Představivost, druhy představ a jejich vlastnosti. Teorie představivosti. Fantazie.

PŘEDSTAVIVOST

Představivost je psychická dispozice na jejímž podkladě probíhá proces při kterém ve vědomí vystupují představy, tedy analogové mentální reprezentace dříve vnímaných věcí a dějů, které jsou v redukované formě uloženy v paměti.

Představivost se týká analogových mentálních reprezentací ve všech senzorických modalitách, přičemž ale většina kognitivně psychologických výzkumů se soustředí na představy zrakové.

Vhodným ekvivalentem k výrazu představivost je výraz imaginace, též používaný některými autory v odborné literatuře.

Funkce představivosti

Z výše uvedené definice představivosti je patrné, že slouží k vytváření analogových mentálních reprezentací dříve vnímaných objektů, případně k jejich dalšímu zpracování, což může plnit řadu funkcí. Uvedeme pouze několik základních funkcí představivosti:

• kompenzační – představy umožňují přesun do minulosti (vzpomínky) i do budoucnosti (plánování, snění, mentální stav očekávání), což může člověku do určité míry kompenzovat nevyhovující současnou situaci. Také ale může kompenzovat nejistoty v poznání např. při nedostatku informací o dané situaci
• přípravná a motivační – představy umožňují lépe se připravit na očekávanou budoucnost a zároveň dokážou v souvislosti s tím stimulovat naší motivaci
• nástroj myšlení – představy umožňují účelné doplňování chybějících vjemů či přímo nahrazování některých vjemů při řešení problémů
• nástroj paměti – představy umožňují snazší vybavování určitých informací (viz podkapitola Vztah představivosti a paměti).

Druhy představivosti

Představy lze třídit na různé druhy dle řady rozmanitých kritérií:

1. dle druhu reprodukované smyslové modality:

zrakové, sluchové, chuťové, čichové, hmatové atd.

2. dle míry obecnosti v obsahu:

• jedinečné / konkrétní– znázorňují konkrétní objekty (např. babiččina sestra Věra)
• typické – řadíme je na pomezí představ jedinečných a obecných; zachovávají si znaky typické pro určitou specifickou kategorii objektů (např. typická princezna)
• obecné / abstraktní – schématicky znázorněné obecné kategorie objektů, zachovávající jen podstatné znaky této kategorie (např. člověk).

3. dle zapojení vůle

• mimovolní – dostávají se do mysli aniž bychom chtěli; jsou to většinou vzpomínky, které vznikají na základě asociací (jedna vzpomínka vyvolá další vzpomínku)
• volní – k jejich vzniku dochází při zapojení vůle a představivosti na základě nějakého pokynu
• obsedantní / perseverační – nutkavé představy, jež vstupují do vědomí proti naší vůli; představy, které se vnucují, aniž bychom chtěli; mohou souviset s nějakou formou psychopatologie.
  

4.dle spánkové fáze, ve které se objevují:

• hypnagogické – objevují se ve fázi usínání, jsou označované jako pseudohalucinace a lze je považovat za specifické snové stavy; často se zde odehrává doznívání denních dojmů a vjemů;
• hypnopompní – obdobně jako představy hypnagogické mohou být označeny za pseudohalucinace a lze je považovat za specifický snový stav; na rozdíl od hypnagogických představ se však představy hypnopompní objevují ve fázi těsně před probuzením.

5. W. Stern dělí představy na:

• pamětní – dále se rozdělují na vzpomínky a poznatky, přičemž W. Stern se věnuje zejména vzpomínkám, v těch nacházíme obraz objektu nebo děje, který byl v minulost jedincem vnímán; vzpomínky mají vědomý vztah k minulosti a konkrétní jedinečný obsah; avšak vzpomínky nejsou jen méně přesnou reprodukcí, jsou spíše její nově rekonstruovanou verzí a mohou tak být i do jisté míry deformovány;
• fantazijní – představy objektů nebo dějů, jež jsme nikdy neprožili; nacházíme zde něco pozměněného či nového; vztah k dřívějším vjemům zde není jasně patrný (viz následná kapitola fantazie).

