Současné trendy v kognitivní psychologii a psychologii emocí a motivace.

Obecný popis současných trendů v kognitivní psychologii

Prvním trendem v kognitivní vědě podle Thagarda (2011) je, že kognitivní neurověda se stává ústřednějším bodem všech odvětví psychologie, což souvisí i s neustálým vývojem technologií pro skenování mozku, přístroje fMRI jsou dnes výkonnější a využívají se další technologie, jako je transkraniální magnetická simulace a infračervená spektroskopie. Například nadnárodní projekt Human Connectome shromažďuje data o mozkových drahách. Porozumění experimentálním zjištěním vyžaduje teorii a oblast teoretické neurovědy se v posledním desetiletí dramaticky rozšířila o nové výpočetní modely mechanismů, kterými je mozek schopen reprezentovat a zpracovávat informace.

Druhým důležitým trendem v kognitivní vědě je rostoucí význam statistických modelů založených na bayesovské či bayesiánské teorii pravděpodobnosti. Tyto modely byly aplikovány na mnoho důležitých jevů v kognitivní psychologii a také se uplatňují v robotice.

Třetím důležitým trendem, který si zaslouží větší pozornost, je rostoucí důraz na ztělesnění/vtělení kognice (embodiment, enactment). V psychologii došlo k poznání, že produkty lidské mysli, jako jsou obrazy a emoce, vyžadují rozšíření a modifikaci tradičních představ o mentálních reprezentacích a procesech či výpočtech, které v mozku probíhají. Ocenění role vtělené kognice v poznávání je umocněno prvním zmíněným trendem, pokrokem v kognitivní neurovědě (experimentální i teoretické), díky němuž jsme schopni lépe odhadovat, jak mozek využívá informace shromážděné ze smyslových vstupů a interakcí se světem k provádění složitých úkolů. Přístup vtělené kognice říká, že naše znalost pojmů je založena na reaktivaci smyslových a motorických procesů, ke kterým dochází při interakci s objektem. Podle této myšlenky, např. když člověk používá kladivo, jsou aktivovány smyslové oblasti v reakci na velikost, tvar a barvu kladiva, a navíc jsou aktivovány motorické oblasti, které se podílejí na provádění činností spojených s používáním kladiva. Když později uvidíme kladivo nebo si přečteme slovo "kladivo", tyto smyslové a motorické oblasti se znovu aktivují a je to právě tato informace, která představuje v naší mysli kladivo. I jednoduché akce zahrnují vzájemnou interakci mezi drahami v mozku zapojenými do vnímání („co“ neboli ventrální proud) a dráhami zapojenými do jednání (dorzální dráha). Ještě impresivnější interakce mezi kognicí a akcí se odehrává výše v premotorickém kortexu, kde byly nalezeny zrcadlové neurony – stejná aktivace neuronů když vidíme akci, jako bychom ji sami prováděli. Lze také říci, že koncepty jsou ve své podstatě založeny na percepci a na jednání. Podstatné také je, že aktivované obvody nejsou vrozené, ale jsou vytvořeny během učení a zkušeností.

Čtvrtým důležitým trendem v kognitivní vědě je dnes větší ocenění a pochopení sociálních dimenzí kognice, což je podle Thagarda kompatibilní proud s biologickým trendem kognitivní neurovědy. Psychologie a antropologie stále více ukazují způsoby, jakými je lidské myšlení ovlivňováno interakcemi lidí s ostatními v kultuře, kterou sdílejí. Tyto interakce závisí na biologických mechanismech, jako je vznik a přenos emocí, ale také sociální změny vedou ke vzniku biologických změn. Pokud vás například někdo urazí, zvýší se hladina kortizolu (stresového hormonu) ve vašem krevním oběhu. Kognitivní věda musí být schopna integrovat rostoucí porozumění sociálnímu kontextu myšlení s pochopením neurofyziologických mechanismů.

Konekcionistické modely kognice (connectionist networks)

Konekcionismus je přístup k vytváření počítačových modelů pro reprezentaci kognitivních procesů. Tyto modely se také nazývají modely paralelního distribuovaného zpracování (parallel distributed processing), protože navrhují, aby koncepty byly reprezentovány aktivitou, která je distribuována po síti. Pojmy a jejich vlastnosti jsou v síti reprezentovány vzorcem činnosti v těchto jednotkách.

Linky (na obrázku) jsou spojení, která přenášejí informace mezi jednotkami a jsou zhruba ekvivalentní axonům v mozku. Podobně jako neurony mohou být některé jednotky aktivovány podněty z okolí a některé mohou být aktivovány signály přijatými od jiných jednotek. Vstupními jednotkami jsou jednotky aktivované podněty z okolí (nebo podněty prezentovanými experimentátorem). Ve zde znázorněné jednoduché síti vysílají vstupní jednotky signály skrytým jednotkám, které posílají signály výstupním jednotkám. Další funkcí konekcionistické sítě jsou váhy spojení (connection weights). Váha spojení určuje, jak signály odeslané z jedné jednotky buď zvýší nebo sníží aktivitu další jednotky. Tyto váhy odpovídají tomu, co se děje na synapsi, která přenáší signály z jednoho neuronu do druhého. Některé synapse mohou přenášet signály silněji než jiné, a proto způsobují vysokou rychlost spouštění v dalším neuronu. Jiné synapse mohou způsobit snížení rychlosti vypalování dalšího neuronu. Váhy spojení v konekcionistické síti fungují stejným způsobem. Aktivace jednotek v síti závisí na signálu, který pochází ze vstupních jednotek a na váze spojení v celé síti.

Konekcionistický model se zabývá stejnými koncepty jako hierarchický model Collinse a Quilliana (1969), můžeme je proto porovnat. Vlastnosti specifického pojmu jako třeba „kanár“ jsou v obou modelech sítí naznačeny různými výroky o vztahu, jako „kanárek je pták“; „kanárek je žlutý“; „kanárek může létat“; „kanárek má křídla“. Klíčový rozdíl je v tom, že hierarchický síťový model reprezentuje tyto vlastnosti v uzlech sítě, zatímco konekcionistická síť je reprezentuje aktivitou v atributových jednotkách a také vzorcem aktivity v reprezentaci a skrytými jednotkami uprostřed sítě. Pojem „kanárek“ je reprezentován vzorem činnosti všech jednotek v síti. To znamená, že sémantické informace nejsou uloženy jako takové, ale jsou rekonstruovány v procesu zvaném dokončování vzoru (pattern completion), uvádí McClelland a Rogers (2003).

Učení se pojmům v dětství začíná u malého množství informací a některých prvních spojení a nesprávných závěrů, které se pomalu upravují jak v reakci na pozorování prostředí, tak na zpětnou vazbu od druhých lidí. Podobně proces učení konekcionistické sítě spočívá v zpočátku slabé a nediferencované aktivaci jednotek vlastností s mnoha chybami. Chybové signály jsou pak posílány zpět přes síť, což má za následek změny ve váhách spojení, ty se takto pomalu upravují v reakci na chybové signály. Tímto způsobem se síť pomalu učí, že věci, které vypadají jako ptáci, mohou létat, věci, které vypadají jako ryby, mohou plavat atd.

Metakognice

Metakognice (kognice o kognici) zahrnuje znalosti a kognitivní procesy, jejichž objektem je kognice. Úkolem metakognitivních procesů je kontrolovat a ověřovat kognitivní fungování jedince. Do hry při tom vstupují vzájemně nezávislé dimenze: metakognitivní znalosti (metaknowledge) a metakognitivní zkušenosti (experiences).

Metakognitivní znalosti se týkají osob, úkolů a strategií. Kategorie osob zahrnuje získané znalosti a přesvědčení o lidských bytostech jako o systémech zpracovávajících informace. Tyto znalosti se týkají inter- a intraindividuálních rozdílů, ale také univerzálních vlastností lidského poznání. Kategorie úkolů zahrnuje meta-znalosti o povaze cílů, kterých má být dosaženo, a informacích, které mají být zpracovány. Kategorie strategií zahrnuje znalosti a přesvědčení jednotlivců o kognitivních strategiích pro postup k cíli a o metakognitivních strategiích, jejichž funkcí je řídit a kontrolovat průběh tohoto procesu. Kromě toho, že meta-znalost je znalost druhého řádu (vědomost o znalostech), kvalitativně se neliší od ostatních typů znalostí: získává se postupně, může být aktivována automaticky nebo záměrně (při vědomém hledání strategie řešení) a může být nedostatečná, nepřesná, nesprávně vyvolaná apod.

