Informační legislativa – její rozdělení a právo svobodného přístupu k informacím: Porovnání verzí

Řádek 2: Řádek 2:
  
 
Základ informačního práva tvoří:
 
Základ informačního práva tvoří:
* '''Listina základních práv a svobod''' (OSN 1948, ústavní zákon ČR č. 23/1991 Sb.)
+
* '''Listina základních práv a svobod''' (OSN 1948, ústavní zákon ČR č. 23/1991 Sb.)<ref><i>Úplné znění ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ; Úplné znění Usnesení České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky ; Úplné znění zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny</i>. Vyd. 10. Praha: Armex, 2014, 128 s. ISBN 978-80-87451-33-5.</ref>
* '''Listina základních práv EU''' (směrnice č. 2007/C300/1)
+
* '''Listina základních práv EU''' (směrnice č. 2007/C300/1)<ref><i>Listina základních práv Evropské unie</i>. Paris: Biotop, 2008, 80 s. ISBN 978-2-84400-418-5.</ref>
  
 
Základní rozdělení informačního práva na 3 větve:
 
Základní rozdělení informačního práva na 3 větve:

Verze z 6. 6. 2016, 22:13

INFORMAČNÍ LEGISLATIVA

Základ informačního práva tvoří:

  • Listina základních práv a svobod (OSN 1948, ústavní zákon ČR č. 23/1991 Sb.)[1]
  • Listina základních práv EU (směrnice č. 2007/C300/1)[2]

Základní rozdělení informačního práva na 3 větve:

1. Právo podporující šíření informací

  • svoboda slova ("Listina OSN" čl. 17, odts. 3; "Listina EU" hlava II, čl. 11)
  • svobodný přístup k informacím ("Listina OSN" čl. 17, odst. 1-5, čl. 25, odst. 1, čl. 35, odst. 2)

2. Právo na ochranu před šířením informací

  • ochrana tajemství právnických osob
  • ochrana osobních údajů ("Listina OSN" čl. 10 a 13; "Listina EU" hlava II, čl. 8)

3. Právo na ochranu duševního vlastnictví

  • ochrana autorských práv ("Listina EU" hlava II, čl. 17)
  • ochrana průmyslového vlastnictví ("Listina EU" hlava II, čl. 17)[3]

PRÁVO SVOBODNÉHO PŘÍSTUPU K INFORMACÍM

Právo na informace je garantováno Listinou základních práv a svobod v rámci politických práv, protože je prostředkem k účasti lidí na politickém životě státu. Právo na svobodný přístup k informacím je jedním z nejdůležitějších práv, která se týkají vztahu občana a veřejné správy. Hlavním smyslem práva na informace je zprostředkovat každému přístup k věcem veřejného zájmu, a tím umožnit neformální dohlížení a kontrolu výkonné moci ve státě. Současné znění zákona o svobodném přístupu k informacím je výsledkem dlouholetých změn, připomínek i doplnění, které se odehrávaly v rámci implementace předpisu do každodenního života veřejné správy. Zákon byl následně několikrát novelizován.[4]


Stručný historický vývoj práva v české legislativě

Za dob tzv. První republiky byla v Ústavní listině Československé republiky zaručena svoboda projevu, zejména tisku, zajišťovala se svoboda bádání a šíření jeho výsledků. V roce 1938, po Michovské dohodě, Ústava prošla vývojem, kdy přestala zcela platit. Po 2. světové válce byla ústavní a právní řád obnoven v duchu První republiky. Po únoru 1948 zákony značně omezovaly svobodu projevu a tisku, porušením vznikla hrozba nejrůznějších sankcí. Poprvé bylo v České republice zakotveno právo na informace až v Ústavním zákoně ze dne 9. ledna 1991. Tímto byla uvozena Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon tehdejšího Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky. Listina základních práv a svobod byla opakovaně přijata dne 16. prosince 1992 v rámci ústavního zákona č. 1/1993 Sb.. Problém nicméně přetrvával kvůli neexxistenci prováděcího zákona, který by dále přesně charakterizoval, jasně označil a strukturoval povinné osoby, vymezil oblast informací, specifikoval chráněné informace a podmínky, podle kterých mají obě strany postupovat. V roce 1998 Senát předložil Poslanecké sněmovně první návrh zákona o svobodném přístupu k informacím.


Současnost práva přístupu k informacím

Hlavním cílem Zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím... je zajištění vymahatelnosti informací od správních orgánů a boj proti byrokracii, korupci a zneužívání moci. Zákonem jsou zejména definovány povinné subjekty, jež mají povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti:

  • státní orgány,
  • územní samosprávné celky a jejich orgány,
  • veřejné instituce
  • veřejnoprávní korporace (např. Česká lékařská komora)
  • některé fyzické osoby pověřené výkonem veřejné moci (např. soudní exekutor, rektor univerzity apod.)
  • některé právnické osoby nadané výkonem veřejné moci (např. Všeobecná zdravotní pojišťovna apod.)

Zákon se nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví a na poskytování názorů budoucích rozhodnutí a vytváření nových informací.[5]


Odkazy

Reference

  1. Úplné znění ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ; Úplné znění Usnesení České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky ; Úplné znění zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Vyd. 10. Praha: Armex, 2014, 128 s. ISBN 978-80-87451-33-5.
  2. Listina základních práv Evropské unie. Paris: Biotop, 2008, 80 s. ISBN 978-2-84400-418-5.
  3. RUDOLF, Vlasák. Informační politika::minulost a současnost v Čechách a ve vyspělých demokraciích: Informační politika:minulost a současnost v Čechách a ve vyspělých demokraciích. Praha, 2011, 92 s. Dostupné také z: http://uisk.ff.cuni.cz/listing.do?categoryId=20240
  4. EVA, Ludvíková. Svobodný přístup k informacím. Brno, 2006, 63 s. Dostupné také z: http://is.muni.cz/th/69783/pravf_m/
  5. Kompletní průvodce právem na informace. Brno, 2016. Dostupné také z: http://frankbold.org/pro-media