6. Zvláštní druhy představ

• následní obraz – doznívání vjemu v mysli ve snížené intenzitě potom co objekt přestane působit na naše receptory;
• eidetický obraz – je zvláštním druhem vizuálních pamět­ních představ, v nichž jsou informace o určitém podnětu uchovány vysoce přesným a detailním způsobem nějakou dobu poté, co bylo ukončeno jeho vnímání; eidetické obrazy se vážou na poměrně vzácné eidetické schopnosti, které má jen málo jedinců. Jejich výskyt je častější u dětí; vdruhé polovině 20. století začali však někteří psychologové existenci eidetických představ značně zpochybňovat;
• živá představa – jedná se o představu se značnou vnímavostí, která však nedosahuje přesnosti eidetického obrazu; při silném emočním doprovodu může dojít k tomu, že jedinec není schopen živou představu odlišit od reality;
• synestezie – je vzácné sdružení dvou a více smyslových vjemů; typicky vystupují ve formě fotismů (barevné slyšení), kdy sluchové vjemy, zejména hudební jsou doprovázen barevnými představami či ve formě fonismů, které jsou vzácnější a zrakové vjemy jsou zde naopak doprovázeny sluchovými představami;
• pareidolie – dotváření neurčitých nebo nezřetelných vnímaných podnětů ve smysluplné obrazy; typickým příkladem pareidolie je rozeznávání různých objektů ve tvaru oblaků; na pareidolocké schopnosti je také založeno vyšetření Rorschachovým testem;
• denní snění – lze ho považovat za přechod mezi představami a fantaziemi; spočívá v plánování a představování toho, co by mohlo být; podstatným znakem je projekce přání a očekávání nějakého vývoje; obsah snění naplňuje touha a současně představa toho, čím by člověk chtěl být, často jde o kompenzaci toho, čím aktuálně je; denní snění je typické pro dospívání a adolescenci.

Rozdíly mezi představami a vjemy

W. Stern hovoří o existenci přechodu od vjemů k představám, vyjadřuje to řadou:  vjem – následný obraz – eidetický obraz – představa.

Představy jsou analogické vjemům, avšak nikoliv úplně stejné. Rozdíly mezi nimi jsou uvedeny v následující tabulce, jež vychází z fenomenologických rozdílů mezi vjemy a představami, které formuloval K. Jaspers.

PŘEDSTAVA	VJEM
Obrazné, podstata založena subjektivně	Reálné, podstata založena spíše objektivně (avšak i u vjemů je možné identifikovat subjektivní rozměr, který souvisí s kvalitou senzorických receptorů či zaěmřením pozornosti)
Spíše neúplné, ochuzené o detaily	Spíše úplné, obsahují více detaily
Některé charakteristiky potlačeny (barvy)	Obsahují všechny charakteristiky
V čase se ztrácejí, blednou, mění se	Jsou spíše konstantní a trvalé
Závislé na vůli, mohou být vůlí vyvolány a měněny	Nezávislé na vůli, nemohou být vůlí vyvolány a měněny
Vznikají spíše aktivně v CNS	Vznikají spíše pasivně, periferně ve smyslových orgáench (ale částečně i aktivně v CNS)
Jsou považovány za nereálné	Jsou považovány za reálné a skutečné

Vztah představivosti a paměti

Představy lze považovat za produkty paměti. Umožňují nám udržet kontinuitu poznání a jsou o obrazovou formou zkušeností. Mohou nám pomoci při zvládání řady problémů (např. jak otevřít určitý druh konzervy), či mohou posloužit jako referenční kritérium (např. jak by mělo vypadat vánoční cukroví).

Vizuální představy mají schopnost usnadňovat reprodukci zapamatovaného obsahu (např. vybavení slova mlha by zřejmě usnad­nilo, pokud bychom ho spojili s představou Zorra Mstitele, který se vynořuje z ml­hy na uhlově černém koni). Vliv neobvyklých představ na zapamatování a následné vybavení je ještě o něco vyšší (např. představa střevíce v poštovní schránce). Bizarní představy totiž vytvářejí zřetelnější paměťové stopy, které jsou navíc odolnější vůči interferencím (nepodléhají tak snadno a rychle rušivému vlivu jiných paměťových obsahů). Pokud však zařadíme slovo do řady logicky souvisejících slov (např. slovo mlha mezi slova ráno, rosa, Londýn atd.) vytvoříme tak ještě účinnější a lepší vodítko pro vybavení než tvorbou jakékoliv živé vizuální představy.

