Současné trendy v kognitivní psychologii a psychologii emocí a motivace.

Obecný popis současných trendů v kognitivní psychologii

Prvním trendem v kognitivní vědě podle Thagarda (2011)[1] je, že kognitivní neurověda se stává ústřednějším bodem všech odvětví psychologie, což souvisí i s neustálým vývojem technologií pro skenování mozku, přístroje fMRI jsou dnes výkonnější a využívají se další technologie, jako je transkraniální magnetická simulace a infračervená spektroskopie. Například nadnárodní projekt Human Connectome shromažďuje data o mozkových drahách. Porozumění experimentálním zjištěním vyžaduje teorii a oblast teoretické neurovědy se v posledním desetiletí dramaticky rozšířila o nové výpočetní modely mechanismů, kterými je mozek schopen reprezentovat a zpracovávat informace.

Druhým důležitým trendem v kognitivní vědě je rostoucí význam statistických modelů založených na bayesovské či bayesiánské teorii pravděpodobnosti. Tyto modely byly aplikovány na mnoho důležitých jevů v kognitivní psychologii a také se uplatňují v robotice.[1]

Třetím důležitým trendem, který si zaslouží větší pozornost, je rostoucí důraz na ztělesnění/vtělení kognice (embodiment, enactment). V psychologii došlo k poznání, že produkty lidské mysli, jako jsou obrazy a emoce, vyžadují rozšíření a modifikaci tradičních představ o mentálních reprezentacích a procesech či výpočtech, které v mozku probíhají. Ocenění role vtělené kognice v poznávání je umocněno prvním zmíněným trendem, pokrokem v kognitivní neurovědě (experimentální i teoretické), díky němuž jsme schopni lépe odhadovat, jak mozek využívá informace shromážděné ze smyslových vstupů a interakcí se světem k provádění složitých úkolů.[1] Přístup vtělené kognice říká, že naše znalost pojmů je založena na reaktivaci smyslových a motorických procesů, ke kterým dochází při interakci s objektem. Podle této myšlenky, např. když člověk používá kladivo, jsou aktivovány smyslové oblasti v reakci na velikost, tvar a barvu kladiva, a navíc jsou aktivovány motorické oblasti, které se podílejí na provádění činností spojených s používáním kladiva. Když později uvidíme kladivo nebo si přečteme slovo "kladivo", tyto smyslové a motorické oblasti se znovu aktivují a je to právě tato informace, která představuje v naší mysli kladivo. I jednoduché akce zahrnují vzájemnou interakci mezi drahami v mozku zapojenými do vnímání („co“ neboli ventrální proud) a dráhami zapojenými do jednání (dorzální dráha). Ještě impresivnější interakce mezi kognicí a akcí se odehrává výše v premotorickém kortexu, kde byly nalezeny zrcadlové neurony – stejná aktivace neuronů když vidíme akci, jako bychom ji sami prováděli. Lze také říci, že koncepty jsou ve své podstatě založeny na percepci a na jednání. Podstatné také je, že aktivované obvody nejsou vrozené, ale jsou vytvořeny během učení a zkušeností.[2]

Čtvrtým důležitým trendem v kognitivní vědě je dnes větší ocenění a pochopení sociálních dimenzí kognice, což je podle Thagarda kompatibilní proud s biologickým trendem kognitivní neurovědy. Psychologie a antropologie stále více ukazují způsoby, jakými je lidské myšlení ovlivňováno interakcemi lidí s ostatními v kultuře, kterou sdílejí. Tyto interakce závisí na biologických mechanismech, jako je vznik a přenos emocí, ale také sociální změny vedou ke vzniku biologických změn. Pokud vás například někdo urazí, zvýší se hladina kortizolu (stresového hormonu) ve vašem krevním oběhu. Kognitivní věda musí být schopna integrovat rostoucí porozumění sociálnímu kontextu myšlení s pochopením neurofyziologických mechanismů.[1]

Konekcionistické modely kognice (connectionist networks)

Konekcionismus je přístup k vytváření počítačových modelů pro reprezentaci kognitivních procesů. Tyto modely se také nazývají modely paralelního distribuovaného zpracování (parallel distributed processing), protože navrhují, aby koncepty byly reprezentovány aktivitou, která je distribuována po síti. Pojmy a jejich vlastnosti jsou v síti reprezentovány vzorcem činnosti v těchto jednotkách.[2]

