Současné trendy v kognitivní psychologii a psychologii emocí a motivace.: Porovnání verzí

Řádek 17: Řádek 17:
 
'''Učení dítěte pojmům''' začíná u malého množství informací a některých prvních spojení a nesprávných závěrů, které se pomalu upravují jak v reakci na pozorování prostředí, tak na zpětnou vazbu od druhých lidí. Podobně proces učení konekcionistické sítě spočívá v zpočátku slabé a nediferencované aktivaci jednotek vlastností s mnoha chybami. Chybové signály jsou pak posílány zpět přes síť, což má za následek změny ve váhách spojení, ty se takto pomalu upravují v reakci na chybové signály. Tímto způsobem se síť pomalu učí, že věci, které vypadají jako ptáci, mohou létat, věci, které vypadají jako ryby, mohou plavat atd.<ref name=":1" />
 
'''Učení dítěte pojmům''' začíná u malého množství informací a některých prvních spojení a nesprávných závěrů, které se pomalu upravují jak v reakci na pozorování prostředí, tak na zpětnou vazbu od druhých lidí. Podobně proces učení konekcionistické sítě spočívá v zpočátku slabé a nediferencované aktivaci jednotek vlastností s mnoha chybami. Chybové signály jsou pak posílány zpět přes síť, což má za následek změny ve váhách spojení, ty se takto pomalu upravují v reakci na chybové signály. Tímto způsobem se síť pomalu učí, že věci, které vypadají jako ptáci, mohou létat, věci, které vypadají jako ryby, mohou plavat atd.<ref name=":1" />
  
=== Metakognice ===
+
===Metakognice===
 
Metakognice (kognice o kognici) zahrnuje znalosti a kognitivní procesy, jejichž objektem je kognice. Úkolem metakognitivních procesů je kontrolovat a ověřovat kognitivní fungování jedince. Do hry při tom vstupují vzájemně nezávislé dimenze: metakognitivní znalosti (metaknowledge) a metakognitivní zkušenosti (experiences). <ref name=":2">Houdé, O., Kayser, D., Koenig, O., Proust, J., & Rastier, F. (2004). ''Dictionary of cognitive science: Neuroscience, psychology, artificial intelligence, linguistics, and philosophy.'' Routledge.</ref>
 
Metakognice (kognice o kognici) zahrnuje znalosti a kognitivní procesy, jejichž objektem je kognice. Úkolem metakognitivních procesů je kontrolovat a ověřovat kognitivní fungování jedince. Do hry při tom vstupují vzájemně nezávislé dimenze: metakognitivní znalosti (metaknowledge) a metakognitivní zkušenosti (experiences). <ref name=":2">Houdé, O., Kayser, D., Koenig, O., Proust, J., & Rastier, F. (2004). ''Dictionary of cognitive science: Neuroscience, psychology, artificial intelligence, linguistics, and philosophy.'' Routledge.</ref>
  
Řádek 26: Řádek 26:
 
Výzkum, ve vzdělávání
 
Výzkum, ve vzdělávání
  
=== Vztah mezi kognicí a emocemi ===
+
===Vztah mezi kognicí a emocemi===
Emocionální faktory ovlivňují naše vnímání, naši paměť, náš výklad jazyka a naše rozhodování. Navíc mnoho kognitivních procesů ovlivňuje naši aktuální náladu. Dva okruhy problémů jsou ústřední pro vztah kognice a emocí: 1) jak kognitivní procesy ovlivňují naše emocionální prožívání 2) jak emoce ovlivňují kognitivní procesy; např. jak určitá emoce ovlivňuje učení a paměť? Výzkum se zaměřuje na účinky kognice na emoce stejně jako na účinky emocí na kognici.<ref>Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2020). ''Cognitive psychology: A student’handbook.'' Psychology press.</ref>
+
Emocionální faktory ovlivňují naše vnímání, naši paměť, náš výklad jazyka a naše rozhodování. Navíc mnoho kognitivních procesů ovlivňuje naši aktuální náladu. Dva okruhy problémů jsou ústřední pro vztah kognice a emocí: 1) jak kognitivní procesy ovlivňují naše emocionální prožívání 2) jak emoce ovlivňují kognitivní procesy; např. jak určitá emoce ovlivňuje učení a paměť? Výzkum se zaměřuje na účinky kognice na emoce stejně jako na účinky emocí na kognici.<ref name=":3">Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2020). ''Cognitive psychology: A student’handbook.'' Psychology press.</ref>
  
 
Eysenck a Keane (2020) se zabývají čtyřmi hlavními tématy vztahu emocí a kognice:  
 
Eysenck a Keane (2020) se zabývají čtyřmi hlavními tématy vztahu emocí a kognice:  
  
