Ekologie, biotechnologie, nanotechnologie a nové výzvy pro kulturu a umění/old

Jak reaguje současné umění na vědecké objevy a nové technologie? Jedná se o vědeckou popularizaci, spektákl nebo hledání nového média umělecké tvorby a experimentu? Uveďte příklady projektů, které naplňují tyto funkce. Jaké nové technologie a objevy současné umění používá a reflektuje? Jaké jsou nové výzvy pro umění a budoucí kulturu? Uveďte příklady technooptimistických a technopesimistických projektů.

Přehled

Na přelomu 20. a 21. století došlo (a nadále stále dochází) k rychlému rozvoji biotechnologií, které ovlivňují zcela zásadně nejen farmaceutický, zemědělský či vojenský průmysl a medicínu, ale také všechny ostatní stránky života jednotlivce v této společnosti a lidstva a přírody celkově. Tento rozvoj samozřejmě vyvolává mnohá eticko-morální dilemata, jelikož tradiční koncept člověka a přírody začíná být měněn.

V současné době již nemusí být uměleckým výtvorem “jen” malba, socha či divadlo. Mnozí umělci se nebojí spojovat své umění či umělecké experimenty s vědou a technikou, reagují tím na současnoou dobu, poznamenanou závratnou rychlostí vývoje technologií a s tímto souvisejícími kulturními změnami v ní. Tito tvůrci se často zajímají o současné představy o přírodě, o tom, jak jí (a naši společnost celkově) technologie mění. Takovéto umělce zajímají nové výzvy či podněty, které se zde nabízejí a objevují. Jestli někdy, tak v současné době je v umění přístupné cokoli, vznikají nové formy umění, které, díky jejich podstatě a volnosti, nelze a ani není třeba zařazovat do nějakých pevně stanovených škatulek.

Umělci si nejvíce cení právě svobody vyjadřování se, včetně svobody vybrat si svá ideální témata a prostředky k jejich vyjádření (bioetika, biotechnologie, genové terapie, nanotechnologie, životní prostředí apod.). Dle známé autralské umělkyně Patricie Piccinini, která se právě temito témáty zabývá, je tato svoboda tvorby klíčovým aspektem umění:

For me this freedom is a beautiful thing. When I make a work it means a certain thing to me, and I hope that, to a certain extent, it might communicate that thing to others. Once it is out in the world, its meanings and images begin to proliferate. I have seen the same work used to illustrate both sides of an argument, which I see as a valuable independence from my own opinions.

Svoboda je pro mě krásná věc. Když vytvořím nějké dílo, něco pro mě znamená a doufám, že do určité miry je schopné komunikovat tento význam ostatním lidem. V moment, kdy jej vypustím ven, jeho významy a obrazy se začnou samy šířit a množit. Viděla jsem nějaký výtvor, který byl schopen ilustrovat obě strany jednoho argumentu, což chápu jako hodnotnou závislot na mé vlastní osobní názory.

(Interview with Patricia Piccinini and Peter Hennessey. In Another Life catalogue. Wellington (NZ):Wellington City Gallery, 2006. http://www.patriciapiccinini.net/)

Tyto nové formy či podoby umění spojuje nejen velká porce kreativity autora, volnosti ve vyjádření a svobody, ale také snaha zapojit diváka, který často toto umění spoluvytváří. Umělci mohou používat biotechnologie (které jsou například v zemědělství, medicíně či potravinovém průmyslu běžně použivatelnými prostředky, např. ovce Dolly) a jiné aplikace k manipulaci krajiny, objektů, ale i živých organismů. To je právě ve výše zmíněných procesech běžným procesem, jež bereme za samozřejmý a často si neuvědumujeme jeho podstatu. Tyto prostředky uměleckého vyjádření (včetně genetického inženýrství, biotechnologií, klonování, bio-elektroniky, apod.) nejsou však ničím nepřirozeným, jsou součástí našeho světa, součástí každodení reality, kterou se umělci zabývají a kterou zkoumají.

Spojení vědy a techniky (to, že umělci pracují ve vědeckých laboratořích, používají medicinské náčiní, apod.) ovšem samozřejmě neznamá, že umění nevyjadřuje žádné emoce, jinými slovy, že je chladné, je tomu právě naopak.

Obecně se biotechnologické a nanotechnologické umění dá označit za technooptimistické. V případě ekologického umění je těžší zařadit jej do jedné, či druhé kategorie. Z jedné strany reflektuje a vnímá sice mnohé technologie jako původce ničení životního prostředí, ekosystémů a biodiverzity, ze strany druhé ale umělci technologie používají jako prostředky či nástroje pro svouu tvorbu, jejímž cílem je naopak obnovit zničení životní prostředí, ekosystémy a biodiverzitu. --Markas 18. 2. 2009, 16:44 (UTC)

Obsah

Biotechnologické umění aneb bioart

Biotechnologie bezesporu ovlivnily na přelomu 20. a 21. století medicínský, zemědělský, vojenský a potravinářský průmysl (včetně medicíny) a tím tak potažmo zasáhly společnost a přírodu celkově (včetně identity jedince). Umělci používají biotechnologické technologie (hlavně tkáňové kultury a tkáňové inženýrství) jako novou formu uměleckého vyjádření. Cílem je zaměřit pozornost a kriticky zkoumat pojetí a vnímání toho, že tyto technologie existují, jsou používány a velice ovlivní naši budoucnost.