Vztah představivosti a psychopatologie

Představivost je přirozený mentální proces vlastní všem zdravým jedincům. Za ukazatel určité formy psychopatologie lze považovat představy, jež jsou subjektem pokládány za reálné vjemy (jako je tomu v případě halucinací) či představy, jež jsou vtíravé a berou na sebe podobu obsesí. Na psychotický proces může poukazovat též vyšší míra originality asociací, která zjišťuje originalitu slovních reakcí na dané slovní podněty (tedy to, co je s daným slovem asociováno).

Dějiny výzkumu představivosti

Spor o povaze představivosti

Již napříč dějinami filozofie se táhnou dva odlišné pohledy na představivost. První linie myslitelů prosazuje pozitivní pohled na představivost a vyzdvihuje úlohu představ při poznávání světa. Mezi představitele této linie patří Aristoteles a v moderní době Brentano či Schopenhauer. Zatímco druhá linie reprezentovaná Platónem , Descartem či Spinozou chápe představivost více negativně. Tito myslitelé představy považují za něco, co neodráží přesně objektivní realitu a člověka tak spíše mate. Tento spor tedy přetrvává již přes dvě tisíciletí a v nové síle je opět oživen kognitivními psychology v 2. polovině 20. století. Mezi kognitivními vědci nacházíme zastánce „analogové školy“ (návaznost na první linii myslitelů) a příznivce „propoziční školy“ (návaznost na druhou linii myslitelů), kteří mezi sebou vedou spor především o podobu reprezentace informací v mysli a v souvislosti s tím také o pojetí představivosti v kognitivní psychologii. Více informací o diskusi „analogové školy“ a „propoziční školy“ lze nalézt v níže uvedené podkapitole „kognitivní psychologie“.

Asocianismus  (18.-19. století)

Představivostí se ještě před vznikem psychologie jako samostatné vědy zabýval filozofický směr asocianismus, který se v 17. století oddělil od britského empirismu. Tento myšlenkový směr se pokoušel vysvětlit veškeré psychické dění na základě asociací (spojů) mezi psychickými obsahy.

Asocianisté zastávají názor, že představy nevznikají izolovaně, ale v celých řetězcích, kde jedna vyvolává druhou. Představy mohou být jak volního, tak mimovolního původu a jejich produkci lze navodit různými podněty, které vyvolávají určité obrazy na základě asociací.

Takové spojování představ se uskutečňuje na základě několika zákonů tzv. asociačních zákonů, přičemž počet těchto zákonů se dle různých autorů může lišit. Mezi nejznámější asociačními zákony řadíme zákon podobnosti, kontrastu, do­teku v čase a prostoru a principu kauzality.

K významným představitelům tohoto myšlenkového směru patří D. Hume, který rozděloval duševní obsahy na imprese (dojmy/vjemy) a ideje (představy). Ideje neboli představy považoval za otisk impresí, tedy za jakési méně působivé a živé kopie vjemů. Dle jeho názoru jsou ideje vytvářeny výlučně z původních prvků, jež všechny mají původ v impresích. Hume připouštěl, že ideje lze za pomoci paměti a fantazie různě kombinovat a propojovat do složitých celků.

Francis Galton (1822-1911)

F. Galton zkoumala vlastnosti představ, interindividuální rozdíly ve schopnosti vytvářet představy a vliv dědičnosti na tuto schopnost. Jako první provedl empirický výzkum představivosti, z kterého vyplynul závěr, že schopnost vytvářet představy je v populaci normálně rozložena, mezi jednotlivými lidmi lze tedy pozorovat značné rozdíly. Zjistil, že představy u lidí se odlišují především svojí živostí a barevností. Někteří mají jen šedé a neurčité představy, zatímco jiní disponují představami barevnými, zřetelnými a živými.

