Dělení dne, měření jeho částí

Od nejstarších dob potřebovali lidé určovat nejen dny, ale i časové úseky v rámci dnů. Dělení dne bylo zpočátku velmi primitivní, neudávaly se přesné časové úseky – denní i noční doby byly udávány jen velmi neurčitě a přibližně.

Hodiny ve starověku

Ve všech známých kulturních oblastech Přední Asie a Evropy časem zdomácnělo dělení dne na dvanáct částí – hodin, a to dvanáct hodin denních (od východu do západu Slunce) a dvanáct částí nočních (od západu do východu Slunce). Tyto hodiny měly v různých ročních dobách a také na různých místech světa odlišnou délku. Denní hodiny byly měřeny slunečními hodinami (gnómon), které byly v Římě známy od roku 263 př.n.l.

Hodiny ve středověku

Kanonické hodinky

Křesťanská církev převzala římské dělení dne a noci na stejný počet částí, jejichž délka se během roku měnila, a upravila podle něho doby modliteb:

• matutinum (jitřní) – ve třetí čtvrtině noci
• hora prima (prima) – při východu slunce
• hora tercia (terciarum) – uprostřed dopoledne
• hora sexta – v poledne
• hora nona – uprostřed odpoledne
• vespera, hora vesperarum (nešpory) – zprvu po západu slunce, od 6. století asi hodinu před západem slunce
• completorium – západ slunce (po nešporách)

Těchto sedm časových úseků bylo nazýváno kanonické nebo církevní hodinky (horae canonicae). Časem se doba některých hodinek posouvala: sexta byla vypuštěna a nona přesunuta na poledne, vespera se přesouvala doprostřed odpoledne, prima byla posunuta do pokročilejší denní doby. Podle kanonických hodinek byl od raného středověku počítán čas občanského dne. Začátek hodinek se oznamoval zvoněním kostelních zvonů.
Doba hodinek byla určována podle nestejně dlouhých hodin tak, aby se vešly do světlého dne. Proto hodinky připadají v různých ročních dobách na odlišnou hodinu podle moderního počítání.
V běžném životě byl denní čas označován rovněž podle mší, podle opakujících se denních činností apod.

Nestejně dlouhé hodiny

Vedle kanonických hodin bylo známo rovněž dělení dne a noci na dvanáct nestejně dlouhých hodin (horae temporales), které se měřily slunečními hodinami. Jejich délka se v průběhu roku měnila. Stejně dlouhé byly denní a noční hodiny v době okolo jarní a podzimní rovnodennosti, v létě byly denní hodiny delší nežli je současná hodina a noční kratší, v zimě naopak. Podle roční doby se posouval také začátek dne a noci.

Stejně dlouhé hodiny

Již ve starověku byly známy rovněž stejně dlouhé hodiny, horae aequinoctiales, horae aequales. Byly však používány pouze při přírodovědném studiu, zvláště v astronomických a částečně také astrologických výkladech. V občanském životě byly nepoužitelné, především proto, že neexistovala zařízení, která by je mohla měřit.
K měření stejně dlouhých hodin sloužily vodní hodiny (klepsydry), které však odměřovaly pouze krátké časové úseky, dále pak ohňové nebo přesýpací hodiny. K přesnějšímu měření času sloužil astroláb, který však byl používán především k astrologickým účelům a k mořeplavbě. Měření stejně dlouhých hodin ve větší míře umožnily až mechanické hodiny (horologium, orloj), používané od přelomu 13. a 14. století.
Stejně dlouhé hodiny (horae aequales, horae aequinoctiales) pronikly do měření času v pozdním středověku a byly užívány především ve městech. Od pozdního středověku se vyvinulo několik systémů měření času podle stejně dlouhých hodin:

1. Počítání podle celého orloje (italské hodiny) – doba celého dne byla rozdělena na dvacet čtyři hodiny, které byly průběžně počítány od 1 do 24 od západu Slunce přes noc a den do následujícího západu Slunce. Začátek dne však musel být pravidelně přizpůsobován době západu Slunce. Od poloviny 14. století, tedy od doby, kdy se zde objevily mechanické hodiny, byly používány také v Čechách.
   
