Émile Durkheim

(15. 4. 1858 – 15. 11. 1917). Francouzský sociolog židovského původu. Patří mezi tzv. otce zakladatele.
Absolvent École normale superieure. Jako pedagog působil na mnohých lyceích a posléze i univerzitách (Sorbonna, Bordeaux aj.). Zasloužil se také o zahrnutí sociologie do osnov francouzského středoškolského učiva. Stál u zrodu odborného periodika L’Anné sociologique.

Obsah

1 Durkheimovo pojetí sociologie
2 Sociální fakta
3 Solidarita
4 Anomie a sebevraždy
5 Náboženství a kolektivní vědomí
6 Bibliografie
7 Odkazy
- 7.1 Doporučená liteartura
- 7.2 Související články

Durkheimovo pojetí sociologie

Durkheim sociologii chápe široce jako vědu, která společnost popisuje a vysvětluje, což se promítá do jeho rozdělení sociologie na sociální morfologii (popisná složka sestávající se z demografie a sociální geografie) a sociální fyziologii (vysvětlující složka zaměřená na studium sociálních faktů jako je náboženství, etika, ekonomika, jazyk, právo apod.).

Sociální fakta

Ústřední pojem sociologické metodologie v Durkheimově pojetí. Sociální fakta mají být předmět sociologie. Jedná se o nadindividuální objektivně existující entity, které rámují život jedinců a vytváří na tyto jedince tlak. Sociální fakta nelze odvodit z faktů jiného druhu (např. geografických či psychologických) a ani je nelze na fakta jiného druhu redukovat. Zkoumat sociální fakta lze podle Durkheima prostřednictvím empirického (Comtův vliv) zkoumání jevů, v nichž se jejich působení odráží, jako jsou např. náboženská dogmata, mravní normy, politické programy, právní předpisy etc. Při tomto výzkumu by měl sociolog začít u elementárních (nejjednodušších) forem daného jevu.

Solidarita

Solidarita v durkheimovském pojetí je ekvivalentem konsenzu, tak jak bývá běžně chápán u jiných konsenzualistů (např. A. Comte nebo T. Parsons). Durkheim rozlišuje dva typy společností – společnosti s mechanickou solidaritou a společnosti s organickou solidaritou.
Společnosti s mechanickou solidaritou lze přirovnat k tomu, co dnešní sociologie chápe jako společnost tradiční. Je to společnost segmentární, tzn. Uspořádaná v malých společenských a územních celcích (např. vesnice, kmeny). Je integrována náboženstvím, které vytváří kolektivní vědomí. Její právo je trestní s represivními sankcemi, takže deviantní chování postihuje zpravidla exemplární trest. Individualita je vyčerpána kolektivní identitou, takže je nerozvinutá.
Společnosti s organickou solidaritou lze oproti tomu označit za společnosti moderní. Tyto společnosti prolamují hranice segmentů vlivem nárůstu počtu obyvatel. Právo je kooperativní a sankce restorativní, tzn. snahou je náprava porušené normy. Tento typ společnosti je integrován dělbou práce. Při narušení dělby práce (vlivem ekonomické krize či konfliktu zaměstnanců se zaměstnavatelem) může dojít k anomii.

Anomie a sebevraždy

Durkheim definuje anomii jako stav, při němž neplatí pravidla (z řec. a nomos = bez zákonů) a jedinec se tam nemůže opřít o normy a hodnoty. Tento jev zpravidla provází velké sociální změny, kdy dochází k radikální proměně sociálního řádu. Durkheim tento koncept využívá při studiu sebevražednosti. Sebevraždu chápe jako jev sociální, nikoliv jako ryze individuální akt. Na základě studie identifikuje čtyři typy sebevražd:

Altruistická: je zapříčiněna ohledem na druhé, jedná se o akt sebeobětování
Egoistická: má individuální motivaci
Fatalistická: je reakcí na okolnosti, jímž nelze vzdorovat (např. příliš silná soc. kontrola)
Anomická: zapříčiněna dezorientací ve společnosti v důsledku anomie

Náboženství a kolektivní vědomí

Považuje jej za klíčový prvek pro solidaritu ve společnostech s mechanickou solidaritou. Hlavním činitelem náboženství je kolektivní vědomí, tedy souhrn přesvědčení, postojů a norem v dané společnosti. Kolektivní vědomí je zároveň utvářeno společností v interakcích jedinců a skupin, ale zároveň ji utváří a integruje.
Náboženství jako takové je projevem sociální povahy člověka – náboženství je projekcí společnosti, skrz kterou prostřednictvím rituálů a víry oslavuje společnost samu sebe a tím je utužována solidarita (konsenzus).
Díky náboženství je strukturován čas i prostor ve společnosti pomocí rozlišení na sakrální (posvátné) a profánní (světské).