Metakognitivní zkušenosti jsou chápány tak, že zahrnují všechny vědomé kognitivní nebo afektivní zkušenosti spojené s řešením konkrétního problému. K takovým přechodným zkušenostem dochází zejména tehdy, když subjekt provádí relativně složitý kognitivní úkol – tedy složitý pro úroveň rozvoje nebo odbornosti daného subjektu –, který vyžaduje implementaci kontrolních procesů, jako je plánování, předvídání a hodnocení strategií a/nebo výsledky. Metakognitivní zkušenosti plní různé funkce, které jsou užitečné při regulaci kognitivních procesů. Například čtenář, který náhle pocítí, že nerozumí tomu, co čte, může změnit svou studijní strategii, hledat další informace jinde, rozdělit svůj celkový cíl na dílčí cíle a tak dále.

Vztah mezi kognicí a emocemi

Emocionální faktory ovlivňují naše vnímání, naši paměť, náš výklad jazyka a naše rozhodování. Navíc mnoho kognitivních procesů ovlivňuje naši aktuální náladu. Dva okruhy problémů jsou ústřední pro vztah kognice a emocí: 1) jak kognitivní procesy ovlivňují naše emocionální prožívání 2) jak emoce ovlivňují kognitivní procesy; např. jak určitá emoce ovlivňuje učení a paměť? Výzkum se zaměřuje na účinky kognice na emoce stejně jako na účinky emocí na kognici.

Eysenck a Keane (2020) se zabývají čtyřmi hlavními tématy vztahu emocí a kognice:

1. Jak je naše emoční prožívání ovlivněno našimi kognitivními hodnoceními nebo interpretacemi naší současné situace.
2. Širší diskusí o otázkách týkajících se regulace emocí. Regulace emocí zahrnuje procesy, které se podílejí na řízení našich emocí a umožňují nám tak být relativně šťastní a dosahovat našich cílů.
3. Působení emocí na kognici. Jak již víme, emoční stavy ovlivňují pozornost, paměť, úsudek a rozhodování. Praktický a teoretický význam je, že každý emoční stav vytváří jiný vzorec účinků.
4. Kognitivní zkreslení (biases; např. tendence interpretovat nejednoznačné situace výhružným způsobem) spojené s úzkostí a depresí u zdravých jedinců a u klinických pacientů. Klíčovou otázkou je, zda kognitivní zkreslení ovlivňují rozvoj úzkosti a deprese, nebo zda jsou pouze důsledkem úzkosti nebo deprese. Tento problém budeme řešit tím, že zvážíme výzkum navržený ke snížení nebo odstranění těchto zkreslení. Takový výzkum má velký společenský význam.

Jednotlivá témata kognitivní psychologie a současnější teorie formulované v rámci nich

Vnímání

Bayesiánské modely pravděpodobnosti ve vnímání

Thomas Bayes (1701–1761) navrhl teorii, že náš odhad pravděpodobnosti výsledku je určován dvěma faktory: (1) apriorní pravděpodobností (prior probability), což je naše původní přesvědčení o pravděpodobnosti výsledku a (2) tím, do jaké míry jsou dostupné důkazy v souladu s výsledkem (pravděpodobnost výsledku). Bayesovská inference je matematický postup pro určení toho, co pravděpodobně bude „tam venku“; bere v úvahu předchozí přesvědčení osoby o výsledku vnímání a pravděpodobnost tohoto výsledku na základě dalších důkazů.

Pro ilustraci může sloužit příklad týkající se odhadu pravděpodobnosti některého ze tří typů onemocnění.  Stella věří, že nachlazení nebo pálení žáhy se pravděpodobně objeví, protože jde o běžná onemocnění v zemi, ve které žije, ale onemocnění plic je nepravděpodobné. S těmito svými apriorními pravděpodobnostmi v hlavě (spolu se spoustou dalších přesvědčení o záležitostech souvisejících se zdravím) si Stella všimne, že její přítel Simon má silný kašel. Odhaduje, že třemi možnými příčinami může být nachlazení, pálení žáhy nebo onemocnění plic. Při bližším zkoumání možných příčin následně zjistila, že kašel je často spojen s nachlazením nebo onemocněním plic, ale není spojen s pálením žáhy. Tato další informace (která je pravděpodobností – likelihood) je kombinována se Stellinou apriorní pravděpodobností (prior probability) k závěru, že Simon má pravděpodobně rýmu.

Dalším příkladem může být proces při percepci. Jedna z našich apriorních pravděpodobností je, že knihy jsou obdélníkové. Když se tedy podíváte na knihu na svém stole, vaše počáteční přesvědčení je, že je pravděpodobné, že kniha je obdélníková. Pravděpodobnost, že je kniha obdélníková, je dána dalšími důkazy, jako je obraz knihy na sítnici v kombinaci s vaším vnímáním vzdálenosti knihy a úhlu, pod kterým knihu prohlížíte. Pokud je tento dodatečný důkaz v souladu s vaší apriorní pravděpodobností, že kniha je obdélníková, pravděpodobnost (likelihood) je vysoká a vnímání objektu jako pravoúhlého je posíleno. Další testování změnou úhlu pohledu a vzdálenosti může dále posílit závěr, že tvar je obdélník. Tento testovací proces probíhá automaticky a rychle, proto si ho nemusíme být vědomi. Důležitým bodem tohoto procesu je, že zatímco obraz na sítnici je stále výchozím bodem pro vnímání tvaru knihy, přidání apriorního přesvědčení osoby snižuje očekávané možné tvary, které by mohly tento obraz způsobovat.

Není vždy snadné tyto pravděpodobnosti specifikovat, zvláště při zvažování komplexních vjemů. Protože však Bayesovská inference poskytuje specifický postup pro určení toho, co by tam mohlo být, vědci ji použili k vývoji systémů počítačového vidění, které mohou aplikovat znalosti o prostředí k přesnějšímu převodu vzoru stimulace na jejich senzory do závěrů o prostředí.

Role kultury ve vnímání

Existuje stále více důkazů, které naznačují, že procesy vnímání jsou ovlivněny kulturou. Předpokládá se, že některé z těchto rozdílů jsou výsledkem odlišných stylů zpracování. Například Nisbett a Miyamoto (2005) navrhli, že západní kultury častěji užívají analytické percepční procesy nezávislé na kontextu (tj. zaměřují se na význačný objekt nezávislý na kontextu, ve kterém se objevuje), zatímco lidé ve východoasijských kulturách (Čína, Korea, Japonsko) více inklinují k využívání kontextově-závislých holistických percepčních procesů (tj. sledování vztahu mezi objektem a kontextem, ve kterém se nachází). Tuto představu pěkně ilustrují výsledky Kitayamy, Duffy, Kawamury a Larsena (2003), které ukazují, že Američané byli přesnější v odhadu absolutní délky čáry, zatímco Japonci byli lepší v odhadu relativní délky čáry s ohledem na rám okolo ní. Původ těchto dvou odlišných stylů zpracování byl připisován především kulturním rozdílům v sociální struktuře a společenské praxi. Asijské společnosti jsou na sobě více závislé a vztahy jsou vysoce ceněny. Naproti tomu západní společnosti (Severní Amerika a Evropa) jsou individualističtější a relativně málo zohledňují aspirace a touhy jiných lidí. V důsledku toho se v asijských společnostech mohou lidé více věnovat kontextuálním okolnostem a možná to je také to, co dělají při percepčních úkolech. Přímý důkaz pro tento návrh pochází z pozorování, že Japonci byli citlivější na Ebbinghausovu iluzi než Britové (Caparos et al., 2012). V této poslední studii však byla testována alternativní hypotéza týkající se původu tohoto výsledného vzoru, a sice že Japonci mohou být citlivější na Ebbinghausovu iluzi ne kvůli své nezávislé sociální orientaci, ale kvůli svému vizuálně přeplněnému prostředí, které možná vyžaduje odlišný typ analýzy vizuální scény (toto se nazývá hypotéza vizuálního rušení). Caparos a kolegové (2012) studovali Ebbinghausovu iluzi kromě japonské a britské populace také ve skupinách Himbů. Himbové žijí v mimoměstském prostředí severní Namibie ve velkých rodinných uskupeních a je podporováno vzájemně závislé chování. V jednom ohledu je tak lze považovat za podobné Japoncům (žijí v kulturách, které si cení kontextu a spolupráce), v jiném ohledu jsou však jejich životní situace protikladem (prázdné versus vizuálně nepřehledné prostředí). Podle očekávání byli japonští účastníci k Ebbinghausově iluzi citlivější než britští účastníci. Naproti tomu Himbové žijící tradičním způsobem života byli okolními kruhy téměř neovlivněni, zatímco urbanizovaní Himbové se rovnali britským účastníkům. Na podporu hypotézy vizuálního zmatku autoři prezentují tyto výsledky tak, že naznačují, že vystavení městskému prostředí ovlivňuje percepční zpracování tím, že podporuje buď lokální, nebo globálnější styl zpracování.

