznatky o světě, ale v případě vnitřních MR nejsou viditelné. Zásadní je jejich rozdělení na "analogové" a "propoziční", které je blíže popsáno v subkapitole níže. Vnitřní mentální reprezentace jsou tvořeny zejména propozicemi a představami. Propozice je jakákoli myšlenka, kterou kódujeme verbálně. Představy (zejm. vizuální) jsou prostorová zobrazení, která jsou transformována prostorovou pamětí (spatial memory).

Vnější reprezentace reprezentují něco reálného – psané, kreslené či tištěné nebo mluvené znaky a symboly. Jedná se tedy o doslova vnější reprezentace (př. obrázky, texty, slova,...). Vnější reprezentace dělíme v základu na "obrazovou" a "jazykovou".

Jazyková forma reprezentace u vnější MR je ekvivalentem propoziční MR v případě vnitřní MR. A obrazová forma reprezentace u vnější MR je ekvivalentem analogové MR v případě vnitřní MR. Zatímco některé ideje se snáze reprezentují obrazově (př. tvar vejce), jiné se lépe vyjádří slovně (př. důstojnost). Různé typy MR nám tedy umožňují zvolit méně náročnou cestu, také v závislosti na tom, o jak moc abstraktní pojem jde.[1]  

Vnější reprezentace

Porozumění vnějším reprezentacím nám umožní lépe porozumět i reprezentacím vnitřním (mentálním). Veškeré objekty a děje můžeme ve vnějším světě reprezentovat dvěma způsoby, a sice buď pomocí obrazu, anebo jazyka. Zatímco obraz nese množství konkrétních informací, jazykový výrok je více abstraktní. Pokud vidíme obrázek kočky, vidíme jednu konkrétní kočku. To neplatí ve slově„kočka“, kde si můžeme představit jakoukoli kočku. O obrazové vnější reprezentaci také platí, že nejde rozdělit (není diskrétní) – nemůžeme nakreslit pouze čtyři nohy z kočky, pro úplnost ji musíme nakreslit celou, abychom zachovali požadované sdělení. Jazykové vnější reprezentace jsou diskrétní, explicitní, současně je pro ně charakteristické, že mají pravidla. Věta má nějakou konkrétní posloupnost, jak má být vytvořena, zatímco obrazové MR mají větší volnost (můžeme nakreslit jakoukoli kočku, různými způsoby). Oproti tomu obrazové reprezentace s sebou nesou implicitní sdělení, není jasné, zda obrázek má vyjadřovat, že kočka má čtyři nohy, anebo že je to savec, anebo že má ocas atp. U jazykových reprezentací je jasné, co měla věta vyjádřit. Pro přehled může sloužit následující tabulka:

Obrazová

(podívejte se na obrázek kočky vpravo)

Jazyková

„Kočka má čtyři nohy.“

Diskrétní symboly ✓
Konkrétní   ✓
Užívá pravidla ✓
Implicitní sdělení   ✓
Samotný obrázek kočky není mentální reprezentace. MR je až to, jak obrázek vnímáme v naší mysli.


Mentální (vnitřní, interní) reprezentace

Zásadní je dělení MR na imaginativní (tj. obrazové, resp. analogové) a propoziční. Analogové MR používáme při obrazových vnitřních reprezentacích. Propoziční MR jsou symbolické slovní interní reprezentace. Jako první hovořil o tomto dělení Paivio, který o analogové složce mentálních reprezentací mluvil jako o "imagenech", a propoziční složku MR označoval jako "logogeny".

Paivio ve své teorii dvojího kódování popsal dva na sobě nezávislé systémy, verbální a imaginativní, které slouží jako nástroje lidského poznávání a zpracování informací. Oba systémy se podílejí na kódování, uspořádání, uchování i znovuvybavení informací. Imaginativní systém slouží pro obrazové či jiné neverbální reprezentace (tedy zejm. reprezentace smyslových podnětů). Verbální systém se specializuje na zpracování jazykově zprostředkovaných informací. Pro imaginativní systém Paivio zavedl jednotku „imagen“ a pro verbální systém jednotku „logogen“. Dle autora jsou tyto jednotky podřízeny senzomotorické modalitě, tj. rozlišuje logogeny pro slova ve vizuální podobě od logogenů auditivních a imageny mohou být povahy vizuální, auditivní, taktilní, chuťové i čichové.[4]

