Pracovní zátěž – koncepce pracovní zátěže,teorie a modely zátěže, stresory v pracovním prostředí.: Porovnání verzí

Řádek 13: Řádek 13:
 
Biologické disciplíny musí při zkoumání zátěže počítat s ''intraindividuální a interindividuální variabilitou'' – zajímá je více odpověď organismu než povaha podnětu.
 
Biologické disciplíny musí při zkoumání zátěže počítat s ''intraindividuální a interindividuální variabilitou'' – zajímá je více odpověď organismu než povaha podnětu.
  
Pojem zátěže u biologických systémů – je třeba chápat široce jako homeostatický proces, přičemž k porušení rovnovážného stavu může docházet působením exogenních i endogenních činitelů.
+
'''Pojem zátěže u biologických systémů''' – je třeba chápat široce jako homeostatický proces, přičemž k porušení rovnovážného stavu může docházet působením exogenních i endogenních činitelů.
Při hodnocení nutné popsat tři kategorie jevů:
 
požadavky kladené na činnost, podmínky, za nichž je realizována
 
chování jedince při činnosti, jež se projevuje ve vnější i vnitřní sféře
 
nároky, jež kladou tyto požadavky a podmínky na vlastnosti jedince
 
  
Zátěž vzniká v důsledku nesouladu mezi požadavky a podmínkami na jedné straně a vlastnostmi a stavem člověka na straně druhé.
+
Při hodnocení nutné popsat '''tři kategorie jevů''':
Přijetí interakčního principu: zátěž chápána jako vztah mezi úrovní požadavků a osobních zdrojů a koncepčního modelu lidského organismu jako bio-psycho-sociální jednoty.
+
* '''požadavky''' kladené na činnost, '''podmínky''', za nichž je realizována
Psychickou zátěž lze definovat jako proces psychického zpracování a vyrovnávání se s požadavky a vlivy životního  a pracovního prostředí, přičemž prostředím se rozumí vše, co člověka obklopuje včetně společenských vazeb, událostí a požadavků na chování.
+
* '''chování''' jedince při činnosti, jež se projevuje ve vnější i vnitřní sféře
 +
* '''nároky''', jež kladou tyto požadavky a podmínky na vlastnosti jedince
  
Rozlišujeme tři formy psychické zátěže:
+
Zátěž vzniká ''v důsledku nesouladu mezi požadavky a podmínkami na jedné straně a vlastnostmi a stavem člověka na straně druhé''.
Senzorická zátěž – z požadavků na činnost smyslových orgánů a jíim odpovídajících struktur CNS
+
 
Mentální zátěž – z požadavků na zpracování informací, kladoucích nároky na takové psychické procesy jako jsou zejména pozornost, paměť, představivost, myšlení, rozhodování.
+
'''Přijetí interakčního principu''': zátěž chápána jako vztah mezi úrovní požadavků a osobních zdrojů a koncepčního modelu lidského organismu jako bio-psycho-sociální jednoty.
Emoční zátěž: ze situací a požadavků vyvolávajících emoční odezvu. Alternativním názvem – psychosociální stres. Na druhé straně technostres – obavy a strach z technických prostředků a jejich nepříznivého vlivu na člověka.
+
 
 +
'''Psychickou zátěž''' lze definovat jako proces psychického zpracování a vyrovnávání se s požadavky a vlivy životního  a pracovního prostředí, přičemž prostředím se rozumí vše, co člověka obklopuje včetně společenských vazeb, událostí a požadavků na chování.
 +
 
 +
Rozlišujeme '''tři formy psychické zátěže''':
 +
# '''Senzorická zátěž''' – z požadavků na činnost smyslových orgánů a jíim odpovídajících struktur CNS
 +
# '''Mentální zátěž''' – z požadavků na zpracování informací, kladoucích nároky na takové psychické procesy jako jsou zejména pozornost, paměť, představivost, myšlení, rozhodování.
 +
# '''Emoční zátěž''': ze situací a požadavků vyvolávajících emoční odezvu. Alternativním názvem – '''psychosociální stres'''. Na druhé straně '''technostres''' – obavy a strach z technických prostředků a jejich nepříznivého vlivu na člověka.
  