# jak je '''naše emoční prožívání ovlivněno našimi kognitivními hodnoceními nebo interpretacemi naší současné situace.'''
+
#Jak je naše '''emoční prožívání ovlivněno našimi kognitivními hodnoceními''' nebo interpretacemi naší současné situace.
# širší diskusí o otázkách týkajících se '''regulace emocí'''. Regulace emocí se týká procesů (většinou záměrných), které se podílejí na řízení našich emocí a umožňují nám tak být relativně šťastní a dosahovat našich cílů.
+
#Širší diskusí o otázkách týkajících se '''regulace emocí'''. Regulace emocí zahrnuje procesy, které se podílejí na řízení našich emocí a umožňují nám tak být relativně šťastní a dosahovat našich cílů.
# účinky emocí na kognici. Jak již víme, emoční stavy ovlivňují pozornost, paměť, úsudek a rozhodování. Praktický a teoretický význam je, že každý emoční stav vytváří jiný vzorec účinků.  
+
#'''Působení emocí na kognici'''. Jak již víme, emoční stavy ovlivňují pozornost, paměť, úsudek a rozhodování. Praktický a teoretický význam je, že každý emoční stav vytváří jiný vzorec účinků.
# '''kognitivními zkresleními (biases)''' (např. tendenci interpretovat nejednoznačné situace výhružným způsobem) spojené s úzkostí a depresí u zdravých jedinců a klinických pacientů. Klíčovou otázkou je, zda kognitivní předsudky ovlivňují rozvoj úzkosti a deprese, nebo zda jsou pouze důsledkem úzkosti nebo deprese. Tento problém budeme řešit tím, že zvážíme výzkum navržený ke snížení nebo odstranění těchto zkreslení. Takový výzkum má velký společenský význam.
+
#'''Kognitivní zkreslení''' (biases; např. tendence interpretovat nejednoznačné situace výhružným způsobem) spojené s úzkostí a depresí u zdravých jedinců a u klinických pacientů. Klíčovou otázkou je, zda kognitivní zkreslení ovlivňují rozvoj úzkosti a deprese, nebo zda jsou pouze důsledkem úzkosti nebo deprese. Tento problém budeme řešit tím, že zvážíme výzkum navržený ke snížení nebo odstranění těchto zkreslení. Takový výzkum má velký společenský význam.<ref name=":3" />
 +
 
 +
== Jednotlivá témata kognitivní psychologie a současnější teorie formulované v rámci nich ==
 +
 
 +
=== Vnímání ===
 +
 
 +
==== Bayesiánské modely pravděpodobnosti ve vnímání ====
 +
Thomas Bayes (1701–1761) navrhl teorii, že náš odhad pravděpodobnosti výsledku je určován dvěma faktory: (1) apriorní pravděpodobností (prior probability), což je naše původní přesvědčení o pravděpodobnosti výsledku a (2) tím, do jaké míry jsou dostupné důkazy v souladu s výsledkem (pravděpodobnost výsledku). Bayesovská inference je matematický postup pro určení toho, co pravděpodobně bude „tam venku“; bere v úvahu předchozí přesvědčení osoby o výsledku vnímání a pravděpodobnost tohoto výsledku na základě dalších důkazů.<ref name=":1" />
 +
 
 +
Pro ilustraci může sloužit příklad týkající se odhadu pravděpodobnosti některého ze tří typů onemocnění.  Stella věří, že nachlazení nebo pálení žáhy se pravděpodobně objeví, protože jde o běžná onemocnění v zemi, ve které žije, ale onemocnění plic je nepravděpodobné. S těmito svými apriorními pravděpodobnostmi v hlavě (spolu se spoustou dalších přesvědčení o záležitostech souvisejících se zdravím) si Stella všimne, že její přítel Simon má silný kašel. Odhaduje, že třemi možnými příčinami může být nachlazení, pálení žáhy nebo onemocnění plic. Při bližším zkoumání možných příčin následně zjistila, že kašel je často spojen s nachlazením nebo onemocněním plic, ale není spojen s pálením žáhy. Tato další informace (která je pravděpodobností – ''likelihood'') je kombinována se Stellinou apriorní pravděpodobností (''prior probability'') k závěru, že Simon má pravděpodobně rýmu.<ref name=":1" />
 +
 
 +
Dalším příkladem může být proces při percepci. Jedna z našich apriorních pravděpodobností je, že knihy jsou obdélníkové. Když se tedy podíváte na knihu na svém stole, vaše počáteční přesvědčení je, že je pravděpodobné, že kniha je obdélníková. Pravděpodobnost, že je kniha obdélníková, je dána dalšími důkazy, jako je obraz knihy na sítnici v kombinaci s vaším vnímáním vzdálenosti knihy a úhlu, pod kterým knihu prohlížíte. Pokud je tento dodatečný důkaz v souladu s vaší apriorní pravděpodobností, že kniha je obdélníková, pravděpodobnost (likelihood) je vysoká a vnímání objektu jako pravoúhlého je posíleno. Další testování změnou úhlu pohledu a vzdálenosti může dále posílit závěr, že tvar je obdélník. Tento testovací proces probíhá automaticky a rychle, proto si ho nemusíme být vědomi. Důležitým bodem tohoto procesu je, že zatímco obraz na sítnici je stále výchozím bodem pro vnímání tvaru knihy, přidání apriorního přesvědčení osoby snižuje očekávané možné tvary, které by mohly tento obraz způsobovat.<ref name=":1" />
 +
 
 +
Není vždy snadné tyto pravděpodobnosti specifikovat, zvláště při zvažování komplexních vjemů. Protože však Bayesovská inference poskytuje specifický postup pro určení toho, co by tam mohlo být, vědci ji použili k vývoji systémů počítačového vidění, které mohou aplikovat znalosti o prostředí k přesnějšímu převodu vzoru stimulace na jejich senzory do závěrů o prostředí.<ref name=":1" />
 +
 