Ne všichni odborníci zastávají teorii dvojího kódu, ale obecně je přijímáno rozdělení MR na imaginativní (též analogové) a propoziční.[3]

1. Neverbální (imaginativní) systém

- Zpracovává neverbální informace  

- Vnímáme je zejm. pomocí zraku, hmatu, čichu a chuti

- Základní reprezentační jednotka je imagen (systém pro vizuální poměry reprezentující představy v senzorických modalitách)

- Zapojená je spíše pravá hemisfér

2. Verbální systém

- Zpracovává lingvistické informace  

- Vnímáme je zejm. pomocí zraku, hmatu a sluchu

- Základní reprezentační jednotka je logogen (systém pro verbální poměry obsahující informace potřebné k využívání slov)

- Zapojená je spíše levá hemisféra


Predikátový kalkul, příklad

Analogová (imaginativní, obrazová) mentální reprezentace – tato MR má obrazovou formu a je tak analogií k objektu, který reprezentuje. můžeme si ji představit jako jakýsi hladký a spojitý signál, její hlavní charakteristikou je, že se nerozkládá na další prvky. (Viz mentální rotace a skenování představ níže).

Propoziční (jazyková) mentální reprezentace – lze rozdělit na symboly. Propoziční (výrokové) MR umožňují popis jevů v abstraktnější rovině (oproti imaginativním MR, které umožňují zobrazení jevů), mohou vyjádřit významy a vztahy mezi pojmy.  Přiblížit nám ji může mentálština (mentalese, language of thought hypothesis), jež nám pomáhá osvojit si jazyk. Fodor (1994) popisuje, že je to jakýsi jazyk naší mysli, nelze jím hovořit, a není příliš dobře přístupný naší introspekci. Podle jeho teorie stojí za každým vnitřním výrokem propoziční symbol. Inspirací pro tvorbu této hypotézy byla Fodorovi predikátová logika (viz predikátový kalkul). [5]


Na schématu vidíme, že propoziční MR lze rozdělit ještě na objekty (předměty), relace (vztahy) a schémata. U objektů se můžeme setkat také s termínem „argumenty“, a v případě relací lze narazit také na výraz „predikáty“.[3]  

- Argumenty popisují objekty. Např. ve větě „Kočka má čtyři nohy“ by byly objekty podstatná jména „kočka“ a „nohy“.  

- Predikáty popisují vztahy a vlastnosti. V téže větě by se pak jednalo o sloveso „má“ a o číslovku „čtyři“.  

- Schémata pak představují strukturovaný soubor pojmů, který zahrnuje obecnou znalost (zahrnují obecná fakta a relace). Dají se použít k reprezentaci citů, vjemů atp.[6]

Zkoumání objektových pojmů (Collins a Quillian, 1969)
Objektové pojmy, nehierarchický model (Collins a Loftus, 1975)

Existují experimenty, které se snaží rozkrýt, jakým způsobem jsou objekty (argumenty) a relace (predikáty) uspořádány v naší mysli. Relační pojmy zkoumal např. Schank (1972), jde o teorii sémantické sítě.[7] Objektové pojmy zkoumal Collins a Quillian (1969)[8], a sice na příkladu, jak reprezentujeme znalosti o zvířatech, a dále Collins a Loftus (1975), kteří pak model revidovali na nehierarchický.[9]

Když se podíváme na schéma objektových pojmů od Collinse a Quilliana, najdeme tam znázorněnou základní myšlenku autorů, a sice, že vlastnosti, které vystihují přímo daný objekt, si vybavíme rychleji. Tyto vzdálenější či bližší atributy dané věci označujeme jako "úrovně obecnosti". Autoři popisují rychlost cestování v mysli. Čili například to, že žralok jí maso, si vybavíme rychleji než to, že žralok dýchá. Rychleji odpovíme „ano“ na otázku, zda žralok jí maso, protože je to přímo pro něj specifické. Zatímco od pojmu „žralok“ musíme v grafu cestovat až nahoru, pokud si chceme vybavit to, že dýchá (což je společná vlastnost všech zvířat, ne jen specificky žraloka) – je to vzdálenější mentální reprezentace.

