Japonsko

Zpátky do budoucnosti: Japonské plány (Joel West, Jason Dedrick, Kenneth L. Kraemer)

Slovník japonských výrazů používaných v textu:

schinkansen - šinkanzen - rychlovlak

amakudari - proces, kdy vysoký ministerský úředník odejde do důchodu a stane se nejvyšším vedoucím pracovníkem nebo poradcem nějaké firmy

džóhó - informace

První debaty o NII, též informační superdálnici, začaly v roce 1993 jako reakce na plány USA, porovnávaly se podobnosti a odlišnosti obou těchto plánů. Z pohledu Japonska se jednalo o potenciálně největší veřejný projekt po šinkanzenech ze 60. let.

V Japonsku bylo mnoho velkých elektronických firem vyvíjejících hardware, proto bylo nutné, aby vznikly nové malé firmy pro vývoj softwaru a informačního obsahu. Taktéž bylo potřeba provést radikální změny v oblasti telekomunikací.

Japonský vývoj silně ovlivnila poválěčná minulost, byl rozvinut zejména těžký průmysl. V 50. a 60. letech byl kvůli restrikcím malý podíl zahraniční konkurence a investic a velmi nízký export. Navíc velké korporace dlouho udržovaly tradici amakudari, kdy do vedoucích pozic byli dosazováni vysloužilí politici.

Japonská vláda podporovala 4 velké telekomunikační firmy zvané den-den (podle Nippon denšin denwa - Nippon Telegraph and Telephone), které měly vytvořit počítače pro telefonní ústředny. Jednalo se o NEC, Fujitsu, Hitachi a Oki. Na trhu bylo též několik menších firem, které prodávaly své produkty a vyráběly dílčí součásti pro velké firmy, např. Casio, Kyocera, Kenwood, Pioneer a další.

Vize NII se týkala osvobození člověka od práce na živobytí, vyřešení problémů se stárnutím populace, posunutí Japonska do intelektuálně kreativní společnosti a vzniku nových ekonomických příležitostí v softwaru, službách, zábavě a informačním obsahu. V Japonsku panovaly obavy technologického úpadku pod úroveň USA, obzvláště po té, co prezident Clinton představil americkou vizi NII. Japonsko mělo 4 motivace pro rychlý vznik NII: vytvoření informační ekonomie, podpora elektronického průmyslu, reakce na konkurenci z USA a zjednodušení byrokratických postupů.

Jakýsi buzzword počátku 90. let byl džóhó-ka - informatizace, tedy změna společnosti na informačně orientovanou. V 60: letech bylo Japonsko společností industriální, postupný rozvoj informačních technologií vedl k tomu, že se Japonsko specializovalo na vývoj hardwaru a součástek, zatímco v oblasti softwaru poněkud zaostávalo.

Mezi lety 1993 - 95 byl cítit silný vliv dohánění USA jako součást mentality obyvatel. Významnou knihou z roku 95 byla Džóhó Superhighway no Kyoi: Nihon Džoho Sangyo Kaimetsu no Kiki, tedy Hrozba superdálnice: krize anihilace japonského informačního průmyslu.

Japonští zákonodárci studovali NII USA a převzali 5 bodů:

1) podpora soukromých investic

2) zvýšení konkurence

3) rychlá regulační odezva

4) síťový přístup pro všechny poskytovatele informací

5) univerzální služby

3 možná vysvětlení japonského zaměření na politiku USA

- nejasnost zahraničního pohledu

- větší vnímavost zahraničního pohledu

- zahraniční hrozba jako zbraň

Japonsko potřebovalo zahraniční konkurenci, protože vláda a průmysl pracují lépe, když soutěží se zahraničním ekonomickým rivalem, protože to podporuje tlak potřebný na zrychlení procesů rozhodování. Krize konkurence posunula Japonsko blíže k informační revoluci za dva roky (93-95) víc než za předchozích 20 let. Panovaly názory, že dohánění západních technologií pohánělo Japonsko posledních 150 let, zároveň však (převážně v USA) se objevovaly názory, že Japonci postrádají kreativitu a další vlastnostni nezbytné pro technologické vedení. “Japonsko dohání lépe než vede, je to národ, který se stal bohatým v koncových světlech Ameriky.”