 +
==== Role kultury ve vnímání ====
 +
Existuje stále více důkazů, které naznačují, že procesy vnímání jsou ovlivněny kulturou. Předpokládá se, že některé z těchto rozdílů jsou výsledkem odlišných stylů zpracování. Například Nisbett a Miyamoto (2005)<ref>Nisbett, R. E., & Miyamoto, Y. (2005). The influence of culture: holistic versus analytic perception. ''Trends in Cognitive Sciences, 9,'' 467–473.</ref> navrhli, že západní kultury častěji užívají analytické percepční procesy nezávislé na kontextu (tj. zaměřují se na význačný objekt nezávislý na kontextu, ve kterém se objevuje), zatímco lidé ve východoasijských kulturách (Čína, Korea, Japonsko) více inklinují k využívání kontextově-závislých holistických percepčních procesů (tj. sledování vztahu mezi objektem a kontextem, ve kterém se nachází). Tuto představu pěkně ilustrují výsledky Kitayamy, Duffy, Kawamury a Larsena (2003), které ukazují, že '''Američané byli přesnější v odhadu absolutní délky čáry, zatímco Japonci byli lepší v odhadu relativní délky čáry s ohledem na její okolní rám'''. Původ těchto dvou odlišných stylů zpracování byl připisován především kulturním rozdílům v sociální struktuře a společenské praxi. Asijské společnosti jsou na sobě více závislé a vztahy jsou vysoce ceněny. Naproti tomu západní společnosti (Severní Amerika a Evropa) jsou individualističtější a relativně málo zohledňují aspirace a touhy jiných lidí. V důsledku toho se v asijských společnostech mohou lidé více věnovat kontextuálním okolnostem a možná to je také to, co dělají při percepčních úkolech. Přímý důkaz pro tento návrh pochází z pozorování, že Japonci byli citlivější na Ebbinghausovu iluzi než Britové (Caparos et al., 2012)<ref name=":4">Caparos, S., Ahmed, L., Bremner, A. J. M., de Fockert, J. W., Linell, K. J., & Davidoff, J. (2012). Exposure to an urban environment alters the local bias of a remote culture. ''Cognition, 122'', 80–85.</ref>. V této poslední studii však byla testována alternativní hypotéza týkající se původu tohoto výsledného vzoru, a sice že '''Japonci mohou být citlivější na Ebbinghausovu iluzi ne kvůli své nezávislé sociální orientaci, ale kvůli svému vizuálně přeplněnému prostředí''', které možná vyžaduje odlišný typ analýzy vizuální scény (toto se nazývá hypotéza vizuálního rušení). Caparos a kolegové (2012)<ref name=":4" /> studovali Ebbinghausovu iluzi kromě japonské a britské populace také ve skupinách Himbů. Himbové žijí v mimoměstském prostředí severní Namibie ve velkých rodinných uskupeních a je podporováno vzájemně závislé chování. V jednom ohledu je tak lze považovat za podobné Japoncům (žijí v kulturách, které si cení kontextu a spolupráce), v jiném ohledu jsou však jejich životní situace protikladem (prázdné versus vizuálně nepřehledné prostředí). Podle očekávání byli japonští účastníci k Ebbinghausově iluzi citlivější než britští účastníci. Naproti tomu Himbové žijící tradičním způsobem života byli okolními kruhy téměř neovlivněni, zatímco urbanizovaní Himbové se rovnali britským účastníkům. Na podporu hypotézy vizuálního zmatku autoři prezentují tyto výsledky tak, že naznačují, '''že vystavení městskému prostředí ovlivňuje percepční zpracování tím, že podporuje buď lokální, nebo globálnější styl zpracování'''.<ref name=":1" />
 +
 
 +
=== Pozornost ===
 +
 
 +
==== Teorie procesní kapacity a percepční zátěže ====
 +
Teorie procesní kapacity a percepční zátěže se zabývají otázkou, jak lidská pozornost ignoruje rušivé stimuly v průběhu snahy soustředit se na úkol. Zvažují se dva faktory, tedy procesní kapacita a percepční zátěž.
 +
 
 +
Percepční zátěž souvisí s obtížností úkolu. Některé úkoly, zvláště snadné, dobře procvičované, mají nízkou percepční zátěž; úkoly s nízkou zátěží vyžadují pouze malé množství kapacity pro zpracování. Úkoly, které jsou obtížné a možná ne tak dobře procvičované, jsou úkoly s vysokou zátěží a využívají větší kapacitu pro zpracování. Forster a Lavie (2008) studovali roli kapacity zpracování a percepční zátěže při určování míry rozptýlení prezentací displejů. v tomto příkladu bylo úkolem účastníků reagovat co nejrychleji, když identifikují cíl, buď X nebo n. Účastníci stiskli jednu klávesu, pokud viděli X, a další klávesu, pokud viděli n. Tento úkol je snadný pro displeje, ve kterých je cíl obklopen pouze jedním typem písmene, jako je malé „o“. Úkol je těžší, když je cíl obklopen různými písmeny, jako na displeji vpravo. tento rozdíl v obtížnosti úkolu se odráží v reakčních časech, přičemž těžký úkol má za následek delší reakční doby než snadný úkol. Nicméně, a to je nejzajímavější, když se vedle displeje rozblikal podnět nepodstatný pro úkol – jako nesouvisející kreslená postavička – a reakce se zpomalila více u snadného úkolu než u těžkého úkolu. Tento výsledek naznačoval, že '''účastníci byli více rozptýleni irelevantním podnětem v lehkém úkolu ve srovnání s těžkým úkolem'''. Lavie v rámci své teorie uvádí, že '''spolu s nízkou zátěží''' nebo snadným úkolem stále '''zbývá procesní kapacita''' a jsou k dispozici zdroje pro zpracování podnětu, který je pro úkol irelevantní, a tak přestože bylo dotyčné osobě řečeno, aby nevěnovala pozornost irelevantnímu podnětu, '''bude podnět zpracován a zpomalí reakci'''. Percepční zátěž nemusí snižovat účinek rušivých podnětů ve stejné míře u všech účastníků. Existují také značné individuální rozdíly v míře vyrušení u úkolů s nízkou zátěží (například Forster & Lavie, 2007). Někteří lidé jsou lepší než jiní v předcházení tomu, aby vnímané rušivé vlivy získaly kontrolu nad jejich chováním, což by byla forma pozdního filtru. Lavie a kolegové se snažili odpovědět na otázku těchto individuálních rozdílů s odkazem na „exekutivní“ nebo „kognitivní“ kontrolní funkce. Kromě „pasivního“ a do značné míry automatického mechanismu časné selekce, který je ovlivněn percepční zátěží dle Lavie existuje také „aktivnější“ mechanismus pozdní selekce, který závisí na výkonném fungování frontálního laloku. Pacienti s poškozením frontálního laloku mají často problémy s udržením pozornosti a s nereagováním na rušivé vlivy, které nejsou relevantní pro cíl. Tento „deficit“ kognitivní kontroly je často pozorován také u malých dětí a starších dospělých, což lze alespoň částečně vysvětlit tím, že čelní lalok se vyvíjí jako poslední a jako první se ve vyšším věku zhoršuje (Lavie, 2010).
 +
 
