Úvod do humanistické psychologie osobnosti

Na úvod je vhodné poznamenat, že tato otázka je velmi široká, proto budou uvedeni nejvýznamnější představitelé (Maslow, Rogers) a demonstrativně několik dalších. Rozhodně ale nepředstavují vyčerpávající přehled.

Zároveň má humanistická psychologie velkou oporu v různých filosofických humanistických, fenomenologických a existenciálních směrech, které zde také nerozebírám (více o filosofických základech např. Nakonečný[1]).

Humanismus označován za třetí proud v psychologii, do něhož se řadí různé směry: fenomenologické, existenciální, humanistické, psychologie vnitřních zkušeností, včetně těch, které se zakládají na psychoanalytických východiscích.

  • Opozice vůči behaviorismu (vidí člověka jako poddajnou a pasivní oběť sil v prostředí)
  • Opozice vůči psychoanalýze (člověk jako výtvor instinktů a intrapsychického konfliktu)

Do centra psychologie se dostává tvořivá osobnost jako celostní, složitý a neopakovatelně individualizovaný výtvor, jejímž cílem je seberealizace, sebeaktualizace či sebeuplatnění. Tento proud se nevyznačuje vnitřní sevřeností, koncepční jednotou jeho představitelů, ale podobným úhlem pohledu, přístupem k pojímání podstaty a povahy osobnosti. Lze jej rozčlenit do dvou skupin [2]:

  1. Fenomenologická pojetí (snaha porozumět jedinečné podobě toho, jak si člověk uvědomuje své bytí ve světě a jak pojímá a prožívá smysl a povahu svého bytí) - např. Rogers, Frankl
  2. Humanistické koncepce osobnosti (předmětem poznávání zdravá, tvůrčí osobnost, jejímž cílem je seberealizace, sebeaktualizace, sebeuplatnění) - např. Maslow

Stoupenci humanistické psychologie prohlašují, že [2]:

  • v lidské přirozenosti je stále tendence pohybovat se směrem k osobnímu růstu
  • v lidské podstatě je tendence k tvořivosti a soběstačnosti
  • lidé jsou převážně vědomými a racionálními bytostmi, u nichž nedominují nevědomé potřeby a konflikty
  • člověk je aktivním tvůrcem svého vlastního života se svobodou volby a vývojem životního stylu

Typické pojmy – svoboda, smysl života, tendence k sebeuskutečnění – vztahují se k psychice jako celku.[3]

Zvláštní důraz na celek – nerozkládají moc na složky – ale lze vypíchnout ohniska podstatného vnitřního dění a vývoje – vůdčí motivy – smysl života a spiritualita.[3]

Spiritualita – typické téma současné humanistické psychologie. Lze předpokládat, že tvoří alespoň u některých jedinců integrující centrum motivů, postojů, citů, kognitivní orientace, jádro osobní identity a smyslu života. [3]

Důraz na humanistický přístup u různých psychologů různé koncepční orientace: Fromm, Allport, Kelly, Rogers[2]; Horney, Fromm [3]

Humanistické teorie kritizovány za spekulativní tvorbu - k rysům dospívají z části na základě empirie, ale převážně na základě určitého filosofického, případně ideologického přesvědčení. [3]


Teorie C. R. Rogerse

Řazen do fenomenologického směru [2], hlásí se k existencialismu [4].

Nespoléhal na diagnostické nástroje, ale dával přednost získávání informací přímo od klientů [4].

Tvůrce na člověka zaměřené psychoterapie.[4]

Svou teorii osobnosti představil v knize Client-centered therapy (1951), kde ji shrnuje v 19 tezích (Více Nykl, 2012)

Hlavní body Rogersovy teorie

  • Humanismus - ochrana lidské individuality
  • Existencialismus- důraz na existenci a svobodu:
  1. Teorie "Já" chápe každého člověka jako proces, nikoli hotový výtvor.
  2. Přestože je člověk v praxi omezen společenskými normami, potřebuje užívat své svobody (především v myšlení a emocích)
  • Optimistický pohled na podstatu člověka - pokládal organismus - základ všech lidských prožitků - za moudřejší než lidské vědomí
  • Opozice vůči behaviorismu - nepokládal behavioristický přístup ke zkoumání a k podpoře rozvoje osobnosti za užitečný.[4]
  • Zdůrazňuje úzké souvislosti mezi duševním zdravím a seberealizováním.[1]
  • Člověk žije hlavně vlastní osobní a subjektivní svět.[1]
  • Užívá percepčního (vnitřního) vztažného rámce = pohlížení na věci z hlediska pozorované osoby, nikoli očima vnějšího pozorovatele [4]

