Sexuální deviace

Hranice normality se mění.

Deviantní sexuální chování je takové chování, které vybočuje z hranic stanované normality. Podstata parafilie spočívá v odlišné struktuře sexuální motivace, jež utváří podobu sexuální poruchy a vede k vnějším projevům deviantního chování. [1]

Terminologické nejasnosti
Výraz sexuální deviace pro veřejnost může odkazovat k implicitně nežádoucí, společensky škodlivé odchylce od normy v sexuálním chování. Proto je v současné odborné literatuře namísto sexuální deviace upřednosňován výraz parafilie (para = vedle/okolo; filie = milovat) jakožto výraz méně moralizující a dehonestující než výraz sexuální deviace. V mezinárodní klasifikaci nemocí od 10. revize jsou parafilie uváděny rovněž jako Poruchy sexuální preference (viz MKN-10, F65).


Sexuální deviace jako porucha duševního zdraví se často zaměňuje s jiným jevem, a to se sexuální delikvencí, která však značí porušení sociálních a právních norem. Mezi devianty a delikventy je tak laiky častokrát kladeno pomyslné rovnítko, přitom pouze zhruba čtvrtina sexuálních deliktů je spojena se sexuální deviací, která má pak nejčastěji formu sexuální agrese či sadismu. [2]

Ze sexuologického hlediska může být za normální sexuální chování označeno takové, které se odehrává (1) konsenzuálně (za souhlasu všech účastníků) mezi (2) tělesně a duševně dostatečně zralými jedinci, (3) v přímé linii pokrevně nespřízněnými, a které (4) nevede k duševnímu či tělesnému poškození zúčastněných. Jako deviantní tak můžeme považovat jakékoli sexuální chování, které porušuje alespoň jednu z uvedených podmínek. [3]

Normalita sexuálního chování

Normalita může být ve zkoumání sexuálního chování populace definována mnohými způsoby. Některé jsou poplatné pro sexuologii více, některé méně. Příklady využívaných norem jsou:

  1. Statistická norma: Normální je to, co má nejvyšší míru výskytu v populaci. Obtížná norma, kterou nelze použít vždy, a která byla historicky zneužita např. proti homosexuálům (jakožto statistická menšina byli považováni za deviantní).
  2. Ideální norma: V sexuologii nepoužitelná nerealistická norma ideálního stavu.
  3. Subjektivní norma: V sexuologii nepoužitelná norma vyhovění tomu, co každému subjektivně vyhovuje – sadistovi přijde subjektivně v pořádku pro své ukojení trápit své sexuální partnery.
  4. Funkční norma: Normální je to, co funguje. V sexuologii použitelný přístup, který se uplatňuje zejména v medicíně.
  5. Společenská/kulturní norma: Normální se mezi kulturami a v rámci odlišného období historie liší. Význam pro sexuologii má zejména společensko-historický kontext. Tedy např., že kdysi homosexualita byla hříchem, pak poruchou, nyní normálním projevem sexuálního chování (je však třeba rozlišit chování egosyntonní a egodystonní).
  6. Zákon: Kodifikované minimum morálky. Co je morální se nejčastěji mění právě v otázkách sexu.
  7. Společenská smlouva: Umožnění sexuálního styku v rámci stanoveného věku (u nás 15 let). Co je považováno za incest, co je považováno za nevěru (někde to není styk s jiným partnerem, ale to, když dá žena napít muži piva nebo s ním ujde kus cesty). Jak se dvořit partnerce (někde muž předstupuje v rámci námluv s erigovaným penisem.
  8. Biologická norma: Normální je to, co vede k reprodukci. V sexuologii nepříliš použitelná norma, neboť sex v současné době má zejména rekreační, nikoli prokreační funkci.

Normalita sexuálního chování v historii

John Locke (?) a Tomáš Akvinský definovali podmínky, za kterých je sex normální:

  1. sex musí být vykonáván se správnou osobou (pouze manžel nebo manželka)
  2. správným způsobem (misionářská poloha - žena dole a muž nahoře)
  3. za správným účelem (zplodit dítě)

V Bibli se uvádí, že soulož není hříchem pouze, když je uskutečněna za účelem plození dětí (prokreační funkce).

V Západních státech je v současnosti jen 5 % pohlavních styků uskutečněno za účelem zplození potomka. V moderních západních společnostech tak výrazně převládá rekreační funkce sexu nad funkcí prokreační.

  1. Weiss, P. (2010). a kol. Sexuologie. 1. vyd. Praha.
  2. Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
  3. Weiss, P. (2010). a kol. Sexuologie. 1. vyd. Praha.