Současné trendy v kognitivní psychologii a psychologii emocí a motivace.

Obecný popis současných trendů v kognitivní psychologii

Prvním trendem v kognitivní vědě podle Thagarda (2011)[1] je, že kognitivní neurověda se stává ústřednějším bodem všech odvětví psychologie, což souvisí i s neustálým vývojem technologií pro skenování mozku, přístroje fMRI jsou dnes výkonnější a využívají se další technologie, jako je transkraniální magnetická simulace a infračervená spektroskopie. Například nadnárodní projekt Human Connectome shromažďuje data o mozkových drahách. Porozumění experimentálním zjištěním vyžaduje teorii a oblast teoretické neurovědy se v posledním desetiletí dramaticky rozšířila o nové výpočetní modely mechanismů, kterými je mozek schopen reprezentovat a zpracovávat informace.

Druhým důležitým trendem v kognitivní vědě je rostoucí význam statistických modelů založených na bayesovské či bayesiánské teorii pravděpodobnosti. Tyto modely byly aplikovány na mnoho důležitých jevů v kognitivní psychologii a také se uplatňují v robotice.[1]

Třetím důležitým trendem, který si zaslouží větší pozornost, je rostoucí důraz na ztělesnění/vtělení kognice (embodiment, enactment). V psychologii došlo k poznání, že produkty lidské mysli, jako jsou obrazy a emoce, vyžadují rozšíření a modifikaci tradičních představ o mentálních reprezentacích a procesech či výpočtech, které v mozku probíhají. Ocenění role vtělené kognice v poznávání je umocněno prvním zmíněným trendem, pokrokem v kognitivní neurovědě (experimentální i teoretické), díky němuž jsme schopni lépe odhadovat, jak mozek využívá informace shromážděné ze smyslových vstupů a interakcí se světem k provádění složitých úkolů.[1] Přístup vtělené kognice říká, že naše znalost pojmů je založena na reaktivaci smyslových a motorických procesů, ke kterým dochází při interakci s objektem. Podle této myšlenky, např. když člověk používá kladivo, jsou aktivovány smyslové oblasti v reakci na velikost, tvar a barvu kladiva, a navíc jsou aktivovány motorické oblasti, které se podílejí na provádění činností spojených s používáním kladiva. Když později uvidíme kladivo nebo si přečteme slovo "kladivo", tyto smyslové a motorické oblasti se znovu aktivují a je to právě tato informace, která představuje v naší mysli kladivo. I jednoduché akce zahrnují vzájemnou interakci mezi drahami v mozku zapojenými do vnímání („co“ neboli ventrální proud) a dráhami zapojenými do jednání (dorzální dráha). Ještě impresivnější interakce mezi kognicí a akcí se odehrává výše v premotorickém kortexu, kde byly nalezeny zrcadlové neurony – stejná aktivace neuronů když vidíme akci, jako bychom ji sami prováděli. Lze také říci, že koncepty jsou ve své podstatě založeny na percepci a na jednání. Podstatné také je, že aktivované obvody nejsou vrozené, ale jsou vytvořeny během učení a zkušeností.[2]

Čtvrtým důležitým trendem v kognitivní vědě je dnes větší ocenění a pochopení sociálních dimenzí kognice, což je podle Thagarda kompatibilní proud s biologickým trendem kognitivní neurovědy. Psychologie a antropologie stále více ukazují způsoby, jakými je lidské myšlení ovlivňováno interakcemi lidí s ostatními v kultuře, kterou sdílejí. Tyto interakce závisí na biologických mechanismech, jako je vznik a přenos emocí, ale také sociální změny vedou ke vzniku biologických změn. Pokud vás například někdo urazí, zvýší se hladina kortizolu (stresového hormonu) ve vašem krevním oběhu. Kognitivní věda musí být schopna integrovat rostoucí porozumění sociálnímu kontextu myšlení s pochopením neurofyziologických mechanismů.[1]

Konekcionistické modely kognice (connectionist networks)

Konekcionismus je přístup k vytváření počítačových modelů pro reprezentaci kognitivních procesů. Tyto modely se také nazývají modely paralelního distribuovaného zpracování (parallel distributed processing), protože navrhují, aby koncepty byly reprezentovány aktivitou, která je distribuována po síti. Pojmy a jejich vlastnosti jsou v síti reprezentovány vzorcem činnosti v těchto jednotkách.[2]