Tato teorie říká, že jednotlivé pojmy (MR) v naší mysli, jsou uspořádány hierarchicky na různých úrovních. Existuje základní úroveň obecnost (tu představují pojmy, které nejčastěji používáme, třeba „pes“) pojmy na všech úrovních jsou vzájemně propojené (pes je propojen s pojmem savec, ten zase s pojmem a živočich, to jsou pojmy na vyšších úrovních, naopak na nižší úrovni po pojmem pes je pojem kokršpaněl apod.) Když se aktivuje jedna úroveň obecnosti v návaznosti na podnět, tak se snáz vybaví znalosti týkající se té dané hierarchické úrovně, ale déle trvá vybavit si pojmy z jiných úrovní (je potřeba „cestovat“ v těch úrovních – to že pes štěká si vybavíme rychleji, než jestli pes dýchá, protože to se netýká jen psa ale živočichů obecně). Experimentálně také na tomto příkladu vidíme, že lidé reagují rychleji, když si mají vybavit pojmy týkající se bližší úrovně obecnosti. Pomalejší reakce jsou naopak vykazovány, pokud si lidé mají vybavit pojmy, jež se týkají vzdálenější úrovně obecnosti.


Nyní se podívejme na rozlišení MR dle způsobu uložení v neuronové síti: Distribuované vnitřní MR představují takové reprezentace, v nichž je daná informace uložena na několika místech. Např. informace uložená v neuronové síti jako aktivace v několika od sebe oddělených místech (viz místní buňky). Některé informace jsou v lidské mysli uložené distribuovaně. Čili jiné buňky se nám v rámci mnestických funkcí aktivují, když máme jít z místa A, a jiné zase, když máme jít z místa B (druhé místo reprezentují v mysli zase jiné místní buňky; dle Lukavského (2017) by se tedy zjednodušeně dalo říct, že existují „specifické místní buňky pro místo A“ a „specifické místní buňky pro místo B"; podobně si lze představit, že existují konkrétní buňky, které se aktivují, když si představíme kočku). Místní buňky se aktivují, když vstoupíme do konkrétního prostoru, a tvoří kognitivní mapy (rozpracováno níže). V tomto ohledu je známá studie londýnských taxikářů, ve které byla zjištěna korelace objemu hipokampů s délkou praxe.[10]


Mentální modely  

Mentální modely jsou smíšené formy MR, obsahující propozice a představy. Vznikají, když naše mysl poznává objekty a procesy, které nás obklopují (např. si vytvoříme mentální model o tom, jak používat počítač, jak fungují vzorečky ve fyzice, anebo třeba o historii našich předků). Mentální modely ovšem vznikají také tehdy, kdy se zaobíráme vlastním vnitřním světem (introspekce, reflexe,…) kognitivní psychologie označuje takové typy mentálních modelů jako teorie mysli.[1]


Paiviova teorie dvojího (duálního) kódování

Paivio (1971) popsal dva na sobě nezávislé, ale propojené, systémy, které pracují s rozdílnými druhy informací. Oba dokážou informace kódovat, organizovat a uchovávat. Díky tomu, že jsou systémy propojené, se mohou aktivovat navzájem (pakliže začneme popisovat fialového slona, současně nám tento popis evokuje i jeho představu).[4]  Paiviova teorie tedy vysvětluje také fakt, proč si lépe pamatujeme konkrétní slova nežli abstraktní. Je to tím, že zatímco k zapamatování konkrétních slov můžeme použít verbální i neverbální systém, abstraktní slova mohou být často kódována pouze verbálně.[11]

Paiviova teorie duálního kódování (1971)


Ukázka z experimentu Carmicheala a kolektivu (1932)


Autoři Carmichael, Hogan a Walter (1932) na toto téma provedli ještě před Paiviem zajímavý experiment. Ukazovali dvěma skupinám probandů jedny a ty samé standardizované obrázky. Zatímco ale jedna skupina dostala při promítnutí nápovědu například „toto jsou hodiny“, tak druhé skupině lidí bylo poskytnuto jiné vodítko, například „toto je stůl“. Když pak měli probandi zpětně zpaměti namalovat obrázky, výsledky se lišily podle toho, co zrovna která skupina dostala za prvotní nápovědu při promítnutí. Nakreslené obrázky se podobaly více vždy tomu předmětu, který byl poskytnut jako vodítko. Pro představu se podívejte na obrázek nakreslený na motivy tohoto experimentu. Také z jejich práce tak můžeme vidět doklad o tom, že imageny a logogeny jsou propojené.[12]  


Kosslynův model

Kosslyn (2005) se zabýval vizuálními představami a schopností vidět něco „vnitřním zrakem“. Definoval dva systémy.[13]

1. Vizuální prostorová představivost  

- Řeší a zpracovává otázku „kde“ to je

- Zodpovídají za ni zejm. parietální laloky

2. Vizuálně objektní představivost

- Řeší a zpracovává otázku „co“ to je

- Zodpovídají za ni zejm. temporální laloky

Na základě těchto poznatků byly popsány čtyři různé mentální operace, které lze provádět s imaginativními MR. Jde o mentální rotace, skenování představ, porovnávání velikostí, reinterpretace dvojznačných obrazů.