Pozornost

Teorie procesní kapacity a percepční zátěže

Teorie procesní kapacity a percepční zátěže se zabývají otázkou, jak lidská pozornost ignoruje rušivé stimuly v průběhu snahy soustředit se na úkol. Zvažují se dva faktory, tedy procesní kapacita a percepční zátěž.

Percepční zátěž souvisí s obtížností úkolu. Některé úkoly, zvláště snadné, dobře procvičované, mají nízkou percepční zátěž; úkoly s nízkou zátěží vyžadují pouze malé množství kapacity pro zpracování. Úkoly, které jsou obtížné a možná ne tak dobře procvičované, jsou úkoly s vysokou zátěží a využívají větší kapacitu pro zpracování. Forster a Lavie (2008) studovali roli kapacity zpracování a percepční zátěže v souvislosti s mírou rozptýlení. Výsledek naznačoval, že účastníci byli více rozptýleni irelevantním podnětem v lehkém úkolu ve srovnání s těžkým úkolem. Lavie v rámci své teorie uvádí, že spolu s nízkou zátěží nebo snadným úkolem stále zbývá procesní kapacita a jsou k dispozici zdroje pro zpracování podnětu, který je pro úkol irelevantní, a tak přestože bylo dotyčné osobě řečeno, aby nevěnovala pozornost irelevantnímu podnětu, je podnět zpracován a zpomalí reakci. Percepční zátěž nemusí snižovat účinek rušivých podnětů ve stejné míře u všech účastníků. Lavie a kol. se snažili odpovědět na otázku těchto individuálních rozdílů s odkazem na „exekutivní“ nebo „kognitivní“ kontrolní funkce. Kromě do značné míry automatického mechanismu časné selekce, který je ovlivněn percepční zátěží, dle Lavie existuje také „aktivnější“ mechanismus pozdní selekce, který závisí na výkonném fungování frontálního laloku. Pacienti s poškozením frontálního laloku mají často problémy s udržením pozornosti a s nereagováním na rušivé vlivy, které nejsou relevantní pro cíl. Tento „deficit“ kognitivní kontroly je často pozorován také u malých dětí a starších dospělých, což lze alespoň částečně vysvětlit tím, že čelní lalok se vyvíjí jako poslední a jako první se ve vyšším věku zhoršuje (Lavie, 2010).

Vliv salience stimulů na zjevnou (overt) a skrytou (covert) pozornost

Přesunutí pozornosti z jednoho místa na druhé pohybem očí se nazývá zjevná pozornost (overt attention). Naproti tomu přesun pozornosti z jednoho místa na druhé při zachování nehybnosti očí se nazývá skrytá pozornost (covert attention); potřebujeme experimentální a měřící techniky, aby byla zjistitelná. Bylo zjištěno, že mnoho faktorů, které ovlivňují či vedou zjevnou pozornost, ovlivňuje v podstatě stejným způsobem také skrytou pozornost.

Vzhledem ke způsobu konstrukce sítnice dopadají obrazy v centrálním vidění na malou oblast zvanou fovea (střed žluté skvrny), která má mnohem lepší detailní vidění než periferní sítnice, na kterou dopadá zbytek scény. Pokud se pohled na jednom úseku krátce zastaví, jde o fixaci. Když pohneme okem, abychom mohli pozorovat jinou sekci, provádíme sakadický pohyb očí – rychlý, trhavý pohyb od jedné fixace k druhé. Člověk přesouvá svou pozornost pohybem očí způsobem bottom-up (tj. na základě fyzických charakteristik podnětu); a top-down, na základě kognitivních faktorů, jako jsou znalosti a minulé zkušenosti s konkrétními podněty. Pozornost zdola nahoru (bottom-up) neboli pozornost vedená nápadností stimulu se často studuje v laboratoři.

Zjevná pozornost je určována bottom-up procesy, jako je nápadnost podnětů, a top-down procesy, jako jsou schémata scén a požadavky na úkoly, které ovlivňují, jak jsou pohyby očí směrovány do částí scény. Covert (skrytá) pozornost je přesouvání pozornosti bez pohybu očí. Vizuální pozornost lze nasměrovat na různá místa ve scéně i bez pohybu očí. Účinek skryté pozornosti byl prokázán endogenními a exogenními pokusy s naváděním. Oba tyto experimenty ukázaly, že skrytá pozornost věnovaná jednomu místu zlepšuje zpracování podnětů v tomto místě.

Obecně platí, že nápadnost stimulu určitého „cíle“ závisí na rozdílu mezi ním a okolními „distraktory“ a na homogenitě těchto distraktorů. Proto odlišně zbarvený předmět mezi předměty v jiných a vzájemně podobných barvách je snadno rozpoznatelný, zatímco předmět, jehož barva se příliš neliší od barvy okolních předmětů a okolní předměty mají více než jeden typ barvy, lze detekovat pouze tehdy, když pečlivě věnujeme pozornost všem jednotlivým předmětům, které jej obklopují.

Někteří výzkumníci se zaměřili na určení toho, kam se lidé dívají, když plní konkrétní úkoly. Načasování, kdy se lidé podívají na konkrétní místa, je určeno posloupností akcí zahrnutých v úkolu. V některých z výzkumů byly měřeny vzorce pohybů očí, když si jedinec připravoval sendvič s arašídovým máslem. Proces výroby sendviče začíná přesunem plátku chleba ze sáčku na talíř. Tato operace je doprovázena pohybem oka ze sáčku na desku. Jedinec se pak podívá na nádobu s arašídovým máslem těsně předtím, než ji zvedne, a podívá se na její vršek těsně předtím, než je vyjmuta. Pozornost se pak přesune k noži, který se zvedne a použije k nabírání arašídového másla. Klíčovým zjištěním těchto druhů měření je, že pohyby očí a fixace byly úzce spojeny s akcí, kterou se osoba chystala provést. Pohyby očí obvykle předcházejí motorické akci o zlomek sekundy.

Inattentional blindness

Příkladem nevěnování pozornosti něčemu, co je jasně viditelné, je „nepozorná slepota“ (inattentional blindness). Roku 1998 popsali Mack a Rock experimenty, které ukázaly, že účastníci si nemusí být vědomi jasně viditelných podnětů, pokud na ně nesměřují svou pozornost. V experimentu založeném na jednom z experimentů Macka a Rocka představili Cartwright-Finch a Lavie (2007) křížový stimul. Kříž byl předložen pětkrát a úkolem pozorovatele bylo určit, které rameno (horizontální/vertikální) krátce blikajícího kříže je delší. U šestého pokusu byl vedle kříže přidán malý obrys čtverce. Bezprostředně po šestém pokusu byli účastníci dotázáni, zda si všimli, že se na obrazovce objevilo něco, co předtím neviděli. Z 20 účastníků pouze 2 uvedli, že viděli čtvereček. Většina účastníků byla k malému čtverečku „slepá“, přestože se nacházel hned vedle kříže.

Experimenty s „nepozornou“ slepotou a slepotou ke změně (tak se nazývají potíže v detekování změny) poskytují důkaz, že bez zapojení pozornosti (nebo při jejím nedostatku či špatné kvalitě) někdy nedokážeme vědomě vnímat věci, které jsou jasně viditelné v zorném poli.