 +
Lavie, Hirst, de Fockert a Viding (2004) předpokládali, že pozdní selekce a také pracovní paměť pravděpodobně závisí na stejné sadě zdrojů ve frontálním laloku, a vyvinuli sérii experimentů, ve kterých si účastníci potřebují udržet jedno nebo šest čísel v pracovní paměti (nízká versus vysoká kognitivní zátěž, v tomto pořadí), zatímco provádějí úlohu podobnou těm, které byly popsány výše. V tomto experimentu účastníci (1) potřebovali mít na paměti šest čísel nebo pouze jedno číslo, pak (2) selektivně věnovat pozornost centrálnímu stimulu X a ignorovat okraj (kompatibilní nebo nekompatibilní) a nakonec (3) uvést, zda prezentovaná číslice byla přítomna nebo chyběla v sadě, která se má zapamatovat. Jak se ukázalo, efekt kompatibility, tedy vliv flankru, byl největší ve stavu vysokého zatížení pracovní paměti. Z těchto výsledků vyplývá, že '''vysoká kognitivní zátěž snižuje účinnost pozdního výběru''', protože zdroje (frontálního laloku) jsou potřebné pro udržení informací v paměti i pro užití účinného selektivního filtru pozornosti. Vzhledem k raným průkopnickým studiím, je jasné, že práce Lavie a mnoha dalších značně posunuly naše představy o selektivní pozornosti. Debata o časné versus pozdní selekci již není dominantní ve výzkumu pozornosti, místo toho se do centra pozornosti dostávají variace v typu a obtížnosti úkolu.
  
<br />
 
 
==Externí nepublikované zdroje==
 
==Externí nepublikované zdroje==
 
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek O. Bezdíčka a J. Lukavského, získané v rámci kurzu obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.
 
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek O. Bezdíčka a J. Lukavského, získané v rámci kurzu obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Verze z 8. 1. 2023, 16:21

Obecný popis současných trendů v kognitivní psychologii

Prvním trendem v kognitivní vědě podle Thagarda (2011)[1] je, že kognitivní neurověda se stává ústřednějším bodem všech odvětví psychologie, což souvisí i s neustálým vývojem technologií pro skenování mozku, přístroje fMRI jsou dnes výkonnější a využívají se další technologie, jako je transkraniální magnetická simulace a infračervená spektroskopie. Například nadnárodní projekt Human Connectome shromažďuje data o mozkových drahách. Porozumění experimentálním zjištěním vyžaduje teorii a oblast teoretické neurovědy se v posledním desetiletí dramaticky rozšířila o nové výpočetní modely mechanismů, kterými je mozek schopen reprezentovat a zpracovávat informace.

Druhým důležitým trendem v kognitivní vědě je rostoucí význam statistických modelů založených na bayesovské či bayesiánské teorii pravděpodobnosti. Tyto modely byly aplikovány na mnoho důležitých jevů v kognitivní psychologii a také se uplatňují v robotice.[1]

Třetím důležitým trendem, který si zaslouží větší pozornost, je rostoucí důraz na ztělesnění/vtělení kognice (embodiment, enactment). V psychologii došlo k poznání, že produkty lidské mysli, jako jsou obrazy a emoce, vyžadují rozšíření a modifikaci tradičních představ o mentálních reprezentacích a procesech či výpočtech, které v mozku probíhají. Ocenění role vtělené kognice v poznávání je umocněno prvním zmíněným trendem, pokrokem v kognitivní neurovědě (experimentální i teoretické), díky němuž jsme schopni lépe odhadovat, jak mozek využívá informace shromážděné ze smyslových vstupů a interakcí se světem k provádění složitých úkolů.[1] Přístup vtělené kognice říká, že naše znalost pojmů je založena na reaktivaci smyslových a motorických procesů, ke kterým dochází při interakci s objektem. Podle této myšlenky, např. když člověk používá kladivo, jsou aktivovány smyslové oblasti v reakci na velikost, tvar a barvu kladiva, a navíc jsou aktivovány motorické oblasti, které se podílejí na provádění činností spojených s používáním kladiva. Když později uvidíme kladivo nebo si přečteme slovo "kladivo", tyto smyslové a motorické oblasti se znovu aktivují a je to právě tato informace, která představuje v naší mysli kladivo. I jednoduché akce zahrnují vzájemnou interakci mezi drahami v mozku zapojenými do vnímání („co“ neboli ventrální proud) a dráhami zapojenými do jednání (dorzální dráha). Ještě impresivnější interakce mezi kognicí a akcí se odehrává výše v premotorickém kortexu, kde byly nalezeny zrcadlové neurony – stejná aktivace neuronů když vidíme akci, jako bychom ji sami prováděli. Lze také říci, že koncepty jsou ve své podstatě založeny na percepci a na jednání. Podstatné také je, že aktivované obvody nejsou vrozené, ale jsou vytvořeny během učení a zkušeností.[2]