Linky (na obrázku) jsou spojení, která přenášejí informace mezi jednotkami a jsou zhruba ekvivalentní axonům v mozku. Podobně jako neurony mohou být některé jednotky aktivovány podněty z okolí a některé mohou být aktivovány signály přijatými od jiných jednotek. Vstupními jednotkami jsou jednotky aktivované podněty z okolí (nebo podněty prezentovanými experimentátorem). Ve zde znázorněné jednoduché síti vysílají vstupní jednotky signály skrytým jednotkám, které posílají signály výstupním jednotkám. Další funkcí konekcionistické sítě jsou váhy spojení (connection weights). Váha spojení určuje, jak signály odeslané z jedné jednotky buď zvýší nebo sníží aktivitu další jednotky. Tyto váhy odpovídají tomu, co se děje na synapsi, která přenáší signály z jednoho neuronu do druhého. Některé synapse mohou přenášet signály silněji než jiné, a proto způsobují vysokou rychlost spouštění v dalším neuronu. Jiné synapse mohou způsobit snížení rychlosti vypalování dalšího neuronu. Váhy spojení v konekcionistické síti fungují stejným způsobem. Aktivace jednotek v síti závisí na signálu, který pochází ze vstupních jednotek a na váze spojení v celé síti.[2]

Konekcionistický model se zabývá stejnými koncepty jako hierarchický model Collinse a Quilliana (1969), můžeme je proto porovnat. Vlastnosti specifického pojmu jako třeba „kanár“ jsou v obou modelech sítí naznačeny různými výroky o vztahu, jako „kanárek je pták“; „kanárek je žlutý“; „kanárek může létat“; „kanárek má křídla“. Klíčový rozdíl je v tom, že hierarchický síťový model reprezentuje tyto vlastnosti v uzlech sítě, zatímco konekcionistická síť je reprezentuje aktivitou v atributových jednotkách a také vzorcem aktivity v reprezentaci a skrytými jednotkami uprostřed sítě. Pojem „kanárek“ je reprezentován vzorem činnosti všech jednotek v síti.[2] To znamená, že sémantické informace nejsou uloženy jako takové, ale jsou rekonstruovány v procesu zvaném dokončování vzoru (pattern completion), uvádí McClelland a Rogers (2003)[3].

Učení dítěte pojmům začíná u malého množství informací a některých prvních spojení a nesprávných závěrů, které se pomalu upravují jak v reakci na pozorování prostředí, tak na zpětnou vazbu od druhých lidí. Podobně proces učení konekcionistické sítě spočívá v zpočátku slabé a nediferencované aktivaci jednotek vlastností s mnoha chybami. Chybové signály jsou pak posílány zpět přes síť, což má za následek změny ve váhách spojení, ty se takto pomalu upravují v reakci na chybové signály. Tímto způsobem se síť pomalu učí, že věci, které vypadají jako ptáci, mohou létat, věci, které vypadají jako ryby, mohou plavat atd.[2]

Metakognice

Metakognice (kognice o kognici) zahrnuje znalosti a kognitivní procesy, jejichž objektem je kognice. Úkolem metakognitivních procesů je kontrolovat a ověřovat kognitivní fungování jedince. Do hry při tom vstupují vzájemně nezávislé dimenze: metakognitivní znalosti (metaknowledge) a metakognitivní zkušenosti (experiences). [4]

Metakognitivní znalosti se týkají osob, úkolů a strategií. Kategorie osob zahrnuje získané znalosti a přesvědčení o lidských bytostech jako o systémech zpracovávajících informace. Tyto znalosti se týkají inter- a intraindividuálních rozdílů, ale také univerzálních vlastností lidského poznání. Kategorie úkolů zahrnuje meta-znalosti o povaze cílů, kterých má být dosaženo, a informacích, které mají být zpracovány. Kategorie strategií zahrnuje znalosti a přesvědčení jednotlivců o kognitivních strategiích pro postup k cíli a o metakognitivních strategiích, jejichž funkcí je řídit a kontrolovat průběh tohoto procesu. Kromě toho, že meta-znalost je znalost druhého řádu (vědomost o znalostech), kvalitativně se neliší od ostatních typů znalostí: získává se postupně, může být aktivována automaticky nebo záměrně (při vědomém hledání strategie řešení) a může být nedostatečná, nepřesná, nesprávně vyvolaná apod.[4]

Metakognitivní zkušenosti jsou chápány tak, že zahrnují všechny vědomé kognitivní nebo afektivní zkušenosti spojené s řešením konkrétního problému. K takovým přechodným zkušenostem dochází zejména tehdy, když subjekt provádí relativně složitý kognitivní úkol – tedy složitý pro úroveň rozvoje nebo odbornosti daného subjektu –, který vyžaduje implementaci kontrolních procesů, jako je plánování, předvídání a hodnocení strategií a/nebo výsledky. Metakognitivní zkušenosti plní různé funkce, které jsou užitečné při regulaci kognitivních procesů. Například čtenář, který náhle pocítí, že nerozumí tomu, co čte, může změnit svou studijní strategii, hledat další informace jinde, rozdělit svůj celkový cíl na dílčí cíle a tak dále.[4]