Řada umělců tak začala využívat potenciál biotechnologií a jejich možnosti pro umělecké zpracování. Tyto umělce fascinuje svět mikroorganismů, biologických tkání, molekulární biologie, ekologických systémů a umělé inteligence či DNA a chtějí s nimi pracovat a vyjadřovat krze něj své pocity či pohledy na svět. Tento nový “umělecký obor” je nazýván bioart, transgenic art, nebo wetware hacking.

Termín „wetware“ popisuje procesy interakce mezi mozkem a myslí/fyzickou a mentální oblastí, ale i propojení biologií a technologií. Odkazuje k biologickým materiálům (analogie k HW, SW). Wetware tedy zahrnuje psychoaktivní farmaceutika, bionické materiály či kybernetické aplikace, jinými slovy se jedná o jakékoli propojení biologie s technologiemi, které vytvoří „uměleckého hybrida“. Stejně tak jsou wetwarem veškeré živé organizmy, neboť DNA je považováno právě za vhodný „software“ pro tyto experimenty. Termín „wetware“ jako první použili sci-fi spisovatelé (Michael Swanwick v "Vacuum Flowers", 1987; Bruce Sterling v "Schizmatrix", 1985; matematik Rudy Rucker v kyberpunkovém románu nazvaném "Wetware",1988). „Wetware hacker“ je tedy někdo, kdo kreativně experimentuje s biologickými materiály a je pro něj zásadní bourání zavedených postupů a představ. Pojem „gene hacking“ se pak vztahuje k úmyslnému předělávání a rekombinování DNA.

Za pionýry „wetware hackingu“, hlavně v oblasti psychoaktivních drog, lze považovat např. Aldouse Huxleyho, Timothy Learyho a další. O původu biotechnologického umění se zmiňuje Denisa Kera v rozhovoru nazvaném “Svítit mohou králíci i akcie” (Business World 9/2007, http://scienceworld.cz/ekonomika/svitit-mohou-kralici-i-akcie-882). Dle Kery lze nalézt jeho původ již u alchymistů či magických technik (např. vytváření homunkulů či chemických transformací těl do zlata apod.). Alchymie a její ikonografie obsahuje metafory a obrazy spojující organické a neorganické látky či biologické entity s kovy do společných hybridních celků, které jsou blízké současným biotechnologickým představám. Za konkrétního průkopníka biotechnologického umění se pak, dle dotazované, dá označit Edward Steichen, který v roce 1936, vystavil autorské fotografie obřích květin (straček) vypěstovaných umělou selekcí a chemickými procesy.

Současní umělci zabývající se biotechnologickým uměním používají moderní technologické prostředky k dosažení v podstatě téhož. Pracují s mnoha prostředky, např. s tzv. umělým životem (rozvíjejícím se ve virtuálním prostředí) či s polo-živými tkáněmi (které mohou být materiálem pro výrobu soch) či se uchylují k radikálnějším formám tvorby jako je mutace (jako záměr díla) a genetické modifikace (tzv. „mutagenické umění” dle teoretika Adama Zaretského). Populární je také vizualizace DNA (včetně komerčních DNA portrétů). Cílem těchto umělců je nastavit zrcadlo společnosti, někdy záměrně šokantními výtvory burcují diváka k interakci a hlavně k diskuzi nad tématy v oblasti nových vědeckých bádání (což je oblast opředena mnoha tabu, včetně morálních a etických apod.).

Příklady projektů biotechnologického umění či wetware hackingu:

SymbioticA („The Art and Science Collaborative Research Laboratory")

SymbioticA je uměleckou laboratoří na fakultě Anatomie a Biologie člověka (“School of Anatomy & Human Biology”) na Univerzitě Západní Austrálie, v Perthu. Náplní této laboratoře je výzkum, výuka a kritika živých věd. Jedná se o první laboratoř takovéhoto druhu na světě. Její jedinečnost spočívá právě v propojení vědy a umění, v připuštění umělců do vědecké laboratoře na katedře biologie. SymbioticA tak logicky provádí interdisciplinární výzkum a její činnosti, vytvořené koncepty jsou také tohoto rázu. SymbioticA nabízí nové možnosti uměleckého zkoumání, kdy umělci pro své umělecké cíle a hledání aktivně používají vědecké prostředky a nástroje.

SymbioticA jako projekt získala hlavní ocenění v kategorii hybridní umění (tzv. "Golden Nica for Hybrid Arts") v soutěži Prix Ars Electronica za rok 2007 na mezinárodním festivalu Ars Electronica, který se koná každý rok v Linzi.

