Čivost

Obsah

= schopnost vnímat počitky a rozlišovat jejich intenzitu - zjišťovat tak stav vnějšího i vnitřního prostředí

čití = proces získávání jednoduchých informací z vnějšího i vnitřního prostředí a jejich transformování do podoby nervových impulzů, které mozek dále využívá
probíhá ve smyslových orgánech - analyzátorech – ty se skládají z receptorů, dostředivého nervu a příslušné senzorické oblasti v mozku
základní vlastností receptorů je jejich citlivost (senzitivita) vůči změnám vnějšího či vnitřního prostředí
senzorická adaptace = snižování senzitivity smyslových orgánů vůči déletrvajícím neměnným podnětům

počitek = odraz jednoduchých vlastností předmětů a jevů okolního světa, které bezprostředně působí na smyslové orgány (např. červená barva jablka)
vlastnosti počitků: kvalita, intenzita a trvání

vjem = soubor počitků (např. červené, kulaté, voňavé, spadlo ze stromu = jablko)

nejnižší intenzita podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku
někdy definován jako úroveň intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací (vlivem např. únavy nemusí být podnět vždy zaregistrován)

zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci (pozn.: já bych dodala ve vzdálenosti 50 km od pozorovatele
sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí
chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody
čich: jedna kapka parfému rozptýlená v třípokojovém bytě
hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm

nejvyšší intenzita počitku, na kterou analyzátory reagují ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné kvality (při dalším zvyšování buď žádná odezva nebo bolest

nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty různé intenzity, který vede ke vzniku dvou počitků či vjemů
změna velikosti podnětu, kterou je subjekt schopen zaregistrovat v 50 % pokusů
Weberův zákon = při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnost lidských smyslových orgánů snižuje

exteroreceptory – informace z vnějšího prostředí (zrak, sluch, čich, chuť, hmat)
interoreceptory – informace z vnitřního prostředí - proprioreceptory – informace o pohybu, poloze a rovnováze těla, visceroreceptory – informace o trávení, dýchání, vylučování...

zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění, na které reaguje sítnice
každé elektromagnetické vlnění má svoji vlnovu délku a lidský zrak senzitivně reaguje na vlnové délky o rozsahu 350-750 nanometrů (milimikronů) - např. červená barva má 700 nm, zelená 521 nm, modrá 480 nm
recepčním orgánem je sítnice, zrakové podněty jsou na ni přiváděny optického aparátu oka (rohovka, zornice, čočka) = sítnice je síť buněk, které transformují světlo do podoby nervových vzruchů
tyčinky: rovné, tenké, na periferii sítnice, k nočnímu vidění, rozlišují pouze černou a bílou
čípky: silné, klínovité, ve středu sítnice, k barevnému vidění, žlutá skvrna – místo ve středu sítnice, díky kterému nejlépe vidíme detaily, přepis světla do podoby nervových vzruchů umožňují fotoreceptory, chemické látky pohlcující světlo (např. rhodopsin), obsažené v tyčinkách a čípcích
slepá skvrna – místo, kde zrakový nerv opouští oko
adaptace na světlo = od “tyčinkového vidění” k “čípkovému”
adaptace na tmu = naopak
paobrazy = senzorický fenomén, k němuž dochází při rozdílné stimulaci různých oblastí sítnice

barevné vidění - barvy existují pouze v lidské mysli
podle konkrétní vlnové délky vnímáme konkrétní barvu, podle konkrétní výšky (amplitudy) vlnové délky vnímáme konkrétní jasnost barvy

2 druhy míšení barev:
aditivní – kombinování světel různých vlnových délek; příklad kombinace modré, zelené a červené v podobě teček na televizním obrazu
subtraktivní – kombinace barev na malířském plátně (psychologové), trichromati = lidé s normálním barevným viděním, dichromati = lidé, kteří nerozlišují červenou od zelené nebo modrou od žluté, monochromati = černobílé vidění