Výzkum, ve vzdělávání

Vztah mezi kognicí a emocemi

Emocionální faktory ovlivňují naše vnímání, naši paměť, náš výklad jazyka a naše rozhodování. Navíc mnoho kognitivních procesů ovlivňuje naši aktuální náladu. Dva okruhy problémů jsou ústřední pro vztah kognice a emocí: 1) jak kognitivní procesy ovlivňují naše emocionální prožívání 2) jak emoce ovlivňují kognitivní procesy; např. jak určitá emoce ovlivňuje učení a paměť? Výzkum se zaměřuje na účinky kognice na emoce stejně jako na účinky emocí na kognici.[5]

Eysenck a Keane (2020) se zabývají čtyřmi hlavními tématy vztahu emocí a kognice:

  1. Jak je naše emoční prožívání ovlivněno našimi kognitivními hodnoceními nebo interpretacemi naší současné situace.
  2. Širší diskusí o otázkách týkajících se regulace emocí. Regulace emocí zahrnuje procesy, které se podílejí na řízení našich emocí a umožňují nám tak být relativně šťastní a dosahovat našich cílů.
  3. Působení emocí na kognici. Jak již víme, emoční stavy ovlivňují pozornost, paměť, úsudek a rozhodování. Praktický a teoretický význam je, že každý emoční stav vytváří jiný vzorec účinků.
  4. Kognitivní zkreslení (biases; např. tendence interpretovat nejednoznačné situace výhružným způsobem) spojené s úzkostí a depresí u zdravých jedinců a u klinických pacientů. Klíčovou otázkou je, zda kognitivní zkreslení ovlivňují rozvoj úzkosti a deprese, nebo zda jsou pouze důsledkem úzkosti nebo deprese. Tento problém budeme řešit tím, že zvážíme výzkum navržený ke snížení nebo odstranění těchto zkreslení. Takový výzkum má velký společenský význam.[5]

Jednotlivá témata kognitivní psychologie a současnější teorie formulované v rámci nich

Vnímání

Bayesiánské modely pravděpodobnosti ve vnímání

Thomas Bayes (1701–1761) navrhl teorii, že náš odhad pravděpodobnosti výsledku je určován dvěma faktory: (1) apriorní pravděpodobností (prior probability), což je naše původní přesvědčení o pravděpodobnosti výsledku a (2) tím, do jaké míry jsou dostupné důkazy v souladu s výsledkem (pravděpodobnost výsledku). Bayesovská inference je matematický postup pro určení toho, co pravděpodobně bude „tam venku“; bere v úvahu předchozí přesvědčení osoby o výsledku vnímání a pravděpodobnost tohoto výsledku na základě dalších důkazů.[2]

Pro ilustraci může sloužit příklad týkající se odhadu pravděpodobnosti některého ze tří typů onemocnění.  Stella věří, že nachlazení nebo pálení žáhy se pravděpodobně objeví, protože jde o běžná onemocnění v zemi, ve které žije, ale onemocnění plic je nepravděpodobné. S těmito svými apriorními pravděpodobnostmi v hlavě (spolu se spoustou dalších přesvědčení o záležitostech souvisejících se zdravím) si Stella všimne, že její přítel Simon má silný kašel. Odhaduje, že třemi možnými příčinami může být nachlazení, pálení žáhy nebo onemocnění plic. Při bližším zkoumání možných příčin následně zjistila, že kašel je často spojen s nachlazením nebo onemocněním plic, ale není spojen s pálením žáhy. Tato další informace (která je pravděpodobností – likelihood) je kombinována se Stellinou apriorní pravděpodobností (prior probability) k závěru, že Simon má pravděpodobně rýmu.[2]

Dalším příkladem může být proces při percepci. Jedna z našich apriorních pravděpodobností je, že knihy jsou obdélníkové. Když se tedy podíváte na knihu na svém stole, vaše počáteční přesvědčení je, že je pravděpodobné, že kniha je obdélníková. Pravděpodobnost, že je kniha obdélníková, je dána dalšími důkazy, jako je obraz knihy na sítnici v kombinaci s vaším vnímáním vzdálenosti knihy a úhlu, pod kterým knihu prohlížíte. Pokud je tento dodatečný důkaz v souladu s vaší apriorní pravděpodobností, že kniha je obdélníková, pravděpodobnost (likelihood) je vysoká a vnímání objektu jako pravoúhlého je posíleno. Další testování změnou úhlu pohledu a vzdálenosti může dále posílit závěr, že tvar je obdélník. Tento testovací proces probíhá automaticky a rychle, proto si ho nemusíme být vědomi. Důležitým bodem tohoto procesu je, že zatímco obraz na sítnici je stále výchozím bodem pro vnímání tvaru knihy, přidání apriorního přesvědčení osoby snižuje očekávané možné tvary, které by mohly tento obraz způsobovat.[2]

