Prezentace, diseminace a archivace digitální kultury a umění

Digitální kultura zahrnuje dva typy uměleckých objektů - jedny jsou určeny k archivaci prostřednictvím digitalizace (psaný text, výtvarné dílo, hudba, film) anebo mají od počátku digitální povahu (email, digitální fotografie, televizní program, webové stránky, e-book apod). Předměty digitální povahy, či novomediální umění jsou nedefinovatelné, jelikož je to proces. Novomediální umění je vše, kde programovací jazyk hrál větší roli než jen jako nástroj tvorby a kde internet je více než pouhý prostředek k prezentaci .[1] Prezentace, diseminace a archivace digitálního umění a kultury jsou spolu velmi úzce propojeny. Digitální díla mohou být šířeny a uchovávány prostřednictvím médií jako CD, DVD nebo skrze speciální software. Problémem novomediálního umění je jeho křehká životnost vzhledem k rapidnímu vývoji technologií. [2]

Kromě neustálého technologického vývoje je překážkou pro uchovávání digitální kultury také nedostatek znalostí o dostupném hardware, software či programovacím jazyce ze strany kurátorů, problém s investováním do obnovování či opětovném vytvoření uměleckého díla. Důležitá je rovněž otázka hodnoty – která díla by se měla obnovit a uchovat a která ne? [2] Je nutné pečovat o uchovaný digitální záznam, jelikož po čase nebude možné uložené informace přečíst. [2] V dnešní době jsou knihy, malby, film či desky pouhými kulturními jednotkami, z nichž je možné brát si fragmenty a vytvářet nové umění v novém kontextu. [2]

Tři metody archivace

1) Muzejní model uchování – prezentováno uvnitř muzea, projekt Variable Media v Guggenheimově muzeu – Jon Ippolito Umělecká díla jsou prezentována mimo své médium, což umožňuje jeho další vývoj i opětovné vytvoření. Ippolito ve svém přístupu zohledňoval, že některá novomediální díla nejsou unikátní a je nutné připravit umělce na nové možné formy[1]. Podmínkou je proto úzká spolupráce mezi umělcem a institucí.[3] Technik uchovávání je několik – uskladnění, přenos, reinterpretace, emulace – umělec si sám vybírá, jakou formou bude jeho dílo uchováno, tento přístup proto mění roli umělce v muzeu.

Uskladnění : přenos na digitální médium Přenos (migration): Navazuje na uskladnění, kdy je nutné přenést dílo ze zastaralého média na médium nové. Při přenosu může dojít ke změně vzhledu díla a ke ztrátě jeho částí.

Emulace: Vzhled díla je rekonstruován (například Java applet). Je to méně nákladná metoda a je snazší než přenos, jelikož se neukládá jen složka ale celý operační systém, v němž je dílo funkční. Na tuto formu uchování nemá vliv ani nedostupnost internetového připojení. [1]

Reinterpretace: V tomto případě je aktivnější muzeum, které dílo znovu vytvoří. Zachová koncept i záměr autora, ale použije jiné materiály.

2) Kulturní instituce novomediální pečuje o dílo od prvního konceptu až po jeho vystavení a zaznamenává všechny kroky jeho tvorby. (V2_archive Rotterdam)

3) Iniciativa vycházející od archivujících institucí jako jsou internetové knihovny.

PREZENTACE, DISEMINACE A ARCHIVACE V JEDNOM

Autoři zabývající se problematikou archivace digitálního díla podotýkají, že životnost novomediálního umění je mnohem více v ohrožení než díla, která známe z klasických muzeí. Novomediální umění je pomíjivé materiálem i v čase. [1] Je to jednak z důvodu krátké životnosti webových stránek (v roce 2002 to bylo 74 dní) a pak software využívaný ke čtení dat se mění každých šest měsíců [1].

Archivace umění a kultury je klíčová pro kritické zkoumání materiálu.[4] První pokusy o hledání způsobu jak umění archivovat vznikaly už v šedesátých letech 20. století.[4] Umělecká díla reflektující minulost mají dvojí povahu – buď plní funkci kolektivní paměti, nebo používali muzeologické metody.[4] Příkladem může být převedení Duchampova díla, myšlenek a nápadů do digitální formy v projektu Star Glass (2000). Vytvoření tak komplexního celku ale nebylo možné bez technologického vývoje.[4] Dílo tak mělo možnost být vystaveno i uchováno v rámci digitálního celku. Jiným příkladem může být virtuální výstava Net_Working (2001), které organizovalo Watershed Media Centre v Bristolu.