Symbioticu založili roku 2000 bioložka Miranda Grounds, neurolog Profesor Stuart Bunt a umělec Oron Catts, který spolu s Ionat Zurr (z projektu Tissue Culture and Art Project (TC&A)) pracoval jako umělec/vědec na stáži na fakultě Anatomie a Biologie člověka a v institutu „Lions Eye“ již od roku 1996. Vize těchto tří zakladetelů byla vytvořit trvalý prostor pro umělce, kteří by se chtěli a mohli zapojit do vědeckých výzkumů a pokusů. Tak vzniklo toto umělecké studio/laboratoř.

SymbioticA je zastřešující organizace, která provozuje celou řadu aktivit od „základního“ vědeckého výzkumu živých věd a technologií, bioetiky a ekologie přes program stáží k akademickému programu (na úrovni tzv. undergraduate i postgraduate). SymbioticA také provozuje praktické workshopy a šíří poznatky z výzkumů a výstupů v oblasti biologického umění pomocí výstav, sympózií, seminářů a mnoha dalších aktivit.

Pokroky v bio-medicinských technologiích (tkáňové inženýrství, xenotransplantace apod.) dávají příslib vytvořit velké změny ve vnímání změn lidského těla, jeho modifikací a změnami ve společnosti obecně. Veřejné povědomí splečnosti nicméně o této problematice velice mocných technologií a jejich účinků na lidské tělo a společnost zabývá jen velice povrchně. Z tohoto důvodu je cílem uměleckých projektů v této oblasti veřejnost provokovat, zburcovat k reakci a ke kritickému myšlení.

Seznam současných aktivit na: http://www.symbiotica.uwa.edu.au/activities

Projekty v rámci Tissue Culture and Art Project' (TC&A: http://www.tca.uwa.edu.au/): autoři: Oron Catts, Ionat Zurr a Guy Ben Ary

Tyto projekty by se daly všechny nazvat jako techno-optimistické, i přes časté ironické (projekty mívají až absurdní ráz) nahlížení na problematiku biotechnologií jako na něco, co změní naši budoucnost a co je potřeba reflektovat, kriticky o tom přemýšlet a umět zapojit do našeho “strnulého” vnímání světa. Z projektů, které zde uvádím jako příklady práce "TC&A" jsou vyloženě utopickým prjektem pouze “The Remains of Disembodied Cuisine”, ale i ostatní bych označila za techno-optimistické, neboť je spojuje názor, že pomocí použití biotechnologií nastává pokrok ve významu posunu našeho vnímání světa, lidské identity, vztahu člověka a zvířete apod.

Zbytky odtělesněné kuchyně (“The Remains of Disembodied Cuisine”): http://www.tca.uwa.edu.au/disembodied/dis.html

2003: projekt předveden na mezinárodní výstavě L'Art Biotech' v Nantes, Francii

Součástí projektu „Tkáňové kultury a umění“ (umělci experimetnují s manipulací zvířecích tkání. V minulosti nechali tkáně růst do forem položivých panenek či ucha známého umělce Stelarca, či vytvářejí ptačí křídla z prasečích tkání.)

Umělci kultivují umělé tkáně do nových forem a podob

„Odtělesněná kuchyně“ je pseudo-aktivistický umělecký výtvor, poselství pro vegetariány, kteří si mohou dát steak aniž by kvůli němu museli jít proti svým principům nezabíjení zvířat pro maso.

Forma projektu: Videoinstalace z procesu „výroby“, instalace a samotného happeningu či performance v podobě hostiny, na které si umělci a jejcih přátelé pochutnávají na umělě vypěstovaném (pomocí biotechnologií) steaku (tzv. violence-free meat) ze svalových buněk živé žáby. Ta stolovníky pozoruje z přilehlého akvárka. Toto žabí stehýnko je příkladem tkáňové kultury.

Umělci tímto projektem nejen provokují diváka, aby přehodnotil své zažité představy o životě, živých organismech, jejich identitách (fragmentace těla), ale i postavení člověka k ostatním organismům apod.

Projekt sděluje svojí utopistickou představu o konzumaci masa bez nutných obětí (mrtvých zvířat) a technologie ukazuje právě jako optimistickou cestu do budoucnosti

Video bylo možné zhlédnout v rámci festival Transgenesis na Akademii věd

2000-2002: "The Pig Wings Project" (http://www.tca.uwa.edu.au/pig/pig_project.html)

Umělci pomocí biotechnologií (tkáňového inženýrství a technologií kmenovývh buněk) vypěstovali z prasečí tkáně křídla (tři páry).

