Hněv je jednou ze šesti základních (primárních) emocí. Jako takový je společný nejen všem lidem, ale i nižším živočichům. Představuje životně důležitou souhru kognitivních, behaviorálních a hormonálních zásahů do organizmu.

Někteří tvorové by mohli v klíčových momentech bez hněvu ztratit kuráž k evolučně výhodné bojechtivosti. Jeho nevymizení a zachování až do jednadvacátého století tedy vypovídá o neopomenutelnosti tohoto sotva oblíbeného citového hnutí.

Intenzita emoce se pohybuje mezi zlobou a zuřivým vztekem.[1]

Vynoření hněvu

Podnětem pro vyvolání frustrace je překážka na cestě k cíli. Nedosažitelnost uspokojení kumulativně zvyšuje hladinu nabuzení a po překročení únosné hranice náš psychický systém zasáhne příval vzteku, jenž pozmění vědomí, a my dostaneme příležitost se s nezvladatelnou situací vyrovnat jinak. Lidé disponují vyššími i nižšími stropy frustrační tolerance a různí se od permanentně nabroušených vyhledávačů konfliktů až po neochvějné stoiky.

Dollard-Millerova hypotéza

Podle Dollard-Millerovy frustračně-agresivní teorie veškerému agresivnímu chování dokonce nutně předchází frustrující událost.[2]

Úrovně fenoménu

Zabarvení vnitřního prožívání

První, introspektivně pozorovatelná rovina, bývá subjektem hodnocena zpravidla nelibě a negativně, jindy přímo nepříjemně. Určité výsledky vlastního chování můžeme kvůli ní zpětně interpretovat jako ego-dystonní. Co víc, nahněvaný člověk se nejen nechová, ale ani neuvažuje jako člověk klidný; jeho schopnost logického souzení a pochybování je utlumena z důvodu soustředění pozornosti na předmět hněvu.

Expresivní, výrazové chování

Druhá, extraspektivně pozorovatelná rovina, jíž si už před sto padesáti lety všiml Charles Darwin, když zaregistroval nápadné shody obličejových grimas u odlišných druhů primátů během jejich (mimo jiné) rozhněvaných interakcí.[3] Průkopník empirického výzkumu v této oblasti, Dr. Paul Ekman, který během expedice na Papui Nové Guinei pečlivě zaznamenával konkrétní kontrakce mimických svalů tamějších domorodců a později předestřel svébytnou hypotézu o totožných výrazových projevech napříč celým druhem homo sapiens, definuje výrazovou složku hněvu mírným sklopením hlavy, přivřením očních víček, zúžením zornic, svraštěním obočí, stisknutím rtů a napětím tvářových a krčních svalů.[4]

Fyziologická, tělesná složka

Třetí rovina zdůvodňuje existenci této emoce. Hněv patří mezi vývojově nejstarší adaptace. Limbický systém v souhře s hypotalamem spouští při zátěžové situaci nespecifickou poplachovou reakci, jež nás připraví k boji, zrovna tak jako na útěk.[5] V případě boje činnost sympatického nervového systému aktivizuje organizmus, koncentruje krev do kosterního svalstva (čímž zrychlí a posílí případný svalový výkon) a momentálně opomenutelné prožitky odsune na periferii vědomí. Nadledvinky současně ve zvýšené míře uvolňují hormony adrenalin a noradrenalin, které rovněž burcují psychomotorickou aktivitu.[6]

Ve stavu afektu může subjekt na somatické úrovni vnímat zrychlené bušení srdce, nepravidelný dech, sucho v ústech, nadměrné pocení a zvýšenou tepovou frekvenci, stejně tak jako zúžené vědomí na úrovni psychické.

Odkazy

Externí odkazy

Použitá literatura

  • BARRETT, L. DUNBAR, R. LYCETT, J. (2007) Evoluční psychologie člověka. Praha: Portál
  • ŠMARDA, J. a kol. (2007) Biologie pro psychology a pedagogy. Praha: Portál
  • NAKONEČNÝ, M. (2000) Lidské emoce. Praha : Academia
  • PLHÁKOVÁ, A. (2011). Učebnice obecné psychologie. Praha: Nakladatelství Academia

Doporučená literatura

  • KAST, V. (2010). Hněv a jeho smysl. Praha: Portál
  • KŘIVOHLAVÝ, J. (2004) Jak přežít vztek, zlost a agresi. Praha: Grada
  • SARTRE, J-P. (2006). Vědomí a existence: Nástin teorie emocí. Praha: OIKOYMENH

Klíčová slova

hněv, emoce, frustrace, agrese, mimika, limbický systém, hypotalamus, nadledvinky, adrenalin