Teorie osobnosti (plně fungující osobnosti, také teorie Self)

Založena na teorii psychoterapie a teorii interpersonálních vztahů. Dá se aplikovat na rodinné vztahy, výchovu, vztahy v pracovní skupině, politice apod.[1]

Výchozím konceptem je sebeaktualizace. Ta je jediným motivem v celém teoretickém systému.[1]

Jevové pole obsahuje dvě navzájem neoddělené složky: Self a Organismus [4].

Organismus:

  • Psychofyzický základ veškerého prožívání (zahrnuje myšlení, touhy, emoce, fyziologické odezvy a různé druhy vnějšího chování).
  • Je místem tendence k seberozvoji.
  • Má 2 funkce: 1. Usiluje o sebeaktualizaci skrze naplňování potřeb. 2. Je příjemcem prožitků.[4]

Self

  • Obraz, který si člověk vytváří o sobě samém a který ovšem zahrnuje jeho vztahy k prostředí a k hodnotám.[1]
  • Utváří se od dětství.
  • Vstupuje do vztahu k prožitkům, které jsou přítomny v organismu, a:
1.symbolizuje a přijímá je jako část já, nebo
2.popře je, protože svou povahou skladbě já neodpovídají
3.symbolizuje je zkresleně[4]


Self-dynamika – sociálně vztažná – jde tu o potřebu vzájemně pozitivních, tj. odměňujících interakcí. Vnímání druhých se propojuje s hodnocením sebe sama.[1]

Kongruence a inkongruence zážitků se Self

Konzistentní – kongruentní se Self: Není-li jedinec ohrožován, je vůči svému zážitku otevřený → symbolizace zážitku ve vědomí je úplně kongruentní. Ideálním stavem je, pokud všechny zážitky mohou být na symbolické úrovni asimilovány do konzistentní struktury Self.

Nekonzistentní = inkongruence Self a zkušenosti: Jsou ve vědomí popírány. Je to stav ohrožení, pokud by se diskrepance dostala do vědomí, mohla by ohrozit duševní integritu (a sebekoncepci). Odpovědí je obrana, snaha o udržení stále stejné Self struktury – toho se dosahuje percepčním překrucováním zážitků ve vědomí nebo popíráním zážitku ve vědomí vůbec → redukce inkongruenci zážitku se Self-strukturou, aby byla udržena.

Např. naše okolí se k nám chová v rozporu s naším sebepojetím, např. nás přehlíží nebo podceňuje → stav vnitřní neuspořádanosti a tenze – mohou se objevit neurotické poruchy.

Ztráta vnitřní jednoty je motivující, protože znamená vznik nepříjemné tenze, a tak je vyvolán sklon k její redukci.[1]

Obecně platí: [1]

  • zážitek kongruence → psychologické přizpůsobení
  • zážitek inkongruence → psychologická obrana

Tendence k sebeaktualizaci[1]

  • Jestliže Self a celková zkušenost organismu relativně kongruentní – aktualizující tendence zůstává relativně sjednocená
  • Jestliže Self a zkušenost nejsou kongruentní, potom se obecná tendence aktualizovat organismus může křížit s cíli subsystému motivů, s tendencí aktualizovat Self.