Tento na první pohled absurdní výtvor reaguje na xenotransplantace (transplantace zvířecích orgánů lidem) a klade mnohé (etické) otázky ohledně budoucnosti a potenciální existence polo-živých organismů (částečně zkonstruovaných a částečně živých). Klade si otázky, jaký vztah bude vytvořen v takovýchto organismech? Jakým způsobem se budeme chovat ke zvířatům s lidským DNA a k lidem se zvířecími částmi? Co se stane, pokud tyto technologie budou použity pro jiné účely než čistě týkající se záchrany života?

2000: "The Semi-Living Worry Doolls, Tissue Culture and Art(ificial) Womb" (http://www.tca.uwa.edu.au/ars/main_frames.html)

Představen na festivalu Ars Electronica, Linz, Rakousko

Umělci vypěstovali opět z živých buněk sérii panenek (odkaz na starou indiánskou legendu z Guatemaly o panenkách, kterým děti svěřovaly svá trápení a problémy). Divák je zapojen aktivně do projektu a je vyzván, aby on/ona sám/a těmto panenkám svěřil svá trápení.

Projekt Extra Ear – ¼ Scale (v spolupráci s australským umělcem Stelarcem (http://www.stelarc.va.com.au/): http://www.tca.uwa.edu.au/extra/extra_ear.html

Umělci vypěstovali z lidských buněk (opět pomocí tkáňových inženýrských technologií) polo-živou entitu, repliku (1/4) Stelarcova ucha. Stelarcovy projekty a performance se týkají právě lidských protéz (ne jako znak nedostatku těla, ale naopak jako jeho nadbytku).

Tento projekt klade otázky ohledně celosti lidského těla (Stelarc si nakonec toto ucho nechal implantovat do ruky jako tzv. "soft" protézu a dále pracoval s tím, jak může tento polo-živý organismus v živém těle fungovat )

"Bio art" a transgenické umění Eduarda Kace: http://www.ekac.org

Eduardo Kac je známý svými interaktivními síťovými instalacemi a právě svým "bio artem". V 80. letech 20. století se věnoval komunikačnímu umění, v 90. letech se zabýval konceptem tzv. radikální teleprezence a biotelematickými pracemi. Kac je vizionářem propojení robotiky a networkingu, zajímá se o řadu témat, mezi jinými i o kulturní vlivy biotechnlogie.

Na začátku 21. Století přišel Kac s novým směrem současného umění, tzv. "transgenic art"(transgenické umění). Kac používá biotechnologie k vytvoření nových hybridů (sem patří např. i jeho známý zeleně světélkující (pomocí genů z medúzy) králík Alba (projekt z roku 2000).

Projekt THE EIGHTH DAY, A TRANSGENIC NET INSTALLATION (http://www.ekac.org/8thday.html)

2000-2001: Projekt "The Eighth Day" je transgenickým uměleckým výtvorem, který zkoumá novou ekologii světélkujících organizmů, která se vyvíjí na celém světě.

Kac vytvořil model samostatného umělého ekologického systému (odtud název 8 den jako den navíc k 7 dnům stvoření). Tento projekt představuje vizi rozšíření biodiverzity (ještě mnohem dále než formy divoké přírody). Veškeré transgenické stvoření v tomto projektu (améby, rostliny, myši a ryby) jsou vytvořeny izolovaně v laboratořích klonováním genů (které kódují produkci zelené světélkující bílkoviny, tzv. GFP). Z tohoto důvodu jsou stvoření v “The Eight Day” nazvaná "GFP plants", "GFP amoeba", "GFP fish" a "GFP mice". Jednotlivé organizmy naklonované v laboratořích jsou dány dohromady do jednoho společného syntetického prostředí (terária), v prostředí cca metru a půl v průměru kupole z plexiskla.

Tento výtvor spojuje kromě výše zmíněných živých transgenických forem života i biologické roboty (tzv. bioboty). Biobot je robot s aktivním biologickým elementem ve svém těle, který ovlivňuje jeho chování. Biobot, vytvořený pro "The Eighth Day" obsahuje kolonii "GFP" améb nazvaných Dyctiostelium, které tvoří jeho mozkové buňky. Biobot má biomorfní formu a “amébní mozek”, je viditelný prostřednictvím průsvitného bioreaktoru.

V galerii mohou diváci vidět terárium s transgenickými stvořeními (pomocí počítače). Diváci tak mohou “prožívat” toto prostředí právě pomocí biobota, jeho pohledem. Právě tím, že sami vidí tato “roztomilá” stvoření, odbourává se v nich vrozený odpor vůči takto modifikovaným kreaturám. Z tohoto důvodu se tento Kacův project dá označit za technooptimistický, jeho snaha je přivést diváka “nebát” se těchto změn a modifikací, které jej (možná) v budoucnosti čekají.