   
2. Počítání podle polovičního orloje (německý čas, německé hodiny) – den začínal o půlnoci a byl rozdělen na dvě části po dvanácti hodinách, první od půlnoci do poledne, druhá od poledne do půlnoci. Do střední Evropy se tento způsob rozšířil z Německa, do českých zemí pronikal od první poloviny 16. století, rozšířil se v 17. století.
   
   
3. Velké hodiny (Große Uhr) – den byl rozdělen na dvacet čtyři hodiny, ale počítaly se zvlášť hodiny denní a zvlášť hodiny noční. Den začínal a končil zvoněním (garaus). V různých ročních dobách měly den a noc různý počet hodin. Tento způsob se používal od pozdního středověku v některých jihoněmeckých městech (Norimberk, Řezno, Rothenburg ob der Tauber).

Světový a pásmový čas

Světový a pásmový čas je užíván od roku 1884, kdy došlo ke sjednocení měření času na celé zeměkouli.
Povrch zeměkoule byl rozdělen do 24 pásem po 15°, kdy v každém pásmu platí tentýž pásmový čas. Čas v sousedních pásmech se liší zpravidla o jednu hodinu. Za výchozí poledník, od něhož se pásma počítají, byl vzat poledník procházející hvězdárnou v Greenwichi na předměstí Londýna. Čas měřený na tomto poledníku se od té doby nazývá čas světový (Universal Time, UT) nebo též střední greenwichský čas.

Zpravidla z ekonomických důvodů byl ve 20. století ve vyspělých průmyslových zemích Evropy a Ameriky zaváděn tzv. letní čas, který je posunut oproti času pásmovému o jednu hodinu dopředu. Poprvé ho některé státy zaváděly za první světové války, znovu byl ve větší míře zaváděn za druhé světové války. Od druhé poloviny sedmdesátých let 20. století, kdy nastala naléhavá potřeba úspory elektrické energie, se v Evropě užívá letní čas pravidelně. V současné době letní čas trvá od poslední březnové do poslední říjnové neděle.

Části hodiny

Od starověku existují doklady o dělení hodin na menší části, které však bylo spíše teoretické, neboť nebylo možné je změřit. Mimo oblast astronomie jsou údaje o částí hodin ve starověku, ale i středověku velmi vzácné.

• Nejstarší primitivní údaje – na počátku hodiny/na konci hodiny
  
  
• Vodní hodiny dokázaly odměřit půl hodiny, třetinu hodiny nebo čtvrt hodiny
  
  
• Komputistické údaje – hodina se mohla dělit na 4 puncta (po 15 minutách), 10 minuta (po 6 minutách), 15 partes (po 4 minutách), 40 momenta (po 90 sekundách), ta mohla mít dále 480 unciae neboli 21 600 atomi. Tento způsob dělení hodin byl zachycen Bedou Ctihodným.
  
  
• Dělení stejně dlouhých hodin na 60 minut (scrupula prima), minuty na 60 sekund (scrupula secunda), sekundy na 60 tercií (scrupula tercia) užívali astronomové od poloviny 12. století, obecněji se začalo prosazovat od konce středověku. V době národního obrození se místo výrazu secunda začalo užívat překladu vteřina. Od dob J. Keplera začala být dále sekunda dělena desetinným systémem.
  
  
• Od 19. století jsou zaváděny jednotky respektující složitosti pohybu Země. Základní jednotkou pro měření času v moderní době se stal střední sluneční den, který se dělí na 24 sluneční hodiny po 60 slunečních minutách dále dělených na 60 slunečních sekund.
  
  
• Stále častější uplatňování dělení sekund na menší úseky: setiny, tisíciny (ve sportu); mikrosekunda, nanosekunda, pikosekunda, femtosekunda (ve fyzice).

Odkazy

Použitá literatura

BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie. Praha: Libri, 2001, 948 s.

Zdroj

Text byl převzat z původních internetových skript Katedry archivnictví a PVH vzniklých v rámci projektu OPPA (http://pvh.ff.cuni.cz/index_OPPA.htm).