Mary C. W. Perkyová – Perky effect (1910)

Perkyová byla americká psycholožkou a studentkou a E. B. Titchenera. Jako jedna z prvních se zabývala vztahem mezi percepcí a představivostí. Prováděla experimenty, při nichž byli účastníci umístěni před prázdné promítací plátno a měli za úkol si představit jednoduché známé předměty (pomeranč, banán, list atd.). Současně byly bez vědomí respondentů obrázky těchto předmětů na plátno promítány. Obrázky byly nejprve promítány při velmi slabém jasu, který se ale postupně zvyšoval. Účastníci byly při dostatečně silné intenzitě jasu promítaného obrázku (tak aby byly nad prahem viditelnosti) požádáni, aby popsali představované objekty, která zároveň odpovídali promítanému obrazu. Většina z nich věřila, že pozorované obrazy na plátně si spíše představují, než že je skutečně vnímají. Zároveň účastníci popisovali u předěmtů více detailů, než bylo prezentováno u samotných promítaných obrázků. Tyto detaily vycházely z již předtím vytvořených představ. Patrně tedy došlo k prolnutí představy a zrakového vjemu.

Perky effect tedy ukazuje, že smyslové vstupy mohou být snadno zaměněny za naše mentální obrazy a zároveň mohou být tyto smyslové vjemy našimi představami různě zkresleny a to tehdy, pokud spolu vzájemně interferují (tzn. pokud si představujeme ten samý objekt, který zároveň i vnímáme).

Behaviorismus (1. polovina 20. století)

Představy byla až do nástupu behaviorismu obecně považovány za jeden ze základních psychických obsahů. Avšak v období behaviorismu výzkum představivosti upadá do pozadí. Behavioristé nepokládali představy pro jejich subjektivitu za vhodný předmět vědeckého zkoumání. Existenci představ doposud potvrzovala především introspekce, kterou behaviorismus neuznával jako vědeckou metodu.

Výjimku na poli behaviorismu představoval americký psycholog E. Tolman, jež přišel s tvrzením, že mezi stimul (S) a reakci (R) vstupuje celý komplex intervenujících proměnných v podobě organismu (O) a tím dal vzniknout neobehaviorismu. Na základě svých experimentů s laboratorními zvířaty zavedl do psychologie pojem kognitivní mapy (pozdější terminologií kognitivní psychologie je lze označit za mentální reprezentace akčního prostoru ve kterém se jedinec pohybuje). Podařilo se mu prokázat, že tyto kognitivní mapy vznikají nikoliv na základě operantního podmiňování (které bylo v rámci behviorismu vnímáno jako hlavní proces učení), ale čistě díky poznávajícímu zájmu, jako přirozená snaha organismu se lépe orientovat ve svém prostředí.

Současný výzkum představivosti - Kognitivní psychologie (2. polovina 20. století)

S rozvojem kognitivní vědy se mentální reprezentace společně s představivostí stávají klíčovým tématem. V 60. letech 20. století bylo téma imaginace v americké psychologii rehabilitováno díky kognitivní psychologii, která se začala zajímat o úlohu představivosti v procesech zpracování informací. Někteří kognitivní vědci začali představy považovat za jednu ze základních forem mentální reprezentace vnějšího světa.

Allan Paivio - Teorie dvojího kódování

Kanadský psycholog A. Paivio se ve své teorii dvojího kódování pokusil vysvětlit, v jaké podobě reprezentujeme informace v našem vědomí. Zastává názor, že na zpracování informací se podílejí dva základní systémy:

• Verbální systém – je specializován na zpracování verbálních objektů; informace jsou zde znázorněny ve slovní podobě; základní jednotkou tohoto systému jsou logogeny, které obsahují informace potřebné k užívání slov;
• Imaginativní (neverbální) systém – je specializován na zpracování nonverbálních objektů; informace jsou zde znázorněny v obrazové podobě; základní jednotkou tohoto systému jsou imageny, v nichž jsou obsaženy údaje potřebné k vytváření představ dle jednotlivých smyslových modalit.

Oba systémy jsou dále rozděleny do dalších senzoro-motorických subsystémů (zrakový, sluchový a haptický). Každý ze systémů kóduje, organizuje, uchovává a vybavuje rozdílné druhy informací. Avšak jsou vzájemně propojeny referenčním spojením, takže zpracování pod­nětů v jednom systému může vést k aktivaci systému druhého. Například požádá-li vás ně­kdo, abyste mu řekli, jak vypadá váš jídelní stůl, pak nejprve ve své mysli vytvoří­te představu stolu a tu potom popíšete.