 
== Teorie a modely zátěže ==
 
== Teorie a modely zátěže ==

Verze z 24. 9. 2016, 16:56

Koncepce pracovní zátěže

Zátěž možno chápat jako porušení rovnováhy mezi vnitřním stavem systému a jeho vnějším okolím.

Zatěžovaný systém lze chápat jako podsystém dalšího systému.

Stupeň zátěže dán intenzitou působení vnějších vlivů a vlastnostmi systému zatěžovaného.

Pojem zátěž se užívá v trojím smyslu:

  • prožitek
  • reakce
  • podnět

Biologické disciplíny musí při zkoumání zátěže počítat s intraindividuální a interindividuální variabilitou – zajímá je více odpověď organismu než povaha podnětu.

Pojem zátěže u biologických systémů – je třeba chápat široce jako homeostatický proces, přičemž k porušení rovnovážného stavu může docházet působením exogenních i endogenních činitelů.

Při hodnocení nutné popsat tři kategorie jevů:

  • požadavky kladené na činnost, podmínky, za nichž je realizována
  • chování jedince při činnosti, jež se projevuje ve vnější i vnitřní sféře
  • nároky, jež kladou tyto požadavky a podmínky na vlastnosti jedince

Zátěž vzniká v důsledku nesouladu mezi požadavky a podmínkami na jedné straně a vlastnostmi a stavem člověka na straně druhé.

Přijetí interakčního principu: zátěž chápána jako vztah mezi úrovní požadavků a osobních zdrojů a koncepčního modelu lidského organismu jako bio-psycho-sociální jednoty.

Psychickou zátěž lze definovat jako proces psychického zpracování a vyrovnávání se s požadavky a vlivy životního a pracovního prostředí, přičemž prostředím se rozumí vše, co člověka obklopuje včetně společenských vazeb, událostí a požadavků na chování.

Rozlišujeme tři formy psychické zátěže:

  1. Senzorická zátěž – z požadavků na činnost smyslových orgánů a jíim odpovídajících struktur CNS
  2. Mentální zátěž – z požadavků na zpracování informací, kladoucích nároky na takové psychické procesy jako jsou zejména pozornost, paměť, představivost, myšlení, rozhodování.
  3. Emoční zátěž: ze situací a požadavků vyvolávajících emoční odezvu. Alternativním názvem – psychosociální stres. Na druhé straně technostres – obavy a strach z technických prostředků a jejich nepříznivého vlivu na člověka.

Teorie a modely zátěže

Stresory v pracovním prostředí

Faktory psychosociální zátěže[1]:

  • Intenzita práce a časový tlak.
  • Vnucené pracovní tempo.
  • Monotonie.
  • Vlivy narušující soustředění – např. hluk, přerušování práce návštěvami
  • Sociální interakce
  • Osobní rizika
  • Riziko ohrožení zdraví vlastního a jiných osob
  • Směnová práce
  • Pracovní prostředí
  • Fyzický diskomfort
  • Jiné zdroje nepřiměřené zátěže – psychofyziologické, psychologické, sociálně-psychologické vedoucí ke stresovým situacím apod.

Kocianová[2] mezi pracovní stresory řadí:

  • pracovní zátěž
  • pracovní podmínky
  • velká zodpovědnost
  • konflikty
  • nejistota
  • rozvoj kariéry
  • organizační změny
  • interpersonální vztahy
  • konflikt práce a jiných rolí

Významná je individuální odolnost vůči zátěži a zvládání stresu.[2]

Osobnostní faktory zátěže dle Komárkové, Slaměníka, Výrosta[3]:

  • vlastnosti (styl chování)
  • vzdělání
  • schopnosti
  • dovednosti
  • znalosti
  • zkušenosti
  • zvyky a návyky (zdravotně relevantní chování)
  • genetická výbava
  • biologické vlastnosti (věk, pohlaví, zdravotní stav)
  • důvěra ve vlastní síly
  • možnosti ovlivňovat události a lidi
  • má-li pracovník alespoň minimální vliv na následky událostí

