31. Idiografické a nomotetické aspekty psychologie

V psychologii se tradičně používají dva přístupy k výzkumu osobnosti – idiografický a nomotetický.[1]

Maximálně nomotetická je obecná psychologie (snažící se nalézt obecné zákonitosti psychiky člověka), maximálně idiografická je kazuistika, případová studie (zachycující psychologii určitého člověka v určitém okamžiku v čase); mezi nimi stojí psychologie osobnosti [zdroj?].

Přístup psychologie osobnosti je dichotomický, zčásti jde o hledání všeobecných norem a obecností ze zkoumání většího počtu osob (nomotetický přístup), zčásti je zdůrazňována jedinečnost a neopakovatelnost člověka a jeho psychických jevů (idiografický přístup).[1]

Idiografický a nomotetický přístup se komplementárně doplňují, což je nutnou podmínkou psychologického porozumění jak konkrétní osobnosti, tak její univerzální lidské povaze[1]

Označení „nomoteticky“ a „idiograficky“ poprvé vymezil filozof Wilhelm Windelband, oba tyto pojmy do psychologie poprvé zavedl Gordon W. Allport v roce 1937.[1]

Idiografický přístup

Pojem „idiografický“ pochází z řeckého idios – „vlastní, osobní“, alternativně se používá označení idiosynkratický, čímž se vyzdvihuje jedinečnost člověka. Idiografický přístup chápe každého člověka jako individualitu s cílem vyjádření jeho individuální zvláštnosti.[1]

Příkladem idiografického rozboru osobnosti je Studie Jenny (A. L. Baldwin), jedná se o rozbor více jak sto dopisů dámy, která psala svému synovi, Baldwin se s autorkou nikdy nesetkal, zaujala ho skutečnost, že se v dopisech často vyskytují stejné myšlenky. To ho přivedlo k osobnostnímu profilu Jenny. V profilu dominovala žárlivost a posedlost synem a současně výrazný smysl pro krásu a finanční disciplínu. Hlavním přínosem Baldwinovy práce je rozšíření a obohacení psychologické metodologie o idiografický přístup.[1]

Pro tento přístup je charakteristické pozorování spontánních projevů jednotlivce a vytváření uceleného výkladu osobnosti na základě studia projevů (jednání) a studia dokumentů (literatura, básně, dopisy, deníky atd.).[1]

Nomotetický přístup

Pojem „nomotetický“ pochází z řeckého nomothetikos – „legislativní, normovaný“, přičemž ho můžeme překládat jako „význam“ či „norma“. Nomotetický přístup se používá pro hledání obecně platných psychických vlastností u většího množství lidí, na základě kterých lze stanovit normy pro další vzájemné srovnávání jednotlivců, zkoumá se pouze segment osobnosti, avšak u většího počtu lidí, a to právě za účelem zobecnění.[1]

Metodologickou oporou tohoto přístupu je experiment, faktorová analýza, psychometrické testy a jiné kvantitativní zdroje informací.[1]

Příkladem nomotetického výzkumu osobnosti je následující psychologická studie o původu delikvence[1]: psychologové byli rozděleni na dva tábory, jeden se domníval, že je delikvence vrozená, druhý ji považovali za získanou vlastnost osobnosti. N. Rut vzal 300 adolescentů ze Srbska a zařadil je do experimentální a kontrolní skupiny (experimentální soubor tvořili chlapci a dívky s delikventní minulostí, kontrolní soubor se skládal z vrstevníků bez problémového chování, obě skupiny byly vybrány na základě shodných sociodemografických vlastností - pohlaví, věk, místo bydliště, status rodiny atd.). Za pomoci dotazníku typu Q-sort adolescenti hodnotili výchovné postupy svých rodičů, cílem bylo zjistit, jak mladí lidé vnímají a hodnotí své rodiče jako vychovatele, výzkum ukázal, že:

  • dívky a chlapci ze skupiny delikventů mají specifický vztah vůči své matce, tu si oproti adolescentům z kontrolní skupiny tato skupina idealizovala
  • u delikventů se projevuje silná netolerance vůči rodičům stejného pohlaví, u dívek se tato netolerance projevovala jako ambivalence vůči matkám
  • nejzásadnější rozdíl mezi oběma soubory adolescentů představoval způsob, jakým je jejich rodiče trestali, ačkoli všichni dotázaní byli jako děti svými rodiči trestáni, tak pouze u delikventů se objevovalo trauma pocházející z toho, že jejich rodiče při trestu používali objekt (řemen, vařečku atd.)[1]

Hlavní přínos tohoto nomotetického šetření je empiricky ověřená skutečnost, že delikvence není vrozená dispozice.[1]

Nomotetický vs. idiografický přístup

Idiografický přístup Nomoetický přístup
  • kvalitativní
  • bezprostřední
  • přirozený
  • holistický
  • hlubinný
  • závislý na poznávacích, tvůrčích a empatických vlastnostech psychologa
  • statistický
  • kvantitativní
  • faktografický
  • analytický
  • poměrně nezávislý na zkušenostech či osobnostních vlastnostech badatele

Kladné a záporné vlastnosti nomotetického a idiografického výzkumu osobnosti lze hodnotit z hlediska obsahu, použité metodologie a predikce.[1]

Hledisko obsahu:

Zastánci nomotetického přístupu (behavioristé, kognitivní psychologové aj.) usilují o odhalení obecných zákonů psychiky.

Zastánci idiografické metody (humanističtí, existenciální aj. psychologové) upřednostňují porozumění jedinečnosti člověka, jeho specifickým motivům a cílům, prožívání, interpretaci skutečnosti atd.

V psychologii osobnosti se může objevit diskrepance mezi obsahem studia a použitou metodou (např. psychoanalýza podle metody patří mezi induktivní, idiografické koncepce osobnosti, zatímco její obsah má charakter nomotetické teorie osobnosti v tom smyslu, že vlastní poznatky o skladbě, dynamice či růstu osobnosti pokládá za univerzální principy duševna).[1]

Hledisko metody:

Nomotetický výzkum upřednostňuje kvantitativní šetření vymezených segmentů osobnosti.

Idiografický výzkum používá kvalitativní přístup (obsahovou analýzu, rozbor neverbálních projevů, neexperimentální pozorování apod.)[1]

Hledisko predikce:

Vědeckou hodnotu použité metody určuje její schopnost spolehlivého odhadu o budoucím vývoji zkoumaného fenoménu. Prediktivní sílu jedné či druhé metody určují následující okolnosti[1]:

  1. Vzdálenost predikce: Statistická metoda je spolehlivá pro odhad vývoje v průběhu delší časových intervalů (dlouhodobé prognózy vývojových trendů pro pojišťovny nebo finanční instituce). Klinická metoda není vhodná pro dlouhodobější prognózu osobnosti.
  2. Obsah predikce: Pro specifické projevy osobnosti je vhodná klinická metoda, statistická metoda je zase spolehlivější při odhadu vývoje obecnějších psychických a behaviorálních kategorií.
  3. Četnost studovaných událostí: Spolehlivost psychologické predikce stoupá s četností odpovídajících událostí. Statistická predikce vyžaduje časté opakování zkoumané události, zatímco klinická predikce se spokojuje s menší četností, dokonce i s náhodným výskytem sledovaného jevu.
  4. Strukturovanost predikce: Statistická predikce postuluje bezpodmínečnou volbu mezi alternativami buď ano, nebo ne. Klinická predikce nepracuje s předem stanovenými alternativami vývoje zkoumaného stavu psychiky, nýbrž upřednostňuje sekvenční model krátkodobých odhadů.

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.