Velice známý experiment zkoumající nepozornou slepotu prostřednictvím scénky s gorilou mezi hráči basketbalu byl proveden Simonsem a Chhabrisem (1999) a v dalších experimentech pokračoval Memmert (2006), který zjistil, že během počítání přihrávek hráčů basketbalu ve scénce s procházející gorilou si nečekaného předmětu všimli expertní basketbalisté mnohem častěji (v 60–62 %) než začínající basketbalisté stejného věku (35–38 %). Přesnost počítání přihrávek byla v obou skupinách podobná, takže expertní basketbalisté se nedokázali lépe soustředit na primární úkol. V souladu s teorií percepční zátěže (Lavie, 1995) je však možné, že experti spotřebovali na počítání průchodů méně prostředků pozornosti a že zbývající prostředky mohly být použity ke zpracování neočekávaného objektu. Přesto by nemělo zůstat bez povšimnutí, že také značná část profesionálních basketbalistů vykazovala nepozornou slepotu. Drew, Võ a Wolfe (2013) prováděli své experimenty v lékařském prostředí, kde je naprosto zásadní odhalit všechny druhy nepravidelností, a rozhodli se prozkoumat, zda by expertní radiologové mohli detekovat přítomnost neočekávaného podnětu při procházení velkého počtu CT snímků. V moderní zobrazovací technologii je lékařský snímek s jedním řezem nahrazen stovkami řezů (mezi 100–500), které je třeba rychle procházet. Ve svém experimentu použili pět CT hrudníku. Dvacet čtyři radiologů mohlo volně procházet každou z těchto sad a byli požádáni, aby hledali uzliny, zatímco byly sledovány jejich pohyby očí. Jako pocta původní studii Simonse a Chabrise bylo do páté sady zahrnuto 5 řezů s obrázkem malé gorily (29 × 50 mm; tj. asi 48krát větší než průměrná uzlina). Více než 80 % radiologů (20 z 24) gorilu neodhalilo.

Vztah emocí a pozornosti

V posledních dvou desetiletích se zjistilo, že emoční a kognitivní procesy jsou úzce propojeny a vzájemně se ovlivňují mnoha různými způsoby; někteří výzkumníci kognici a emoce dokonce považují za neoddělitelné. Zejména ve výzkumu pozornosti bylo zjištěno, že emoce, zejm. pocit potenciální hrozby, hraje důležitou roli při „vedení“ naší pozornosti, čímž do určité míry určuje, co budeme vnímat a co si uvědomíme.

Kvůli omezeným zdrojům se nemůžeme věnovat všemu, co se vyskytuje v našem prostředí. Hlasité zvuky, blikající světla a náhlé pohyby často zaujmou pozornost řízenou procesy zdola nahoru (bottom-up nebo také exogenní pozornost). Podobně určité informace relevantní pro náš úkol nebo cíl získají naši pozornost, protože je aktivně hledáme (shora dolů, top-down neboli endogenní pozornost). Výzkum nyní naznačuje, že existuje další faktor, který ovlivňuje selektivitu pozornosti a prioritizaci zdrojů pro zpracování, a to emocionální relevance podnětu (Brosch, Pourtois, Sander, & Vuilleumier, 2011). Pokud je v našem prostředí určitý podnět, který je schopen vyvolat silnou emocionální reakci (strach, hněv, radost), pak tento podnět pravděpodobně přitáhne naši pozornost. Například naštvaný obličej uprostřed davu neutrálně vyhlížejících tváří, pavouk v rohu koupelny nebo atraktivní osoba opačného pohlaví. Můžeme vidět evoluční výhodu, ale jak celý proces funguje a co určuje tyto účinky, stále není přesně známo.

V roce 2001 Öhman a kol. napsali vlivný článek o tom, jak emoce mohou řídit pozornost, nazvaný „Detekce hada v trávě“. V jednom z experimentů s vizuálním vyhledáváním museli účastníci posoudit, zda obrazovka se čtyřmi nebo devíti obrázky obsahuje jeden obrázek z „deviantní“ kategorie, což byli buď hadi nebo pavouci, zatímco ostatní obrázky obsahovaly květiny nebo houby. Výsledky ukázaly, že účastníci, kteří se báli pavouků, detekovali pavouky (podnět relevantní pro strach) rychleji než hady (podnět bez významu strachu), zatímco u účastníků, kteří se báli hadů, to bylo naopak. Rychlost, s jakou detekovali cíl relevantní pro strach, byla nezávislá na počtu distraktorů. Podněty související se strachem do pozornosti „vyskočily“ z displeje, což naznačuje, že pozornost byla přitahována k těmto obrázkům automaticky a tzv. zdola nahoru. Naproti tomu doba odezvy u podnětů, které nebyly relevantní pro strach, se zvyšovala s počtem ostatních obrázků. Jiné experimenty s vizuálním vyhledáváním nemohly vždy replikovat efekt „vyskočení“ u negativních nebo ohrožujících objektů, ale od té doby byly mnohokrát hlášeny rychlejší časy detekce takových podnětů ve srovnání s neutrálními, což potvrzuje, že pravděpodobně existuje systém priority pozornosti, který je „řízen“ na základě emocí.

Paměť

Krátkodobá paměť

Ve výzkumu krátkodobé paměti je jedním z nejvýznamnějších konceptů je model pracovní paměti, kterou tvoří následující složky: fonologická smyčka, vizuálně-prostorový náčrtník a centrální vykonavatel. K těmto třem složkám Baddley později připojil ještě epizodický buffer, který může ukládat, spojovat a integrovat různé druhy informací ze všech dílčích složek pracovní paměti a z dlouhodobé paměti. Tento model také ukazuje, že vizuoprostorový náčrtník a fonologická smyčka jsou spojeny s dlouhodobou pamětí. Dlouhodobá paměť dodává do těchto úložišť kategorie a sémantické informace, takže je usnadněna interpretace senzorických vstupů (Adams et al., 2018).

Cowanův model pracovní paměti

Cowan (1999, 2005) se zaměřil na to, jak pracovní paměť souvisí s pozorností. Jeho model naznačuje, že pracovní paměť a pozornost jsou v podstatě stejným mechanismem. V Cowanově modelu vestavěných procesů (embedded prosesses) lze pracovní paměť vysvětlit jako kognitivní procesy, které jsou zodpovědné za uchovávání informací v dočasně rozšířeném dostupném stavu. Podle tohoto modelu může dojít k aktivaci informací uložených v dlouhodobé paměti, ale pokud jim nebude věnována nepřetržitá nebo soustředěná pozornost, tyto informace rychle zmizí. Tato soustředěná pozornost je funkcí centrálního vykonavatele a podle Cowana má limit čtyř položek nebo jednotek. Ačkoli tento model vypadá velmi odlišně od Baddleyho modelu, shodují se na nejdůležitějších charakteristikách pracovní paměti, konkrétně na přísném kapacitním limitu a na potřebě soustředěné pozornosti nebo nácviku, aby se zabránilo rozpadu informací. Výrazným rozdílem mezi těmito modely je, že fonologické a vizuoprostorové sklady paměti nejsou v Cowanově modelu odděleny.

Vliv stresu na pracovní paměť

Pracovní paměť zahrnuje manipulaci s informacemi pro řešení komplexních úkolů. Takovým úkolem je například provádění matematických výpočtů. Ashcraft a Kirk (2001) zkoumali, jak by matematický výkon ovlivnilo provedení jiného úkolu, který by využíval část kapacity pracovní paměti. Participanti měli počítat matematické úlohy a současně udržet v paměti řetězec šesti písmen. Na základě výsledků se dospělo k závěru, že k velkému počtu chyb došlo proto, že úloha na zapamatování písmen vyčerpávala některé zdroje pracovní paměti požadované matematickou úlohou. Něco podobného se může také stát, když jsou lidé ve stresu nebo zaměstnáni svými (obvykle negativními) myšlenkami. Beilock (2008) usoudil, že tlak vyvolává u účastníků obavy z testovací situace a z důsledků špatného výkonu a že tyto obavy využívají část kapacity pracovní paměti potřebné k vyřešení problémů. Pokud znepokojující myšlenky zabírají kapacitu pracovní paměti, pak by jejich odstranění mohlo snížit působení psychického tlaku. Aby tento nápad otestovali, provedli Ramirez a Beilock (2011) experiment se dvěma skupinami účastníků. Kontrolní skupina provedla úvodní předběžný test z matematiky, dostala instrukce vyvolávající tlak, a pak seděla v klidu po dobu 10 minut, než provedla následný test z matematiky. Skupina experimentální absolvovala stejný předběžný test a obdržela stejné instrukce pod vysokým tlakem, ale před provedením následného testu byla požádána, aby 10 minut psala o svých myšlenkách a pocitech týkajících se matematických problémů, které se chystali provést. Obě skupiny si vedly v předběžném testu podobně, ale pod tlakem se u kontrolní (té, která seděla) skupiny zvýšily chyby. To je podobné nárůstu chyb, ke kterému došlo u účastníků ve stavu dvou úkolů Ashcrafta a Kirka. Zvýšení zátěže pracovní paměti – ať už zavedením druhého úkolu nebo vznikem starostí – zhoršuje výkon.

