Prezentace, diseminace a archivace digitální kultury a umění

Digitální kultura zahrnuje dva typy uměleckých objektů - jedny jsou určeny k archivaci prostřednictvím digitalizace (psaný text, výtvarné dílo, hudba, film) anebo mají od počátku digitální povahu (email, digitální fotografie, televizní program, webové stránky, e-book apod). Předměty digitální povahy, či novomediální umění jsou nedefinovatelné, jelikož je to proces. Novomediální umění je vše, kde programovací jazyk hrál větší roli než jen jako nástroj tvorby a kde internet je více než pouhý prostředek k prezentaci (Dietz, 2014, str. 59). Prezentace, diseminace a archivace digitálního umění a kultury jsou spolu velmi úzce propojeny. Digitální díla mohou být šířeny a uchovávány prostřednictvím médií jako CD, DVD nebo skrze speciální software. Problémem novomediálního umění je jeho křehká životnost vzhledem k rapidnímu vývoji technologií (Tredinnick, 2008, str. 150).

Kromě neustálého technologického vývoje je překážkou pro uchovávání digitální kultury také nedostatek znalostí o dostupném hardware, software či programovacím jazyce ze strany kurátorů, problém s investováním do obnovování či opětovném vytvoření uměleckého díla. Důležitá je rovněž otázka hodnoty – která díla by se měla obnovit a uchovat a která ne? (Tredinnick, 2008, str. 151). Je nutné pečovat o uchovaný digitální záznam, jelikož po čase nebude možné uložené informace přečíst (Tredinnick, 2008, str. 153). V dnešní době jsou knihy, malby, film či desky pouhými kulturními jednotkami, z nichž je možné brát si fragmenty a vytvářet nové umění v novém kontextu (Tredennick, 2008, str. 89)

Tři metody archivace: 1) Muzejní model uchování – prezentováno uvnitř muzea, projekt Variable Media v Guggenheimově muzeu – Jon Ippolito Umělecká díla jsou prezentována mimo své médium, což umožňuje jeho další vývoj i opětovné vytvoření. Ippolito ve svém přístupu zohledňoval, že některá novomediální díla nejsou unikátní a je nutné připravit umělce na nové možné formy (Dietz, 2014, str. 66) Podmínkou je proto úzká spolupráce mezi umělcem a institucí (Laforet, 2009, str. 110). Technik uchovávání je několik – uskladnění, přenos, reinterpretace, emulace – umělec si sám vybírá, jakou formou bude jeho dílo uchováno, tento přístup proto mění roli umělce v muzeu.

Uskladnění : přenos na digitální médium Přenos (migration): Navazuje na uskladnění, kdy je nutné přenést dílo ze zastaralého média na médium nové. Při přenosu může dojít ke změně vzhledu díla a ke ztrátě jeho částí.

Emulace: Vzhled díla je rekonstruován (například Java applet). Je to méně nákladná metoda a je snazší než přenos, jelikož se neukládá jen složka ale celý operační systém, v němž je dílo funkční. Na tuto formu uchování nemá vliv ani nedostupnost internetového připojení (Dietz, 2014, str. 69).

Reinterpretace: V tomto případě je aktivnější muzeum, které dílo znovu vytvoří. Zachová koncept i záměr autora, ale použije jiné materiály. 2) Kulturní instituce novomediální pečuje o dílo od prvního konceptu až po jeho vystavení a zaznamenává všechny kroky jeho tvorby. (V2_archive Rotterdam) 3) Iniciativa vycházející od archivujících institucí jako jsou internetové knihovny. PREZENTACE, DISEMINACE A ARCHIVACE V JEDNOM Autoři zabývající se problematikou archivace digitálního díla podotýkají, že životnost novomediálního umění je mnohem více v ohrožení než díla, která známe z klasických muzeí. Novomediální umění je pomíjivé materiálem i v čase (Dietz, 2014, str. 64). Je to jednak z důvodu krátké životnosti webových stránek (v roce 2002 to bylo 74 dní) a pak software využívaný ke čtení dat se mění každých šest měsíců (Dietz, 2014, str. 66).

Archivace umění a kultury je klíčová pro kritické zkoumání materiálu (Harrison, 2009, 105). První pokusy o hledání způsobu jak umění archivovat vznikaly už v šedesátých letech 20. století (Harrison, 2009, str. 102). Umělecká díla reflektující minulost mají dvojí povahu – buď plní funkci kolektivní paměti, nebo používali muzeologické metody (Harrison, 2009, str. 103). Příkladem může být převedení Duchampova díla, myšlenek a nápadů do digitální formy v projektu Star Glass (2000). Vytvoření tak komplexního celku ale nebylo možné bez technologického vývoje (Harrison, 2009, str. 106). Dílo tak mělo možnost být vystaveno i uchováno v rámci digitálního celku. Jiným příkladem může být virtuální výstava Net_Working (2001), které organizovalo Watershed Media Centre v Bristolu.

