Poruchy osobnosti: Porovnání verzí

Řádek 3: Řádek 3:
  
 
== Prevalence ==
 
== Prevalence ==
Vyskytují se u cca 5 - 15 % populace. Šíře rozmezí je dána především tím, že je problematické stanovit přesnou hranici mezi jejich nositeli a jedinci se zdravou, resp. s ohledem na aktuální sociokulturní normy akceptovanou osobností.<ref>Praško, J & kol. (2015) Poruchy osobnosti. Praha: Portál.</ref>
+
Vyskytují se u cca 5 - 13 % populace. Šíře rozmezí je dána především tím, že je problematické stanovit přesnou hranici mezi jejich nositeli a jedinci se zdravou, resp. s ohledem na aktuální sociokulturní normy akceptovanou osobností.<ref>Praško, J & kol. (2015) Poruchy osobnosti. Praha: Portál.</ref>
  
 
== Etiologie ==
 
== Etiologie ==
Řádek 14: Řádek 14:
 
Role se také přisuzuje působení '''sociálních faktorů''', předně vlivu rodiny a rodinné výchovy v raném dětství. Význam se např. přičítá celkové emoční atmosféře v rodině a emocionálním vztahu dítěte s jeho blízkými rodinnými příslušníky.  
 
Role se také přisuzuje působení '''sociálních faktorů''', předně vlivu rodiny a rodinné výchovy v raném dětství. Význam se např. přičítá celkové emoční atmosféře v rodině a emocionálním vztahu dítěte s jeho blízkými rodinnými příslušníky.  
  
Nakonec se význam také přičítá '''[[Stres|zátěžovým]] faktorům''' (jejich množství a druhu), jimž byl jedinec především ve svém raném, ale také pozdějším psychickém vývoji vystaven.
+
Nakonec se význam také přičítá '''[[Stres|zátěžovým]] faktorům''' (jejich množství a druhu), jimž byl jedinec především ve svém raném, ale také pozdějším psychickém vývoji vystaven.<ref name=":0" />
  
 
== Symptomatologie ==
 
== Symptomatologie ==
 +
Projevují se především v následujících oblastech:<ref name=":0" />
 +
# '''[[myšlení]]''' - dochází k deformaci způsobu uvažování a hodnocení situace jedince a též sebehodnocení (to může být podle typu poruchy nadměrně zvýšené či naopak extrémně nízké)
 +
# '''emocionální prožívání''' - stává se nepřiměřeným s ohledem na vyvolávající podněty (jedinec může mít podle typu poruchy sklon reagovat afekty vzteku na relativně běžné situace či naopak zůstávat netečným vůči emocionálně významným událostem)
 +
# '''[[chování]]''' - obecně není dostatečně adaptivním s ohledem na sociální svět, z hlediska společnosti se jeví jako rušivé; postižený jedinec má narušenou autoregulaci (schopnost ovládat své chování) a často není schopen dostatečného náhledu na nepřiměřenost vlastního chování; to rovněž vede k často snížené motivaci v léčbě
 +
 +
== Léčba ==
 +
Jde o trvalé poruchy, jež není možné zcela vyléčit. Pouze je možné na základě příslušných psychoterapeutických intervencí korigovat některé jejich projevy a podporovat kompenzační mechanismy, jimiž je jeho myšlení, prožívání a chování udržováno v přijatelných mezích.<ref>Höschl, C., Libich, J. & Švestka, J. (eds.). (2002). Psychiatrie. Praha: Tigis.</ref>
 +
 +
== Jednotlivé specifické poruchy osobnosti ==
 +
 +
=== Paranoidní porucha osobnosti ===
  
 
== Odkazy ==
 
== Odkazy ==

Verze z 4. 12. 2016, 00:21

Vymezení

Jde o skupinu psychických poruch spočívajících ve výrazné akcentaci (resp. extrémním zvýraznění) či v utlumení (resp. slabém vyjádření) určitých stránek a rysů osobnosti daného jedince - a to natolik, že se myšlení, prožívání a chování daného jedince stává maladaptivním a v rozporu s obecně uznávanými sociokulturními normami.[1]

Prevalence

Vyskytují se u cca 5 - 13 % populace. Šíře rozmezí je dána především tím, že je problematické stanovit přesnou hranici mezi jejich nositeli a jedinci se zdravou, resp. s ohledem na aktuální sociokulturní normy akceptovanou osobností.[2]

Etiologie

Rozvoj onemocnění je způsoben multifaktioriálně.

Jistá role se přičítá genetickým dispozicím, zejm. těm, které se podílejí na podobě temperamentu, a tedy na podobě základního citového naladění jedince (jeho sklonu prožívat negativní či pozitivní emoce) a na míře jeho vzrušivosti, resp. psychické aktivace.[3]

Určitý podíl je také přičítám patologickým změnám ve fungování mozku, zejm. narušení metabolismu určitých neurotransmiterů.[1]

Role se také přisuzuje působení sociálních faktorů, předně vlivu rodiny a rodinné výchovy v raném dětství. Význam se např. přičítá celkové emoční atmosféře v rodině a emocionálním vztahu dítěte s jeho blízkými rodinnými příslušníky.

Nakonec se význam také přičítá zátěžovým faktorům (jejich množství a druhu), jimž byl jedinec především ve svém raném, ale také pozdějším psychickém vývoji vystaven.[1]

Symptomatologie

Projevují se především v následujících oblastech:[1]

  1. myšlení - dochází k deformaci způsobu uvažování a hodnocení situace jedince a též sebehodnocení (to může být podle typu poruchy nadměrně zvýšené či naopak extrémně nízké)
  2. emocionální prožívání - stává se nepřiměřeným s ohledem na vyvolávající podněty (jedinec může mít podle typu poruchy sklon reagovat afekty vzteku na relativně běžné situace či naopak zůstávat netečným vůči emocionálně významným událostem)
  3. chování - obecně není dostatečně adaptivním s ohledem na sociální svět, z hlediska společnosti se jeví jako rušivé; postižený jedinec má narušenou autoregulaci (schopnost ovládat své chování) a často není schopen dostatečného náhledu na nepřiměřenost vlastního chování; to rovněž vede k často snížené motivaci v léčbě

Léčba

Jde o trvalé poruchy, jež není možné zcela vyléčit. Pouze je možné na základě příslušných psychoterapeutických intervencí korigovat některé jejich projevy a podporovat kompenzační mechanismy, jimiž je jeho myšlení, prožívání a chování udržováno v přijatelných mezích.[4]

Jednotlivé specifické poruchy osobnosti

Paranoidní porucha osobnosti

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 Vágnerová, M. (2012). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.
  2. Praško, J & kol. (2015) Poruchy osobnosti. Praha: Portál.
  3. Höschl, C. (1996). Psychiatrie pro praktické lékaře. Jinočany: H & H.
  4. Höschl, C., Libich, J. & Švestka, J. (eds.). (2002). Psychiatrie. Praha: Tigis.