Hněv: Porovnání verzí

m
Značky: editace z Vizuálního editoru, možná chyba ve Vizuálním editoru
m
Řádek 32: Řádek 32:
  
 
=== Použitá literatura ===
 
=== Použitá literatura ===
* BARRETT, L. DUNBAR, R. LYCETT, J. (2007) Evoluční psychologie člověka. Praha: Portál
+
* Barrett Louise, Lycett John. (2007). <i>Evoluční psychologie člověka</i>. (Vyd. 1., 551 s.) Praha: Portál.
* ŠMARDA, J. a kol. (2007) Biologie pro psychology a pedagogy. Praha: Portál
+
* Šmarda Jan. (2007) <i>Biologie pro psychology a pedagogy</i>. Praha: Portál
* NAKONEČNÝ, M. (2000) Lidské emoce. Praha : Academia
+
* Nakonečný Milan. (2000) <i>Lidské emoce</i>. Praha : Academia
* PLHÁKOVÁ, A. (2011). Učebnice obecné psychologie. Praha: Nakladatelství Academia
+
* Plháková Alena. (2011). <i>Učebnice obecné psychologie</i>. (Vyd. 1., 472 s.) Praha: Academia.
 
=== Doporučená literatura ===
 
=== Doporučená literatura ===
* KAST, V. (2010). Hněv a jeho smysl. Praha: Portál
+
* Kast Verena. (2010). <i>Hněv a jeho smysl</i>. Praha: Portál
* KŘIVOHLAVÝ, J. (2004) Jak přežít vztek, zlost a agresi. Praha: Grada  
+
* Křivohlavý Jaro. (2004) <i>Jak přežít vztek, zlost a agresi</i>. Praha: Grada  
* SARTRE, J-P. (2006). Vědomí a existence: Nástin teorie emocí. Praha: OIKOYMENH
+
* Sartre Jean-Paul. (2006). <i>Vědomí a existence: Nástin teorie emocí</i>. Praha: OIKOYMENH
  
 
=== Klíčová slova ===
 
=== Klíčová slova ===
 
hněv, emoce, frustrace, agrese, mimika, limbický systém, hypotalamus, nadledvinky, adrenalin<nowiki/>
 
hněv, emoce, frustrace, agrese, mimika, limbický systém, hypotalamus, nadledvinky, adrenalin<nowiki/>
 
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]
 
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]

Verze z 17. 11. 2014, 02:59

Hněv je jednou ze šesti základních (primárních) emocí. Jako takový je společný nejen všem lidem, ale i nižším živočichům. Představuje životně důležitou souhru kognitivních, behaviorálních a hormonálních zásahů do organizmu.

Někteří tvorové by mohli v klíčových momentech bez hněvu ztratit kuráž k evolučně výhodné bojechtivosti. Jeho nevymizení a zachování až do jednadvacátého století tedy vypovídá o neopomenutelnosti tohoto sotva oblíbeného citového hnutí.

Intenzita emoce se pohybuje mezi zlobou a zuřivým vztekem.

Vynoření hněvu

Podnětem pro vyvolání frustrace je překážka na cestě k cíli. Nedosažitelnost uspokojení kumulativně zvyšuje hladinu nabuzení a po překročení únosné hranice náš psychický systém zasáhne příval vzteku, jenž pozmění vědomí, a my dostaneme příležitost se s nezvladatelnou situací vyrovnat jinak. Lidé disponují vyššími i nižšími stropy frustrační tolerance a různí se od permanentně nabroušených vyhledávačů konfliktů až po neochvějné stoiky.

Dollard-Millerova hypotéza

Podle Dollard-Millerovy frustračně-agresivní teorie veškerému agresivnímu chování dokonce nutně předchází frustrující událost.[1]

Úrovně fenoménu

Zabarvení vnitřního prožívání

První, introspektivně pozorovatelná rovina, bývá subjektem hodnocena zpravidla nelibě a negativně, jindy přímo nepříjemně. Určité výsledky vlastního chování můžeme kvůli ní zpětně interpretovat jako ego-dystonní. Co víc, nahněvaný člověk se nejen nechová, ale ani neuvažuje jako člověk klidný; jeho schopnost logického souzení a pochybování je utlumena z důvodu soustředění pozornosti na předmět hněvu.

Expresivní, výrazové chování

Druhá, extraspektivně pozorovatelná rovina, jíž si už před sto padesáti lety všiml Charles Darwin, když zaregistroval nápadné shody obličejových grimas u odlišných druhů primátů během jejich (mimo jiné) rozhněvaných interakcí.[2] Průkopník empirického výzkumu v této oblasti, Dr. Paul Ekman, který během expedice na Papui Nové Guinei pečlivě zaznamenával konkrétní kontrakce mimických svalů tamějších domorodců a později předestřel svébytnou hypotézu o totožných výrazových projevech napříč celým druhem homo sapiens, definuje výrazovou složku hněvu mírným sklopením hlavy, přivřením očních víček, zúžením zornic, svraštěním obočí, stisknutím rtů a napětím tvářových a krčních svalů.[3]

Fyziologická, tělesná složka

Třetí rovina zdůvodňuje existenci této emoce. Hněv patří mezi vývojově nejstarší adaptace. Limbický systém v souhře s hypotalamem spouští při zátěžové situaci nespecifickou poplachovou reakci, jež nás připraví k boji, zrovna tak jako na útěk.[4] V případě boje činnost sympatického nervového systému aktivizuje organizmus, koncentruje krev do kosterního svalstva (čímž zrychlí a posílí případný svalový výkon) a momentálně opomenutelné prožitky odsune na periferii vědomí. Nadledvinky současně ve zvýšené míře uvolňují hormony adrenalin a noradrenalin, které rovněž burcují psychomotorickou aktivitu.

Ve stavu afektu může subjekt na somatické úrovni vnímat zrychlené bušení srdce, nepravidelný dech, sucho v ústech, nadměrné pocení a zvýšenou tepovou frekvenci, stejně jako zúžené vědomí na úrovni psychické.

Odkazy

Externí odkazy

Použitá literatura

  • Barrett Louise, Lycett John. (2007). Evoluční psychologie člověka. (Vyd. 1., 551 s.) Praha: Portál.
  • Šmarda Jan. (2007) Biologie pro psychology a pedagogy. Praha: Portál
  • Nakonečný Milan. (2000) Lidské emoce. Praha : Academia
  • Plháková Alena. (2011). Učebnice obecné psychologie. (Vyd. 1., 472 s.) Praha: Academia.

Doporučená literatura

  • Kast Verena. (2010). Hněv a jeho smysl. Praha: Portál
  • Křivohlavý Jaro. (2004) Jak přežít vztek, zlost a agresi. Praha: Grada
  • Sartre Jean-Paul. (2006). Vědomí a existence: Nástin teorie emocí. Praha: OIKOYMENH

Klíčová slova

hněv, emoce, frustrace, agrese, mimika, limbický systém, hypotalamus, nadledvinky, adrenalin