Čtvrtým důležitým trendem v kognitivní vědě je dnes větší ocenění a pochopení sociálních dimenzí kognice, což je podle Thagarda kompatibilní proud s biologickým trendem kognitivní neurovědy. Psychologie a antropologie stále více ukazují způsoby, jakými je lidské myšlení ovlivňováno interakcemi lidí s ostatními v kultuře, kterou sdílejí. Tyto interakce závisí na biologických mechanismech, jako je vznik a přenos emocí, ale také sociální změny vedou ke vzniku biologických změn. Pokud vás například někdo urazí, zvýší se hladina kortizolu (stresového hormonu) ve vašem krevním oběhu. Kognitivní věda musí být schopna integrovat rostoucí porozumění sociálnímu kontextu myšlení s pochopením neurofyziologických mechanismů.[1]

Konekcionistické modely kognice (connectionist networks)

Konekcionismus je přístup k vytváření počítačových modelů pro reprezentaci kognitivních procesů. Tyto modely se také nazývají modely paralelního distribuovaného zpracování (parallel distributed processing), protože navrhují, aby koncepty byly reprezentovány aktivitou, která je distribuována po síti. Pojmy a jejich vlastnosti jsou v síti reprezentovány vzorcem činnosti v těchto jednotkách.[2]

Linky (na obrázku) jsou spojení, která přenášejí informace mezi jednotkami a jsou zhruba ekvivalentní axonům v mozku. Podobně jako neurony mohou být některé jednotky aktivovány podněty z okolí a některé mohou být aktivovány signály přijatými od jiných jednotek. Vstupními jednotkami jsou jednotky aktivované podněty z okolí (nebo podněty prezentovanými experimentátorem). Ve zde znázorněné jednoduché síti vysílají vstupní jednotky signály skrytým jednotkám, které posílají signály výstupním jednotkám. Další funkcí konekcionistické sítě jsou váhy spojení (connection weights). Váha spojení určuje, jak signály odeslané z jedné jednotky buď zvýší nebo sníží aktivitu další jednotky. Tyto váhy odpovídají tomu, co se děje na synapsi, která přenáší signály z jednoho neuronu do druhého. Některé synapse mohou přenášet signály silněji než jiné, a proto způsobují vysokou rychlost spouštění v dalším neuronu. Jiné synapse mohou způsobit snížení rychlosti vypalování dalšího neuronu. Váhy spojení v konekcionistické síti fungují stejným způsobem. Aktivace jednotek v síti závisí na signálu, který pochází ze vstupních jednotek a na váze spojení v celé síti.[2]

Konekcionistický model se zabývá stejnými koncepty jako hierarchický model Collinse a Quilliana (1969), můžeme je proto porovnat. Vlastnosti specifického pojmu jako třeba „kanár“ jsou v obou modelech sítí naznačeny různými výroky o vztahu, jako „kanárek je pták“; „kanárek je žlutý“; „kanárek může létat“; „kanárek má křídla“. Klíčový rozdíl je v tom, že hierarchický síťový model reprezentuje tyto vlastnosti v uzlech sítě, zatímco konekcionistická síť je reprezentuje aktivitou v atributových jednotkách a také vzorcem aktivity v reprezentaci a skrytými jednotkami uprostřed sítě. Pojem „kanárek“ je reprezentován vzorem činnosti všech jednotek v síti.[2] To znamená, že sémantické informace nejsou uloženy jako takové, ale jsou rekonstruovány v procesu zvaném dokončování vzoru (pattern completion), uvádí McClelland a Rogers (2003)[3].

Učení dítěte pojmům začíná u malého množství informací a některých prvních spojení a nesprávných závěrů, které se pomalu upravují jak v reakci na pozorování prostředí, tak na zpětnou vazbu od druhých lidí. Podobně proces učení konekcionistické sítě spočívá v zpočátku slabé a nediferencované aktivaci jednotek vlastností s mnoha chybami. Chybové signály jsou pak posílány zpět přes síť, což má za následek změny ve váhách spojení, ty se takto pomalu upravují v reakci na chybové signály. Tímto způsobem se síť pomalu učí, že věci, které vypadají jako ptáci, mohou létat, věci, které vypadají jako ryby, mohou plavat atd.[2]

Metakognice

Metakognice (kognice o kognici) zahrnuje znalosti a kognitivní procesy, jejichž objektem je kognice. Úkolem metakognitivních procesů je kontrolovat a ověřovat kognitivní fungování jedince. Do hry při tom vstupují vzájemně nezávislé dimenze: metakognitivní znalosti (metaknowledge) a metakognitivní zkušenosti (experiences). [4]