Není vždy snadné tyto pravděpodobnosti specifikovat, zvláště při zvažování komplexních vjemů. Protože však Bayesovská inference poskytuje specifický postup pro určení toho, co by tam mohlo být, vědci ji použili k vývoji systémů počítačového vidění, které mohou aplikovat znalosti o prostředí k přesnějšímu převodu vzoru stimulace na jejich senzory do závěrů o prostředí.[2]

Role kultury ve vnímání

Existuje stále více důkazů, které naznačují, že procesy vnímání jsou ovlivněny kulturou. Předpokládá se, že některé z těchto rozdílů jsou výsledkem odlišných stylů zpracování. Například Nisbett a Miyamoto (2005)[6] navrhli, že západní kultury častěji užívají analytické percepční procesy nezávislé na kontextu (tj. zaměřují se na význačný objekt nezávislý na kontextu, ve kterém se objevuje), zatímco lidé ve východoasijských kulturách (Čína, Korea, Japonsko) více inklinují k využívání kontextově-závislých holistických percepčních procesů (tj. sledování vztahu mezi objektem a kontextem, ve kterém se nachází). Tuto představu pěkně ilustrují výsledky Kitayamy, Duffy, Kawamury a Larsena (2003), které ukazují, že Američané byli přesnější v odhadu absolutní délky čáry, zatímco Japonci byli lepší v odhadu relativní délky čáry s ohledem na rám okolo ní. Původ těchto dvou odlišných stylů zpracování byl připisován především kulturním rozdílům v sociální struktuře a společenské praxi. Asijské společnosti jsou na sobě více závislé a vztahy jsou vysoce ceněny. Naproti tomu západní společnosti (Severní Amerika a Evropa) jsou individualističtější a relativně málo zohledňují aspirace a touhy jiných lidí. V důsledku toho se v asijských společnostech mohou lidé více věnovat kontextuálním okolnostem a možná to je také to, co dělají při percepčních úkolech. Přímý důkaz pro tento návrh pochází z pozorování, že Japonci byli citlivější na Ebbinghausovu iluzi než Britové (Caparos et al., 2012)[7]. V této poslední studii však byla testována alternativní hypotéza týkající se původu tohoto výsledného vzoru, a sice že Japonci mohou být citlivější na Ebbinghausovu iluzi ne kvůli své nezávislé sociální orientaci, ale kvůli svému vizuálně přeplněnému prostředí, které možná vyžaduje odlišný typ analýzy vizuální scény (toto se nazývá hypotéza vizuálního rušení). Caparos a kolegové (2012)[7] studovali Ebbinghausovu iluzi kromě japonské a britské populace také ve skupinách Himbů. Himbové žijí v mimoměstském prostředí severní Namibie ve velkých rodinných uskupeních a je podporováno vzájemně závislé chování. V jednom ohledu je tak lze považovat za podobné Japoncům (žijí v kulturách, které si cení kontextu a spolupráce), v jiném ohledu jsou však jejich životní situace protikladem (prázdné versus vizuálně nepřehledné prostředí). Podle očekávání byli japonští účastníci k Ebbinghausově iluzi citlivější než britští účastníci. Naproti tomu Himbové žijící tradičním způsobem života byli okolními kruhy téměř neovlivněni, zatímco urbanizovaní Himbové se rovnali britským účastníkům. Na podporu hypotézy vizuálního zmatku autoři prezentují tyto výsledky tak, že naznačují, že vystavení městskému prostředí ovlivňuje percepční zpracování tím, že podporuje buď lokální, nebo globálnější styl zpracování.[2]

Pozornost

Teorie procesní kapacity a percepční zátěže

Teorie procesní kapacity a percepční zátěže se zabývají otázkou, jak lidská pozornost ignoruje rušivé stimuly v průběhu snahy soustředit se na úkol. Zvažují se dva faktory, tedy procesní kapacita a percepční zátěž.