Paivio na základě svých výzkumu dospěl k závěru, že konkrétní slova (např. jablko) jsou kódována ve verbálním i imaginativním systému, což vede ke snazšímu zapamatování. Zatímco slova abstraktní (např. důvěra) jsou kódována pouze ve verbálním systému a jejich zapamatování je tak obtížnější. Paiviova teorie dvojího kódování též vcelku korespondují s poznatky o funkční diferenciaci mozkových hemisfér.

Analogová škola

Analogová škola navazuje na hypotézu dvojího kódování A. Paivia a dále jí rozpracovává. Stoupenci tohoto směru nepovažují představy za statický psychický jev, ale spíše za jev dynamický s nímž je možné účelně manipulovat a dle potřeb ho transformovat. Ačkoliv tento myšlenkový směr usiluje o prokázání analogie mezi představami a vjemy, tak stoupenci této školy považují představu za svébytný jev tvořící samostatnou kvalitu, nikoliv za pouhý epifenomén ostatních kognitivních procesů, jako je tomu u zastánců školy propoziční.

Vůdčím představitelem analogové školy je profesor Harvardovy univer­zity Stephen M. Kosslyn, který přišel s hypotézou funkční ekvivalence. Tato hypotéza říká, že představy jsou ekvivalentní s vjemy. Kosslyn se ve svých výzkumech snažil dokázat, že při vzniku vizuálních představ se aktivují podobné oblasti mozku jako při samotné percepci objektu. Stoupenci analogové školy se tedy zabývají mírou „překrytí“ mezi percepcí a představivostí (tedy tím, nakolik jsou představy analogické vjemům, resp. nakolik je práce s představami analogická práci s reálnými objekty vnější reality), a to v rámci série experimentů, jež lze rozdělit do čtyř kategorií: výzkumy mentálních rotací, skenování představ, porovnávání velikostí představ a reinterpretace dvojznačných obrazců. Výsledky většiny těchto studií nasvědčují, že řešení úloh založených na představivosti je funkčně ekvivalentní s řešením úloh týkajících se vnímání.

1)      prohlížení představ (scanning)

Výzkumu prohlížení představ se věnoval zejména Kosslyn. Prováděl řadu experimentů, v kterých se probandů ptal na vlastnosti vizuálního objektu na základě vybavení si jeho příslušné vizuální představy. Na tyto otázky zpravidla odpovídáme tak, že si příslušnou představu vybavíme a ve svém mentálním prostoru jí prozkoumáme.

Kosslyn dokázal lineární vztah mezi vzdáleností dvou objektů a časem potřebným k imaginárnímu přemístění mezi nimi (probandi si v rámci experimentu si měli zapamatovat mapu ostrova, na které bylo zaznamenáno několik záchytných bodů, jež od sebe byly v různých vzdálenostech. Účastníci výzkumu si mapu nejprve prostudovali a následně měli za úkol vytvořit si její představu a najít na ní daný záchytný bod. Výzkum prokázal, že čím byly jednotlivé body od sebe vzdálenější, tím byl čas potřebný k imaginárnímu přemístění probandů na mapě delší.Výsledky tohoto výzkumu tedy dokazují, že se některé vlastnosti vizuálních představ shodují s charakteristikami zrakových vjemů.

2)      mentální rotace

V rámci výzkumu mentálních rotací je třeba představit si předmět v pozici, která je prezentována v určitým směrem převrácené poloze. Výzkumu mentálních rotací se věnoval R. Shepard spolu s Jacqueline Metz-lerovou a výsledky jejich výzkumů následně shrnul J. Benjafield. Čím větší byl úhel mentální ro­tace (čím víckrát je předmět otočen), tím déle trvalo vyřešení úlohy.

Linn a Peter-son (1985) na základě metaanalýzy výzkumů dále zjistili, že v západních zemích je úroveň mentálních rotací výrazně vyšší u mužů než u žen.

3)      porovnávání velikostí představ

V rámci výzkumu porovnávání velikostí představ prováděl Kosslyn experimenty, v kterých měli probandi za úkol představit si malého králíka a velkého slona a následně naopak malého slona a velkého králíka. Na základě těchto experimentů přišel Kosslyn se závěrem, že podobně jako u percepce rozeznáváme více detailů u velkých objektů, resp. u těch, co zabírají v naší „mentální obrazovce“ více místa. Dále se mu také podařilo prokázat, že čas potřebný k porovnání velikostí představovaných objektů klesá s narůstajícím rozdílem v jejich velikosti.