Pro uchovávání umění vznikajícího od 80. let využívající výpočetní technologie vznikaly instituce jako Lab Culture, která analyzovala a uchovávala všechny formy současného umění pro budoucí hodnocení a kritiku. V roce 2004 vznikla pak v Hong Kongu nezisková organizace Asian Art Archive, která vytváří digitální databázi živého umění.[4]

VZTAH NOVOMEDIÁLNÍHO UMĚNÍ A TRADIČNÍ INSTITUCE

Účelem instituce muzea je zhodnotit, vystavit, sbírat a uchovat. Současné digitální formy umění ale vedou spíše k dokumentaci než k archivaci už kvůli povaze některých kulturních produktů jako je performance, happening, divadelní vystoupení, koncert ale i webová stránka.[3] Trend směřující k dokumentaci děl, které jsou především online, smazává hranici mezi dílem samotným a dokumentací. Dokumentace by se proto měla zaměřovat na klíčové prvky.[3] Dokumentaci lze pořídit několik způsoby:

1) Archivace dokumentů je známá metoda, je proto jednoduché přenést informace, autorovy instrukce nebo kód na papír.

2) Zaznamenat kulturní kontext, který je s dílem spojený. Je to součást kulturního dědictví, které mají instituce uchovávat a umožní to budoucím generacím dílo pochopit a projít si stejnou zkušeností.

3) Iniciativa Variable Media – povaha současného umění je tvárná a pro jeho rekonstrukci v novém kontextu je dokumentace klíčová Pro muzea je proto nezbytné uchovat nejen dílo, ale celkový kontext pomocí dalších kulturních artefaktů [1].

Existují dva problémy s archivací novomediálního umění - malé sbírky v muzeích a jejich nestálá povaha. [1] Skutečnost, že digitální umění a kultura je velmi jednoduché množit, muzea odmítají, jelikož tím dílo ztrácí na jedinečnosti. Umělecké instituce pak novomediální umění nesbírají, „jelikož ho nikdy nebudou chtít brát vážně“ – slova umělkyně Melindy Rackham [1]. Neukončenost obsahu digitálního umění je totiž v rozporu se smyslem muzea uchovávat jedinečné a „hotové“ kousky. Cílem instituce je pečovat, přenést a uchovat hodnoty a myšlenkové rámce dob minulých do současnosti a to i s vědomím, že není možné uchovat vše.[3] Muzeum či galerie je oproti internetu uzavřenou institucí a umělci často chtějí, aby jejich dílo bylo volně a snadno dostupné. [1]

Jedním ze způsobů, jak je možné digitální kulturu uchovávat je právě vytvářením kopií nebo znovuvytvořením díla na základě autorem zanechaného návodu. Reprodukování díla má svá úskalí vzhledem ke kulturnímu kontextu v jakém bylo vytvořeno a také k dostupným technologiím. [3][2] Přestože bude dílo rekonstruováno, získá zcela novou interpretaci v novém kontextu, něco ze svého obsahu ztratí, jelikož k jeho vytvoření bude využito nových prostředků. Kultura je dnes mnohem více fragmentovaná. [2]

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 DIETZ,Steve: Collecting New Media Art, Just like anything else only different in GRAHAM, Beryl, ed. New collecting: exhibiting and audiences after new media art. Farnham: Ashgate, [2014], ©2014. xx, 234 s. ISBN 978-1-4094-4894-5.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 TREDINNICK, Luke. Digital information culture: the individual and society in the digital age. Oxford: Chandos, 2008. xiii, 205 s. Chandos internet series. ISBN 978-1-84334-160-4
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 LAFORET Anne: Preservation of Net Art in Museums in Digital visual culture: theory and practice [online]. Bristol, U.K.: Intellect, 2009. Computers and the History of Art Series; Yearbook 2006, Volume 3 [cit. 2016-06-02]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10288765.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 HARRISON Dew: Digital Archiving as an Art Practice in Digital visual culture: theory and practice [online]. Bristol, U.K.: Intellect, 2009. Computers and the History of Art Series; Yearbook 2006, Volume 3 [cit. 2016-06-02]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10288765.

Související články