1. Úvod

Vývoj školní psychologie je spojen s mnoha milníky obecně důležitými pro vývoj psychologie samotné, vzhledem k tomu, že se jedná o aplikovanou disciplínu využívající mnoha poznatků i z jiných oborů. Následující kapitoly stručně shrnují cestu, kterou školní psychologie ušla jak u nás tak v zahraničí.

2. Historie školní psychologie v zahraničí

Výskyt pojmu „školní psychologie“ můžeme zaznamenat na přelomu 19. a 20. století, přičemž v angličtině ji nejčastěji nalezneme přímo pod pojmem „school psychology“. Za otce školní psychologie bývá označován Lightner Witmer, který roku 1896 otevřel první psychologickou (a také dětskou) kliniku při Pennsylvánské univerzitě. [1] [2]

Ve světovém vývoji školní psychologie od sebe můžeme rozlišit dvě větvě vývoje, a to americkou a evropskou.

Americký směr vývoje v sobě odráží dřívější způsob institucionalizace psychologických služeb a obecně způsob služeb, které byly v USA studentům do té doby poskytovány – mezi ty se řadilo především testování žáků, ale také poradenství pro školní děti. V Chicagu bylo takové testovací a poradenské středisko založeno již v roce 1899. Také formální ukotvení školní psychologie proběhlo ve Spojených státech rychleji, vzhledem k tomu, že Divize školní psychologie se stala součástí Americké psychologické asociace už v roce 1947. [1][2]

V Evropě lze zaznamenat nesouvislé činy, které vedly k postupnému rozvoji školní psychologie. Jedním z takových počinů bylo založení střediska školních služeb v Londýně roku 1912. Za jeho vznik se zasloužil experimentální psycholog Cyril Lodowic Burt, který se nejdříve zabýval testováním intelektové výkonosti na liverpoolské univerzitě, věnoval se také podmíněnosti školní úspěšnosti a otázce genové podmíněnosti intelektu jako takového.[3] Nicméně o určitém založení, ustálení školní psychologie v Evropě můžeme mluvit až po 2. světové válce.[2]

Mezi další bod ve vývoji patří dílo německého psychologa Williama Sterna, který je v psychologii obecně znám především pro návrh přesnějšího měřítka kognitivního vývoje, tzv. inteligenčního kvocientu. [4] Nicméně v případě školní psychologie lze vyzdvihnout právě spis pod názvem "Pedologie kulturním požadavkem", který v rámci boje za tzv. pedologické ústavy prosazuje samotnou profesi školního psychologa a také poznání dětí ve školních situacích na základě empirických dat, tedy výzkumů a bádání. [2] William Stern vnímal práci školního psychologa spíše jako vědeckou a diagnostickou, protože měl pomocí depistáží, pozorování a testování co nejlépe žáky poznat. Také se zabýval vymezením školních psychologů vůči učitelům, jistým způsobem se snažil ubránit jejich pozici a význam na škole, a to především proto, že se vyskytovaly názory, že by školní psychologové nebyli potřeba v případě, kdy by byli učitelé více vzděláváni v oblasti psychologie. Stern namítal, že školní psycholog by měl dělat to, co učitel ne, tedy konkrétně právě diagnostickou a výzkumnou práci a také poukazoval na odlišné a dle něj neslučitelné postoje rolí – učitel je vnímán jako hodnotící role a psycholog spíše jako role vysvětlující a pozorující. Zde můžeme pozorovat jistý tlak, o kterém můžeme říci, že přetrvává dodnes, kdy je na školního psychologa kladem důraz v oblasti jak akademické a vědecké průpravy, tak na jeho praktickou orientaci. Tento rozpor bývá označován jako tzv. Faganovo dilema školní psychologie a vychází z Faganovy kontextové analýzy dilematu školní psychologie, kterou uvedl 1986 a která bere v potaz vícero proměnných působících na vývoj školní psychologie, jako jsou např. akreditace školní psychologie, vnímání potřeby psychologických služeb veřejností, rozvoj pedagogiky, školství, ale také i psychologie.[5]

Štech a Zapletalová (Štech & Zapletalová, 2013, str. 20) dále uvádějí, že v postupném vývoji a sledu událostí lze vymezit 3 vývojové linie směřující k ukotvení školní psychologie:

1.     Vývoj psychologických nástrojů pro práci se školní populací

Do této linie můžeme zařadit Alfreda Bineta a jeho Binetovy škály na měření inteligence pocházející z roku 1896. Jeho škály se pojí s tehdejší situací ve Francii, kdy bylo zavedeno povinné všeobecné vzdělání dětí. S tímto zavedením se pojily problémy dětí, které měly na toto vzdělání nastoupit, ale nezvládaly běžnou práci ve třídě. Na řešení tohoto problému se podílela Svobodná společnost pro psychologický výzkum dítěte, což byla vědecká skupina, jejímž členem byl také Alfréd Binet. Následně byla jmenována komise (Binet byl taktéž jejím členem), která doporučila, aby „zaostalé“ děti nastoupily do zvláštních tříd. A Alfréd Binet společně s Theodorem Simonem se pustili do vytváření zkoušky, která měla tyto děti rozpoznat. Inteligenční kvocient se stal světově využívaným, jistým způsobem zpopularizovat psychologii a je stále součástí nejen praxe školního psychologa. [1][2][6]

Dalšími diagnostickými nástroji pro psychology se staly také známé metody Army Alfa a Army Beta, vytvořeny Robertem Yerkesem původně pro hromadné testování inteligence vojáků za 1. světové války, nicméně školní psychologové je také v modifikované podobě využívali.

Také nástup humanistické psychologie byl jistým způsobem podporou pro vývoj školní psychologie, v tomto případě konkrétně pro zlepšení poradenských rozhovorů a tím i celkově péče o žáky a studenty. [2]

2. Vznik organizačních jednotek praktické služby a jejich zakotvení ve školském systému

Ve Spojených státech byl titul školní psycholog certifikován v roce 1935 (I když prvním, kdo získal titul školního psychologa v USA byl Arnold Gesell již roku 1915)[1]. Dalším významným rokem pro dějiny školní psychologie, opět v rámci USA byl rok 1965. V tomto roce byl přijat zákon o základním a středním vzdělávání, který ukládal zvýšení finančních prostředků na školní psychology v případě zažádání.

V polovině 50. let bylo možno v Evropě identifikovat 4 typy psychologických služeb, které byly poskytovány dětem a škole.

a) Prvním typem jsou školní psychologové na škole či školách pracující společně se školními sociálními pracovníky, popřípadě také s lékařem, snažili se o zlepšení vyučovacích metod nebo také o udržení dobré atmosféry na škole.

b) Druhým typem (někdy označován jako typ britský) je školní psycholog, který je součástí školních úřadů a jeho hlavní pracovní náplní je koordinace prevence, poradenství, intervenční zásahy, ale také výzkumná činnost.

c) Třetího typ byl zastoupen především dětskými poradenskými klinikami s pediatry a psychiatry ve vedoucích pozicích a s personálem tvořen psychology a sociálními pracovníky. Tyto kliniky se věnovaly především diagnostice, v menší míře terapii.

d) Posledním, čtvrtým typem jsou asociace pro výzkum dítěte, věnující se výzkumům a studiu faktorů ovlivňující vývoj dítěte. Tyto asociace tvořily určité zázemí pro psychology jako takové.[2]  

3. Kodifikace oboru a jejich standardů vzdělávání, rozvoj výzkumné činnosti (obory na univerzitách, odborné časopisy)

Prvenství si i v této části drží Spojené státy, kde byl již v roce 1930 otevřen první magisterský program specializující se na školní psychologii. Ve West Pointu v hotelu Thayer se dále v roce 1954 konala první konference pod názvem Thayer Conference věnující se roli, cílům a funkcím školních psychologů, ale také tématu jejich vzdělávání a výcviku. [7]V roce 1969 byla dále založena Národní asociace školních psychologů (National Association of School Psychologists, NASP). Tato asociace v dnešní době sdružuje na 25 000 školních psychologů, studentů a přidružených profesí v USA a dalších 25 zemích.

V 70. letech došlo k certifikování školních psychologů ve všech státech USA a s tím také narostl počet akreditovaných studijních programů.

Snaha především amerických psychologů kultivovat obor školní psychologie na mezinárodní úrovni se odrazila ve vytvoření The International School Psychology Committee, která se soustředila na mezinárodní spolupráci, výměnu zkušeností, hledání pracovních postupů a obecně na výměnu informací.