4)      reinterpretace dvojznačných obrazců

Chambers a Reisberg prováděli experiment, kdy účastníkům výzkumu předložili dvojznačné obrazce (např. kachna/králík). Výzkumníci ovšem probandy vedli pouze k jedné interpretaci. Teprve následně dostali probandi za úkol vybavit si tyto dříve prezentované obrazce v mysli a na základě této své představy přijít i s druhou možnou interpretací. Z výzkumu vyplynulo, že probandi nedokážou pouze na základě následné představy tohoto obrázku přijít na druhý způsob jeho interpretace. Po nakreslení této své představy obrazce ovšem reinterpretace schopni byli. Z výzkumu tedy vyplývá, že lidé dokážou zrakové představy interpretovat pouze jedním způsobem, zatímco zrakové vjemy jsou schopni interpretovat i dvěma způsoby. Závěry této čtvrté kategorie výzkumů tedy nepodporují hypotézu funkční ekvivalence. Spíše poukazují na možnost existence nějakého propozičního kódu, který ovlivňuje konstrukci představy až do té míry, že detaily potřebné pro reinterpretaci jsou v jeho rámci vynechány. Sami autoři shrnují tento výzkum slovy: Co představa zobrazuje závisí na tom, co znamená“.

Propoziční škola

Zastánci propoziční školy (zpravidla lingvisticky orientovaní kognitivní vědci) však hypotézu dvojího kódování odmítají a tvoří tedy v rámci kognitivní psychologie určitou opozici vůči analogové škole. Místo hypotézy dvojího kódování předkládají J. Anderson a G. Bower propoziční (výrokovou) hypotézu. Tato hypotéza předpokládá, že verbální i neverbální informace jsou reprezentovány pouze jedním způsobem, a to ve formě propozic (výroky, jež jsou podkladem zvláštního vztahu mezi pojmy a zpravidla je vyjadřujeme ve verbálním kódu).

Dle zastánců propoziční školy (John Anderson, Gordon Bower, Zenon W. Pylyshyn, Jerry Fodor a další), jsou tedy představy pouze jakýmsi epifenoménem, tedy druhotným jevem, jež je vedlejším výsledkem jiných kognitivních procesů.

Sjednocení analogové a propoziční školy

O sloučení hypotézy dvojího kódování a propoziční hypotézy se později pokusil Kosslyn, který porovnal několik studií provedených analogovou i propoziční školou a došel k závěru, že názory jednotlivých škol se nutně nevylučují. Za představami může být jak analogová, tak výroková podoba reprezentace poznatků, záleží na charakteru dané představy.

Další snaha o sjednocení přišla od P. Johnson-Laird, jenž přišel s teorií mentálních modelů. Tato teorie říká, že mentální reprezentace mají tři podoby: výroky (abstraktní reprezentace), mentální modely (struktury poznatků vysvětlující zkušenost) a obrazy (specifické reprezentace podobné percepci).

Kognitivní mapy

Pojem kognitivní mapy zavedl do psychologie Tolman (viz. předchozí podkapitola behaviorismus) a kognitivní psychologové následně začali tento fenomén zkoumat u lidí. Kognitivní mapy slouží k porozumění prostorové struktuře našeho prostředí a její zapamatování. Výzkumy ovšem poukazují na to, že přesnost a detailnost kognitivních map je značně sporná. Poskytují tedy pouze jakousi hrubou a prozatímní orientaci v prostředí, která se přísunem nových informací neustále proměňuje a zdokonaluje.