Pro uchovávání umění vznikajícího od 80. let využívající výpočetní technologie vznikaly instituce jako Lab Culture, která analyzovala a uchovávala všechny formy současného umění pro budoucí hodnocení a kritiku. V roce 2004 vznikla pak v Hong Kongu nezisková organizace Asian Art Archive, která vytváří digitální databázi živého umění (Harrison, 2009, str. 107).

VZTAH NOVOMEDIÁLNÍHO UMĚNÍ A TRADIČNÍ INSTITUCE Účelem instituce muzea je zhodnotit, vystavit, sbírat a uchovat. Současné digitální formy umění ale vedou spíše k dokumentaci než k archivaci už kvůli povaze některých kulturních produktů jako je performance, happening, divadelní vystoupení, koncert ale i webová stránka (Laforet, 2009, str. 109). Trend směřující k dokumentaci děl, které jsou především online, smazává hranici mezi dílem samotným a dokumentací. Dokumentace by se proto měla zaměřovat na klíčové prvky (Laforet, 2009, str. 112). Dokumentaci lze pořídit několik způsoby:

1) Archivace dokumentů je známá metoda, je proto jednoduché přenést informace, autorovy instrukce nebo kód na papír. 2) Zaznamenat kulturní kontext, který je s dílem spojený. Je to součást kulturního dědictví, které mají instituce uchovávat a umožní to budoucím generacím dílo pochopit a projít si stejnou zkušeností. 3) Iniciativa Variable Media – povaha současného umění je tvárná a pro jeho rekonstrukci v novém kontextu je dokumentace klíčová (Dietz, 2014, str. 70) Pro muzea je proto nezbytné uchovat nejen dílo, ale celkový kontext pomocí dalších kulturních artefaktů (Dietz, 2014, str. 68).

Existují dva problémy s archivací novomediálního umění - malé sbírky v muzeích a jejich nestálá povaha (Dietz, 2014, str. 59). Skutečnost, že digitální umění a kultura je velmi jednoduché množit, muzea odmítají, jelikož tím dílo ztrácí na jedinečnosti. Umělecké instituce pak novomediální umění nesbírají, „jelikož ho nikdy nebudou chtít brát vážně“ – slova umělkyně Melindy Rackham (Dietz, 2014, str. 60). Neukončenost obsahu digitálního umění je totiž v rozporu se smyslem muzea uchovávat jedinečné a „hotové“ kousky. Cílem instituce je pečovat, přenést a uchovat hodnoty a myšlenkové rámce dob minulých do současnosti a to i s vědomím, že není možné uchovat vše (Laforet, 2009, str. 109). Muzeum či galerie je oproti internetu uzavřenou institucí a umělci často chtějí, aby jejich dílo bylo volně a snadno dostupné (Dietz, 2014, str. 61).

Jedním ze způsobů, jak je možné digitální kulturu uchovávat je právě vytvářením kopií nebo znovuvytvořením díla na základě autorem zanechaného návodu. Reprodukování díla má svá úskalí vzhledem ke kulturnímu kontextu v jakém bylo vytvořeno a také k dostupným technologiím (Laforet, 2009, str. 110; Tredennick, 2008, str. 88). Přestože bude dílo rekonstruováno, získá zcela novou interpretaci v novém kontextu, něco ze svého obsahu ztratí, jelikož k jeho vytvoření bude využito nových prostředků. Kultura je dnes mnohem více fragmentovaná (Tredinnick, 2008, str. 89).

HARRISON Dew: Digital Archiving as an Art Practice in Digital visual culture: theory and practice [online]. Bristol, U.K.: Intellect, 2009. Computers and the History of Art Series; Yearbook 2006, Volume 3 [cit. 2016-06-02]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10288765.

LAFORET Anne: Preservation of Net Art in Museums in Digital visual culture: theory and practice [online]. Bristol, U.K.: Intellect, 2009. Computers and the History of Art Series; Yearbook 2006, Volume 3 [cit. 2016-06-02]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10288765.

DIETZ,Steve: Collecting New Media Art, Just like anything else only different in GRAHAM, Beryl, ed. New collecting: exhibiting and audiences after new media art. Farnham: Ashgate, [2014], ©2014. xx, 234 s. ISBN 978-1-4094-4894-5.

LAURENSON Pip: Old Media, New Media? Significant difference and the Conservation of Software-Based Art in GRAHAM, Beryl, ed. New collecting: exhibiting and audiences after new media art. Farnham: Ashgate, [2014], ©2014. xx, 234 s. ISBN 978-1-4094-4894-5.

TREDINNICK, Luke. Digital information culture: the individual and society in the digital age. Oxford: Chandos, 2008. xiii, 205 s. Chandos internet series. ISBN 978-1-84334-160-4.

Archivovaná verze stránky je dostupná na tomto odkazu.