Mentální rotace "R" (Shepard a Cooper,1973)
Mentální rotace "R" (Shepard a Cooper,1973)

Mentální rotace

Základem výzkumu mentálních rotací jsou studie prostorových vlastností představ na základě různého stupně natočení v prostoru. Probandi si v představě mají pootáčet dvourozměrné, anebo trojrozměrné objekty. Názorně poznatky shrnuje výzkum Sheparda a Coopera (1973), kteří přišli na to, že čas identifikace objektů vzrůstá tím víc, čím více rotujeme objekt v prostoru. Na obrázku si můžete sami porovnat, jak snadno se vám rozpoznává písmenko „R“. Čím větší úhel pootočení, tím pomalejší rozpoznání nastává. Čili zatímco „R“ v poloze 0°, anebo 300° či 60° zpravidla lidé poznají velmi rychle, v případě 180° je rozpoznání nejsvízelnější.[14]

Skenování představ  

Kosslyn, Ball a Reiser (1978) se věnovali zkoumání prostorového zpracování informací na příkladu mapy ostrova. Zjistili lineární vztah mezi vzdáleností dvou objektů a časem potřebným k imaginárnímu přemístění. Představte si, že stojíte na mapě na jižním okraji ostrova, pokud budete chtít pomocí vnitřního zraku dojít k jezeru, které je zakreslené na mapě ve středu ostrova, bude vám to trvat kratší dobu, než když se budete chtít imaginárně přemístit k chatrči na severní straně.[15]  

Porovnávání velikostí

Dále Kosslyn zjistil, že čas, který potřebujeme k porovnání velikostí představovaných věcí, klesá s narůstajícím rozdílem v jejich velikosti. Tedy: pokud se vás zeptáme, zda „je větší pes, anebo kočka?“, zabere vám to více času, než když bude otázka položená způsobem „je větší pes, anebo slon?“[13]

Reinterpretace dvojznačných obrazů

Příklad reinterpretace dvojznačných obrazů

Chambers a Reisberg (1985) přišli na to, že zrakové představy dokážeme v jednu chvíli interpretovat pouze jedním způsobem. Pokud vidíte na obrázku nejdříve kachnu, konkrétní instrukce (nápověda) vám pomůže reinterpretovat obraz tak, abyste na něm viděli králíka.[16]  

Propoziční vs. analogový kód  

V rámci kognitivní psychologie existuje spor o tom, co je základním stavebním kamenem, pomocí kterého v naší mysli kódujeme a reprezentujeme informace. Zastánci analogové školy chápou jako tuto základní jednotku představy, zatímco zastánci propoziční školy považují za tyto jednotky propozice a vnitřní obrazy jsou podle nich jen druhotný jev. Zastáncem propozičního kódu jakožto základního stavebního kamene mentálních reprezentací byl psycholog Pylyshyn, zatímco Kosslyn byl zástupcem analogového kódu.

Čili zatímco propoziční kód hájí představu, že představy jsou druhotné jevy, analogový kód je zase zastáncem toho, že představy jsou již obsažené v kognitivní architektuře. Více o této problematice najdete v článku Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.  

Termín kognitivní penetrabilita (prostupnost) označuje situaci, kdy nová znalost ovlivní pohled na věc. Zatímco kognitivní nepenetrabilita charakterizuje situaci, kdy další znalost náš pohled na věc neovlivní – to si můžeme ilustrovat na příkladu Müllerovy-Lyerovy iluze. I když se dozvíme, že úsečky jsou stejně dlouhé, nic to nezmění na faktu, že naše percepce stále vnímá horní úsečku delší než tu spodní.[17]