Linky (na obrázku) jsou spojení, která přenášejí informace mezi jednotkami a jsou zhruba ekvivalentní axonům v mozku. Podobně jako neurony mohou být některé jednotky aktivovány podněty z okolí a některé mohou být aktivovány signály přijatými od jiných jednotek. Vstupními jednotkami jsou jednotky aktivované podněty z okolí (nebo podněty prezentovanými experimentátorem). Ve zde znázorněné jednoduché síti vysílají vstupní jednotky signály skrytým jednotkám, které posílají signály výstupním jednotkám. Další funkcí konekcionistické sítě jsou váhy spojení (connection weights). Váha spojení určuje, jak signály odeslané z jedné jednotky buď zvýší nebo sníží aktivitu další jednotky. Tyto váhy odpovídají tomu, co se děje na synapsi, která přenáší signály z jednoho neuronu do druhého. Některé synapse mohou přenášet signály silněji než jiné, a proto způsobují vysokou rychlost spouštění v dalším neuronu. Jiné synapse mohou způsobit snížení rychlosti vypalování dalšího neuronu. Váhy spojení v konekcionistické síti fungují stejným způsobem. Aktivace jednotek v síti závisí na signálu, který pochází ze vstupních jednotek a na váze spojení v celé síti.[2]

Konekcionistický model se zabývá stejnými koncepty jako hierarchický model Collinse a Quilliana (1969), můžeme je proto porovnat. Vlastnosti specifického pojmu jako třeba „kanár“ jsou v obou modelech sítí naznačeny různými výroky o vztahu, jako „kanárek je pták“; „kanárek je žlutý“; „kanárek může létat“; „kanárek má křídla“. Klíčový rozdíl je v tom, že hierarchický síťový model reprezentuje tyto vlastnosti v uzlech sítě, zatímco konekcionistická síť je reprezentuje aktivitou v atributových jednotkách a také vzorcem aktivity v reprezentaci a skrytými jednotkami uprostřed sítě. Pojem „kanárek“ je reprezentován vzorem činnosti všech jednotek v síti.[2] To znamená, že sémantické informace nejsou uloženy jako takové, ale jsou rekonstruovány v procesu zvaném dokončování vzoru (pattern completion), uvádí McClelland a Rogers (2003)[3].

Učení dítěte pojmům začíná u malého množství informací a některých prvních spojení a nesprávných závěrů, které se pomalu upravují jak v reakci na pozorování prostředí, tak na zpětnou vazbu od druhých lidí. Podobně proces učení konekcionistické sítě spočívá v zpočátku slabé a nediferencované aktivaci jednotek vlastností s mnoha chybami. Chybové signály jsou pak posílány zpět přes síť, což má za následek změny ve váhách spojení, ty se takto pomalu upravují v reakci na chybové signály. Tímto způsobem se síť pomalu učí, že věci, které vypadají jako ptáci, mohou létat, věci, které vypadají jako ryby, mohou plavat atd.[2]

Metakognice

Metakognice (kognice o kognici) zahrnuje znalosti a kognitivní procesy, jejichž objektem je kognice. Úkolem metakognitivních procesů je kontrolovat a ověřovat kognitivní fungování jedince. Do hry při tom vstupují vzájemně nezávislé dimenze: metakognitivní znalosti (metaknowledge) a metakognitivní zkušenosti (experiences). [4]

Metakognitivní znalosti se týkají osob, úkolů a strategií. Kategorie osob zahrnuje získané znalosti a přesvědčení o lidských bytostech jako o systémech zpracovávajících informace. Tyto znalosti se týkají inter- a intraindividuálních rozdílů, ale také univerzálních vlastností lidského poznání. Kategorie úkolů zahrnuje meta-znalosti o povaze cílů, kterých má být dosaženo, a informacích, které mají být zpracovány. Kategorie strategií zahrnuje znalosti a přesvědčení jednotlivců o kognitivních strategiích pro postup k cíli a o metakognitivních strategiích, jejichž funkcí je řídit a kontrolovat průběh tohoto procesu. Kromě toho, že meta-znalost je znalost druhého řádu (vědomost o znalostech), kvalitativně se neliší od ostatních typů znalostí: získává se postupně, může být aktivována automaticky nebo záměrně (při vědomém hledání strategie řešení) a může být nedostatečná, nepřesná, nesprávně vyvolaná apod.[4]