Proces obrany

(je-li zážitek inkongruentní se Self)

Spočívá v selektivní percepci, překroucení (deformaci) zážitku nebo jeho popření ve vědomí – tak se uchovává konzistence tří prvků: percepce zážitku, hodnocení a Self-struktura (= sebekoncepce). Ty tvoří vnitřní psychickou rovnováhu (podmínka duševního zdraví). Druhy defenzivního chování mohou mít neurotické až psychotické znaky nebo vystupují jako elementy iracionální dezorientace, jimiž jsou zejména[1]:

  • racionalizace – výmluva, konstrukce „vysvětlení“
  • fantazie – přesun do nového symbolického světa, v němž je zdůrazněno Self
  • projekce – nedovolené či zahanbující vlastní sklony se připisují okolí, což redukuje úzkost za sebe sama

Plně fungující osoba

  • otevřená svým zážitkům – neprojevuje se defenzivnost a její zážitky jsou ve vědomí plně verbalizovány
  • self-struktura bude kongruentní se zážitkem, ale bude současně flexibilní a otevřená asimilaci nového zážitku
  • zážitky nebudou ve vědomí popírány a překrucovány
  • hodnocení bude vyjadřovat přirozené vnitřní stavy
  • bude vykazovat jednotné chování, přizpůsobení novým životním podmínkám
  • teorie plně fungující osoby založena na tezi, že:
  • jedinec má tendenci k sebeaktualizaci a tendenci udržovat sebekoncepci kongruentní se svými zážitky
  • tyto tendence nejplněji realizovány, když jedinec zakouší pozitivní hodnocení sebe a sama a když je uspokojována jeho potřeba pozitivního vztahu k jiným osobám
  • jestliže jsou tendence realizovány, stává se jedinec plně fungující osobou[1]

Neopsychoanalýza a humanistická psychologie

Kombinovali poznávání pudového a emočního základu osobnosti s poznáváním vlivů, jimiž jedince formují sociální vztahy a kultura – na základě toho si osvojili způsob myšlení, jehož plodem jsou rysy osobnosti, které se osvědčily pro popis a vysvětlení obtížně ovlivnitelných neurotických tendencí jejich pacientů. [3]

Karen Horney

Trojí maladaptivní interpersonální směřování („pohyb“)[3]:

  • Pohyb k lidem – Obsahem poddajná prosebnost. Předpoklad: Když se podrobím, nebude mi ublíženo. Často v nevědomí přítomen vztek a hostilita.
  • Pohyb od lidí – založen na předpokladu: Když se stáhnu, nic mi nemůže ublížit. Vyhýbá se citovým vztahům, ztratí skutečný zájem o druhé, zvykne si na povrchní radosti, jeho život je ochuzen.
  • Pohyb proti lidem – představuje strategii založenou na předpokladu: Budu-li mít moc, nikdo mi nemůže ublížit.

Erich Fromm

Klíč k neurotickému utrpení hledal v konzumní mentalitě současné společnosti[3]:

Neproduktivní typy

  • Receptivní typ – závislý, dožaduje se pomoci, snadno oklamatelný, sentimentální, věří, že zdroj všeho dobra mimo něj. Klady: optimismus, idealismus
  • Vykořisťovatelský typ – věří, že toho, co potřebuje, se zmocní silou nebo lstí. Agresivní, egocentrický, arogantní, svádivý. Klady: sebedůvěra, hrdost
  • Hromadící typ – snaha nahromadit majetek, moc, lásku, není ochoten se dělit. Žije v minulosti, vše nové ho odpuzuje, rigidní, podezíravý. Klady: opatrnost, schopnost loajality.
  • Tržní typ – co je v životě podstatné, lze získat výhodným obchodem. Snaží se prezentovat podle toho, jakého ho lidé chtějí mít dle jeho mínění. Klady: otevřený novým myšlenkám, zvědavý, štědrý.

Produktivní typ: cíl vývoje individua. Ideální rysy nezávislosti, integrovanosti, spontaneity. Schopen lásky, tvořivý, oddaný obecnému dobru, ochoten zodpovědně a s úctou pečovat o druhé.

Reference

<references>

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac.). Praha: Academia.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 Mikšík, O. (2007). Psychologické teorie osobnosti (2., přeprac. vyd.). Praha: Karolinum.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 3,7 Říčan, P. (2010). Psychologie osobnosti: obor v pohybu (6., rev. a dopl. vyd., V Grada Publishing 2.). Praha: Grada.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 4,7 Drapela, V. J. (2003). Přehled teorií osobnosti (4. vyd.). Praha: Portál.