V letech 93-94 se Japonsko potýkalo s obtížemi způsobenými průmyslovými a ekonomickými změnami, které vedly k první ekonomické recesi po 40 letech neustálého růstu. Export japonských produktů byl navíc ohrožen silným jenem. Z tohoto důvodu se výroba přesouvala z Japonska do Číny a jihovýchodní Asie a začalo hledání nových produktů, které by mohly vznikat v Japonsku, kde sílil tlak na vytvoření nových pracovních míst.

Vize: ekonomika založená na informacích a komunikaci

Japonská vize NII postupně vznikala v letech 93 - 94 v mnoha různých verzích. Hlavní roli hrál výraz džóhó cušin (informace, komunikace), a to ve všech verzích. Ministerstvo pošty a komunikací dokonce hovořilo o změně socioekonomického systému na jiný založený na novém paradigmatu. Toto nové paradigma bylo definováno jako “intelektuálně kreativní společnost založená na info-komunikacích”. Ústředním bodem všech verzí plánu bylo zlepšení života obyvatel a ekonomický růst. Japonská NII byla primárně odpovědí na snižující se konkurenceschopnost japonského průmyslu.

Jako odpověď na silný jen se objevily dva směry:

1) vznik nových ekonomických aktivit, které by nahradily činnosti, jenž se přenesly do zámoří. Tyto nové aktivitiy by měly zahrnovat software, informační obsah, zábavu, informační služby, produkci nových multimédií a telekomunikačního vybavení

2) vznik pokročilé NII by mohl pomoci stávajícímu průmyslu k větší produktivitě a konkurenceschopnosti díky síťovým technologiím. Japonské společnosti potřebovaly srovnatelný přístup k technologiím jako v USA, aby jim byly schopné konkurovat.

Japonská vize NII obsahovala: produkci nových multimediálních produktů a služeb, vznik celoplošného rozhlasového a televizního vysílání, telekomunikace založené na optických vláknech, vznik hardwarových produktů, které by byly vyráběny v Japonsku, rozvoj softwarových dovedností, zlepšování produktivity ekonomiky díky aplikaci informačních a komunikačních technologií.

Multimedia

Jako součást multimediální revoluce vzniklo karaoke, stávající produkty se převáděly na CD-ROM a vznikl handheld od Sony zvaný Data Discmany, firma Fujitsu se vrhla na produkci domácích PC.

Japonská definice multimédií byla na rozdíl od USA velmi vágní, přesto se s multimédii počítalo jako s hlavním bodem budoucího ekonomického růstu.

Vysílání, optická vlákna

Cesta od multimédií k informační infrastruktuře je přímá. Multimediální obsah - video on demand, interaktivní videohry, vzdělávání, videokonference a další potřebují přístup k celonárodní digitální telekomunikační síti, která by nahradila stávající telefonní síť. Japonský plán NII zahrnoval přenos těchto multimédií přes síť optických vláken, narozdíl od USA, kde podobný plán zahrnoval hybridní systém optických vláken, koaxiálních kabelů, vylepšených měděných drátů a bezdrátového přenosu.

V USA byly televizní linky připojeny koaxiálními kabely, v Japonsku se rozhodli díky dostupnosti kabelové TV pouze pro 22% domácností vybudovat novou síť pouze z optických kabelů. V roce 1994 bylo oznámeno, že všechny japonské domácnosti budou spojeny optickými vlákny do roku 2015, později se tento termín dokonce zkrátil do roku 2010. Mnoho pozorovatelů však již v době sepsání článku hovořilo o tom, že tento termín nelze stihnout kvůli nákladům a také díky tomu, že některé domácnosti takové vysokorychlostní připojení nebudou vyžadovat.

Nové hardwarové příležitosti

NII podporovala domácí poptávku po počítačovém hardwaru jako PC, HDTV, set-top-boxech, PDA, videoserverech a dalším digitálním vybavením. Nárůst poptávky měl být způsoben zvýšením dostupnosti multimediálního obsahu.

Jako exportní elektronika byly zamýšleny TV, videorekordéry, videohry, walkmany a další. Oproti tomu se v Japonsku velmi pomalu adaptovaly PC, proto zpočátku nebylo možné uspět v exportu těchto zařízení. Plán NII však zahrnoval změny i v této oblasti.