Kognitivní mapy lze rozdělit na průzkumnou mapu (survey map) a mapu tras (route map). Průzkumná mapa zdůrazňuje spíše prostorové informace a na neurobiologické úrovni souvisí s aktivací parietální kůry a hipokampu. Důležitou součástí této mapy jsou orientační body (landmarks), které umožňují flexibilnější využití informací o prostředí. (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)

Mapa tras zdůrazňuje akční informace a na neurobiologické úrovni souvisí s aktivací spíše anteriorních částí kůry a motorických oblastí kůry. Osvojení mapy tras je rychlejší než osvojení mapy průzkumné. (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)

Dále v lidské mysli existují dva základní systémy pro vytváření reprezentací prostoru. První systém představuje egocentrická reprezentace prostoru, kterou využíváme k pochopení prostorového umístění různých objektů vůči nám samotným. Pro tuto reprezentaci prostoru je kritická role parietální kůry. Druhý systém je reprezentován alocentrickou reprezentací prostoru, kterou využíváme k objektivní lokalizaci objektů ve světě. Kritickou roli pro tuto reprezentaci hraje zejména hipokampus. (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)

Neurobiologie představivosti

Míra „překrytí“ mezi percepcí a představivostí je zkoumána též na úrovni neurálního podkladu. Řada autorů dochází na základě neurobiologických experimentálních důkazů k závěru, že na představivosti se z velké části podílejí oblasti mozku zodpovědné za vizuální vnímání, což je v souladu s Kosslynovou hypotézou funkční ekvivalence. Mezi tyto části mozku patří zejména zraková korová oblast. Neurobiologické výzkumy poukazují na to, že za různé druhy představivosti zodpovídají různé oblasti vizuální kůry. Vizuální prostorová představivost má neurální podklad v parietálních lalocích, zatímco za vizuální objektovou představivost je zodpovědná oblast v temporálních lalocích. Výsledky těchto výzkumů vedly k názoru, že v mozku existují dva odlišné systémy, které se podílejí na vytváření mentálních reprezentací vizuálních informací. První z nich je tzv. systém „kde“ (dorzální vizuální systém), který souvisí s vizuální prostorovou představivostí a slouží ke znázorňování informací o umístění objektů v prostoru. Druhý tzv. systém „co“ (ventrální vizuální systém) souvisí s vizuální objektovou představivostí a umožňuj nám rozpoznávání vnímaných objektů. Dalším neuropsychologickým důkazem vysoké míry překrytí mezi percepcí a představivostí jsou výzkumy, jež dokazují, že Narušení činnosti oblastí mozku spojených se zpracováváním zrakových informací vede k narušení schopnost řešit úlohy vyžadujících zrakovou představivost.

Co se týká lateralizace mozkových funkcí, jsou poruchy představivosti v silnější vazbě s poškozením pravé hemisféry, která se z velké části podílí též na paměti a zrakovém vnímání. Z psychobiologických výzkumů představivosti vychází, že pravá hemisféra je zdatnější ve vizuální reprezentaci a v manipulaci s vizuospaciální informací. Zatímco levá hemisféra lépe zvládá symbolickou reprezentaci a manipulování slovními a dalšími informacemi v symbolickém kódu.

Pravolevé rozdělení je zajisté poněkud zjednodušující, avšak řada výzkumů určitou tendenci k asimetrii naznačuje. Boles a Eveland (1983) přichází se zjištěním, že abstraktní slova exponovaná v pravé části zorného pole, a tedy zpracovávaná levou hemisférou jsou rozpoznávaná častěji, zatímco konkrétní slova jsou rozpoznávaná stejně dobře bez ohledu na stranu exponování. Dalším důkazem mohou být pacienti s hlubokou dyslexií a rozsáhlými lézemi v levé hemisféře, pro které je výrazně obtížnější čtení abstraktních slov než čtení slov konkrétních dobře představitelných.

FANTAZIE

Dle W. Sterna je fantazie oblast představ člověka nesouhlasná s objektivním světem.

Fantazijní představy jsou tedy reprezentací něčeho, co v této podobě neexistuje. Vznikají na základě manipulace s dílčími poznatky dříve vnímané reality, které jsou však různě kombinovány, přetvářeny, doplňovány a zasazovány do jiných kontextů. Výrazem fantazie lze jednotně označit, jak schopnost vytvářet fantazijní představy, tak produkty této funkce. Slovo fantazie pochází z řeckého „phantasma“ znamenajícího zjev či obraz. Českým synonymem pro fantazii může být slovo obrazotvornost, které je však poněkud zavádějící, protože fantazie neslouží pouze k tvorbě obrazů. Jejím produktem může být i např. literární tvorba, která se opírá převážně o verbální kódování.