Müllerova-Lyerova iluze

Kognitivní mapy  

Na rozdíl od fyzických map nevykazují kognitivní mapy efekt orientace – dokážeme určit, kde se v kognitivní mapě nacházíme, aniž bychom se museli otáčet různými směry. Mapa tras (route map) nám slouží k informacím o akci (např. jak dojdu z učebny do bufetu). Aktivují se přitom zejm. anteriorní a motorické části mozkové kůry. Oproti tomu průzkumná mapa (survey map) slouží k informacím prostorového typu (např. prozkoumání prostoru v hlavě, podobně, jako byste to udělali na Google street view). Aktivují se přitom zejm. hipokampy a parietální oblasti. Přičemž prostor je v našich myslích reprezentován dvěma způsoby, kdy pro navigaci v prostoru máme k dispozici buďto cesty, anebo mapy. Cesty přestavují seznam instrukcí (např. jít doleva, otočit se atp.). Mapy jsou reprezentované prostorové vztahy goegrafických lokalit, neřídíme se seznamem instrukcí, ale řídíme se vizualizací.[18]

1. Egocentrická reprezentace prostoru

- Kde se daný objekt nachází ve vztahu k nám samotným.

- Zásadní je zapojení parietální kůry.

2. Alocentrická reprezentace prostoru

- Kde se daný objekt nachází ve světě.

- Zásadní je role hipokampu.  


Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek doc. Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D., a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D., získané v rámci kurzu Základy obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 Sternberg, R. J., Sternberg, K., & Mio, J. (2012). Cognitive psychology. Boston: Cengage Learning Press.
  2. ↑ Kant, I. (2000). Critique of the Power of Judgment. Cambridge: Cambridge University Press.
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: Mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.
  4. ↑ 4,0 4,1 Paivio, A. (1978). A dual coding approach to perception and cognition. Modes of perceiving and processing information, 39-51.
  5. ↑ Fodor, J. A. (1994). The elm and the expert: Mentalese and its semantics. Cambidge: MIT press.
  6. ↑ Rumelhart, D.E., & Ortony, A. (1977). The representation of knowledge in memory. In R.C. Anderson, R.J. Spiro & W.E. Montague (Eds.), Schooling and the acquisition of knowledge (pp. 99-135). Hillsdale, NJ: Erlbaum.
  7. ↑ Schank, R. C. (1972). Conceptual dependency: A theory of natural language understanding. Cognitive psychology, 3(4), 552-631.
  8. ↑ Collins, A. M., & Quillian, M. R. (1969). Retrieval time from semantic memory. Journal of verbal learning and verbal behavior, 8(2), 240-247.
  9. ↑ Collins, A. M., & Loftus, E. F. (1975). A spreading-activation theory of semantic processing. Psychological review, 82(6), 407.
  10. ↑ Maguire, E. A., Gadian, D. G., Johnsrude, I. S., Good, C. D., Ashburner, J., Frackowiak, R. S., & Frith, C. D. (2000). Navigation-related structural change in the hippocampi of taxi drivers. Proceedings of the National Academy of Sciences, 97(8), 4398-44.
  11. ↑ Heilbronner, R. L., Buck, P., & Adams, R. L. (1989). Factor analysis of verbal and nonverbal clinical memory tests. Archives of Clinical Neuropsychology, 4(4), 299-309.
  12. ↑ Carmichael, L., Hogan, H. P., & Walter, A. A. (1932). An experimental study of the effect of language on the reproduction of visually perceived form. Journal of experimental Psychology, 15(1), 73.
  13. ↑ 13,0 13,1 Kosslyn, S. M. (2005). Mental images and the brain. Cognitive neuropsychology, 22(3-4), 333-347.
  14. ↑ Cooper, L. A., & Shepard, R. N. (1973). Chronometric studies of the rotation of mental images. In Visual information processing (pp. 75-176). Cambridge: Academic Press.
  15. ↑ Kosslyn, S. M., Ball, T. M., & Reiser, B. J. (1978). Visual images preserve metric spatial information: evidence from studies of image scanning. Journal of experimental psychology: Human perception and performance, 4(1), 47.
  16. ↑ Chambers, D., & Reisberg, D. (1985). Can mental images be ambiguous?. Journal of Experimental Psychology: Human perception and performance, 11(3), 317.
  17. ↑ Judd, C. H. (1905). The Muller-Lyer illusion. The Psychological Review: Monograph Supplements.
  18. ↑ O'keefe, J., & Nadel, L. (1978). The hippocampus as a cognitive map. Oxford university press.

Další doporučená literatura

Zdroje obrázků

Klíčová slova

mentální reprezentace

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Mentální_reprezentace.&oldid=68435“