Percepční zátěž souvisí s obtížností úkolu. Některé úkoly, zvláště snadné, dobře procvičované, mají nízkou percepční zátěž; úkoly s nízkou zátěží vyžadují pouze malé množství kapacity pro zpracování. Úkoly, které jsou obtížné a možná ne tak dobře procvičované, jsou úkoly s vysokou zátěží a využívají větší kapacitu pro zpracování. Forster a Lavie (2008)[8] studovali roli kapacity zpracování a percepční zátěže v souvislosti s mírou rozptýlení. Výsledek naznačoval, že účastníci byli více rozptýleni irelevantním podnětem v lehkém úkolu ve srovnání s těžkým úkolem. Lavie v rámci své teorie uvádí, že spolu s nízkou zátěží nebo snadným úkolem stále zbývá procesní kapacita a jsou k dispozici zdroje pro zpracování podnětu, který je pro úkol irelevantní, a tak přestože bylo dotyčné osobě řečeno, aby nevěnovala pozornost irelevantnímu podnětu, je podnět zpracován a zpomalí reakci. Percepční zátěž nemusí snižovat účinek rušivých podnětů ve stejné míře u všech účastníků. Lavie a kol.[9] se snažili odpovědět na otázku těchto individuálních rozdílů s odkazem na „exekutivní“ nebo „kognitivní“ kontrolní funkce. Kromě do značné míry automatického mechanismu časné selekce, který je ovlivněn percepční zátěží, dle Lavie existuje také „aktivnější“ mechanismus pozdní selekce, který závisí na výkonném fungování frontálního laloku. Pacienti s poškozením frontálního laloku mají často problémy s udržením pozornosti a s nereagováním na rušivé vlivy, které nejsou relevantní pro cíl. Tento „deficit“ kognitivní kontroly je často pozorován také u malých dětí a starších dospělých, což lze alespoň částečně vysvětlit tím, že čelní lalok se vyvíjí jako poslední a jako první se ve vyšším věku zhoršuje (Lavie, 2010)[9].

Vliv salience stimulů na zjevnou (overt) a skrytou (covert) pozornost

Přesunutí pozornosti z jednoho místa na druhé pohybem očí se nazývá zjevná pozornost (overt attention). Naproti tomu přesun pozornosti z jednoho místa na druhé při zachování nehybnosti očí se nazývá skrytá pozornost (covert attention); potřebujeme experimentální a měřící techniky, aby byla zjistitelná. Bylo zjištěno, že mnoho faktorů, které ovlivňují či vedou zjevnou pozornost, ovlivňuje v podstatě stejným způsobem také skrytou pozornost.

Vzhledem ke způsobu konstrukce sítnice dopadají obrazy v centrálním vidění na malou oblast zvanou fovea (střed žluté skvrny), která má mnohem lepší detailní vidění než periferní sítnice, na kterou dopadá zbytek scény. Pokud se pohled na jednom úseku krátce zastaví, jde o fixaci. Když pohneme okem, abychom mohli pozorovat jinou sekci, provádíme sakadický pohyb očí – rychlý, trhavý pohyb od jedné fixace k druhé. Člověk přesouvá svou pozornost pohybem očí způsobem bottom-up (tj. na základě fyzických charakteristik podnětu); a top-down, na základě kognitivních faktorů, jako jsou znalosti a minulé zkušenosti s konkrétními podněty. Pozornost zdola nahoru (bottom-up) neboli pozornost vedená nápadností stimulu se často studuje v laboratoři.

Zjevná pozornost je určována bottom-up procesy, jako je nápadnost podnětů, a top-down procesy, jako jsou schémata scén a požadavky na úkoly, které ovlivňují, jak jsou pohyby očí směrovány do částí scény. Covert (skrytá) pozornost je přesouvání pozornosti bez pohybu očí. Vizuální pozornost lze nasměrovat na různá místa ve scéně i bez pohybu očí. Účinek skryté pozornosti byl prokázán endogenními a exogenními pokusy s naváděním. Oba tyto experimenty ukázaly, že skrytá pozornost věnovaná jednomu místu zlepšuje zpracování podnětů v tomto místě.[2]

Obecně platí, že nápadnost stimulu určitého „cíle“ závisí na rozdílu mezi ním a okolními „distraktory“ a na homogenitě těchto distraktorů. Proto odlišně zbarvený předmět mezi předměty v jiných a vzájemně podobných barvách je snadno rozpoznatelný, zatímco předmět, jehož barva se příliš neliší od barvy okolních předmětů a okolní předměty mají více než jeden typ barvy, lze detekovat pouze tehdy, když pečlivě věnujeme pozornost všem jednotlivým předmětům, které jej obklopují.[2]