Dlouhodobá paměť

U dlouhodobé deklarativní paměti rozlišujeme paměť sémantickou a epizodickou. Zatímco epizodická paměť uchovává vzpomínky na naše prožité zkušenosti, v sémantické paměti jsou uloženy znalosti a vědomosti o pojmech a jejich vztazích. Mezi těmito dvěma typy dlouhodobé paměti nalézáme dvojí disociaci, což podporuje myšlenku, že paměť pro tyto dva různé typy informací pravděpodobně zajišťují různé mechanismy. Přesto je interpretace výsledků studií pacientů s poškozeným mozkem často ošemetná, protože rozsah poškození mozku se u jednotlivých pacientů obvykle liší, navíc metoda testování pacientů nemusí být napříč studiemi stejná. Proto mají význam také důkazy, které jsou získávány zkoumáním vlivu stárnutí a experimentů se zobrazováním mozku.

Skutečnost, že můžeme rozlišovat mezi epizodickou a sémantickou pamětí, však neznamená, že fungují zcela odděleně. Již víme, že mezi těmito dvěma systémy také existuje velká interakce, v reálném životě se epizodické a sémantické vzpomínky často prolínají. Například sledování hry kriketu bude přinášet velmi odlišný zážitek Britovi, který se její pravidla učil od malička, a Němci, který neví nic o tom, jaká pravidla a manévry hra zahrnuje. Naše znalosti (sémantické) ovlivňují zážitek (epizodický). Znalosti ovlivňují zkušenost: naše znalosti (sémantická paměť) řídí naši zkušenost, a to zase ovlivňuje epizodické vzpomínky, které z této zkušenosti vyplývají.

Dalším příkladem souhry sémantické a epizodické paměti je uspořádání autobiografické paměti. Autobiografická paměť na konkrétní zážitky z našeho života může zahrnovat epizodickou i sémantickou složku. Vezměme si například následující autobiografickou vzpomínku: „Když jsem včera potkal Pavla a Janu v kavárně Central, seděli jsme u našeho oblíbeného stolu, který se nachází blízko okna a v pátek odpoledne, kdy většina lidí končí v práci, je často obsazený." Tento popis obsahuje jak epizodické složky (včerejší setkání je specifický zážitek), tak sémantické složky (Central je kavárna; stůl u okna je náš oblíbený, ale v pátek odpoledne často nedostupný). Sémantické složky tohoto popisu se nazývají osobní sémantické vzpomínky, protože se jedná o fakta spojená s osobními zkušenostmi (Renoult et al., 2012).

Autobiografické vzpomínky jsou multidimenzionální, protože se skládají z prostorových, emocionálních a senzorických složek. Tyto vzpomínky mají obvykle také prvky sebereflexe a vizuálních představ a jsou často podrobnější a živější. Greenberg a Rubin (2003) zjistili, že pacienti, kteří ztratili schopnost rozpoznávat nebo vizualizovat předměty v důsledku poškození zrakových oblastí kůry, také zaznamenali ztrátu autobiografických vzpomínek. K tomu mohlo dojít proto, že nebyly k dispozici zrakové podněty, které by sloužily jako podněty k vyhledání vzpomínek, ale překvapivě bylo zjištěno, že u těchto pacientů se ztratily i vzpomínky, které nejsou založeny na vizuální informaci. To naznačuje, že vizuální zkušenost hraje v autobiografické paměti zásadní roli, což je potvrzeno nálezy fMRI spojujícími zvýšenou aktivaci zrakových oblastí s prožívanou živostí autobiografických vzpomínek (Cabeza & St. Jacques, 2007).

Sémantizace vzdálených vzpomínek

Petrican a kol. (2010) zjišťovali, jak se v průběhu času mění paměť na veřejné události, a to tak, že starším dospělým (prům. věk 63 let) předložili popisy událostí, které se staly během posledních 50 let, a požádali je, aby odpověděli, zda měli s událostí spojenou osobní zkušenost, na kterou si vzpomínají, nebo zda jsou s událostí obeznámeni, ale nemohou si vzpomenout na žádnou osobní zkušenost nebo zda o události neví/nepamatují si vůbec. Jak by se dalo očekávat, úplné zapomenutí se v průběhu času zvyšovalo, ale zajímavým výsledkem bylo, že odpovědi se vzpomínkou na osobní zkušenost se snížily mnohem více než obeznámenost s událostí, což znamená, že vzpomínky na 40 až 50 let staré události ztratily mnoho ze svého epizodického charakteru. Tento výsledek ilustruje sémantizaci vzdálených vzpomínek – ztrátu epizodických detailů u vzpomínek na dávné události. Tato ztráta epizodických detailů byla prokázána jak pro dávné události, tak i pro období kratší než jeden týden.

Prospektivní paměť

V posledních zhruba 10 letech se výzkumníci také zaměřili na roli epizodické paměti v naší schopnosti vytvářet scénáře očekávané budoucnosti. Existují důkazy o vztahu mezi schopností pamatovat si minulost a schopností vytvářet budoucí scénáře. Důkazy pro tuto souvislost poskytují pacienti, kteří v důsledku poškození mozku ztratili epizodickou paměť. Např. K.C., který ztratil epizodickou paměť v následku zranění hlavy, nebyl schopen použít svou představivost k popisu osobních událostí, které by se mohly stát v budoucnosti (Tulving, 1985). Další pacient, D.B., měl také potíže s vybavováním si minulých událostí a představováním si budoucích událostí; jeho neschopnost představit si budoucí události byla omezena na věci, které by se mohly stát jemu osobně; stále si dokázal představit například co by se mohlo stát v politice (Addis, Wong, & Schacter, 2007). Addis a kol. (2007) hledali fyziologickou souvislost pomocí fMRI k určení toho, jak je mozek aktivován zapamatováním minulosti a představováním si budoucnosti. Výsledky ukázaly, že všechny oblasti mozku, které byly aktivní při tichém popisu minulosti, byly aktivní i při tichém popisu budoucnosti. Tyto oblasti zahrnovaly prefrontální kortex, hippocampus a parahippokampální gyrus. Navíc tyto oblasti nebyly ve stejné míře aktivní, když si účastníci představovali události, které se týkaly slavného jednotlivce (konkrétně Billa Clintona), a tedy ne někoho nebo něčeho z jejich osobní minulosti. Tyto výsledky naznačují, že podobné mechanismy nervové soustavy se podílejí na zapamatování minulosti a na předpokládání budoucnosti. Na základě těchto výsledků Schacter a Addis navrhli hypotézu konstruktivní epizodické simulace, která uvádí, že epizodické vzpomínky jsou extrahovány a rekombinovány za účelem konstrukce simulací budoucích událostí.

Vliv spánku na konsolidaci paměti

Současný výzkum podporuje myšlenku, že proces spojený s konsolidací vzpomínek je zvláště silný během spánku, proto jít spát krátce po učení vede k lepšímu uchování daných informací. Důkazy naznačují, že spánek nejen zlepšuje epizodickou a procedurální paměť (kromě jednoduchého uchování), ale také že zvláště posiluje ty vzpomínky, které jsou pro nás relevantní. Jestliže spánek nevede k rovnému uchování všech nedávno zakódovaných vzpomínek, pak zřejmě existuje jakýsi proces rané selekce, který určuje, které vzpomínky je nejdůležitější uchovat. Podle Stickgold a Walker (2013) takový proces výběru může fungovat prostřednictvím tzv. salience tagů (štítků význačnosti), které jsou spojeny se vzpomínkou během nebo krátce po jejím kódování. Příkladem takového štítku by byla emocionální hodnota konkrétní události nebo předmětu. To by odpovídalo empirickému pozorování, že zřejmě zvláště emocionálním vzpomínkám prospívá noční spánek. Současný výzkum se nyní pokouší prozkoumat, které nervové mechanismy jsou za tuto funkci zodpovědné a jak souvisí s různými spánkovými fázemi (např. REM spánek vs. spánek pomalých vln) či s jedinečnými oscilačními vzory (např. spánková vřetena).

