Humanistická psychologie

Verze z 1. 12. 2014, 16:56, kterou vytvořil Petr.Kosik (diskuse | příspěvky)

Definice

  • Humanistický psychologie představuje jeden z hlavních proudů v rámci psychologie, který vznikl na počátku 60. let 20. stol. v USA, a to zejm. v reakci na dva tehdy dominující směry v rámci psychologie – psychoanalýzu a behaviorismus.
  • Humanistická psychologie bývá zprav. nahlížena spíše než jako specifická disciplína psychologie, coby určitá psychologická orientace, perspektiva či postoj.
  • Jde přitom o takový přístup, pro nějž je charakteristické specifické pojetí člověka, jež lze označit právě coby humanistické. Člověk je v tomto pojetí nahlížen coby svobodný, sebe samého si vědomý a proaktivní tvor, který disponuje jedinečnými (totiž specificky lidskými) charakteristikami, jež nesdílí s žádným jiným druhem, a který tvoří dále nedělitelný a neredukovatelný celek.

Označení

  • Humanistický psychologie bývá nejčastěji označována právě coby humanistická, a sice v důsledku výše uvedeného specifického pohledu na člověka.
  • Někdy se též nicméně užívá označení třetí síla v psychologii. Toto pojmenování přinesl A. H. Maslow, který se tak snažil vymezit humanistickou psychologii oproti psychoanalýze a behaviorismu, které považoval za další vedle humanistické psychologie hlavní proudy, tedy „síly“ v rámci psychologie, které svým vznikem humanistické psychologie dějinně předcházely.

Přehled hlavních dějinných milníků

  • Zrod humanistické psychologie lze hledat na začátku 60. let 20. stol. v USA.
  • Jakožto člověk nejvíce zodpovědný za ustavení humanistického proudu psychologie a jakožto následně její vůdčí osobnost bývá považován A. H. Maslow.
  • Primárně ze snah A. H. Maslowa byl roku 1961 založen Journal of Humanistic Psychology.
  • Roku 1962 byl vydán článek Jamese F. T. Bugentala s názvem Humanistic Psychology: A New Breakthrough, který představoval první oficiální představení hlavních bodů humanistické psychologie.
  • Z iniciativy mj. A. H. Maslowa byla založena roku 1962 American Association for Humanistic Psychology.
  • V roce 1971 bylo vytvořeno oddělení v rámci APA pro humanistickou psychologii. APA tak uznala humanistickou psychologii coby svébytný a samostatný přístup v rámci psychologie.
  • V průběhu 60. a 70. let nabyla humanistický psychologie na výrazné popularitě, zejm. přitom v severní Americe.
  • Během 80. let začala její popularita upadat.
  • V současné psychologii si ponechala stále určitý význam, zejm. v rámci psychoterapie a v oblasti vzdělávání.

Zdroje

  • Humanistická psychologie nevznikla v myšlenkovém, kulturním, ani historickém vakuu, nýbrž intenzivně reagovala na určité tehdejší filozofické, psychologické proudy a na tehdejší společensko-kulturní a historický kontext.

Sociálně-kulturní kořeny

  • Humanistický psychologie měla především blízko k hnutí lidského potenciálu. To bylo hnutím rozvíjejícím se v 60. a 70. letech 20. stol. v USA s cílem osvobodit člověka postindustirální společnosti z odlidšťujícího a odcizujícího vlivu stávající přetechnizované a zbyrokratizované kultury.
  • Kladlo důrazy na podobné hodnoty jako humanistická psychologie, a sice předně na lidskou svobodu, celistvost člověka, hledání smyslu v lidském životě a plné naplnění možností a kapacit, které má jedinec k dispozici.
  • Úzký vztah měla humanistická psychologie také s americkými antimilitaristickými hnutími protestujícími proti vietnamské válce a ekologickými iniciativami revoltujícími proti znečišťování životního prostředí.

Filozofické kořeny

  • Svoji filozofickou inspiraci našla humanistická psychologie zejm. v romantismu 19. stol., fenomenologii přelomu 19. a 20. stol., existencialismu 20. stol.
  • Z romantismu přebírá určité aspekty pohledu na člověka J. J. Rousseau. Především chápání člověka coby bytosti, která je více než jen pouhým mechanicky fungujícím strojem a coby tvora, který je od přirozenosti dobrý, jehož příp. autodestruktivní a antisociální tendence vznikají pouze v důsledku negativního vlivu společnosti.
  • Humanistická psychologie se také silně nechala ovlivnit fenomenologií. Převzala její rozumějící přístup a vůbec si ji osvojila jako svoji hlavní metodu zkoumání lidského psychického života.
  • Pokud jde o existencialismus, čerpala humanistická psychologie zejm. z myšlenkového odkazu S. Kierkegaarda, F. Nietzscheho, M. Heideggera, J.-P. Sartra.
  • Přejala především obecně existencialistický důraz na svobodu lidského jedince, lidské hledání smyslu vlastní existence a mj. také heideggerovské pojetí autentického vs. neautentického způsobu života.

Další myšlenkové kořeny

  • Humanistický psychologie čerpala mj. také z judeo-křesťanských personalisticky orientovaných filozofií, představovaných autory jako je G. Marcel, M. Buber, E. Lévinas a další.
  • Určité proudy humanistické psychologie, zejm. pak transpersonální psychologie, která se ustavila na jejím základu, hledala svoje inspirace také ve východních náboženských a filozofických tradicích.

