Působení rodiče a rodiny na vývoj a rozvoj dítěte

Rodina

Psychologie definuje rodinu jako „společenskou skupinu spojenou manželstvím nebo pokrevními vztahy a odpovědností a vzájemnou pomocí“ .

Sobotková uvádí, že se jedná o systém vztahů funkčních pozic blízkých lidí, kteří na sebe navzájem působí a ovlivňují se, a tak tvoří jeden systém. Systém je pak soubor částí a vztahů mezi nimi. Běžně se pak jedná o matku, otce a jejich děti.

Možný dodává, že „rodina je dnes vnímána současně v řádu světa ji obklopujícího jako instituce racionální, pragmatická, funkčně vertikálně hierarchizovaná a kulturně omezující a současně jako zvláštní soukromý svět autenticity, spontaneity, přirozené rovnosti a emocionality“.

Faktory rodiny mající vliv na vývoj dítěte

Faktorů, které ovlivňují vývoj dítěte, je celá řada. Jako základní dělení bychom mohli považovat vnější a vnitřní příčiny vývoje dítěte. Mezi vnitřní můžeme zařadit genetickou výbavu, pohlaví, věk, temperament a zdravotní stav. Vnitřní faktory nejsou příliš ovlivňovány rodinným působením, a proto se jim v tomto článku nebudeme věnovat.

Mezi vnější faktory na straně rodiny patří:

• Socioekonomický a kulturní status rodiny – jestliže dítě patří k socioekonomicky slabší rodině, která ještě navíc náleží k etnické menšině, značně to ovlivní jeho vývoj a životní vyhlídky.
• Struktura rodiny a fungování její domácnosti – roli hraje také velikost rodiny, počet sourozenců, jejich věk a také pořadí, ve kterém byli narozeni. Zde také patří rodinné fungování a její zvyky.
• Rodinné hodnoty, cíle a styl výchovy – dalším faktorem ovlivňující vývoj dítěte jsou hodnoty rodiny. Rodina má řadu přátel nebo se naopak stahuje ze sociálního života. Rodina je nábožensky či spirituálně založená nebo se jedná o rodinu bez takového smýšlení. Zde bychom mohli zařadit i výchovné styly praktikované v rodině, viz. níže.
• Stres a krizové situace – To, jakým způsobem rodina zvládá krizové situace a postojem vůči nim se samo dítě učí takovéto obdobné situace v budoucnu zvládat po vzoru rodičů.
• Média a jejich reflexe ze strany rodičů – v přehledu faktorů, které mají vliv na vývoj dítěte, dnes řadíme také média, která mají na vývoj dítěte velký vliv. V pojetí rodiny pak můžeme sledovat, jaká média (pohádky, seriály, přístup k internetu atd.) rodiče nechávají své děti sledovat.
• Možnosti kompenzace nepříznivých vlivů prostředí – politika každé země a její přístup k výchově dětí, funkci rodiny a přístupu k znevýhodněným dětem má vliv na jeho vývoj. Tento bod se vlivu rodiny netýká přímo, nicméně náleží mezi vnější vlivy, které ovlivňují vývoj dítěte.
  

Význam matky pro vývoj dítě

Vztah matky a dítěte je vytvářen už v průběhu těhotenství a má zásadní vliv na jeho vývoj. Výzkumy ukazují, že je dítě už v děloze schopno pozorovat, co matka prožívá, a tím na něj působí. Matka pak v nejranějších obdobích života dává dítěti jistotu v tom, že je milované, přijímané, vítané a že může být takové, jaké je. Jestliže si pak dítě takovýto pocit nezažije, může v průběhu zažívat stavy úzkosti a paniky a bude se přehnaně snažit zavděčit lidem kolem sebe, aby získalo jejich přízeň.

Pro dceru je pak role matky jakýmsi vzorem. Matka tvoří pro dceru vzor, který dcera přenáší na sebe. Matka totiž dceři ukazuje, co to znamená být ženou, a pomáhá jí vytvořit pozitivní postoj k ženství. Dcera od matky také přejímá způsoby chování, jaké má vůči mužům, především pak k otci a podle tohoto si vybírá partnera.

Stejně tak pro syna je role matky důležitá, protože vytváří základ jeho sebedůvěry v bezpečný svět a ukazuje mu srze její vztah k jiným mužů, jak se má chovat k jiným ženám. Absence matky pak může tento budoucí vztah chlapce k dívkám ovlivnit. Dítě pak nemusí vědět, jak se má k dívčímu pohlaví stavět, jak se k němu chovat, vycházet s ním a budovat zdravý vztah.

Význam otce pro vývoj dítě

V některých ohledech se mechanizmy výchovy otců neliší od matek. Stejně jako ony reagují na některé chování dítěte, ať už se jedná například o pláč nebo jeho úsměv. Hovoří na dítě stejným hlasem a staví se stejně, aby je dítě mohlo dobře vnímat. Nicméně těhotenství ženy ji psychicky nesmírně ovlivní, a to vyústí v mnohem silnější pouto mezi dítětem a matkou, které si otec nevypěstuje. Také neprožívá intimitu kojení atd. Ukazuje se, že otec není ve výchově nějak znevýhodněn oproti matce, musí však projít jinou a komplikovanější cestou.