Někteří výzkumníci se zaměřili na určení toho, kam se lidé dívají, když plní konkrétní úkoly. Načasování, kdy se lidé podívají na konkrétní místa, je určeno posloupností akcí zahrnutých v úkolu. V některých z výzkumů byly měřeny vzorce pohybů očí, když si jedinec připravoval sendvič s arašídovým máslem. Proces výroby sendviče začíná přesunem plátku chleba ze sáčku na talíř. Tato operace je doprovázena pohybem oka ze sáčku na desku. Jedinec se pak podívá na nádobu s arašídovým máslem těsně předtím, než ji zvedne, a podívá se na její vršek těsně předtím, než je vyjmuta. Pozornost se pak přesune k noži, který se zvedne a použije k nabírání arašídového másla. Klíčovým zjištěním těchto druhů měření je, že pohyby očí a fixace byly úzce spojeny s akcí, kterou se osoba chystala provést. Pohyby očí obvykle předcházejí motorické akci o zlomek sekundy.[10][2]

Inattentional blindness

Příkladem nevěnování pozornosti něčemu, co je jasně viditelné, je „nepozorná slepota“ (inattentional blindness). Roku 1998 popsali Mack a Rock[11] experimenty, které ukázaly, že účastníci si nemusí být vědomi jasně viditelných podnětů, pokud na ně nesměřují svou pozornost. V experimentu založeném na jednom z experimentů Macka a Rocka představili Cartwright-Finch a Lavie (2007)[12] křížový stimul. Kříž byl předložen pětkrát a úkolem pozorovatele bylo určit, které rameno (horizontální/vertikální) krátce blikajícího kříže je delší. U šestého pokusu byl vedle kříže přidán malý obrys čtverce. Bezprostředně po šestém pokusu byli účastníci dotázáni, zda si všimli, že se na obrazovce objevilo něco, co předtím neviděli. Z 20 účastníků pouze 2 uvedli, že viděli čtvereček. Většina účastníků byla k malému čtverečku „slepá“, přestože se nacházel hned vedle kříže.

Experimenty s „nepozornou“ slepotou a slepotou ke změně (tak se nazývají potíže v detekování změny) poskytují důkaz, že bez zapojení pozornosti (nebo při jejím nedostatku či špatné kvalitě) někdy nedokážeme vědomě vnímat věci, které jsou jasně viditelné v zorném poli.

Velice známý experiment zkoumající nepozornou slepotu prostřednictvím scénky s gorilou mezi hráči basketbalu byl proveden Simonsem a Chhabrisem (1999)[13] a v dalších experimentech pokračoval Memmert (2006)[14], který zjistil, že během počítání přihrávek hráčů basketbalu ve scénce s procházející gorilou si nečekaného předmětu všimli expertní basketbalisté mnohem častěji (v 60–62 %) než začínající basketbalisté stejného věku (35–38 %). Přesnost počítání přihrávek byla v obou skupinách podobná, takže expertní basketbalisté se nedokázali lépe soustředit na primární úkol. V souladu s teorií percepční zátěže (Lavie, 1995) je však možné, že experti spotřebovali na počítání průchodů méně prostředků pozornosti a že zbývající prostředky mohly být použity ke zpracování neočekávaného objektu. Přesto by nemělo zůstat bez povšimnutí, že také značná část profesionálních basketbalistů vykazovala nepozornou slepotu. Drew, Võ a Wolfe (2013)[15] prováděli své experimenty v lékařském prostředí, kde je naprosto zásadní odhalit všechny druhy nepravidelností, a rozhodli se prozkoumat, zda by expertní radiologové mohli detekovat přítomnost neočekávaného podnětu při procházení velkého počtu CT snímků. V moderní zobrazovací technologii je lékařský snímek s jedním řezem nahrazen stovkami řezů (mezi 100–500), které je třeba rychle procházet. Ve svém experimentu použili pět CT hrudníku. Dvacet čtyři radiologů mohlo volně procházet každou z těchto sad a byli požádáni, aby hledali uzliny, zatímco byly sledovány jejich pohyby očí. Jako pocta původní studii Simonse a Chabrise bylo do páté sady zahrnuto 5 řezů s obrázkem malé gorily (29 × 50 mm; tj. asi 48krát větší než průměrná uzlina). Více než 80 % radiologů (20 z 24) gorilu neodhalilo.[15]

Vztah emocí a pozornosti

V posledních dvou desetiletích se zjistilo, že emoční a kognitivní procesy jsou úzce propojeny a vzájemně se ovlivňují mnoha různými způsoby; někteří výzkumníci kognici a emoce dokonce považují za neoddělitelné.[2] Zejména ve výzkumu pozornosti bylo zjištěno, že emoce, zejm. pocit potenciální hrozby, hraje důležitou roli při „vedení“ naší pozornosti, čímž do určité míry určuje, co budeme vnímat a co si uvědomíme[16].

