Fonotaktika dětské řeči

pododdíl fonologie
kombinatorika jednotek stejné úrovně (× distribuce = jak se jednotky nižší úrovně vyskytuje v jednotkách vyšších)
např. které kombinace nebo pozice hlásek jsou v jazyce zakázané

- dlouho názor, že dokud nejsou slova, nelze mluvit o fonologii

- fonologii je možno hledat už i ve žvatlání, bo je i ve významech, vzorcích, pravidelnostech

otázka mimosystémových prvků – u dětské řeči musíme říct, co už bereme jako součást nějaké strukturace, a co je mimosystémové
když dítě něco řekne jen jednou a nezopakuje to, je to ještě mimosystémové (jsou třeba aspoň tři doklady)
kolem 8 měsíců se začíná univerzalita ztrácet
asi v 7 měsících je rozdíl mezi žvatláním anglických a francouzských dětí (více uzavřených slabik a konsonantů × více otevřených slabik a vokálů)
kolem 10 měsíců se už odrážejí při žvatlání frekvence vokálů v daném jazyce

ontogeneze opakuje fylogenezi – mechanický rámec řeči vznikal z nějakého pravidelného pohybu čelistí prvních savců při příjmu potravy → složitější pohyby čelistí byly využívány nejdříve k vizuální komunikaci, pak i verbální (pohyby doprovázeny fonací) → základ slabiky

Obsah

studují se chyby v rámcovém uspořádání („spoonerismy“ – svítíčko slunilo)
mění se jen pozice C/C či V/V, ale nemíchá se to
např. když dostane dítě úkol vyměnit poslední písmena ve dvou slovech, koreluje tato schopnost s jinými jazykovými schopnostmi
výměna kod je jeden z nejtěžších úkolů

- okluze kontinuantů – frikativy → explozívy

- anteriorizace velár (psal o tom už Quintilianus v Římě)

u nemluvňat se počítá s minimální závislostí artikulátorů ve sledech CV (konsonat-vokál), takže v různých jazycích předpokládáme podobné postupy při žvatlání
odráží se fonotaktika, mechanické restrikce
mluvíme o kombinačních preferencích v rámci slabiky
zjistilo se, že labiály se nejčastěji pojí se středními vokály, koronály s předními a dorzály se zadními (uvádí se až 1:8 – osm slabik takovýchhle, jedna je jiná)

- koronály + [e, i]

- labiály + [o, u]

- všechny konsonanty s [a]

- říkal, že když má vědec nějaký předpoklad, vidí jeho důkazy i tam, kde nejsou

v tzv. úplných jazycích preference pro CV zůstávají, ale pro VC už ne
jsou nějaké preference i z hlediska otevřenosti? – zatím se potvrdilo jen u anglických dětí (v úplných jazycích už se nevyskytuje)

ve žvatlání a v prvních slovech se shluky vůbec nevyskytují
většina jazyků žádné konsonantické shluky v rámci slabiky nemá (až 2/3)
většinou mizí ten složitější konsonant, někdy ten méně výrazný
knížka → kíta, uličnice → ulitite, vlak → lat
pokud se shluky objeví, pak na hranicích morfémů (sponka → ponta)
pro praetury i kody převládají u dětí 3–4× shluky těch konsonantů, které mají stejné místo tvoření

vyslovování stejného segmentu dvakrát (mama, dudu, abubus, popože)
dají se sledovat i abstraktní reduplikace, kdy se neopakuje tentýž konsonant, ale třeba jen stejné místo tvoření
v úplných jazycích se nevyskytuje, objevují se hluboko pod hranicí náhody

← porozumění opakovaným segmentům je těžší (→ např. jazykolamy)

- „princip obligatorní kontury“ – aby nebylo transvokalické opakování konsonantů a transkonsonantické opakování vokálů

kolem 1,5 roku přestávají děti reduplikovat, ale začíná se objevovat preference sledu labiála–vokál–koronála oproti sledu opačnému (např. i v úplném jazyce je „pes“, ale nemá protějšek)

× je to spíš kvůli tomu, že v anglické pečovatelštině se hodně slov zakončuje na [i] → dítě napodobuje

děti 3–5 let – jak budou opakovat pseudoslova? – hodnotí se chybovost a pohotovost
když tam je třeba neobvyklý shluk konsonantů, vyslovuje se jim to hůř (← teorie prozodické samoorganizace)
u sporných případů, kde nelze některou hlásku rozlišit, hádají lidé tu, která je v jazyce častější

když dítě neumí [r] a říká [l] – jednoduše substituce, žádný zvláštní termín
např. v angličtině je délka suprasegmentální – nerozlišuje význam, slouží např. ke zdůraznění slov
děti možná nejdříve používají délku stejně
transpozice v rámci jednoho slova = metateze (vohýnek → hovýnek)

Sovák, M. (1984): Logopedie předškolního věku. Praha: SPN.
Vihman, M. M. (1996): Phonological development. Oxford: Blackwell. (kap. 3-4)
Owens, R. E. (2000): Language development: an introduction. Boston, London: Allyn&Bacon. (kap. 2, 4, a 8)
Fitch, W. T. (2000): The evolution of speech: a comparative review. Trends in cognitive sciences, roč. 4, č. 7, s. 258-267.
Škodová, E. - Jedlička, I. a kol. (2003): Klinická logopedie. Praha: Portál. (část III)