Rekonsolidace vzpomínek

Nedávné výzkumy naznačily, že možným mechanismem aktualizace vzpomínek je opětovná konsolidace (rekonsolidace). Když je vzpomínka obnovena, stává se znovu přístupnou změně (Schwabe, Nader, & Pruessner, 2014). Proces rekonsolidace po modifikaci se stal zvláště důležitým pro možnost léčby potíží souvisejících s prožíváním mnoha nechtěných vzpomínek, jako je PTSD, OCD nebo závislosti.

Role emocí při konsolidaci vzpomínek

Výsledky řady výzkumů o aktivitě amygdaly při pohledu na emocionálně nabité obrázky vedly k myšlence, že emoce spojené s větší aktivací amygdaly zesilují zejména aktivitu související s pamětí v hippocampu. Role amygdaly a její vliv na hippocampus a blízké struktury v mediálním temporálním laloku byla potvrzena v mnoha studiích fMRI (Murty, Ritchey, Adock, & Labar, 2010). Souvislost mezi emocemi a konsolidací paměti byla navržena na základě výsledků získaných z výzkumu na potkanech, které ukázaly, že stimulanty CNS podané krátce po tréninku na úkol mohou zlepšit paměť na daný úkol. Následný výzkum ukázal, že hormony se stimulujícím účinkem, jako je kortizol, se uvolňují během a také po emocionálně vzrušujících podnětech. Tato dvě zjištění vedla k závěru, že stresové hormony uvolněné po emocionálním zážitku zvyšují konsolidaci vzpomínek na tento zážitek (Roozendaal & McGaugh, 2011). Cahill, Gorski a Le (2003) provedli experiment, který prokázal tento účinek u lidí. Účastníkům byly předloženy neutrální a emocionálně rozrušující obrázky. Poté nechali některé účastníky (stresová skupina) ponořit ruce do ledové vody, což způsobilo uvolnění kortizolu, a další účastníky nechali ponořit paže do teplé vody, což je nestresující situace, která nezpůsobuje uvolňování kortizolu. Když byli o týden později požádáni, aby obrázky popsali, ukázalo se, že účastníci, kteří byli po kódování informací vystaveni stresu, si vybavovali více emocionálně vzrušujících obrázků než neutrálních obrázků, zatímco ve skupině bez stresové situace nebyl žádný významný rozdíl ve vybavování neutrálních nebo rozrušujících obrázků. Závěrem z těchto výzkumů je, že kortizol zlepšuje paměť pro emocionální obrázky, ale ne pro neutrální obrázky. Výsledky, jako jsou tyto, vedly k závěru, že aktivace hormonů, ke které dochází následně po prožití emocionálních zážitků, zvyšuje konsolidaci vzpomínek na tyto zážitky.

Paměť na speciální události (flashbulb memories)

Ve spojení se vzpomínkami na některé výjimečné události, jako je např. teroristický útok z 11. září 2001, jsou lidé často schopni popsat do detailu, kde se nacházeli a co dělali, když se danou informaci dozvěděli. Tento druh živých a dlouhotrvajících vzpomínek se nazývá flashbulb memories (bleskové/zábleskové vzpomínky). Tento termín přirovnává proces utváření vzpomínky k pořízení fotografie a vždy odkazuje na vzpomínku na okolnosti související s veřejnou, vysoce emočně nabitou událostí. Je důležité zdůraznit, že termín flashbulb memory označuje vzpomínku na okolnosti související s tím, jak se člověk o události doslechl, nikoli vzpomínku na událost samotnou.

Představivost

Vizuální představivost zahrnuje několik procesů. Stejně jako halucinace se vizuální představy objevují v nepřítomnosti procesů zdola nahoru, protože příslušný objekt není v danou chvíli vnímán. Mentální představivost je obvykle považována za vědomou zkušenost. Obrazy můžeme také považovat za formu mentální reprezentace (vnitřní kognitivní symbol reprezentující aspekty vnější reality). Obrazy jako mentální reprezentace bychom si nutně nemuseli vědomě uvědomovat. Zeman a kol. (2015) studovali několik jedinců postrádajících vizuální představy a pro tento stav vytvořili termín „aphantasia“.

Zdraví lidé rozlišuji mezi vjemy a zrakovými představami; jsme si vědomi obrazů konstruovaných ve své představivosti. Někdy ale dochází k záměně představ a vjemů, k halucinacím. Zrakové halucinace se objevují asi u 27 % pacientů se schizofrenií. Waters a kol. (2014) uvádí, že zrakové halucinace u schizofreniků jsou často spojeny s aktivitou v primární zrakové kůře, což naznačuje, že halucinace zahrnují mnoho procesů spojených se zrakovým vnímáním. Jedním z důvodů, proč jsou schizofrenici náchylní k vizuálním halucinacím, je zkreslení ve zpracování top-down čili shora dolů (např. vytváření silných očekávání toho, co uvidí).

Vztah vizuální představivosti a emocí

Významným poznatkem dosavadního výzkumu podle Golstein & van Hoof (2020) je, že existuje přímé a silné spojení mezi vizuálním percepčním systémem a emočně-motivačním systémem. To znamená, že představivost je silně propojená s emocemi a také že toto úzké spojení by mohlo být použito při modifikaci posttraumatických vzpomínek.

Mentální obrazy mohou vznikat naším aktivním záměrem, avšak některé vizuální představy se objevují spontánně, bez naší snahy. Ty mohou přispět například ke kreativním vynálezům a náhlým vhledům. Občas však mohou být takové obrazy také negativní, zejména pokud se týkají emocionálně rozrušujících událostí z naší minulosti. To je případ posttraumatické stresové poruchy (PTSD), kde jsou obrazové vzpomínky na traumatickou událost v minulosti doprovázeny silnými emocemi a silným pocitem aktuální hrozby.

Vzhledem k úzkému vztahu mezi vnímáním a vizuálními představami se tedy také zdá být pravděpodobné, že vizuální představy aktivují emocionální okruhy v mozku rychleji a přímočařeji než reprezentace založené na symbolech nebo jazyce. Překrývající se mechanismy vnímání a představivosti přesahují ty, které se podílejí na vidění, a mohou například také zahrnovat vzorce pohybu očí (Laeng et al., 2014). Podobně je vysoce pravděpodobné, že spojené s vizuálním obrazem konkrétní události zanechávají také související emocionální reakce epizodickou paměťovou stopu. Když tedy do našeho vědomí pronikne obraz emocionální nebo stresující události z naší minulosti, proniknou do našeho vědomí i pocity spojené s vnímáním a prožíváním této události.

Naše rostoucí porozumění úzkému vztahu mezi představivostí a emocemi nám může poskytnout návod, jak nejlépe léčit emoční poruchy, ve kterých hrají roli rušivé emoční obrazy (jako PTSD, ale také fobie, obsedantně kompulzivní porucha a deprese). Jedním ze zřejmých způsob, jak zasahovat do síly představ, je „přepisování“ představ. Účastníci (nebo pacienti) jsou požádáni, aby si vybavili problematický obraz a poté jej změnili do pozitivnější podoby. Hagenaars a Arntz (2012) dospěli k závěru, že přepisování obrazů může být slibnou strategií pro léčbu traumatu, protože při rychlé aplikaci může zabránit rozvoji rozrušujících vzpomínek. Způsobem, jak toho dosáhnout, je zaměřit se přímo na emocionálně nabité obrazy a ne na jejich verbální reprezentace či interpretace. Tento poznatek podporuje také metaanalýza autorů Morina a kol. (2017) podle které je přepis obrazů v paměti slibnou intervencí pro psychologické potíže související s averzivními vzpomínkami.

Usuzování

Současný výzkum usuzování spočívá mimo jiné v neurovědním přístupu. Podle Goela a Waechtera (2018) je jeho hlavním přínosem identifikace některých součástí systému usuzování, jako je systém detekce konfliktů a systém citlivý na koncepční obsah. Goel a Waechter zároveň připouští, že data nám říkají málo o tom, jak tyto systémy interagují. Navíc zřejmě není pro usuzování speciální modul, ale je spojeno s vnitřně řízenou dynamikou. (Papo, 2015). Dále bylo dosaženo pokroku v identifikaci důležitých kontrolních procesů efektivního deduktivního usuzování. Například se zdá, že inhibiční procesy umožňují předejít nesprávným odpovědím (např. Houdé & Borst, 2015).

