Artikulace vokálů

  • kvalita vokálu závisí na tvaru a velikosti nadhrtanových dutin + na velikosti otvoru, ze kterého tón vychází (kvalita = jestli je to třeba [a], nebo [u])
  • vokály z hlediska percepce jsou tónové zvuky
  • harmonický tón spolu s dalšími vyššími tóny vytváří zvuk vokálu
  • pro artikulaci vokálů je nejdůležitější postavení jazyka – jeho vzdálenost od paterní klenby a jeho předozadní postavení
  • první naučenou hláskou bývá něco jako [a] – velký čelistní úhel, jazyk položený v dutině ústní → nejjednodušší na produkci
  • naproti tomu [i] a [u] jsou extrémně náročné
  • dutina ústní je důležitá pro vnímání barvy vokálů ([i] se jeví jako nejvyšší, [u] jako nejnižší)
  • jak [ɛː], tak []oː se eliminují (oba dva jsou středové vokály) × v moravských nářečích jiná pravidla
  • [iː] a [uː] jsou artikulačně nejnáročnější vokály → eliminace zejména v koncovkách
  • poměr trvání dlouhého vokálu ke krátkému:
    • u náročných vokálů ([iː], [eː]) je dlouhý vokál kratší
    • obecně průměrně je dlouhý vokál asi 1,7× delší než krátký (dříve se uvádělo 2×)
  • poměrná délka vokálů – nejdelší [a], pak [ɛ], [o], [ɪ] a [u]
Systém českých vokálů.

Rozdělení vokálů

  • přední – střední – zadní (= horizontální)
  • vysoké – středové – nízké (= vertikální)

Tvoření jednotlivých vokálů

A

  • špička jazyka se opírá o zadní stěnu spodních zubů → velký prostor
  • kořen jazyka jde v dutině hrdelní směrem dozadu → malý prostor
  • je odezíratelné
  • při a-ových vokálech se zvětšuje čelistní úhel
  • dlouhá „á“ se nezkracují

E

  • strany jazyka se dotýkají patra a zubů
  • špička jazyka jde víc nahoru a kořen víc dopředu → zmenšuje se prostor v ústech a zvětšuje v hrtanu
  • e-ové vokály – široký prostor pro realizaci, kterou stále chápeme jako „e“
  • měkké patro je zdviženo, čelistní úhel je menší
  • [ɛ] bývá často kvalitativně deformováno → blíží se „a“ (otevřenější), nebo naopak „i“ (zavřenější)
  • v Čechách tendence eliminovat [ɛː] z koncovek (na Moravě ne)

I

  • ještě větší posun dopředu než u [ɛ]
  • větší styčné plochy
  • postavení artikulačních orgánů hodně blízké [j]
  • i-ové vokály mají formanty hodně od sebe
  • hodně malý čelistní úhel → pomáhá přiblížení jazyka k patru
  • mezi krátkým [ɪ] a dlouhým [iː] je velký kvalitativní rozdíl (i když se [iː] řekne krátce, je ze zavřenosti poznat, že se jedná o [iː] a ne o [ɪ])
  • v češtině se [iː] a [uː] běžně zkracují, hlavně v koncovkách
  • změna kvality vokálu – vysoké a částečně i středové vokály se často otevírají – jazyk nedojde až tak blízko k patru → nedbalá výslovnost, [ɪ] se mění v [ɛ] (pražské nářečí)

O

  • posun jazyka dozadu
  • dotyk jazyka vzadu po stranách
  • české „o“ se blíží zavřenému → [o]
  • v domácích slovech se [oː] nevyskytuje

U

  • větší dotyk jazyka
  • malinká retní štěrbina → ořezání o vysoké tóny → [uː] zní hluboce

České diftongy

  • spojení dvou vokálů, z nichž jeden tvoří jádro a druhý vystupuje ve funkci polovokálu
  • jsou tautosylabické = spojení v rámci jedné slabiky
  • jediný český diftong = [o͡u]
  • v přejatých slovech se používá i [a͡u] a [e͡u] (u [e͡u] navíc nejasné, jestli je to vůbec diftong, záleží na pocitu posluchače)
  • symetrický trojúhelník → protože existuje [o͡u], snaží se mluvčí používat i [ɛ͡ɪ] (resp. [ɛj])
  • pevné × klouzavé
  • klesavé × stoupavé
  • české diftongy jsou tzv. pevné (× v jiných jazycích mohou být i klouzavé)
    • pevné mají jasně danou počáteční i koncovou pozici (např. od [a] k [u])
    • u klouzavých je pevně dáno jen jádro a směřuje se do nějaké oblasti, ne na přesné místo (např. v němčině)
  • české diftongy jsou jen klesavé = prvně jádro, pak polovokál (stoupavé naopak, např. kdysi „kuoň“)

Odkazy

Reference


Použitá literatura

  • Gick, B., Wilson, I. a Derrick, D. (2013). Articulatory Phonetics. Oxford: Wiley-Blackwell.
  • Seikel, J. A., King, D. W. a Drumright, D. G. (2010, 4. vydání). Anatomy & Physiology for Speech, Language, and Hearing. Clifton Park: Delmar.
  • Hála, B. (1962). Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha: ČSAV. (vybrané kapitoly)
  • Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané kapitoly)

Zpět na rozcestník: Fyziologická fonetika | Fonetika