Metakognitivní znalosti se týkají osob, úkolů a strategií. Kategorie osob zahrnuje získané znalosti a přesvědčení o lidských bytostech jako o systémech zpracovávajících informace. Tyto znalosti se týkají inter- a intraindividuálních rozdílů, ale také univerzálních vlastností lidského poznání. Kategorie úkolů zahrnuje meta-znalosti o povaze cílů, kterých má být dosaženo, a informacích, které mají být zpracovány. Kategorie strategií zahrnuje znalosti a přesvědčení jednotlivců o kognitivních strategiích pro postup k cíli a o metakognitivních strategiích, jejichž funkcí je řídit a kontrolovat průběh tohoto procesu. Kromě toho, že meta-znalost je znalost druhého řádu (vědomost o znalostech), kvalitativně se neliší od ostatních typů znalostí: získává se postupně, může být aktivována automaticky nebo záměrně (při vědomém hledání strategie řešení) a může být nedostatečná, nepřesná, nesprávně vyvolaná apod.[4]

Metakognitivní zkušenosti jsou chápány tak, že zahrnují všechny vědomé kognitivní nebo afektivní zkušenosti spojené s řešením konkrétního problému. K takovým přechodným zkušenostem dochází zejména tehdy, když subjekt provádí relativně složitý kognitivní úkol – tedy složitý pro úroveň rozvoje nebo odbornosti daného subjektu –, který vyžaduje implementaci kontrolních procesů, jako je plánování, předvídání a hodnocení strategií a/nebo výsledky. Metakognitivní zkušenosti plní různé funkce, které jsou užitečné při regulaci kognitivních procesů. Například čtenář, který náhle pocítí, že nerozumí tomu, co čte, může změnit svou studijní strategii, hledat další informace jinde, rozdělit svůj celkový cíl na dílčí cíle a tak dále.[4]

Výzkum, ve vzdělávání

Vztah mezi kognicí a emocemi

Emocionální faktory ovlivňují naše vnímání, naši paměť, náš výklad jazyka a naše rozhodování. Navíc mnoho kognitivních procesů ovlivňuje naši aktuální náladu. Dva okruhy problémů jsou ústřední pro vztah kognice a emocí: 1) jak kognitivní procesy ovlivňují naše emocionální prožívání 2) jak emoce ovlivňují kognitivní procesy; např. jak určitá emoce ovlivňuje učení a paměť? Výzkum se zaměřuje na účinky kognice na emoce stejně jako na účinky emocí na kognici.[5]

Eysenck a Keane (2020) se zabývají čtyřmi hlavními tématy vztahu emocí a kognice:

  1. Jak je naše emoční prožívání ovlivněno našimi kognitivními hodnoceními nebo interpretacemi naší současné situace.
  2. Širší diskusí o otázkách týkajících se regulace emocí. Regulace emocí zahrnuje procesy, které se podílejí na řízení našich emocí a umožňují nám tak být relativně šťastní a dosahovat našich cílů.
  3. Působení emocí na kognici. Jak již víme, emoční stavy ovlivňují pozornost, paměť, úsudek a rozhodování. Praktický a teoretický význam je, že každý emoční stav vytváří jiný vzorec účinků.
  4. Kognitivní zkreslení (biases; např. tendence interpretovat nejednoznačné situace výhružným způsobem) spojené s úzkostí a depresí u zdravých jedinců a u klinických pacientů. Klíčovou otázkou je, zda kognitivní zkreslení ovlivňují rozvoj úzkosti a deprese, nebo zda jsou pouze důsledkem úzkosti nebo deprese. Tento problém budeme řešit tím, že zvážíme výzkum navržený ke snížení nebo odstranění těchto zkreslení. Takový výzkum má velký společenský význam.[5]

Jednotlivá témata kognitivní psychologie a současnější teorie formulované v rámci nich

Vnímání

Bayesiánské modely pravděpodobnosti ve vnímání

Thomas Bayes (1701–1761) navrhl teorii, že náš odhad pravděpodobnosti výsledku je určován dvěma faktory: (1) apriorní pravděpodobností (prior probability), což je naše původní přesvědčení o pravděpodobnosti výsledku a (2) tím, do jaké míry jsou dostupné důkazy v souladu s výsledkem (pravděpodobnost výsledku). Bayesovská inference je matematický postup pro určení toho, co pravděpodobně bude „tam venku“; bere v úvahu předchozí přesvědčení osoby o výsledku vnímání a pravděpodobnost tohoto výsledku na základě dalších důkazů.[2]

Pro ilustraci může sloužit příklad týkající se odhadu pravděpodobnosti některého ze tří typů onemocnění.  Stella věří, že nachlazení nebo pálení žáhy se pravděpodobně objeví, protože jde o běžná onemocnění v zemi, ve které žije, ale onemocnění plic je nepravděpodobné. S těmito svými apriorními pravděpodobnostmi v hlavě (spolu se spoustou dalších přesvědčení o záležitostech souvisejících se zdravím) si Stella všimne, že její přítel Simon má silný kašel. Odhaduje, že třemi možnými příčinami může být nachlazení, pálení žáhy nebo onemocnění plic. Při bližším zkoumání možných příčin následně zjistila, že kašel je často spojen s nachlazením nebo onemocněním plic, ale není spojen s pálením žáhy. Tato další informace (která je pravděpodobností – likelihood) je kombinována se Stellinou apriorní pravděpodobností (prior probability) k závěru, že Simon má pravděpodobně rýmu.[2]