Ling Mingwee: Projekt Male pregnancy (Těhotenství muže): http://www.malepregnancy.com/mingwei/

video: http://www.malepregnancy.com/movie/index.shtml

Tento projekt umělce Ling Mingwee, který se stal prvním těhotným mužem, provokuje nejvíce otázek (morálně-etických) ohledně toho, co je přirozené/“proti” přírodě, morální/nemorální, tradiční/netradiční apod. Je zde reflexe vztahu moderních medicínských poznatků a technologií a jejich dopadu na lidskou existence, její změny a jak se bude vyvíjet naše společnost do budoucna

Paul Vanouse: http://www.contrib.andrew.cmu.edu/~pv28/index.html

Associate Professsor of Visual Studies, University at Buffalo, US Co-Director, Emerging Practices MFA.

Paul Vanouse je „radikálně interdisciplinární umělec, jehož tvorbu popohání jeho vášnivý amtérismus“. Vanouse se označuje za umělce „emergentních médií“ (tento pojem vysvětluje jako širší techno-kulturní zkoumání, překračující dosavadní využití existujících laboratorních technik). Právě biotechnologie a genomika patří mezi současné emergentní mediální formy (živé biologické experimenty, transgenické organizmy, tkáňové inženýrství apod.).

Od počátku 90. let jeho používal Vanouse techno-vědecké prostředky jako umělecké médium. Jeho výtvory obsahují mimo jiné právě genetické experimenty, která podrývají vědecké konstrukce rasy a identity a prozatimní organizace, které ironicky kritizují institucionalizace a korporalizace.

2002: projekt "The Relative Velocity Inscription Device" (RVID) (http://www.contrib.andrew.cmu.edu/~pv28/rvid.html)

Vanouse použil DNA členů své vlastní rodiny („multi-racial“ rodiny původem z Jamajky). Tento experiment měl formu interaktivní, multimediální instalace (pomocí počítačově regulovaného gelu, prostřednictvím kterého vzorky DNA jednotlivých členů rodiny pomalu cestují). Autora zajímal vztah eugeniky ze začátku 20. století a lidské genomiky (konec 20. století). Divák má k dispozici publikace o eugenice v rámci instalace a zároveň interaguje s touch-screenovým displejem, kde se pohybují vzorky DNA členů Vanousovy rodiny.

Od 2004: projekt "Latent Figure Protocol" (http://www.contrib.andrew.cmu.edu/~pv28/lfp.html)

„Latent Figure Protocol“ je instalace, ve které jsou použity opět vzorky DNA, které vytvářejí emergentní obrazy, připomínající např. fotografie z ultrazvuku. Instalace obsahuje pokus v oblasti živých věd, jehož výsledek je nahrán na video a opakován v průběhu jedné performance (která trvá cca hodinu). Pomocí reaktivního gelu a elektrického proudu „Latent Figure Protocol“ vytváří právě tyto obrazy, které jsou přímo spojeny s vzorky DNA, které byly použity.

Vanousovy projekty se také určitě dají označit za technoptimistické. V prvním případě Vanouse ukazuje, jak lze pomocí DNA experimentů “bojovat” proti rasovým předsudkům či eugenice. V druhém případě jsou vzorky DNA něco tvořícího umění, obrazy, apod.

Shiho Fukuhara a Georg Tremmel: Biopresence (http://www.biopresence.com/)

"Biopresence" je umělecké dílo vytvořené se záměrem zkoumat, objevovat a pokoušet se definovat vliv biotechnologií na společnost a to, jak člověk tyto změny vnímá a bude vnímat (toto autoři považují za nejrelevantnější oblast 21.století).

"Biopresence" vytváří stromy s lidskou DNA, za účelem vytvořit "Living Memorials" (živé memoriály) nebo "Transgenic Tombstones" (transgenické hrobky). Umělci spolupracují s vědcem (a také umělcem) Joe Davisem na jeho „DNA Manifoldově algoritmu“, který právě umožňuje transkódování a propletení lidské DNA a DNA stromů. Tyto hybridy „Human DNA Trees“ nemodifikují však geny organizmů, nejedná se tedy o GMO(s).

Patricia Piccinini

Australská umělkyně Patricia Piccinini svými díly ztvárňuje své představy o tom, jak by hybridi lidí a zvířat mohli vypadat. Vytváří provokující sochy nazvané např. "The Young Family," nebo “Nature´s little heplpers”, které právě vyvolávají otázky spojené s konceptem post-člověka. I přesto, že Piccinini nepoužívá sama biotechnologické prostředky jako umělecké médium, názorově k této skupině biotechnologického umění bezesporu patří. Zajímá se o technologie a biotechnologie, speciálně o genová terapie a tkáňové inženýrství jako prostředky měnící do budoucna lidskou podobu, zajímá ji, jak se budou měnit současné představy či ideje o přírodě/člověku v ní.

Marta de Menezs

Marta de Menezes je portugalská umělkyně, která se v posledních letech zabývá interakcemi umění a biologie a pracuje na výzkumu v laboratořích, konkrétně působí na stáži v “the MRC” (Clinical Sciences Centre, Imperial College of Science, Technology and Medicine) v Londýně.

Projekt “NATURE?”