Vývoj softwaru a služeb

Software a služby jsou nejrychleji rostoucími segmenty informačních technologií v celosvětovém měřítku a nabízejí více příležitostí než silně konkurenční prostředí hardwaru. Japonsko v oblasti softwaru těžce zaostávalo, 8 z 10 největších softwarových firem bylo amerických a pouze 1 japonská. Bylo to dáno tím, že v podstatě věškerá klíčová softwarová architektura byla řízena americkými společnostmi. Jedinou výjimkou byl herní průmysl, který ovládaly Nintendo a Sega. Japonské softwarové společnosti selhaly v zahraničí a dokonce se zahraniční firmy začaly tlačit na jejich domácí trh.

Nová NII se zabývala novými příležitostmi pro japonský software a služby, vývoj nového multimediálního obsahu a zábavy. Cílem pro nadcházející období bylo vytvořit velmi kvaltiní komplexní produkty, které by uspokojovaly standardy amerických zákazníků.

NII požadovala též zvýšení využití e-mailů pro zvýšení produktivity firem. Vláda byla kritizována za zavedení počítačů do úřadů a ministerstev odděleně, místo toho, aby se tato činnost koordinovala a vznikla jednotná síť pro všechna ministerstva. Tento krok by zrychlil administrativu, redukoval využití papíru, zlepšil sdílení informací mezi různými úrovněmi vlády a zlepšil by přístup běžných Japonců k informacím.

NII plány a iniciativy

Na dodržování plánu NII měla dohlížet skupina zvaná Šingikai složená z vůdčích osobností obchodu a akademiků.

Síť optických kabelů měla vznikat ve třech pětiletých fázích završených v roce 2010. V 1. fázi měla proběhnout výstavba v hlavních městech prefektur, ve 2. fázi města nad 100 000 obyvatel a 3. fáze měla pokrýt 100% obyvatelstva. V 1. fázi mělý být též spojeny školy, nemocnice, knihovny a další veřejné instituce.

Ministerstvo zahraničního obchodu podporovalo pokročilou informační infrasturkturu, a to především v 5 oblastech: vzdělávání, výzkum, zdravotní a sociální služby, vládní administrativa a knihovny. Pro každé odvětví mělo vlastní plán.

Měla vzniknout mutimediální informační cetra a programy pro zvýšení schopnosti vytvářet nový software a větší důraz byl též kladen na copyright. Ministerstvo mezinárodního obchodu sloužilo jako katalyzátor, koordinátor a projektový manažer.

Nippon Telegraph and Telephone měl ztratit monopol pro místní služby, ale na oplátku se měl stát ústředním hráčem při zavádění japonské NII.

Realita: NII v japonském kontextu

Vláda vs. privátní role

- informační dálnice je metafora naznačující, že NII je klasickým případem veřejného produktu

- telekomunikační společnosti investují do drátů, ústředen, personálu aj.

- některé společnosti dokonce vyvinuly projekty, jak by se dala NII implementovat bez zásahu státu

- risk (pro vládu i průmys) je postavit národní systém před tím, než je technologie jasně definovaná (nelze předpovídat vývoj trhu a technologií)

Japonská vláda se rozhodla držet se role regulační a propagační, zatímco soukromý sektor vybuduje infrastrukturu a vyvine komerční produkty.

Nabídka vs. poptávka

Spotřebitel nebyl od začátku plánování NII důležitý, spíš heslo “když to vybudujeme, on přijde”, což je vzdálené od standardního marketingového konceptu zaměřeného na potřeby spotřebitelů. Projevovalo se technologické, nikoli obchodní uvažování. Například video on demand ignoruje možnost, která již dávno existovala a byla úspěšná - lokální videopůjčovny. Výhodou video on demand měla být dostupnost, nikoli cena.

Podle tehdejších vědců měl vývoj informační infrastruktury vést k sociální revoluci vytvořením nové skupiny lidí aktivních na síti - netizens. Multimediálně orientovaná společnost může uspět pouze tehdy, pokud bude respektována individualita.

Podle amerických ekonomů se Japonsko mělo proměnit na spotřebitelskou ekonomiku.

Byrokratická rivalita

Mnoho ministerstev a agentur nabídlo vlastní verze NII a její implementace, tak se objevily vize s názvy jako “novomediální komunita”, “teletopie” nebo “greentopie”.

