Participační kultura

Participační kultura je termín označující zapojení uživatelů, publik, konzumentů a fanoušků do tvorby obsahů. [1] V kontextu nových médií jde o termín používaný především v souvislosti s internetem - zejména pak Webem 2.0, který je založen na ideji změny role uživatele z pouhého pasivního konzumenta na aktivního producenta obsahu, a systémem peer to peer (P2P).

Příklady projevů participační kultury jsou sdílení obsahu na internetu, blogy, tagování, wiki, sociální sítě nebo peer to peer hnutí.

Model participační kultury představuje protiklad masmédií a „vysílacího“ modelu, někdy nazývaného též jako „one-to-many“, typického pro noviny, rádio a televizi. V něm je zpravidla jeden vysílatel obsahu a početné publikum, které tento obsah přijímá. [1] Komunikační model participační, někdy označovaný také jako „many-to-many“ oproti tomu počítá s mnoha vysílateli a mnoha příjemci, kteří jsou navíc ve vzájemné interakci.

Participační kulturou v kontextu nových médií se zabývala a zabývá řada akademiků, mezi jinými Henry Jenkins, Howard Rheingold, Pierre Lévy, Jan van Dijk, Jean Burgess, Joshua Green, Christian Fuchs nebo Nico Carpentier.

Web 2.0

Web 2.0 Map.svg

Web 2.0 je označení pro verzi webu, který nemá pevnou strukturu a obsah, ale tvoří spíše dynamickou platformu, jež dává prostor uživatelům, jejichž role se na Webu 2.0 mění z pasivních konzumentů na aktivní tvůrce obsahu.

Typickými příklady Webu 2.0 jsou sociální sítě, blogy, cloudová uložiště, webové stránky pro sdílení dat a obsahu, wiki, webové aplikace a další.

Termín ustavil v roce 2005 Tim O’Reilly, vlastník nakladatelství O’Reilly Media, které se soustředí na literaturu o počítačových technologiích. Za hlavní charakteristiky webu 2.0 tehdy označil: radikální decentralizaci, radikální důvěryhodnost, participaci namísto vydávání, uživatele jakožto přispěvatele, bohatou uživatelskou zkušenost (user experience), dlouhý chvost (long tail), web jako platformu, kontrolu nad vlastními daty, remix dat, kolektivní inteligenci, přístup, vylepšený software od více zdrojů, hru a předem neurčené uživatelské chování. [1]

Peer to peer

Peer to peer jako technologické paradigma

Peer to peer (někdy také zkráceně P2P) představuje technologické paradigma pro organizaci informací a komunikační infrastruktury, které je základním kamenem dnešní postindustriální ekonomiky. Současná podoba internetu je pak vyjádřením tohoto paradigmatu. Peer to peer sítě nahradily dřívější hierarchický model, který obsahoval jeden centrální server a na něj napojené jednotlivé počítače. Síť peer to peer naopak distribuuje informace všude; každý uzel je schopen přijímat a odesílat data. Vytrácí se tak hierarchická struktura, která je nahrazena příslibem skutečné rovnocennosti v rámci sítě. [2]

Peer to peer jako distribuční mechanismus

Důležitý aspekt peer to peer je rovněž jeho role distribučního mechanismu, neboli výměnné sítě, prostřednictvím které má každý uživatel volný přístup k distribuovaným informacím a může je vyměňovat s ostatními. Příklady toho jsou systémy sdílení souborů, jako v minulosti Napster nebo Kazaa, v současnosti pak například BitTorrentové weby. [2]

Peer to peer jako metoda produkce

Peer to peer je v dnešní době čím dál více vnímán též jako způsob produkce; styl, jakým jsou vyráběny, distribuovány a „konzumovány“ nemateriální produkty. Vyjádřením této ideji jsou pak různá společenská hnutí a iniciativy na podporu otevřeného přístupu k dílům online a podobně. [2]

Peer to peer hnutí

Free culture movement

Toto globální hnutí prosazuje svobodu distribuovat a pozměňovat kreativní díla za využití internetu a dalších médií. Zároveň svou činností protestuje proti restriktivním zákonům o autorském právu a intelektuálním vlastnictví, které podle členů hnutí brzdí tvořivost. [3]

Free Culture Movement je spíše zastřešující označení pro velké množství sociálních hnutí, které spojují cíle jako volný přístup k informacím, vědění a dílům. Organizace a hnutí často spojovaná s Free Culture Movement jsou například Creative Commons (organizace zajišťující volné sdílení a využití kreativních děl a vědění za využití volných autorských licencí [4]), Free Music Movement, různé hackerské komunity, hnutí na podporu přístupu ke vzdělání a podobně.

Free Software Movement

Hnutí Free Software Movement založil v roce 1983 Richard Stallman, počítačový programátor a aktivista. Idea Free Software Movement spočívá v myšlence poskytovat uživatelům svobodu 1. při změně zdrojového kódu softwaru, aby mohli vykonávat, co potřebují, 2. v distribuci kopií programů dalším osobám, 3. ve formování komunity, která pomáhá neustále vydávat vylepšené verze softwaru, jež jsou lidem volně k využití. [5] Toto hnutí stojí například za vznikem GNU Project, rozsáhlého kolaborativního projektu volného softwaru.

Open Source Movement

Hnutí Open Source je aktivní od 90. let. Umožňuje uživatelům stahovat si volné licence softwaru; k dispozici mají rovněž zdrojový kód, a proto jej mohou i částečně měnit. Oproti Free Software Movement však existují určitá omezení v užívání a změně zdrojového kódu a

vlastnictví zůstává korporátní. [2]

Apache Open Office 3.4.0 Chooser in Italian.tiff

Příklady softwarů, které vzešly z Open Source Movement:

  • Linux (operační systém)
  • Apache (web server software)
  • Open Office (open source obdoba Microsoft Office)
  • Mozzila (webový prohlížeč)
  • Wikipedia (online encyklopedie)

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 FUCHS, Christian. Social media: a critical introduction. London: Sage, 2014, 293 s. ISBN 978-144-6257-319.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 BAUWENS, Michel. Peer to peer: from technology to politics to a new civilisation? [online]. [cit. 2015-06-07]. Dostupné z: https://www.itu.int/osg/spu/wsis-themes/contributions/others/pEERNewP2P.pdf.
  3. Free Culture Movement. P2P Foundation [online]. [cit. 2015-06-07]. Dostupné z: http://p2pfoundation.net/Free_Culture_Movement.
  4. About: What is Creative Commons? Creative Commons [online]. [cit. 2015-06-07]. Dostupné z: https://creativecommons.org/about.
  5. Free Software Movement. GNU Operating System [online]. [cit. 2015-06-07]. Dostupné z: http://www.gnu.org/philosophy/free-software-intro.html.

Literatura