Dle Eysencka a Keane (2020) se relativně málo výzkumu dosud soustředilo na testování současných teorií (např. teorie duálního procesu). Například jen několik studií poskytlo důkazy o oblastech mozku spojených s intuitivním zpracováním typu 1 (Oaksford, 2015). V souvislosti s tímto bodem lze zmínit, že většina výzkumů v této oblasti používá funkční magnetickou rezonanci, která má omezené časové rozlišení, což znamená, že nemůžeme přesně určit, kdy je daná oblast mozku zapojena v procesu usuzování.

Neformální usuzování

Deduktivní uvažování nám umožňuje vyvozovat závěry, které jsou platné za předpokladu, že ostatní tvrzení jsou pravdivá. Například závěr, že Tom je vyšší, než Dan je nutně pravdivý, pokud předpokládáme, že Tom je vyšší než David a zároveň David je vyšší než Dan. Problémy deduktivního uvažování vděčí za svůj původ formální logice. Mezi logikou řízenými deduktivními úkoly, jež jsou tradičně užívány v laboratoři, a každodenním uvažováním ve formě argumentace, je však rozdíl. Uvědomění tohoto rozdílu vedlo k rychlému nárůstu výzkumu tzv. neformálního usuzování (informal reasoning). Neformální uvažování je založeno spíše na našich znalostech a zkušenostech než na logice. Je to forma induktivního uvažování, která se podobá našemu každodennímu uvažování. V současné době se předpokládá, že kognitivní procesy při usuzování se často podobají těm, které využíváme při posuzování a rozhodování. V teoriích o usuzování hraje významnou roli například Bayesovský přístup, podle kterého jsou naše subjektivně vnímané pravděpodobnosti upravovány ve světle nových informací.

Nejdůležitější rozdíl mezi deduktivním a neformálním usuzováním spočívá v tom, že tradiční výzkum deduktivního usuzování je založen na binární logice. Musíme předpokládat, že počáteční premisy nebo tvrzení jsou rozhodně pravdivé, a pak se rozhodneme, zda závěr nutně následuje (odpověď „ano“ nebo „ne“). Naproti tomu neformální (každodenní) uvažování je založeno na posouzení pravděpodobnosti – většinu výroků, argumentů nebo závěrů považujeme spíše za pravděpodobně (asi, možná) pravdivá než za určitě (ne)pravdivá.

Dalším rozdílem je, že motivy uvažujícího se často liší v deduktivním uvažování ve srovnání s neformálním usuzováním. Předpokládá se, že jednotlivci řešící problémy deduktivního uvažování jsou motivováni k přesnému a logickému uvažování. Na rozdíl od toho se mnoho případů neformálního uvažování vyskytuje v sociálních kontextech a zahrnuje vytváření argumentů, které přesvědčí ostatní lidi. Obecněji řečeno dle tohoto předpokladu lidé přirozeně vytváří argumenty, kterými obhajují své předchozí přesvědčení a názory. (Mercier et al., 2017)

Myside bias (tendence upřednostňovat informace konzistentní s předchozím přesvědčením před informacemi, které jsou s těmito přesvědčeními v rozporu).

Rozhodování

Vliv emocí na rozhodování

Role emocí při rozhodování je naznačena faktem, že lidé s poškozením několika částí prefrontálního laloku (včetně orbitofrontální oblasti a ventromediálního prefrontálního kortexu) se vyznačují zhoršeným rozhodováním, a to i přes zachovalé intelektuální schopnosti (Chen, Allen, Beb, & Humphreys, 2011). Mnoho z těchto pacientů také trpí oploštělými emocemi a neschopností reagovat na emoční události. Jedním z vysvětlení jejich zhoršeného rozhodování může být, že je pro ně obtížné vyhodnotit emocionální závěry, které mohou vyplývat z různých rozhodnutí (i když se pravděpodobně podílejí i jiné důvody). Tyto myšlenky jsou podloženy hypotézou somatických markerů A. Damasia (1996). Tato hypotéza naznačuje, že signály související s emocemi (somatické markery) mohou ovlivnit určité volby, ať už vědomě nebo nevědomě. Předpokládá se, že ventromediální a orbitofrontální oblasti v prefrontálním laloku spouštějí tyto somatické markery na základě vzpomínek a existujících znalostí. Tyto markery jsou ukazateli změn srdeční frekvence, krevního tlaku, motility střev atd., související s dříve prožitým důsledkem konkrétní volby. (Znovu)spuštěním těchto somatických stavů lze tedy „emocionálně“ předvídat výsledky určitých rozhodnutí.

Jeden z nejsilnějších účinků emocí na rozhodování je spojen s očekávanými emocemi. Očekávané emoce jsou ty, o kterých lidé předpokládají, že je budou cítit při určitém výsledku. Jde také o hodnotu, kterou lidé připisují určitým výsledkům. Očekávané emoce jsou jednou z determinant averze k riziku – tendence vyhýbat se riskování. Averzi k riziku zvyšuje mimo jiné přesvědčení, že konkrétní ztráta bude mít větší dopad, než by měl zisk obdobné velikosti. Tento pojem je začleněn do prospektové teorie Kahnemana a Tverskyho. Podle této teorie na rozdíl od teorie užitku jsou volby lidí lépe predikovány na základě vnímané hodnoty zisků a ztrát než hodnoty určitých výsledků. Kermer a kol. (2006) zkoumali tento efekt pomocí experimentu, ve kterém dali účastníkům 5 dolarů a řekli jim, že na základě hodu mincí buď vyhrají dalších 5, nebo prohrají 3 dolary. Účastníci ohodnotili svůj pocit štěstí před zahájením experimentu a poté předpověděli, jak se jejich pocit změní, pokud vyhrají losování (a budou mít celkem 10 $) nebo prohrají 3 $, takže budou mít jen 2 $. Před experimentem účastníci v souladu s prospektivní teorií vyhlídek předpovídali, že negativní efekt ztráty 3 $ bude větší než pozitivní efekt výhry 5 $. Po hodu mincí, ve kterém někteří účastníci vyhráli a někteří prohráli, plnili 10 minut doplňovací úkol a poté hodnotili své pocity štěstí. Skutečný efekt prohry byl podstatně menší, než účastníci očekávali, a pozitivní efekt výhry byl jen o něco menší, než očekávali. Po jejich sázce se tedy pozitivní efekt výhry a negativní efekt prohry ukázal být přibližně stejný a zdá se, že lidé mají sklon nadhodnocovat intenzitu svých očekávaných negativních emocí.

Na rozhodování mohou mít významný vliv také náhodné emoce (incidental emotions), tedy emoční stavy, které souvisí s aktuální rozpoložením daného člověka, s událostmi, které prožil dříve během dne, nebo s okolním prostředím, jako je hudba v pozadí, křik apod. Objevují se důkazy, že rozhodování je ovlivněno těmito náhodnými emocemi, i když s rozhodnutím přímo nesouvisí. Například v článku nazvaném „Clouds make nerds look good“ Simonsohn (2007) uvádí analýzu rozhodnutí o přijetí na univerzitu, ve které zjistil, že akademické vlastnosti uchazečů, jako dobré známky, byly více váženy hodnotiteli přijímacího řízení za zamračených dnů než za slunečných dnů, zatímco neakademické vlastnosti, jako je snadné navazování přátelství nebo asertivní chování, byly více váženy ve slunečných dnech. V následné studii Simonsohn (2009) také zjistil, že to funguje obráceně a zjistil, že potenciální studenti se pravděpodobněji zapíší na univerzitu, pokud navštívili její kampus za zamračeného, než za slunečného dne. Tato i další výzkumná zjištění podporují tzv. „sadder-but-wiser hypothesis“, tedy hypotézu „smutnější, ale moudřejší“ (Lerner, Li, & Weber, 2013). Smutek je spíše spojen s pečlivým, záměrným rozhodováním, jak uvádí Kahneman (2011) a se snížením předsudků vyplývajících z heuristik (Keltner & Lerner, 2011). Působení intenzivního smutku však nevede vždy k ziskovému ekonomickému rozhodování, jak ukázal Lerner a kol. (2013). Jejich výsledky naznačují, že po úmrtí člena rodiny, kdy většina lidí pociťuje intenzivní smutek a zároveň má učinit finanční rozhodnutí týkající se vyrovnání majetku, je nejlepší s takovými důležitými rozhodnutími počkat, dokud se intenzita emocí nesníží.

Také některé osobnostní vlastnosti byly spojeny s rozhodováním, například úzkostní lidé mají tendenci vyhýbat se rozhodnutím, která by mohla potenciálně vést k velkým negativním důsledkům, což je reakce zvaná vyhýbání se riziku (Paulus & Yu, 2012).