Funkce fantazie

Úloha lidské fantazie může být vyjádřena její primární a sekundárné funkcí, tak jak je popisuje J. Viewegh, který též zdůrazňuje, že fantazie není kognitivní funkcí, protože se primárně projevuje nikoli jako poznání, ale jako prožitek.

• primární funkce – umožňuje jedinci odpoutat se od objektivní reality (která může být nevyhovující) tím, že vytváří zvláštní prožitkové struktury; jedná se tedy o jakousi únikovou funkci fantazie, která nabízí alternativu k realitě a tím způsobem přispívá k udržení duševní rovnováhy;
• sekundární funkce – umožňuje jedinci uplatnit fantazii v jakékoliv lidské činnosti, zejména však tvůrčí; tato funkce spočívá ve vytváření „alternativního objektu“, který přesahuje a přetváří realitu, což umožňuje jedinci přetvářet své okolí k obrazu svému.

Fantazie ve vztahu k představivosti

Obecně lze říct, že fantazie je zvláštním druhem představivosti a jejich oddělení na úrovni dispozice či procesu je obtížně proveditelné. K jisté formě odlišení může dojít teprve na úrovni produktů. Při jistém zjednodušení lze tvrdit, že fantazie produkují něco nového, co překračuje hranice objektivní skutečnosti, zatímco představy spíše reprodukují již známé a dříve vnímané.

Avšak určit jasnou hranici i mezi samotnými představami a fantaziemi je komplikované, protože jistá míra tvořivosti je uplatněna nejen ve fantazii, ale i při tvorbě představ. Samy představy jsou do určité míry naším subjektivním poupravením objektivního světa, nikoliv pouze jeho kopií. Oba psychické procesy i jejich produkty se tedy neustále prolínají a vzájemně ovlivňují. Kvůli tomuto obtížnému vzájemnému vymezení těchto dvou psychických procesů je někteří autoři vůbec nerozlišují a namísto toho používají jednotné označení imaginace.

Principy fantazijní činnosti

Vysvětlují fantazijní práci s obrazy (imaginací). Můžeme je dělit na:

• aglutinace /kontaminace – spojování znaků jednoho objektu se znaky jiného objektu (např. Kentaur - kůň s lidskou hlavou);
• kombinace – podobá se aglutinaci, dochází též ke kontaminaci znaků, avšak pouze v rámci jednoho objektu (např. mýtický trojhlavý pes Cerebrus či Kyklopové);
• schematizace – redukce objektu na podstatné znaky, na jakousi základní podobu, jež akcentuje charakteristické rysy objektu (např. zjednodušení v japonské kresbě štětcem);
• stylizace – podobá se schematizaci, avšak charakteristické znaky objektu nejsou jen zvýrazněny, ale i převedeny do určitých zkratek, typicky do estetických geometrických tvarů (např. stylizace zvířat a květin v lidové výtvarné tvorbě);
• zvětšování a zmenšování – objekty jsou měněny tím, že je zvětšíme či zmenšíme (např. obři a skřítci);
• transdukce – převedení určitého objektu na jiný objekt, jenž nese podstatné znaky prvotního objektu (např. keramika ve formě lidských obličejů).

Principy fantazijního myšlení

Vysvětlují myšlenkové procesy při tvorbě fantazijních představ. Můžeme je dělit na:

• synkretizace – spojování různých myšlenkových prvků v nové celky (např. integrativní směry v umění);
• symbolizace – úkolem objektu je něco zastupovat, zpravidla mu je připisován nějaký zvláštní význam (např. voodoo panenka);
• animismus – neživé předměty jsou antropomorfizovány (např. kouzelné mluvící zrcadlo);
• magismus – kauzální vztahy jsou nahrazovány „okultní souvislostí“ (např. magický vliv předmětů z pyramid).

Externí zdroj

prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. v povinném předmětu "Obecná psychologie" na KPS FF UK.

Odkazy

Doporučená literatura

Kosslyn, S. M. (1996). Image and Brain: The Resolution of the Imagery debate. Cambrige, MA: The MIT Press.

Richardson, J. T. E. (1999). Imagery. Hove, UK: Psychology Press.

Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie. Praha: Grada Publishing.

Klíčová slova

představivost, fantazie, imaginace, kognitivní psychologie