De Menezes vytvořila motýly s vzory na křídlech, které se předtím v přírodě ještě nikdy neobjevily, čehož dosáhla právě tím, že zasáhla do mechanismů normálního vývoje motýlů. De Menezes vytvořila motýly, kteří jsou sice “normální”, ale zároveň nepřirození (jejich křídla jsou vytvořena z normálních živých buněk, ale nadesignovaná autorkou). Autorka modifikovala vzor jednoho křídla dvou druhů motýlů. Takto vytvoření motýly mají vždy jedno křídlo “své” a jedno vytvořené autorkou projektu. Tento projekt byl poprvé prezentován v roce 2000 na festivalu Ars Electronica a bylo to poprvé, kdy byla vystavena veřejně modifikovaná živá zvířata pro umělecké účely (kromě bakterií či rostlin).

Biotechnologičtí umělci z ČR

V rámci projektu Umělci v laboratořích (projekt Transgenesis 2007; festival ENTER3), více na http://www.transgenesis.cz/archive/2007/) vznikly dva projekty, které pracují s živými tkáněmi, ve spolupráci s Ústavem experimentální medicíny Akademie věd.

Martin Kermes: instalace Spiritus Animalis

Jedná se o neurobiologickou performanci přepisu Descartovy "Vášně duše". Tkáň vystavovaná drogám či jiným extrémním látkám a vznik vizualizace “čisté emoce na úrovni hmoty”.

Lucie Svobodová: bio+bio- BIO+BIO-

Koncept “na hranici vědy”: Svobodová pracuje s buňkami kostní dřeně, které vystavuje ve sterilním prostředí zvláštním podmínkám. Na jednu část buněk je “hodná” a na druhou “zlá” a pozoruje, zda-li svojí myslí může ovlivnit jejich růst či chování. Výstupem projektu je video, zaznamenávající celý postup projektu a fotografie, ukazující výsledek pokusu.

Další umělci: http://festival-enter.cz/index.php?lang=en&node=110

Nanotechnologické umění

Pavel Kopřiva

Projekt Nanoface (2007)

Nová forma portrétů v době nanotechnologií. Video a fotografie dokumentují umělecký pokus Kopřivy s nanovlákny, používanými v moderní medicíně pro výrobu umělých tkání. Na povrchu buňky se se tvoří miniaturní vlákna a vzniká tak “nanoarchitektura”, která tvoří jakýsi obraný systém proti škodlivým elementům. Kopřiva tuto “nanoarchitekturu” v projektu používá pro výrobu uměleckých konstrukcí (tím, že aktivně mění organizaci nanovláken). Kopřiva chápe a užívá právě komplikovanou techniku "elektro-zvlákňování" a rozdíl mezi vodivým a nevodivým základem jako nové portrétovací techniky.

John Hart

Projekt „NANOBAMA“ (2008)

Spojení nanotechnologického umění a politického aktivismu. Profesor Michiganské univerzity John Hart vytvořil miniaturní trojrozměrné portréty Baracka Obamy (menší než zrnko soli), jakousi vizualizaci mini struktur vyvtořených z uhlíkových trubiček (v jiných projektech Hart používá i silikon). Dílo je vytvořené z uhlíkových trubiček (obrysy Obamy přenesli pomocí laseru ze známého předvolebního plakátu a obrázky získali tím, že nechali chemickou reakcí vyrůst "les" svisle orientovaných uhlíkových nanotrubiček, tenkých každá asi jako 1/50 000 lidského vlasu). Každý tento Obamův mikroportrét je menší než ½ milimetru a obsahuje cca 150 milionů těchto trubiček. Obrázky byly proto vyfoceny pomocí speciálního skenovacího elektronového mikroskopu.

Ekologické umění

Ekologické umění je velice dynamický pojem, zahrnuje mnoho perspektiv. Vše co nás obklopuje (fyzické, sémantické i kulturní prostředí) ovlivňuje to, jak vnímáme sebe v rámci toho, kde žijeme. Různí umělci mají samozřejmě různé pohledy na tuto problematiku. Současní ekologičtí umělci jako např. Ann Hamilton, Rick Lowe či Mierle Laderman Ukeles se věnují demokratickým procesům, kladou otázky ohledně umění a života. Jiní, jako například Lynne Hull, Barbara Westfall, Mayer Harrison či Newton Harrison se domnívají, že je jejich posláním a úkolem (stejně tak jako všech lidí) je snažit se překonat propast mezi praktickým konáním a teorií a přírodou a kulturou.

Současné ekologické umění je nový žánr veřejného umění, které zkoumá nové typy životních stylů, postavené na sociálním, ekologickéma a edukačním terénu. Zkoumá lidské chování v interakcích s rostlinami, se zvířaty a to v rámci určité zeměpisné lokace. Nejedná se tedy o umění pro veřejné prostory, ale o umění oslovující veřejné prostory. Současné ekologické umění je stejně jako biotechnologické či nanotechnologické a interdisciplinární. Ekologičtí umělci spolupracují s vědci (oceánografy), inženýry, novináři apod. Jejich cílem je vytvořit takové umění, které by oslovilo společná témata a pomohlo ochránit či “zotavit” křehká místa. Cílem ekologického umění také často bývá obnovit zdravé podmínky pro vytvoření socio-ekologické a politicko-ekonomické změny.

