Charakterizujte funkce katalogu, popište jejich vývoj v 19., 20. a 21. století: Porovnání verzí

m
m
Řádek 82: Řádek 82:
  
 
===Klíčová slova===
 
===Klíčová slova===
 +
<small>katalog, pařížské principy, katalogizace, historie</small>
  
 
[[Kategorie:Státnicové otázky UISK]]
 
[[Kategorie:Státnicové otázky UISK]]

Verze z 28. 7. 2016, 09:01

Katalog je druh sekundárního dokumentu, který obsahuje soubor katalogizačních záznamů, podává obraz konkrétního fondu. Katalog je také uspořádaný soupis nebo bibliografický vyhledávací systém umožňující přístup k údajům a adresám dokumentů v jednom nebo několika fondech.

Funkce knihovního katalogu

  • Rešeršní - vyhledávání
  • Bibliografická (indikativní) informovat o existenci literatury týkající se oblasti mých zájmů.
  • Identifikační (popisná)- umožňuje zjistit, o jaký dokument se jedná, odlišit ho od ostatních, ujistit se, že je to ten, který chci.
  • Lokační - zpřístupnění fondu, umožňuje zjistit, kde nalezené zdroje jsou, případně za jakých podmínek jsou dostupné.
  • Kolokační (collocation function) - zajistit, aby se blízko sebe vyskytovaly záznamy podobných nebo souvisejících dokumentů (např. Různá vydání díla, díla od jednoho autora).
  • Propagační - nabídnout obsah sbírek, i když ho nikdo konkrétně nehledá.
  • Evidenční - evidence majetku knihovny.

Druhy katalogů

  • Podle soupisných údajů: jmenný, věcný (systematický, předmětový), názvový
  • Podle rozsahu zaznamenaného fondu: dílčí, generální, souborný
  • Podle určení: služební, uživatelský (čtenářský)
  • Podle druhu dokumentu: komplexní a druhový
  • Podle způsobu zpracování: tradiční (manuálně zpracovaný), elektronický
  • Podle formy: svazkový, lístkový, elektronický

Vývoj cílů katalogu (více ke jménům viz otázka 13)

1. Antonio Panizzi: zavedl zcela nová pravidla v knihovně Britského muzea, dílo je důležitější než vydání – čtenáře zajímá dílo a až poté určité vydání či verze tohoto díla, obhajoba 91 pravidel (1841).

2. Charles Ami Cutter (1837-1903):

  • Umožnit nalézt knihu, u níž je znám: autor, název, předmět.
  • Ukázat, co má knihovna: od určitého autora, o určitém předmětu, v určitém druhu literatury (žánru).
  • Dopomoci ve výběru knihy: co se týče jejího vydání a co se týče charakteru knihy (literárně nebo tematicky).

3. Shiyali Ramamrita Ranganathan (1892-1972) (fasetové třídění, dvojtečková klasifikace)

  • Definoval pět zákonů knihovní vědy (1931).
  • Definoval jak by knihovní katalogy měly být organizován.
  • Ranganathan velmi obdivoval Cuttera, z jeho díla čerpal.

4. Seymour Lubetzky: 1953 – Cataloguing rules and principles, začal rozlišovat mezi dílem a knihou, primárně se začal orientovat na obsah knihy, definoval 2 cíle: umožnit uživateli ihned zjistit, zda knihovna má danou knihu a odhalit uživateli katalogu, pod jakou formou autorova jména a která jeho díla, popř. vydání či překlady knihovna vlastní. Lubetzkeho definice katalogu = "druh sekundárního dokumentu obsahující soubor katalogizačních záznamů, který podává obraz konkrétního dokumentového fondu vytvořený podle určitých pravidel".

Funkce katalogu podle Pařížských principů (1961)

  • Mezinárodní konference o katalogizačních principech ovlivnila další vývoj katalogizačních pravidel celosvětově.
  • Katalog by podle PP měl být účinným nástrojem pro zjištění: a) zda knihovna obsahuje určitou knihu, určenou: svým autorem a názvem; když autor není v knize uveden, samotným názvem; když autor a název nejsou vhodné nebo dostatečné pro identifikaci, vhodnou náhradou názvu, b) která díla: má od určitého autora a která vydání určitého díla se nachází v knihovně.

Pro splnění předchozích funkcí by měl katalog obsahovat:

  1. Nejméně jedno záhlaví pro každou katalogizovanou knihu
  2. Více než jedno záhlaví, pokud např.:
  • Je znám autor pod více jmény
  • Když je autorovo jméno zjištěno, ale není na titulním listě
  • Když se na vytvoření knihy podílelo několik autorů či spolupracovníků
  • Když je kniha přisuzována více autorům
  • Když kniha obsahuje dílo známé pod různými názvy

Další principy:

  • Druhy záhlaví, jejich funkce
  • Odkazy
  • Volba unifikovaného záhlaví (pro autory, korporace i názvy)
  • Pravidlo tři a dost, i když se zde připouští tolik záhlaví, kolik je potřeba

Mezinárodní katalogizační principy (2009)

Všeobecné principy

Tvorba katalogizačních pravidel se řídí několika principy. Nejdůležitějším principem je ohled na uspokojení požadavků uživatele katalogu.

  1. Ohled na uživatele katalogu. Rozhodnutí, týkající se popisných údajů a řízených forem jmen pro zpřístupnění, by měla být činěna se zřetelem na uživatele.
  2. Běžné použití. Slovní zásoba, používaná při popisu a tvorbě selekčních údajů, by měla být v souladu se slovní zásobou většiny uživatelů.
  3. Prezentace entit při popisu. Popis a řízené formy jmen by měly být založeny na způsobu, jakým entity identifikují samy sebe.
  4. Správnost. Popisovaná entita by měla být popsána správně a přesně.
  5. Dostatečnost a nezbytnost. Měly by se používat pouze prvky popisu a selekčních údajů, jež jsou potřebné k uspokojení požadavků uživatele a nezbytné pro jednoznačnou identifikaci entity.
  6. Významnost. Datové prvky by měly být bibliograficky významné.
  7. Hospodárnost. Pokud vedou k dosažení téhož cíle různé způsoby, přednost by měl mít ten, který nejlépe a komplexně splňuje požadavek na hospodárnost (tj. nejmenší náklady nebo nejjednodušší postup).
  8. Konzistence a standardizace. Popis a tvorba selekčních údajů by měly být standardizovány v nejvyšším možném rozsahu. Zajistí se tak větší konzistence, která zvyšuje možnost sdílení autoritních a bibliografických záznamů.
  9. Integrace. Popis všech typů dokumentů a všech řízených forem jmen má pokud možno vycházet se stejných obecných pravidel.

Jednotlivá katalogizační pravidla by měla být obhajitelná, ne libovolná. V některých specifických případech může dojít k rozporu při aplikaci těchto principů, pak má přednost obhajitelné účelné řešení.

Zdroje

Reference


Související články

Klíčová slova

katalog, pařížské principy, katalogizace, historie