Emil Zimmler

Emil Zimmler (1863–1950) byl ředitelem Masarykovy Akademie Práce a propagátorem myšlenek vědeckého řízení.

Emil Zimmler patřil mezi naší inženýrskou elitu, byl členem mnoha spolků a organizací, zasadil se o popularizování techniky v rámci hospodářských a sociálních souvislostí. Je autorem díla Moje inženýrské paměti (Hozák, 2013). Ve své původní profesi se Zimmler zabýval vodohospodářstvím, roku 1906 převzal řízení expositury ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze. Podle slov Stanislava Špačka byl Zimmler na této pozici velmi uznávaným vedoucím, se svými podřízenými udržoval vřelé přátelské vztahy. Jeho spolupracovníci na něj prý skládali žertovné básně a nazývali ho přezdívkou „Bílý lev“, kterou si vysloužil díky svým hustým bílým vlasům (Špaček, 1948, MÚ a AAV ČR, fond Stanislav Špaček, karton 12, inv. č. 1218, sign. III. e)).

Zimmler se věnoval otázce jakým způsobem hodnotit duševní práci. Ta byla u nás dlouhou dobu značně přezírána, proto se snažil pátrat v zahraničních zdrojích, bohužel ne příliš úspěšně. Chtěl dosáhnout toho, aby na duševní činnost bylo nahlíženo s obdobnou úctou jako na práci fyzickou, tedy aby se jí dostalo spravedlivého uznání a postavení. I přes značně pomalý posun a časté odmítání jeho myšlenek se snažil udržet si optimismus filosofa, kterým beze sporu byl. „Neklesal na mysli, neboť mu bylo věcí přirozenou, že ti, kdož pracují pro veřejnost, jsou odměňováni nevděkem.“ (Špaček, 1948, MÚ a AAV ČR, fond Stanislav Špaček, karton 12, inv. č. 1218, sign. III. e)).

Dle Špačkových slov narážel Zimmler na nepochopení zejména proto, že jeho vysoké pracovní tempo často vzbuzovalo u některých lidí podezření a snad také vyvolávalo pocit ohrožení. Snad je skutečně pravidlem to, že každý pokrok potřebuje své tempo, a snaha o jeho zrychlení může být až kontraproduktivní. Zimmler v neposlední řadě upozorňoval také na nutnost obnovit funkci zahraničních technických attaché, kteří by Československo zásobovali informacemi o aktuálních trendech, či potřebu zvýšit intenzitu popularizování vědeckých zásad řízení (Špaček, 1948, MÚ a AAV ČR, fond Stanislav Špaček, karton 12, inv. č. 1218, sign. III. e)).