Významnou roli hraje úroveň mezilidských vztahů na pracovišti. Špatné – zdroj stresu. Dobré – ochrana, sociální podpora.[2]

Syndrom vyhoření

Vymezení

Poprvé popsán v roce 1974 H. J. Freudenbergerem v článku Staff Burn-Out.[4]

„Je to stav, kdy dochází subjektivně k tělesnému, citovému a duševnímu vyčerpání. Tento stav bývá způsoben dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně náročné. Zmíněná emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy (Pugnerová, 2006, s. 29)[5]."

„Jedna z nejběžnějších definic popisuje vyhoření jako ztrátu nadšení, energie, idealismu, perspektivy a cíle. Lze ho chápat jako stav duševního, tělesného a duchovního vyčerpání, způsobeného nepřetržitým stresem (Minirth, 2011, s. 11)[6].“

  • Vzniká zejména dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně náročné.
  • Při vzniku – kombinace velkých očekávání pracovníka (subjektivní příčiny) a zátěže, která plyne z vysokých nároků (objektivní podmínky).
  • Obecně přijímán názor, že syndrom vyhoření je výsledkem střetu určitých osobnostních (psychických) a fyzických dispozic, úrovně sociability a sociální opory (sociální opora má hlavní zdroje v rodině, v zaměstnání, zejména od spolupracovníků, od přátel a známých v rámci trávení volného času atd.), schopnosti čelit stresu a zvládat ho, s působením stresu především chronické povahy).
  • Zejména v profesích charakteristických vysokou pracovní náročností, intenzivním kontaktem s lidmi, mnohdy neadekvátním ohodnocením.
  • V pomáhajících profesích.[2]
  • Nejčastěji uváděné příčiny, které vedou k syndromu vyhoření[2]:
  • nadměrná emocionální zátěž
  • přetíženost
  • konflikty rolí
  • vztahové konflikty
  • přílišná očekávání
  • nedostatečné uspokojení v pracovním i osobním životě
  • nedostatečný vztah k profesi a k organiizaci
  • nedostatečná podpora ze strany nadřízených
  • nadměrné množství práce v příliš stěsnaném časovém rozvrhu
  • nedostatek autonomie
  • příliš vysoká nebo rostoucí odpovědnost
  • špatné pracovní podmínky
  • špatná organizace práce
  • špatné vztahy na pracovišti
  • mobbing
  • Paradoxně se uvádí, že míra stavu syndromu vyhoření je přímo úměrná míře počátečního nadšení. To tedy znamená, že čím více nadšení člověk zpočátku měl, tím horší průběh bude syndrom vyhoření mít.[5]
  • Často vyhoření nastává u manželů. Zpočátku je vztah plný lásky, ale postupem času se začíná do vztahu vkrádat všednost a každodenní problémy týkající se práce, financí, chodu domácnosti, dětí atd. Prvotní zamilování se vytratí a namísto toho nastoupí někdy právě syndrom vyhoření.[7]

Reference

  1. Hladký, A., & Židková, Z. (1999). Metody hodnocení psychosociální pracovní zátěže: metodická příručka. Praha: Karolinum.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 Kocianová, R. (2010). Personální činnosti a metody personální práce. Praha: Grada Publishing.
  3. Komárková, R., Slaměník, I., & Výrost, J. (Eds.). (2001). Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Grada.
  4. Syndrom vyhoření [online], poslední aktualizace 9. září 2016 18:02 [cit. 14. 9. 2016], Wikipedie. Dostupné z WWW: <https://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_vyhoření>
  5. 5,0 5,1 Pugnerová, M. (2006). Kapitoly z psychologie práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
  6. Minirth, F. B. (2011). Jak překonat vyhoření: naučte se rozpoznávat, chápat a zvládat stres. Praha: Návrat domů.
  7. Křivohlavý, J. (2012). Hořet, ale nevyhořet. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.

Použitá literatura

Doporučená literatura