Dalším příkladem může být proces při percepci. Jedna z našich apriorních pravděpodobností je, že knihy jsou obdélníkové. Když se tedy podíváte na knihu na svém stole, vaše počáteční přesvědčení je, že je pravděpodobné, že kniha je obdélníková. Pravděpodobnost, že je kniha obdélníková, je dána dalšími důkazy, jako je obraz knihy na sítnici v kombinaci s vaším vnímáním vzdálenosti knihy a úhlu, pod kterým knihu prohlížíte. Pokud je tento dodatečný důkaz v souladu s vaší apriorní pravděpodobností, že kniha je obdélníková, pravděpodobnost (likelihood) je vysoká a vnímání objektu jako pravoúhlého je posíleno. Další testování změnou úhlu pohledu a vzdálenosti může dále posílit závěr, že tvar je obdélník. Tento testovací proces probíhá automaticky a rychle, proto si ho nemusíme být vědomi. Důležitým bodem tohoto procesu je, že zatímco obraz na sítnici je stále výchozím bodem pro vnímání tvaru knihy, přidání apriorního přesvědčení osoby snižuje očekávané možné tvary, které by mohly tento obraz způsobovat.[2]

Není vždy snadné tyto pravděpodobnosti specifikovat, zvláště při zvažování komplexních vjemů. Protože však Bayesovská inference poskytuje specifický postup pro určení toho, co by tam mohlo být, vědci ji použili k vývoji systémů počítačového vidění, které mohou aplikovat znalosti o prostředí k přesnějšímu převodu vzoru stimulace na jejich senzory do závěrů o prostředí.[2]

Role kultury ve vnímání

Existuje stále více důkazů, které naznačují, že procesy vnímání jsou ovlivněny kulturou. Předpokládá se, že některé z těchto rozdílů jsou výsledkem odlišných stylů zpracování. Například Nisbett a Miyamoto (2005)[6] navrhli, že západní kultury častěji užívají analytické percepční procesy nezávislé na kontextu (tj. zaměřují se na význačný objekt nezávislý na kontextu, ve kterém se objevuje), zatímco lidé ve východoasijských kulturách (Čína, Korea, Japonsko) více inklinují k využívání kontextově-závislých holistických percepčních procesů (tj. sledování vztahu mezi objektem a kontextem, ve kterém se nachází). Tuto představu pěkně ilustrují výsledky Kitayamy, Duffy, Kawamury a Larsena (2003), které ukazují, že Američané byli přesnější v odhadu absolutní délky čáry, zatímco Japonci byli lepší v odhadu relativní délky čáry s ohledem na její okolní rám. Původ těchto dvou odlišných stylů zpracování byl připisován především kulturním rozdílům v sociální struktuře a společenské praxi. Asijské společnosti jsou na sobě více závislé a vztahy jsou vysoce ceněny. Naproti tomu západní společnosti (Severní Amerika a Evropa) jsou individualističtější a relativně málo zohledňují aspirace a touhy jiných lidí. V důsledku toho se v asijských společnostech mohou lidé více věnovat kontextuálním okolnostem a možná to je také to, co dělají při percepčních úkolech. Přímý důkaz pro tento návrh pochází z pozorování, že Japonci byli citlivější na Ebbinghausovu iluzi než Britové (Caparos et al., 2012)[7]. V této poslední studii však byla testována alternativní hypotéza týkající se původu tohoto výsledného vzoru, a sice že Japonci mohou být citlivější na Ebbinghausovu iluzi ne kvůli své nezávislé sociální orientaci, ale kvůli svému vizuálně přeplněnému prostředí, které možná vyžaduje odlišný typ analýzy vizuální scény (toto se nazývá hypotéza vizuálního rušení). Caparos a kolegové (2012)[7] studovali Ebbinghausovu iluzi kromě japonské a britské populace také ve skupinách Himbů. Himbové žijí v mimoměstském prostředí severní Namibie ve velkých rodinných uskupeních a je podporováno vzájemně závislé chování. V jednom ohledu je tak lze považovat za podobné Japoncům (žijí v kulturách, které si cení kontextu a spolupráce), v jiném ohledu jsou však jejich životní situace protikladem (prázdné versus vizuálně nepřehledné prostředí). Podle očekávání byli japonští účastníci k Ebbinghausově iluzi citlivější než britští účastníci. Naproti tomu Himbové žijící tradičním způsobem života byli okolními kruhy téměř neovlivněni, zatímco urbanizovaní Himbové se rovnali britským účastníkům. Na podporu hypotézy vizuálního zmatku autoři prezentují tyto výsledky tak, že naznačují, že vystavení městskému prostředí ovlivňuje percepční zpracování tím, že podporuje buď lokální, nebo globálnější styl zpracování.[2]

Pozornost

Teorie procesní kapacity a percepční zátěže

Teorie procesní kapacity a percepční zátěže se zabývají otázkou, jak lidská pozornost ignoruje rušivé stimuly v průběhu snahy soustředit se na úkol. Zvažují se dva faktory, tedy procesní kapacita a percepční zátěž.

