Artikulace vokálů

• kvalita vokálu závisí na tvaru a velikosti nadhrtanových dutin + na velikosti otvoru, ze kterého tón vychází (kvalita = jestli je to třeba [a], nebo [u])
• vokály z hlediska percepce jsou tónové zvuky
• harmonický tón spolu s dalšími vyššími tóny vytváří zvuk vokálu
• pro artikulaci vokálů je nejdůležitější postavení jazyka – jeho vzdálenost od paterní klenby a jeho předozadní postavení
• první naučenou hláskou bývá něco jako [a] – velký čelistní úhel, jazyk položený v dutině ústní → nejjednodušší na produkci
• naproti tomu [i] a [u] jsou extrémně náročné
• dutina ústní je důležitá pro vnímání barvy vokálů ([i] se jeví jako nejvyšší, [u] jako nejnižší)
• jak [ɛː], tak []oː se eliminují (oba dva jsou středové vokály) × v moravských nářečích jiná pravidla
• [iː] a [uː] jsou artikulačně nejnáročnější vokály → eliminace zejména v koncovkách

• poměr trvání dlouhého vokálu ke krátkému:
  • u náročných vokálů ([iː], [eː]) je dlouhý vokál kratší
  • obecně průměrně je dlouhý vokál asi 1,7× delší než krátký (dříve se uvádělo 2×)
• poměrná délka vokálů – nejdelší [a], pak [ɛ], [o], [ɪ] a [u]

Systém českých vokálů.

Rozdělení vokálů

• přední – střední – zadní (= horizontální)
• vysoké – středové – nízké (= vertikální)

Tvoření jednotlivých vokálů

A

• špička jazyka se opírá o zadní stěnu spodních zubů → velký prostor
• kořen jazyka jde v dutině hrdelní směrem dozadu → malý prostor
• je odezíratelné
• při a-ových vokálech se zvětšuje čelistní úhel
• dlouhá „á“ se nezkracují

E

• strany jazyka se dotýkají patra a zubů
• špička jazyka jde víc nahoru a kořen víc dopředu → zmenšuje se prostor v ústech a zvětšuje v hrtanu
• e-ové vokály – široký prostor pro realizaci, kterou stále chápeme jako „e“
• měkké patro je zdviženo, čelistní úhel je menší
• [ɛ] bývá často kvalitativně deformováno → blíží se „a“ (otevřenější), nebo naopak „i“ (zavřenější)
• v Čechách tendence eliminovat [ɛː] z koncovek (na Moravě ne)

I

• ještě větší posun dopředu než u [ɛ]
• větší styčné plochy
• postavení artikulačních orgánů hodně blízké [j]
• i-ové vokály mají formanty hodně od sebe
• hodně malý čelistní úhel → pomáhá přiblížení jazyka k patru
• mezi krátkým [ɪ] a dlouhým [iː] je velký kvalitativní rozdíl (i když se [iː] řekne krátce, je ze zavřenosti poznat, že se jedná o [iː] a ne o [ɪ])
• v češtině se [iː] a [uː] běžně zkracují, hlavně v koncovkách

• změna kvality vokálu – vysoké a částečně i středové vokály se často otevírají – jazyk nedojde až tak blízko k patru → nedbalá výslovnost, [ɪ] se mění v [ɛ] (pražské nářečí)

O

• posun jazyka dozadu
• dotyk jazyka vzadu po stranách
• české „o“ se blíží zavřenému → [o]
• v domácích slovech se [oː] nevyskytuje

U

• větší dotyk jazyka
• malinká retní štěrbina → ořezání o vysoké tóny → [uː] zní hluboce

České diftongy

• spojení dvou vokálů, z nichž jeden tvoří jádro a druhý vystupuje ve funkci polovokálu
• jsou tautosylabické = spojení v rámci jedné slabiky
• jediný český diftong = [o͡u]
• v přejatých slovech se používá i [a͡u] a [e͡u] (u [e͡u] navíc nejasné, jestli je to vůbec diftong, záleží na pocitu posluchače)
• symetrický trojúhelník → protože existuje [o͡u], snaží se mluvčí používat i [ɛ͡ɪ] (resp. [ɛj])

• pevné × klouzavé
• klesavé × stoupavé

• české diftongy jsou tzv. pevné (× v jiných jazycích mohou být i klouzavé)
  • pevné mají jasně danou počáteční i koncovou pozici (např. od [a] k [u])
  • u klouzavých je pevně dáno jen jádro a směřuje se do nějaké oblasti, ne na přesné místo (např. v němčině)
• české diftongy jsou jen klesavé = prvně jádro, pak polovokál (stoupavé naopak, např. kdysi „kuoň“)

Odkazy

Použitá literatura

• Gick, B., Wilson, I. a Derrick, D. (2013). Articulatory Phonetics. Oxford: Wiley-Blackwell.
• Seikel, J. A., King, D. W. a Drumright, D. G. (2010, 4. vydání). Anatomy & Physiology for Speech, Language, and Hearing. Clifton Park: Delmar.
• Hála, B. (1962). Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha: ČSAV. (vybrané kapitoly)
• Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané kapitoly)

Zpět na rozcestník: Fyziologická fonetika | Fonetika