Ekologie a témata “Life-Centered”

Umělci se snaží zapojit lidi přímo, aby mysleli kriticky a byli aktivní co se týče témat životního prostředí a komunitních projektů. Tito umělci věří, že pro zdravou a udržitelnou ekologickou změnu je třeba, aby se zapojili lidé individuálně, přehodnotili své názory na svět a změnili svůj každodenní život.

Projekt “ARCOLOGY” Paola Soleriho

Paolo Soleri, ze skupiny Acrosanti, je zakladatel výukové organizace Cosanti Foundation.

Paolo Soleri je italský (žijící dlouhodobě v USA) vizionářský architekt, který se dlouhodobě věnuje výzkumu a experimentování v navrhování a městském plánování. V současné době vyučujě na fakultě Architektury, na Arizonské státní univerzitě v USA.

Hlavní Soleriho projekt (v rámci organizace Acrosanti) je plán komunity (pro 5000 lidí), který se buduje již od roku 1970 (severně od Phoenixu, Arizona). Tento projekt je postaven na konceptu tzv. “Arcology” (propojení architektury a ekologie). Arkologie je velice hustě osídlené město, navržené tak, aby maximalizovalo lidské interakce, tedy přístup ke sdíleným, cenově efektivním infrastrukturálním službám (voda, odpad). Zároveň je zde snaha naopak minimalizovat užívání energie, neupravených materiálů a půdy (redukovat znečištění životního porstředí) a dovolit interakci s okolním přírodním prostředím. Jednoduše řečeno, cílem Arkologie je komunita založená na omezených energetických zdrojích.

Viet Ngo

Viet Ngo pracuje s rozsáhlými komunitami, jeho cílem je vytvořit technologie odpadních vod, které by byly ekologické a šetrné k životnímu prostředí.

Komunitní participace

Komunitní participace jako cesta k dlouhodobě udržitelným ekologickým změnám. Jedná se o vztahy mezi lidmi a jejich prostředím, organizované kolem určitých čiností v rámci určité geografické lokace. Pro současnou ekologickou uměleckou tvorbu je naprosto klíčová participace diváků.

Mierle Laderman Ukeles: "Cycle-logical Art": Performance “Touch Sanitation” (1979-1980)

Ukeles v rámci své performance (trvající 11 měsíců) třásla rukou každému popeláři, kterého potkala v New Yorku. Druhou fází pak byla její stáž v “New York Sanitation Department”. Umělkyně se zamýšlela nad problematikou plýtvání ve městě a odpadu celkově.

Dialog a komunikace

Práce ekologických umělců s komunitami, prostřednictvím otevřených, veřejných fór a společenských vztahů, které povedou k ekologickým přístupům k životu. Pomocí svých uměleckých výtvorů autoři zapojují členy dané komunity do dialogu ohledně propojení umění, estetiky, ekologie a kultury.

Helen Mayer Harrison a Newton Harrison

Jedni z pionýrů ekologického umění spolupracovali přes 40 let s biology, ekology a městskými plánovači, aby otevřeli prostor pro společné dialogy pro představy a řešení, které by podporovaly biodiverzitu a rozvoj místních komunit. Tito umělci se mimo jiné zabývali tématy týkající se obnovy povodí, městských oblastí, zemědělství a lesů. Umělci procestovali svět a věnovali se dlouhodobým komunitním projektům a zkoumali a odpovídali na změny životního prostředí v rámci jednotlivých ekosystémů.

Projekt "Greenhouse Britain"

Ve spolupráci s dalšími vytvořili Harrisonovi instalaci “Greenhouse Britain”, která vnímá globální oteplování z perspektivy těchto umělců. Jejich výtvor spočívá v alternativním vyprávění o tom, jak by se lidé měli stáhnout zpět, když začne voda stoupat, jak by měli vypadat nové druhy osídlení a jaký obsah či vlastnosti by měla mít nová kulturní krajina. Popisují také, jak by mělo být chráněno město, které je v rizikovém postavení.

Projekt je rozdělen na 4 části:

  1. Topografický model ostrovu Británie s 6 projektory nad ním (ukazují vodu, která pomalu stoupá). Je zde také krátké mluvené slovo, narativa synchronizovaná s postupem vody.
  2. Text a obrázky s návrhem vodní nádrže “Lea Valley”. Toto vyjadřuje, jak by se lidé mohli stáhnout a kam.
  3. Druhý návrh pro posun lidí.
  4. Velký obraz je promítán na zeď (zobrazen Bristol a řeka Avon). Vody se zvedají a přehrada chrání město. Vody však stoupají dále a řeka Avon je odchýlena na nové místo (severní ústí řeky) a město je zachráněno.