Další, dodnes fungující asociací, která se výrazně podílela na ukotvení školní psychologie, je International School Psychology Association (ISPA). Vznikla v roce 1982 a jejím prvním prezidentem byl Anders Poulsen. ISPA se věnovala např. etickým kodexům, nicméně v dnešní době je v popředí zájmu profesní příprava školních psychologů. Také dodnes vydává čtvrtletník World-Go-Around.

Významnou osobností, která se výrazně zasloužila o vývoj školní psychologie byl americký psycholog Catterall. Spolupodílel se např. na díle Psychology in the Schools in International Perspective.

V roce 1982 bylo vydáno první vydání učebnice školní psychologie, Handbook of School Psychology[8] a v rámci ukotvení oboru jsou podstatné také odborné časopisy týkající se školní psychologie. Mezi ty patří Journal of School Psychology, poprvé vydán v roce 1963 a další, např. School Psychology Review či School Psychology International.

3. Školní psychologie v České republice a na Slovensku

V Československu lze nalézt pojem „školní psycholog“ již na přelomu 20. a 30. let 20. století, a to např. v přehledové studii O školního psychologa, jejímž autorem byl Cyril Stejskal. Stejskal popsal uplatnění školního psychologa v zahraničí a následně srovnal tuto zahraniční situaci s tuzemskou. Kladně se Stejskal vyjádřil ohledně naší situace především o poradnách ohledně volby povolání, které by mohly konkurovat těm v zahraničí. Následující prací byla v roce 1934 práce, kterou vydal František Ohera s názvem Funkce školního psychologa, ve které rozepsal kromě konkrétních funkcí školního psychologa také požadavky na něj, mezi které mimo jiné patřilo jak psychologické, tak pedagogické vzdělání, praxe na všech stupních škol a vyučování i v průběhu vykonávání povolání školního psychologa.[2]

V těchto dobách také fungoval Pedologický ústav v Praze, ve kterém pracoval např. již zmíněný C. Stejskal nebo také Karel Herfort. Tento ústav se věnoval například ověřování metod pro výběr žáků, které vycházely především z diagnostiky schopností, nebo výzkumem školní (ne)úspěšnosti. [2]

Nicméně, i přes tyto počiny můžeme říci, že byla školní psychologie byla po dlouhou dobu v České republice (a také můžeme říct ještě v Československu) opomíjenou disciplínou, k jejímuž hlavnímu rozvoji dochází až po roce 1989. A tak i přes zmíněné počátky a snahy školní psychologie u nás došlo po druhé světové válce k pozastavení dalšího rozvoje a zdroje, na které by bylo možné navázat v pozdějších dobách, již nebyly aktuální. Nicméně během těchto let se vytvořila síť pedagogicko-psychologických poraden. Tak bylo nejprve čerpáno spíše z poradenství a následně ze zahraničních zkušeností. Konkrétně Československo se značně inspirovalo Německem, ale také USA. [9][2]

Na Slovensku vývoj školní psychologie došel o něco dále, mimo jiné také díky rychlejšímu prosazení školní psychologie do legislativy a k pozastavení vývoje této aplikované disciplíny došlo až po roce 1975. Na konci 50. let a začátku let 60. vznikaly kliniky předcházející vzniku pedagogicko-psychologických poraden, můžeme zmínit například Psychologickou výchovnou kliniku v Bratislavě (r. 1957). Mezi známými jmény věnující se školní psychologii na Slovensku do té doby můžeme uvést O. Blaškoviče, L. Ďuriče, J. Hvozdíka, který se věnoval především metodologickému a teoretickému ukotvení, či M. Jurča [9][2].