Psychologické kořeny

  • Humanistickou psychologii výrazně ovlivnila Gestalt-psychologie, především pak ve své holistické orientaci.
  • Humanistickou psychologii lze nicméně nakonec chápat primárně jako reakci protestu vůči psychoanalýze, behaviorismu a obecně akademické psychologii, které podle ní přinesly neúplné a v mnoha ohledech zkreslené chápání člověka a jeho psychického světa.
  • Humanistická psychologie přitom sebe samu chápe jako cestu v rámci psychologie, která přinese alternativní pohled na lidský psychický život, a to pohled takový, jež vezme v ohled ty aspekty a skutečnosti, jež psychoanalýza a behaviorismus buď zanedbali či zcela ignorovali.

Vymezení vůči psychoanalýze, behaviorismu a akademické psychologii

  • Humanistická psychologie se v mnoha ohledech velmi kriticky vyhraňuje vůči psychoanalýze a behaviorismu. Není tomu tak, že by jejich přístupy a poznatky humanistická psychologie zcela zavrhovala; poskytují z jejího úhlu pohledu nicméně jen částečné pochopení lidského psychického života.
  • Níže jsou uvedeny základní body sporu, další jsou zmíněny napříč následujícím výkladem.

Proti psychoanalýze

  • Na rozdíl od psychoanalýzy, která se podle ní soustředí zejm. na patologické či alespoň lehce patologické případy, totiž zejm. neurotickými a dalšími poruchami trpící osoby, humanistická psychologie se zajímá předně o zdravou populaci.
  • Předmětem jejího zájmu jsou zdraví jedinci a jejich charakteristiky – lidé, kteří z pohledu humanistické psychologie žijí autentickým životem a naplňují svůj potenciál.
  • Jejich psychický stav přitom z pohledu humanistické psychologie nelze chápat pouze jako absenci nemoci či její opak.
  • Z pohledu humanistických psychologů studium psychicky narušených jedinců může přinést jen „patologickou“ psychologii.


  • Psychoanalýza podle humanistické psychologie zdůrazňovala negativní stránky lidského duševního světa a člověka viděla jako do určité míry permanentně patologického tvora, jehož psychika představuje pole, na němž probíhá neutuchající boj mezi id a superegem.
  • Naproti tomu humanistická psychologie klade důraz zejm. na pozitivní aspekty lidského chování a prožívání, nahlíží člověka optimističtěji, totiž jako tvora, který má přirozenou tendenci naplnit svůj potenciál, a tedy přirozenou tendenci ke zdravému životu.

Proti behaviorismu

  • Na behaviorismu humanistická psychologie kritizovala předně jeho přílišné zaměření na studium zvířat a vyvozování závěrů na základě tohoto výzkumu pro člověka.
  • Proti tomu humanistická psychologie, stejně jako všechny duchovědně orientované psychologie, zaujímá antropocentrickou orientaci. Zajímá se o člověka, specificky lidské problémy, vlastnosti a druhy chování, jimiž se člověk od zvířat liší.
  • Výzkum zvířat přitom podle ní dokáže objasnit jen aspekty fungování psychiky člověku a zvířatům společné. Pro vyšší a pro člověka specifické psychologické fenomény (jako je láska, nenávist, svoboda, zodpovědnost, vůle, hledání významu, transcendence, naděje, humor, ale také chamtivost, krutost, touha po moci,…) postrádá dle humanistických psychologů však jakoukoliv relevanci.
  • Zjednodušeně řečeno, jako se humanistická psychologie stavěla proti psychologii patologických případů, kterou vytvořila psychoanalýza, vymezovala se stejně tak proti „krysí“ psychologii, kterou dle ní razil behaviorismus.


  • Behaviorismu humanistická psychologie ještě vyčítala jeho zájem pouze o jednoduché druhy chování člověka – takové, které právě lze vypozorovat i u jiných živočišných druhů. Složitější formy lidského chování z hlediska humanistické psychologie přitom buď zcela pomíjel, anebo je vysvětloval pouze na základě těch elementárních.

Proti akademické psychologie

  • Humanistická psychologie se také ostře vymezovala proti tomu, co lze označit jako tradiční akademická psychologie.
  • Ta se mj. v USA opírala zejm. o behaviorismus.
  • Kritický postoj humanistické psychologie vůči tradičnímu psychologickému vědeckému bádání pramenil z obecné skepse duchovědně orientovaných směrů psychologie vůči vědeckému pozitivismu a představoval jistou reakci vůči snahám učinit z psychologie ryze přírodní vědu.
  • Humanistická psychologie se staví kriticky vůči tradiční (míněno karteziánsko-newtonovské) vědecké metodologii zejm. z toho důvodu, že byla primárně určena pro výzkum v rámci přírodních věd, a nikoliv humanitních věd, a pro studium přírodních, mechanicky fungujících objektů, a nikoliv člověka.
  • Dle humanistické psychologie akademická psychologie redukuje člověka pouze na stroj, fungující dle modelu S–R (stimulus–reakce). Nebere přitom ohled na proměnné člověku vlastní (jako je svoboda, kreativita), které toto schéma narušují.
  • Dále také mnohé důležité aspekty lidského psychického života a lidského prožívání nebere v úvahu a to pouze pro to, že nejsou měřitelné (např. tzv. peak experiences) či jsou pouze těžko měřitelné (např. svoboda).
  • Humanistická psychologie se v tomto ohledu inspiruje přesvědčením W. Jamese, že pokud existující metody jsou neefektivní pro studium určitých aspektů lidského chování, je třeba se pak vzdát nikoliv studia těchto aspektů, nýbrž uplatňování těchto metod.
  • Humanistická psychologie také kategoricky odmítá cíl akademické psychologie, totiž predikovat a ovládat lidské chování. Naopak usiluje o to učinit člověka kreativnějším, méně předvídatelným a osvobodit jej ze všech vnějších diktátů.