Percepční zátěž souvisí s obtížností úkolu. Některé úkoly, zvláště snadné, dobře procvičované, mají nízkou percepční zátěž; úkoly s nízkou zátěží vyžadují pouze malé množství kapacity pro zpracování. Úkoly, které jsou obtížné a možná ne tak dobře procvičované, jsou úkoly s vysokou zátěží a využívají větší kapacitu pro zpracování. Forster a Lavie (2008) studovali roli kapacity zpracování a percepční zátěže při určování míry rozptýlení prezentací displejů. v tomto příkladu bylo úkolem účastníků reagovat co nejrychleji, když identifikují cíl, buď X nebo n. Účastníci stiskli jednu klávesu, pokud viděli X, a další klávesu, pokud viděli n. Tento úkol je snadný pro displeje, ve kterých je cíl obklopen pouze jedním typem písmene, jako je malé „o“. Úkol je těžší, když je cíl obklopen různými písmeny, jako na displeji vpravo. tento rozdíl v obtížnosti úkolu se odráží v reakčních časech, přičemž těžký úkol má za následek delší reakční doby než snadný úkol. Nicméně, a to je nejzajímavější, když se vedle displeje rozblikal podnět nepodstatný pro úkol – jako nesouvisející kreslená postavička – a reakce se zpomalila více u snadného úkolu než u těžkého úkolu. Tento výsledek naznačoval, že účastníci byli více rozptýleni irelevantním podnětem v lehkém úkolu ve srovnání s těžkým úkolem. Lavie v rámci své teorie uvádí, že spolu s nízkou zátěží nebo snadným úkolem stále zbývá procesní kapacita a jsou k dispozici zdroje pro zpracování podnětu, který je pro úkol irelevantní, a tak přestože bylo dotyčné osobě řečeno, aby nevěnovala pozornost irelevantnímu podnětu, bude podnět zpracován a zpomalí reakci. Percepční zátěž nemusí snižovat účinek rušivých podnětů ve stejné míře u všech účastníků. Existují také značné individuální rozdíly v míře vyrušení u úkolů s nízkou zátěží (například Forster & Lavie, 2007). Někteří lidé jsou lepší než jiní v předcházení tomu, aby vnímané rušivé vlivy získaly kontrolu nad jejich chováním, což by byla forma pozdního filtru. Lavie a kolegové se snažili odpovědět na otázku těchto individuálních rozdílů s odkazem na „exekutivní“ nebo „kognitivní“ kontrolní funkce. Kromě „pasivního“ a do značné míry automatického mechanismu časné selekce, který je ovlivněn percepční zátěží dle Lavie existuje také „aktivnější“ mechanismus pozdní selekce, který závisí na výkonném fungování frontálního laloku. Pacienti s poškozením frontálního laloku mají často problémy s udržením pozornosti a s nereagováním na rušivé vlivy, které nejsou relevantní pro cíl. Tento „deficit“ kognitivní kontroly je často pozorován také u malých dětí a starších dospělých, což lze alespoň částečně vysvětlit tím, že čelní lalok se vyvíjí jako poslední a jako první se ve vyšším věku zhoršuje (Lavie, 2010).

Lavie, Hirst, de Fockert a Viding (2004) předpokládali, že pozdní selekce a také pracovní paměť pravděpodobně závisí na stejné sadě zdrojů ve frontálním laloku, a vyvinuli sérii experimentů, ve kterých si účastníci potřebují udržet jedno nebo šest čísel v pracovní paměti (nízká versus vysoká kognitivní zátěž, v tomto pořadí), zatímco provádějí úlohu podobnou těm, které byly popsány výše. V tomto experimentu účastníci (1) potřebovali mít na paměti šest čísel nebo pouze jedno číslo, pak (2) selektivně věnovat pozornost centrálnímu stimulu X a ignorovat okraj (kompatibilní nebo nekompatibilní) a nakonec (3) uvést, zda prezentovaná číslice byla přítomna nebo chyběla v sadě, která se má zapamatovat. Jak se ukázalo, efekt kompatibility, tedy vliv flankru, byl největší ve stavu vysokého zatížení pracovní paměti. Z těchto výsledků vyplývá, že vysoká kognitivní zátěž snižuje účinnost pozdního výběru, protože zdroje (frontálního laloku) jsou potřebné pro udržení informací v paměti i pro užití účinného selektivního filtru pozornosti. Vzhledem k raným průkopnickým studiím, je jasné, že práce Lavie a mnoha dalších značně posunuly naše představy o selektivní pozornosti. Debata o časné versus pozdní selekci již není dominantní ve výzkumu pozornosti, místo toho se do centra pozornosti dostávají variace v typu a obtížnosti úkolu.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek O. Bezdíčka a J. Lukavského, získané v rámci kurzu obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 Thagard, P. (2011). What’s new in Cognitive Science? Four major trends in current cognitive science. Psychology Today. Dostupné z: [1]
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 2,8 2,9 Goldstein, E. B. & van Hooff, J. C. (2021). Cognitive Psychology, 2nd EMEA Edition. Annabel Ainscow. (Adapted from Cognitive Psychology, 2019, 5th Edition, Cengage Learning, Inc.)
  3. McClelland, J. L., & Rogers, T. T. (2003). The parallel distributed processing approach to semantic cognition. Nature Reviews Neuroscience, 4, 310–322.
  4. 4,0 4,1 4,2 Houdé, O., Kayser, D., Koenig, O., Proust, J., & Rastier, F. (2004). Dictionary of cognitive science: Neuroscience, psychology, artificial intelligence, linguistics, and philosophy. Routledge.
  5. 5,0 5,1 Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2020). Cognitive psychology: A student’handbook. Psychology press.
  6. Nisbett, R. E., & Miyamoto, Y. (2005). The influence of culture: holistic versus analytic perception. Trends in Cognitive Sciences, 9, 467–473.
  7. 7,0 7,1 Caparos, S., Ahmed, L., Bremner, A. J. M., de Fockert, J. W., Linell, K. J., & Davidoff, J. (2012). Exposure to an urban environment alters the local bias of a remote culture. Cognition, 122, 80–85.

Další doporučená literatura

Zdroje obrázků

Externí odkazy

Odkazy na související články


Klíčová slova

kognitivní psychologie