Další projekty Harrisonů:

Ekologická udržitelnost

Umělci pracují s cílem dlouhodobé ekologické udržitelnosti (zodpovědnost najít alternativní postupy, tedy přehodotit zemědělské postupy, využití energetických zdrojů, městského plánování, dopravních prostředků, ekonomiku, komunitní vzorce, lesnictví, důležitost divoké přírody a našich kulturních hodnot).

Mel Chin: projekt Revival Field (od 1990), v St. Paul, Minnesota, USA (více)

Mel Chin je koceptuální vizuální umělec, který začal svojí práci se sochami, které se týkaly politických a sociálních témat. Později se začal zajímat o ekologické umění (hlavně ekologické systémy a udržitelnost). Zájmy China obsahují výtvory, které se vztahují k tématům ničení stanovišť, obnovy a udržitelnosti biodiverzity.

"Revival Fields" je komunitní práce na konkrétním území, konceptem je forma sochy, která zahrnuje proces redukce, nástroji jsou biochemie a zemědělství. Kontaminované území bylo ohraničeno plotem, a byly v jeho rámci vytvořeny stezky, které formují písmeno X. V každé z takto vzniklých 4 subcelků bylo nasázeno 6 typů rostlin a dva testy pH a dva fertilizační testy. Budou odstraněny ploty a vytrhán jedovatý plevel. Neviditelná estetika bude existovat a bude měřitelná vědecky (kvalitou obnovené země). V tomto projektu Chin rozšířil své ideje ohledně organického růstu a zaměřil svojí uměleckou tvorbu na témata jako "green remediation" či regenerace biotických a nebiotických materiálů.

Další projekty

John Klima: „Ecosystm”

EcoArtTech pracuje s digitálními, síťovými a udržitelnými technologiemi a současnými prostředími jako nástroji umělecké tvorby, která zkoumá životní prostředí v moderní době a člověka v něm.

Projekt (spíše aktivistický): Guerrilla gardening

Výstava „Hello Again: A New Wave of Recycled Art and Design“ (1997)

Výstava inovativních a překvapivých produktů vytvořených z recyklovaných a použitých materiálů.

Výzkumný network LAND2 (“země na druhou”), od roku 2002, založili umělci Iain Biggs (UWE Bristol) a Judith Tucker (Leeds). Jedná se síť umělců/lektorů a výzkumných studentů, kteří se zajímají o krajinu, a umění zaměřené na specifický prostor.

Umělkyně Michelle Brody z Brooklynu (NY)

Vytváří místně-specifické instalace z různých médií. Tyto veřejné umělecké výtvory se týkají spojení historie, kultury a životního prostředí .

Islandská umělkyně Rúrí

2003 představila na Biennale v Benátkých svůj projekt „Archive – endangered waters“, který nainstalovala v Islandském pavilónu. Rúrí pracuje s mnoha médii, její práce je interdisciplinární, svoje nápady zprostředkovává prostřednictvím performancí či instalací, multimédií, soch, ekologického umění apod. Známá díla: „Rainbow“ (na mezinárodním letištním terminálu v Keflavíku dosahuje 24 metrů), „Waterfall“ (v botanické zahradě v Reykjavíku). V centru zájmů Rúrí je jednoduše islandská krajina: převážně její řeky, které zkoumá z pohledu možného využití využití pro hydro-elektrickou energii.

Izraelská umělkyně Shai Zakai

Zakladatelka fóra "The Israeli Forum For Ecological Art".

Např. Projekt „Forest Tunes- The library“ (1995-2008). Jedná se o mezinárodní putovní výstavu, vztahující se k tématům jako zanikající biodiverzita, ničení lesů a globální oteplování.

Umělecká skupina HeHe (Helen Evans & Heiko Hansen)

Projekt “Pollstream - Nuage Vert” (zelený mrak), Helsinki

Oceněno hlavní cenou (Golden Nica 2008) v soutěži Ars Electronica v kategorii 'Hybrid Art'

“Pollstream - Nuage Vert” transformuje mraky do promítacích povrchů. Mraky jsou tak uměleckým nástrojem, který nese politické e ekologické poselství. Jsou také jakousi estetizovanou formou či reprezentací znečištění životního prostředí. Tento projekt byl vytvořen ve spolupráci s odborníky na laserové technologie, počítačovou vědu, elektronické inženýrství apod. Jedná se tedy znovu o interdisciplinární projekt. Projekt začal v roce 2002 a byl završen v roce 2008 performací (od 22. - 29. února ) v Helsinkách. --Markas 18. 2. 2009, 18:00 (UTC)

Anotovaná bibliografie

Většina viz výše.

--Markas 18. 2. 2009, 18:05 (UTC)

Demonstrace

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Ekologie,_biotechnologie,_nanotechnologie_a_nové_výzvy_pro_kulturu_a_umění/old&oldid=23302“