Japonsko si dlouho udržovalo jakousi uzavřenost regulováním svého obsahu. Pro mezinárodní zveřejnění byla potřeba speciální licence pro poskytovatele, a tak v roce 1994 bylo pouze 70% japonských stránek licencovaných pro zahraniční prohlížení.

Centrální role Nippon Telegraph and Telephone

- ve své době největší světová telekomunikační společnost

- ústřední role pro vznik a zavádění japonské NII

- od roku 89 vlastní ⅔ akcií japonské Ministerstvo financí ( ⅓ je v soukromém sektoru), je tedy kvazi-privátní společnost.

Doplňkový rozvrh bez financování

- zavedení optických vláken celoplošně je velmi drahé

- ještě dražší jsou ústředny a podzemní výstavba

- deadline 2010 je velmi ambiciózní (o 5 let dříve než USA)

- nutnost půjčky pro vybudování sítě optických kabelů

- zákazníci NTT již v té době platili za služby více než spotřebitelé v jiných zemích, přitom si většina vystačila s obyčejným telefonováním

- NII více odráží mocenské ambice, pýchu a národní konkurenceschopnost spíš než realistické projekce japonské informační budoucnosti

Neznámé byly v té době dopady zemětřesení z ledna 95, při kterém zahynulo 5,5 tisíce lidí a skoro 200 tisíc domácností bylo srovnáno se zemí. Peníze tedy v první řadě putovaly na obnovy.

Omezená uživatelská zkušenost

Japonsko čelilo větším problémům než USA: japonské domácnosti a firmy měly velmi omezenou zkušenost se sítěmi a počítači. V roce 94 bylo Japonsko 17. na světě ve využití PC. Pouze 8% manažerů používalo počítače, zatímco v USA to bylo 64% a jen necelých 5% domácností využívalo kabelovou TV (v USA 61,5%).

Jedním z důvodů byla složitost japonštiny pro počítačovou reprezentaci, která vyžaduje vkládání a zobrazení více než 6 tisíc znaků pro běžné využití. Proto byl zahájen vývoj softwaru pro hlasové rozpoznávání.

Konkurenční paradigmata: Interaktivní TV nebo internet

Původní vize NII byla založena na jednotné unifikované síti sloužící jako potrubí pro poskytování informací a zábavy víceméně jednosměrně. Toto pojetí však bylo narušeno rychlou expanzí internetu, a to i přes vysokou cenu telekomunikačních služeb a nutností licencí. Televizní technologie zatím testovaly teletext.

V roce 95 slovo internet převálcovalo slovo multimédia v japonské populaci. Společnosti mohly okamžitě umístit své informace online a stejně tak i inzerovat, než by čekaly, až bude vyvinuta nová infrastruktura. Díky tomu vzrostl prodej PC za rok o 65%.

Pokusy se set-top-boxy pro interaktivní TV skončily v roce 95 zklamáním, stejně jako dřívější testování teletextu. Idea jednosměrné služby video on demand byla díky internetu nahrazena síťovou službou.

Závěr

- dohánění USA

- spory mezi ministerstvy

- neúspěch teletextu

- státní podpora vývoje softwaru

- konsorcia japonských firem vyrábějících elektroniku

- malé a střední firmy vyvíjející herní software musí soutěžit s těmi velkými o vzácné talentované vývojáře

- informatizace dramaticky vzrostla po roce 1995

- vysoké ceny telekomunikačních služeb

- Japonsko se během krátké doby změnilo z rozvojové země na člena s nejvyšším příjmem na osobu v G-7

Pokud by měly být optické kabely příliš drahé, lze vizi uskutečnit i pomocí měděné a koaxiální kabeláže, bezdrátově nebo pomocí satelitních technologií, tzn. nějaká forma digitální komunikační infrastruktury bude v Japonsku vždy fungovat - dokonce i pokud technologie, využití, financování a rozvrh nebudou.

Problémem byla cena za využívání telekomunikačních služeb, nikoli počítače samotné. Japonské firmy prokázaly, že dovedou vyrobit vysoce kvalitní elektronický hardware. Dokud však telekomunikační sektor zůstane monopolní, nelze očekávat snížení cen, což limituje dostupnost cílové skupině.

Japonsko začalo stavět informační dálnici bez porozumění, kam vlastně vede a kde bude mít konec.