Metakognitivní zkušenosti jsou chápány tak, že zahrnují všechny vědomé kognitivní nebo afektivní zkušenosti spojené s řešením konkrétního problému. K takovým přechodným zkušenostem dochází zejména tehdy, když subjekt provádí relativně složitý kognitivní úkol – tedy složitý pro úroveň rozvoje nebo odbornosti daného subjektu –, který vyžaduje implementaci kontrolních procesů, jako je plánování, předvídání a hodnocení strategií a/nebo výsledky. Metakognitivní zkušenosti plní různé funkce, které jsou užitečné při regulaci kognitivních procesů. Například čtenář, který náhle pocítí, že nerozumí tomu, co čte, může změnit svou studijní strategii, hledat další informace jinde, rozdělit svůj celkový cíl na dílčí cíle a tak dále.[4]

Výzkum, ve vzdělávání

Vztah mezi kognicí a emocemi

Emocionální faktory ovlivňují naše vnímání, naši paměť, náš výklad jazyka a naše rozhodování. Navíc mnoho kognitivních procesů ovlivňuje naši aktuální náladu. Dva okruhy problémů jsou ústřední pro vztah kognice a emocí: 1) jak kognitivní procesy ovlivňují naše emocionální prožívání 2) jak emoce ovlivňují kognitivní procesy; např. jak určitá emoce ovlivňuje učení a paměť? Výzkum se zaměřuje na účinky kognice na emoce stejně jako na účinky emocí na kognici.[5]

Eysenck a Keane (2020) se zabývají čtyřmi hlavními tématy vztahu emocí a kognice:

  1. jak je naše emoční prožívání ovlivněno našimi kognitivními hodnoceními nebo interpretacemi naší současné situace.
  2. širší diskusí o otázkách týkajících se regulace emocí. Regulace emocí se týká procesů (většinou záměrných), které se podílejí na řízení našich emocí a umožňují nám tak být relativně šťastní a dosahovat našich cílů.
  3. účinky emocí na kognici. Jak již víme, emoční stavy ovlivňují pozornost, paměť, úsudek a rozhodování. Praktický a teoretický význam je, že každý emoční stav vytváří jiný vzorec účinků.
  4. kognitivními zkresleními (biases) (např. tendenci interpretovat nejednoznačné situace výhružným způsobem) spojené s úzkostí a depresí u zdravých jedinců a klinických pacientů. Klíčovou otázkou je, zda kognitivní předsudky ovlivňují rozvoj úzkosti a deprese, nebo zda jsou pouze důsledkem úzkosti nebo deprese. Tento problém budeme řešit tím, že zvážíme výzkum navržený ke snížení nebo odstranění těchto zkreslení. Takový výzkum má velký společenský význam.


Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek O. Bezdíčka a J. Lukavského, získané v rámci kurzu obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 Thagard, P. (2011). What’s new in Cognitive Science? Four major trends in current cognitive science. Psychology Today. Dostupné z: [1]
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 Goldstein, E. B. & van Hooff, J. C. (2021). Cognitive Psychology, 2nd EMEA Edition. Annabel Ainscow. (Adapted from Cognitive Psychology, 2019, 5th Edition, Cengage Learning, Inc.)
  3. McClelland, J. L., & Rogers, T. T. (2003). The parallel distributed processing approach to semantic cognition. Nature Reviews Neuroscience, 4, 310–322.
  4. 4,0 4,1 4,2 Houdé, O., Kayser, D., Koenig, O., Proust, J., & Rastier, F. (2004). Dictionary of cognitive science: Neuroscience, psychology, artificial intelligence, linguistics, and philosophy. Routledge.
  5. Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2020). Cognitive psychology: A student’handbook. Psychology press.

Další doporučená literatura

Zdroje obrázků

Externí odkazy

Odkazy na související články


Klíčová slova

kognitivní psychologie