Hněv je jednou ze šesti základních (primárních) emocí. Jako takový je společný nejen všem lidem, ale i nižším živočichům. Představuje životně důležitou souhru kognitivních, behaviorálních a hormonálních zásahů do organizmu.

Někteří tvorové by mohli v klíčových momentech bez hněvu ztratit kuráž k evolučně výhodné bojechtivosti. Jeho nevymizení a zachování až do jednadvacátého století tedy vypovídá o neopomenutelnosti tohoto sotva oblíbeného citového hnutí.

Intenzita emoce se pohybuje mezi zlobou a zuřivým vztekem.[1]

Vynoření hněvu

Podnětem pro vyvolání frustrace je překážka na cestě k cíli. Nedosažitelnost uspokojení kumulativně zvyšuje hladinu nabuzení a po překročení únosné hranice náš psychický systém zasáhne příval vzteku, jenž pozmění vědomí. Dostaneme příležitost se s nezvladatelnou situací vyrovnat jinak. Lidé disponují vyššími i nižšími stropy frustrační tolerance a různí se od permanentně nabroušených vyhledávačů konfliktů až po neochvějné stoiky.

Dollard-Millerova hypotéza

Podle Dollard-Millerovy frustračně-agresivní teorie veškerému agresivnímu chování dokonce nutně předchází frustrující událost.[2]

Úrovně fenoménu

Zabarvení vnitřního prožívání

První, introspektivně pozorovatelná rovina, bývá subjektem hodnocena zpravidla nelibě a negativně, jindy přímo nepříjemně. Určité výsledky vlastního chování můžeme kvůli ní zpětně interpretovat jako ego-dystonní. Co víc, nahněvaný člověk se nejen nechová, ale ani neuvažuje jako člověk klidný; jeho schopnost logického souzení a pochybování je utlumena z důvodu soustředění pozornosti na předmět hněvu.

Expresivní, výrazové chování

Druhá, extraspektivně pozorovatelná rovina, jíž si už před sto padesáti lety všiml Charles Darwin, když zaregistroval nápadné shody obličejových grimasu odlišných druhů primátů během jejich (mimo jiné) rozhněvaných interakcí.[3] Průkopník empirického výzkumu v této oblasti, Dr. Paul Ekman, který během expedice na Papui Nové Guinei pečlivě zaznamenával konkrétní kontrakce mimických svalů tamějších domorodců a později předestřel svébytnou hypotézu o totožných výrazových projevech napříč celým druhem homo sapiens, definuje výrazovou složku hněvu mírným sklopením hlavy, přivřením očních víček, zúžením zornic, svraštěním obočí, stisknutím rtů a napětím tvářových a krčních svalů.[4]

Fyziologická, tělesná složka

Třetí rovina zdůvodňuje existenci této emoce. Hněv patří mezi vývojově nejstarší adaptace. Limbický systém v souhře s hypotalamem spouští při zátěžové situaci nespecifickou poplachovou reakci, jež nás připraví k boji, zrovna tak jako na útěk.[5] V případě boje činnost sympatického nervového systému aktivizuje organizmus, koncentruje krev do kosterního svalstva (čímž zrychlí a posílí případný svalový výkon) a momentálně opomenutelné prožitky odsune na periferii vědomí. Nadledvinky současně ve zvýšené míře uvolňují hormony adrenalin a noradrenalin, které rovněž burcují psychomotorickou aktivitu.[6]

Ve stavu afektu může subjekt na somatické úrovni vnímat zrychlené bušení srdce, nepravidelný dech, sucho v ústech, nadměrné pocení a zvýšenou tepovou frekvenci, stejně tak jako zúžené vědomí na úrovni psychické.

Odkazy

Externí odkazy

Použitá literatura

  • BARRETT, L. DUNBAR, R. LYCETT, J. (2007) Evoluční psychologie člověka. Praha: Portál
  • ŠMARDA, J. a kol. (2007) Biologie pro psychology a pedagogy. Praha: Portál
  • NAKONEČNÝ, M. (2000) Lidské emoce. Praha : Academia
  • PLHÁKOVÁ, A. (2011). Učebnice obecné psychologie. Praha: Nakladatelství Academia

Doporučená literatura

  • KAST, V. (2010). Hněv a jeho smysl. Praha: Portál
  • KŘIVOHLAVÝ, J. (2004) Jak přežít vztek, zlost a agresi. Praha: Grada
  • SARTRE, J-P. (2006). Vědomí a existence: Nástin teorie emocí. Praha: OIKOYMENH

Klíčová slova

hněv, emoce, frustrace, agrese, mimika, limbický systém, hypotalamus, nadledvinky, adrenalin