Různé druhy racionality: systém 1 a systém 2 (dual process theory)

Hovoříme-li o úsudcích, posuzování a rozhodování, je nutné zabývat se také chybami a omyly, které lidé dělají, (zejména zapojí-li se do hry pravděpodobnosti). Kahneman (2011), ve své knize Myšlení pomalé a rychlé popisuje dva mentální systémy – rychlý, automatický, intuitivní systém, který kahneman nazývá systémem 1, a pomalejší. rozvážnější, pečlivější a přesnější systém zvaný systém 2. Jiní psychologové, včetně Stanovich a West (2000) upřednostňují termíny „proces typu 1“ a „proces typu 2“, aby zdůraznili skutečnost, že nejde o dva anatomicky odlišné systémy, které by působily nezávisle na sobě.

Operace systému 1 jsou typicky rychlé, automatické, bez námahy, implicitní (neotevřené introspekci) a často emocionálně nabité; je také obtížné je kontrolovat nebo upravovat. Operace Systému 2 jsou pomalejší, sériové (jeden po druhém), namáhavé, s větší pravděpodobností budou vědomě monitorovány a záměrně kontrolovány; jsou relativně flexibilní a potenciálně se řídí pravidly.

Systém 1 je spojen s mnoha chybami, systém 2 však může zasáhnout a naše počáteční chyby napravit. Když účastníci dostanou pokyny, aby se drželi zpátky a soustředili se na logiku svého závěru, systém 2 bude pravděpodobně fungovat a chyby se sníží (Evans & Stanovich, 2013). V našem každodenním životě často převládá činnost systému 1. Melnikoff a Bargh (2018) poukazují na to, že je příliš zjednodušující (a dokonce nebezpečné) tvrdit, že systém 1 je „odpovědný za všechno špatné myšlení“ a že systém 2 vždy „vede ke správným odpovědím“. Mnoho věcí, které děláme, je automaticky řízeno systémem 1. Vnímáme věci v okolí, reagujeme na hlasitý hluk, čteme emoce v něčí tváři nebo projíždíme zatáčku za jízdy. Mít o některé věci postaráno automaticky a bez vědomého úsilí je nesmírně užitečné, protože to znamená, že nemusíme sledovat každou svou myšlenku a každý pohyb. Kahneman (2011) pojímá systém 1 jako poskytující informace pro systém 2, který je nečinný na pozadí a informace monitoruje a převezme řízení, když je třeba věnovat činnosti zvýšenou pozornost, jako když míjíte velký kamion rychlostí 130 km/h. Systém 2 je také mobilizován, když vyvstane otázka, na kterou systém 1 nemá odpověď.

Tvořivost

Tvořivost neboli kreativita může být pojímána jako komplexní schopnost založenou na syntéze kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů.

Model Geneplore

Významným modelem tvořivosti v současné době je model Geneplore (Finke, Ward, & Smith, 1996). Tvořivost v tomto pojetí je cyklický proces, ve kterém dochází ke střídání dvou fází: generativní a explorační.

• Generativní fáze – vytváří se preinventivní (reprezentační) struktury
• Explorační fáze – dochází k prozkoumávání preinventivních struktur a k následnému vytvoření tvůrčího produktu dle daných instrukcí

Tento proces pomáhá vysvětlit např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci.

Spojitost kreativity a duševních onemocnění

Mají nadprůměrně kreativní lidé vlastnosti, které je odlišují od ostatních lidí? Jednou hypotézou je, že vysoce kreativní lidé jsou náchylnější k duševním chorobám. Některé důkazy podporují tuto myšlenku, zejména s ohledem na bipolární poruchu a psychotické stavy, jako je schizofrenie. Nedávná studie, která použila údaje o zdraví a zaměstnání od více než milionu švédských občanů, však dospěla k závěru, že jednotlivci v kreativních profesích, jako jsou výzkumníci a umělci, netrpěli psychiatrickými poruchami častěji než běžná populace (výjimkou byli profesionální spisovatelé, kteří měli vyšší riziko schizofrenie a bipolární poruchy) (Kyaga et al., 2013). Navzdory chybějícímu vztahu mezi kreativními profesemi a duševními poruchami, jedním zvláště zajímavým výsledkem této studie bylo, že blízcí příbuzní (rodiče a sourozenci) lidí se schizofrenií, schizoafektivní poruchou (směs příznaků schizofrenie a poruchy nálady) a bipolární poruchou, kteří sami nebyli diagnostikováni s poruchou, měli nadprůměrnou šanci být v kreativní profesi (Kyaga et al., 2013). To naznačuje geneticky podmíněnou vlastnost, která je spojena jak s duševní nemocí, tak s kreativitou.

Jeden rys, který se zdá být spojen s duševní nemocí i kreativitou, je latentní inhibice. Latentní inhibice je schopnost vylučovat podněty, které jsou považovány za irelevantní. Každý má tuto vlastnost; je to jeden z mechanismů, který nás brání zahlcení obrovským množstvím podnětů, které nás každý den bombardují.

Souvislost mezi otevřeností podnětům a duševním onemocněním přivedla Snydera (2009) k úvahám, co nám jiný typ poruchy může prozradit o kreativitě. Snyder uvažoval o savantském syndromu, při kterém jsou lidé s autismem nebo jinými duševními poruchami schopni dosáhnout mimořádných výkonů, jako je například schopnost určit den v týdnu pro libovolné náhodně vybrané datum nebo projevit velký umělecký talent nebo matematické schopnosti. Snyder navrhuje hypotézu, že tyto savantské dovednosti jsou potenciálně přítomné v každém, ale nejsou běžně přístupné vědomému vědomí. Podle Snydera jsou savanti otevřeni zachyceným informacím, které jsou běžně skryty před uvědoměním kvůli inhibici shora dolů. Pokud tedy snížíme tuto zábranu u normálně fungujících jedinců, pak se možná mohou objevit savantní dovednosti. Snyder navrhl, že deaktivace ATL (anterior temporal lobe - přední spánkový lalok) by mohla lidem otevřít různé způsoby vnímání podnětů. Aby tuto myšlenku otestovali, Chi a Snyder (2011, 2012) představili normálně fungujícím účastníkům problém devíti teček, většina lidí devět teček vnímá jako čtverec a neuvažuje o možnosti prodloužení čar mimo čtverec. Žádný z účastníků výzkumu nebyl schopen problém vyřešit, ale když byl jejich ATL deaktivován transkraniální magnetickou stimulací, 40 % účastníků bylo schopno problém vyřešit. To odpovídá 40 procentům, kteří mohou problém vyřešit, pokud je jim řečeno, že řešení zahrnuje kreslení čar mimo čtverec.

Exekutivní funkce

Exekutivní funkce obecně zahrnují schopnost jednotlivce vyvíjet chování zaměřené na cíl. Mezi široce přijímané typy exekutivních schopností patří plánování, organizace, plynulost, inhibice, mentální flexibilita a abstraktní uvažování. Mezi další složky exekutivní kontroly patří generování, inhibice, posouvání množin, vytváření konceptů, časové řazení, vhled, interpersonální perspektiva (teorie mysli) a exekutivní výkon činnosti v sociálním a reálném světě.

Exekutivní funkce závisí na integritě instrumentálních funkcí, jako je jazyk, paměť a vizuoprostorové dovednosti. Pracovní paměť je základní složkou exekutivních funkcí a pokud jsou v pracovní paměti deficity, téměř všechny ostatní složky exekutivní kontroly jsou zranitelné. Významnou roli v exekutivním fungování má dorzolaterální prefrontální kortex, který je odpovědný za organizování záměrné reakce na nepředvídatelné události prostředí, vzpomínání na minulé události a plánování aktuálních akcí časově informovaným způsobem, provádění motorických akcí tak, aby následovaly volní příkazy, provádění úkonů k dosažení zamýšleného cíle, sledování výsledků akce, určování úspěšnosti intervence a upravení nebo zastavení činnosti v závislosti na výsledku zhodnocení (Royall et al., 2002).

Mezi modely exekutivních funkcí je významný např. model Godefroy a kol. (2010) rozlišující behaviorální a kognitivní dysexekutivní syndrom. Více viz článek Exekutivní funkce a plánování.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek O. Bezdíčka a J. Lukavského, získané v rámci kurzu obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Odkazy na související články

Klíčová slova

kognitivní psychologie