Kvůli omezeným zdrojům se nemůžeme věnovat všemu, co se vyskytuje v našem prostředí. Hlasité zvuky, blikající světla a náhlé pohyby často zaujmou pozornost řízenou procesy zdola nahoru (bottom-up nebo také exogenní pozornost). Podobně určité informace relevantní pro náš úkol nebo cíl získají naši pozornost, protože je aktivně hledáme (shora dolů, top-down neboli endogenní pozornost). Výzkum nyní naznačuje, že existuje další faktor, který ovlivňuje selektivitu pozornosti a prioritizaci zdrojů pro zpracování, a to emocionální relevance podnětu (Brosch, Pourtois, Sander, & Vuilleumier, 2011[17]). Pokud je v našem prostředí určitý podnět, který je schopen vyvolat silnou emocionální reakci (strach, hněv, radost), pak tento podnět pravděpodobně přitáhne naši pozornost. Například naštvaný obličej uprostřed davu neutrálně vyhlížejících tváří, pavouk v rohu koupelny nebo atraktivní osoba opačného pohlaví. Můžeme vidět evoluční výhodu, ale jak celý proces funguje a co určuje tyto účinky, stále není přesně známo.[2]

V roce 2001 Öhman a kol. napsali vlivný článek o tom, jak emoce mohou řídit pozornost, nazvaný „Detekce hada v trávě“. V jednom z experimentů s vizuálním vyhledáváním museli účastníci posoudit, zda obrazovka se čtyřmi nebo devíti obrázky obsahuje jeden obrázek z „deviantní“ kategorie, což byli buď hadi nebo pavouci, zatímco ostatní obrázky obsahovaly květiny nebo houby. Výsledky ukázaly, že účastníci, kteří se báli pavouků, detekovali pavouky (podnět relevantní pro strach) rychleji než hady (podnět bez významu strachu), zatímco u účastníků, kteří se báli hadů, to bylo naopak. Rychlost, s jakou detekovali cíl relevantní pro strach, byla nezávislá na počtu distraktorů. Podněty související se strachem do pozornosti „vyskočily“ z displeje, což naznačuje, že pozornost byla přitahována k těmto obrázkům automaticky a tzv. zdola nahoru. Naproti tomu doba odezvy u podnětů, které nebyly relevantní pro strach, se zvyšovala s počtem ostatních obrázků. Jiné experimenty s vizuálním vyhledáváním nemohly vždy replikovat efekt „vyskočení“ u negativních nebo ohrožujících objektů, ale od té doby byly mnohokrát hlášeny rychlejší časy detekce takových podnětů ve srovnání s neutrálními, což potvrzuje, že pravděpodobně existuje systém priority pozornosti, který je „řízen“ na základě emocí.[17][16][2]

Paměť

Model senzorické, krátkodobé a dlouhodobé paměti dle autorů Atkinson and Shiffrin (1968) je všeobecně přijímán za podpory zjištění, že někteří pacienti se závažným poškozením mozku mají zasaženou krátkodobou paměť, ale nepoškozenou paměť dlouhodobou a jiní pacienti naopak (tj existuje dvojitá disociace mezi fungováním dlouhodobé a krátkodobé paměti, a proto se považují za oddělené). Tento model však má také své limity, hovoří o nich Eysenck a Keane (2020)[5].

Prvním z limitů je výrazné zjednodušení (např. předpoklad, že krátkodobé i dlouhodobé sklady paměti fungují jediným, jednotným způsobem). Model jednoho krátkodobého úložiště je nahrazen systémem pracovní paměti se čtyřmi komponentami. Podobným způsobem existuje několik systémů dlouhodobé paměti. Za druhé, předpoklad, že krátkodobé úložiště je bránou mezi smyslovými zásobami a dlouhodobou pamětí, je nesprávný. Informace zpracované v krátkodobé paměti již obvykle navázaly kontakt s informacemi v dlouhodobé paměti (Logie, 1999). Za třetí, Atkinson a Shiffrin (1968) předpokládali, že informace v krátkodobé paměti představují „obsah vědomí“. To znamená, že pouze informace zpracované vědomě jsou uloženy v dlouhodobé paměti. Existuje však mnoho důkazů pro implicitní učení (učení bez vědomého uvědomování si toho, co se naučili). Za čtvrté, předpoklad, že všechny položky v krátkodobé paměti mají stejný stav, je nesprávný. Položka, o kterou se aktuálně pečuje, je přístupná rychleji než jiné položky v krátkodobé paměti (Vergauwe & Langerock, 2017). Za páté, představa, že většina informací se přenáší do dlouhodobé paměti prostřednictvím zkoušení, značně zveličuje její roli při učení. Ve skutečnosti byl během učení nacvičován pouze malý zlomek informací uložených v dlouhodobé paměti. Za šesté, představa, že zapomínání z krátkodobé paměti je způsobeno přemístěním, minimalizuje roli interference.