Poptávka po pozici školního psychologa na školách u nás se začala objevovat právě po revolučním roce 1989, přičemž nejvyšší byla tato poptávka na základních školách. Nicméně první zmínky o školní psychologii můžeme nalézt až od roku 1990 v tenkrát České a Slovenské federativní republice. V tomto roce můžeme zaznamenat také vznik Asociace školní psychologie ČSFR v čele s Antonem Furmanem. Asociace se zasloužila velkým dílem o legislativní zakotvení školní psychologie. Po rozdělení Československa však v existenci pokračuje pouze její „slovenská větev“ Asociácia školskej psychologie (AŠP). Nicméně v roce 1994 byla založena asociace společná pro Českou i Slovenskou republiku – AŠP SR a ČR, která je také členskou organizací výše zmíněné ISPA. Asociace školní psychologie také nepravidelně vydává časopis Školní psycholog.[8]

Ohledně následného působení psychologů na školách se začaly vyskytovat kladné zpětné vazby na jejich práci, i když se z počátku mohlo jednat o pedagogicko-psychologické poradenství s tím rozdílem, že se nekonalo v poradně, ale ve škole. Právě z tohoto důvodu se začalo více volat po řádném ukotvení práce školního psychologa a její náplně legislativně. V Bílé knize z roku 2001 v kapitole Zvyšování kvality vzdělávání je zmíněno zavádění školních psychologů do škol vzhledem ke zvýšenému počtu dětí, které jsou ohroženy socioekonomickým prostředím, mající problémy s učením, osobnostním vývojem nebo sociální adaptací. Dalšími důvody jsou také žáci zneužívající návykové látky, šikanující a šikanováni. Naznačeny jsou také konkrétní funkce školního psychologa, mimo jiné poskytování odborné pomoci pro podporu vzdělávání, profesní orientaci, posílení prevence sociální patologie, podpora a vytváření podmínek pro rozvoj osobnosti žáků a také harmonizace vztahu rodiny a školy, ale také vztahy mezi žáky a učiteli, dále podpora integrace dětí (např. s handicapem) a péče o učitele. [9][10]

Významným okamžikem, co se legislativního ukotvení školní psychologie týče, se stal rok 2005. V tomto roce vešla v platnost vyhláška č. 72 Sb. o poskytování poradenských služeb ve školách a ve školských poradenských zařízeních a která obsahuje možnost zaměstnat ve školách školního psychologa a speciálního pedagoga. [9]

Avšak dříve i bez legislativního ukotvení na školách v roce 1996 pracovalo kolem 50 psychologů, následně v roce 2001 bylo odhadováno mezi 100 až 120 psychology roku 2007 na cca 200, v posledních letech je odhadováno kolem 300 až 350 školními psychology. [11][8] Také je snaha pozici školního psychologa pokud možno co nejlépe vymezit a dát ji co nejjasnější pravidla a strukturu.

Odkazy


Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 Burns, M. K. (Ed.). (2019). Introduction to School Psychology: Controversies and current practice. Oxford University Press.
  2. 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 Štech, S. & Zapletalová, J. (2013). Úvod do školní psychologie. Praha: Portál.
  3. Jedlička, R., Koťa, J. & Slavík, J. (2018). Pedagogická psychologie pro učitele: psychologie ve výchově a vzdělávání. Praha: Grada.
  4. Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada.
  5. Mareš, J. & Čáp, J. (2007). Psychologie pro učitele. Praha: Portál.
  6. Hunt, M. (2015). Dějiny psychologie. Praha: Portál.
  7. Bray, M. A., Kehle, T. J. (Eds.). (2013). The Oxford Handbook of School Psychology. Oxford University Press.
  8. 8,0 8,1 8,2 Kavenská, V., Smékalová, E. & Šmahaj, J. (2011). Výzkum v oblasti školní psychologie v České republice. E-psychologie. 5(4).
  9. 9,0 9,1 9,2 9,3 Lazarová, B. (2008). Školní psychologie v České republice po roce 1989. Československá psychologie, 52(5). 480.
  10. Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy České republiky. (2001). Národní program rozvoje vzdělávání v České republice: Bílá kniha. Praha: Tauris.
  11. Smékalová, E. (2014). Školní psycholog - ohrožený druh? Současná situace ve školním poradenství v České republice. E-psychologie, 8(4).

Literatura

Ďurič, L. (1981). Úvod do pedagogickej psychológie. Slovenské pedagogické nakladateľstvo.

Lee, S. W. (Ed.). (2005). Encyclopedia of school psychology. London: Sage.

Externí odkazy

https://www.ispaweb.org/

https://www.nasponline.org/

Zdroje obrázků


Klíčová slova

školní psychologie, historie školní psychologie, dějiny školní psychologie, školní psycholog