Bibliografie

Durkheim, É. 1893. De la division du travail social. Paris: P.U.F. (Eng. The Division of Labour in Society. Free Press. 1933; česky Společenská dělba práce. CDK. 2004).
Durkheim, É. 1895. Les Règles de la méthode sociologique. Paris: P.U.F. (Eng. The Rules of Sociological Method. Free Press. 1982; česky Pravidla sociologické metody. Orbis. 1926, Vysoká škola politická ÚV KSČ. 1969).
Durkheim, É. 1898. "Représentations individuelles et représentations collectives." Revue de métaphysique et de morale 6: 273-302. (Eng. In: Sociology and Philosophy. Free Press. 1974, česky In: Sociologie a filosofie. SLON. 1998).
Durkheim, É. 1897. Le Suicide. Paris: P.U.F. (Eng. The Suicide. Free Press. 1951).
Durkheim, É., Mauss, M. 1903. "De quelques formes primitives de classification: contribution àl'étude des représentations collectives." Année sociologique 6: 1-72. (Eng. Primitive Classification. Cohen & West Limited. 1963].
Durkheim, É. 1912. Les Formes élémentaires de la vie religieuse. Paris: P.U.F. (Eng. The Elementary Forms of the Religious Life. Macmillan. 1915, česky Elementární formy náboženského života: systém totemismu v Austrálii. Oikoymenh. 2002).
Durkheim, É., Denis, E. 1914. Qui a voulu la guerre?. Paris: Armand Colin (Eng. Who Wanted War?: The Origin of the War according to Diplomatic Documents. Colin. 1915).
Durkheim, É. 1915. L'Allemagne au-dessus de tout: La mentalité allemande et la guerre. Paris: Armand Colin. (Eng. "Germany Above All": German Mentality and the War. Colin. 1915.

Vydáno posmrtně

Durkheim, É. 1884. Cours de philosophie fait au Lycée de sens. Paris. Rukopisné poznámky z přednášek. (Eng. Durkheim's Philosophy Lectures; Notes from the Lycée de Sens Course, 1883-1884. Cambridge University Press. 2004).
Durkheim, É. 1922. Éducation et sociologie. Paris: P. U. F. (Eng. Education and sociology. Free Press. 1956).
Durkheim, É. 1924. Sociologie et philosophie. Paris: Alcan. (Eng. Sociology and Philospophy. Free Press. 1953, česky Sociologie a filosofie. SLON. 1998).
Durkheim, É. 1925. L'Éducation morale. Paris: Alcan. (Eng. The Moral Education: A Study in the Theory and Application of the Sociology of Education. Free Press. 1961).
Durkheim, É. 1928. Le Socialisme, sa définition, ses débuts. La doctrine saint-simonnienne. Paris: Alcan. (Eng. Socialism and Saint Simon. Routledge & Kegan, 1958).
Durkheim, É. 1938. L'Évolution pédagogique en France. Paris: P. U. F. (Eng. The Evolution of Educational Thought. Routledge & Kegan Paul. 1977).

Odkazy

Doporučená liteartura

Durkheim, É. 1926. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis.
Durkheim, É. 1948. Sociologie a sociální vědy. Brno: Masarykova sociologická společnost.
Durkheim, É. 1966. Suicide: a study in sociology. London: Routledge & Kegan Paul Ltd.
Durkheim, É. 1998. Sociologie a filosofie: sociologie a sociální vědy. Praha: Sociologické nakladatelství.
Durkheim, É. 2002. Elementární formy náboženského života: systém totemismu v Austrálii. Praha: OIKOYMENH..
Durkheim, É. 2004. Společenská dělba práce. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Keller, J. 2004. Dějiny klasické sociologie. Praha: SLON.
Kusá, Z., Tižík, M. (eds.). 2009. Elementárne formy sociologického myslenia : súčasné reflexie Durkheimovho diela. Bratislava : Sociologický ústav SAV.
Sedláček, J. 1979. Východiska Durkheimovy sociologie: analýza a kritika. Praha: Univerzita Karlova.
Strouhal, M. 2010. Émile Durkheim - sociolog a pedagog. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.