Krátkodobá paměť

Ve výzkumu krátkodobé paměti je jedním z nejvýznamnějších konceptů je model pracovní paměti, kterou tvoří následující složky: fonologická smyčka, vizuálně-prostorový náčrtník a centrální vykonavatel. K těmto třem složkám Baddley později připojil ještě epizodický buffer, který může ukládat, spojovat a integrovat různé druhy informací ze všech dílčích složek pracovní paměti a z dlouhodobé paměti. Tento model také ukazuje, že vizuoprostorový náčrtník a fonologická smyčka jsou spojeny s dlouhodobou pamětí. Dlouhodobá paměť dodává do těchto úložišť kategorie a sémantické informace, takže je usnadněna interpretace senzorických vstupů (Adams et al., 2018).


Představivost

Usuzování

Rozhodování

Tvořivost

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek O. Bezdíčka a J. Lukavského, získané v rámci kurzu obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 Thagard, P. (2011). What’s new in Cognitive Science? Four major trends in current cognitive science. Psychology Today. Dostupné z: [1]
  2. 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 2,13 2,14 2,15 Goldstein, E. B. & van Hooff, J. C. (2021). Cognitive Psychology, 2nd EMEA Edition. Annabel Ainscow. (Adapted from Cognitive Psychology, 2019, 5th Edition, Cengage Learning, Inc.)
  3. McClelland, J. L., & Rogers, T. T. (2003). The parallel distributed processing approach to semantic cognition. Nature Reviews Neuroscience, 4, 310–322.
  4. 4,0 4,1 4,2 Houdé, O., Kayser, D., Koenig, O., Proust, J., & Rastier, F. (2004). Dictionary of cognitive science: Neuroscience, psychology, artificial intelligence, linguistics, and philosophy. Routledge.
  5. 5,0 5,1 5,2 Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2020). Cognitive psychology: A student’handbook. Psychology press.
  6. Nisbett, R. E., & Miyamoto, Y. (2005). The influence of culture: holistic versus analytic perception. Trends in Cognitive Sciences, 9, 467–473.
  7. 7,0 7,1 Caparos, S., Ahmed, L., Bremner, A. J. M., de Fockert, J. W., Linell, K. J., & Davidoff, J. (2012). Exposure to an urban environment alters the local bias of a remote culture. Cognition, 122, 80–85.
  8. Forster, S., & Lavie, N. (2008). Failures to ignore entirely irrelevant distractors: The role of load. Journal of Experimental Psychology: Applied, 14, 73–83
  9. 9,0 9,1 Lavie, N. (2010). Attention, distraction, and cognitive control under load. Current Directions in Psychological Science, 19, 143–148
  10. Tatler, B. W., Hayhoe, M. M., Land, M. F., & Ballard, D. H. (2011). Eye guidance in natural vision: Reinterpreting salience. Journal of Vision, 11(5), 1–23.
  11. Mack, A., & Rock, I. (1998). Inattentional blindness. Cambridge, MA: MIT Press
  12. Cartwright-Finch, U., & Lavie, N. (2007). The role of perceptual load in inattentional blindness. Cognition, 102, 321–340.
  13. Simons, D. J., & Chabris, C. F. (1999). Gorillas in our midst: Sustained inattentional blindness for dynamic events. Perception, 28, 1059–1074.
  14. Memmert, D. (2006). The effects of eye movements, age and expertise on inattentional blindness. Consciousness and Cognition, 15, 620–627.
  15. 15,0 15,1 Drew, T., Võ, M. L-H., & Wolfe, J. M. (2013). The invisible gorilla strikes again: Sustained inattentional blindness in expert observers. Psychological Science, 24, 1848–1853
  16. 16,0 16,1 Vuilleumier, P. (2005). How brain beware: a neural mechanism of emotional attention. Trends in Cognitive Sciences, 9, 585–594.
  17. 17,0 17,1 Brosch, T., Pourtois, G., Sander, D., & Vuilleumier, P. (2011). Additive effects of emotional, endogenous and exogenous attention: Behavioural and electrophysiological evidence. Neuropsychologia, 49, 1779–1787

Další doporučená literatura

Zdroje obrázků

Externí odkazy

Odkazy na související články


Klíčová slova

kognitivní psychologie