Otec slouží dítěti, zejména pak synovi, jako vzor, se kterým se chlapec identifikuje. Stejně tak je pro dceru vzor budoucího partnera. Bez něj pak nemusejí získat takovou jistotu v partnerských vztazích. Chlapci zase mohou bez otce trpět nedostatkem autority.

Sourozenecké pozice

V dnešní době ubývá dětí v rodinách. Mnoho rodin má pak jedno dítě, které nemá s vrstevníkem zkušenosti. Také to často bývá jediný přímý potomek prarodičů. To jedináčkovi dává jistou moc, kterou může také zneužívat. Mohou se z nich stávat také takzvaní rodinní tyrani.

V případě sourozenců děti vyrůstající v jedné a té samé rodině nezažívají totéž. Vliv na jejich vývoj mají kromě rodičů také sourozenecké konstelace. První dítě dostává v rodině veškerou pozornost. Tu ovšem může ztratit v momentě narození dalšího dítěte. Toto první dítě se pak občas snaží znovu pozornost získat například návratem do ranějšího stádia vývoje, poruchami chování, strachy a úzkostmi. Tyto reakce sledujeme častěji u chlapců než u děvčat.

Početnější rodiny pak nejsou schopny svou pozornost věnovat všem dětem rovnoměrně či dostatečně. Starší děti se pak v takových rodinách mohou starat o své mladší sourozence. Dále v takových rodinách navazují s ostatními členy mnoho vztahů, které pro ně mohou znamenat obohacení, ale také zátěž či stres. Setkáváme se pak s pojmem rodičovské dítě, což je starší sourozenec, na kterého jsou kladeny přetěžující nároky v péči o mladšího sourozence. Takové děti se pak vyskytují v početných rodinách, kdy sami rodiče nezvládají výchovu všech dětí najednou. Případně jde o rodiny, kde jsou rodiče příliš zaměstnáni prací nebo jinými povinnostmi, které jim znesnadňují adekvátní výchovu mladšího dítěte.

Pokud pak starší děti doučují ty mladší, dochází k pozitivnímu rozvoji intelektuální dovednosti právě starších dětí. Mladší dítě pak může svůj starší protějšek vnímat jako vzor nebo se od jeho chování naopak distancuje. Sourozenecké pozice se pak mohou v průběhu času měnit. Například starší postižené dítě se postupem času může stát svou pozicí mladším sourozencem a ostatní sourozenci k němu mohou mít rodičovský vztah.

Oblasti vývoje ovlivňované rodinou

Fungující rodina by měla dítěti poskytovat vše potřebné k jeho zdravému vývoji. Jedná se zejména o tyto oblasti života:

• zdravý fyzický a tělesný rozvoj – zde můžeme zařadit například dostatečnou výživu dítěte a poskytování lékařské péče;
• duševní a citový rozvoj;
• budování pozitivních vztahů s druhými a s tím související osobní rozvoj;
• duchovní rozvoj dítěte.

Pokud je dále v rodině zachován kladný citový vztah rodičů k sobě navzájem a také k dítěti, můžeme předpokládat, že vývoj dítěte v této oblasti nebude nijak narušen. K tomu je nutná sociální zralost ze strany rodičů. Ve výchově pak jde o vzájemnou interakci mezi rodiči a dětmi. Pokud si jsou navzájem empatičtí, respektují se a naslouchají si, dochází ke kladnému emočnímu prospívání dítěte a jeho rozvoji v samostatného člověka.

Výchovné styly v rodině

Při výchově nemůžeme opomenout výchovnou funkci rodiny, která pomáhá dítěti v úspěšné socializaci mezi další lidi. Dítě se v rodině učí pravidla chování, reakce na toto chování a seznamuje se s lidskými hodnotami.

Výchovný styl můžeme definovat jako „stabilizovaný způsob výchovné práce učitele (nebo i jiného vychovatele), který obsahuje základní principy jím přijaté a s nimi související postupy a metody“ . Další autoři výchovné styly popisují jako „souhrn záměrných i spontánních způsobů chování vychovatele k vychovávanému“.

Jako základní výchovné styly můžeme uvést:

• liberální výchova – dítě má absolutní volnost a jeho aktivita není nijak usměrňována;
• autoritativní výchova – dítě je podřízeno autoritě rodiče a musí ho bezpodmínečně poslouchat;
• demokratická výchova – v tomto způsobu výchovy má dítě možnost se rozhodovat o sobě úměrně svému věku. Za toto chování nese zodpovědnost. Jde o spolupráci mezi dítětem a rodiči.

Rozdělení výchovných stylů je ovšem celá řada. Například Kolář dodává toto dělení:

• autokratický styl – je charakterizován záporným emočním vztahem a silným řízením;
• liberální styl s nezájmem o děti – záporný emoční vztah a slabé řízení;
• rozporný autokraticko-liberální styl – záporný emoční vztah a rozporné řízení;
• laskavý liberální styl – kladný emoční vztah a slabé řízení;
• integrační styl – kladný emoční vztah a střední až zesílené řízení.

Z výzkumů zabývající se výchovnými styly vyplývá, které z těchto přístupů k dítěti jsou nevhodné a pro dítě nedobré. Jedná se o tyto styly:

Rozmazlující výchova: v tomto případě rodiče dítěti splní cokoli, co mu vidí na očích. Dítě pak ve světě mimo rodinu poznává, že takové praktiky jeho jednání, které jsou povolovány tímto stylem výchovy, jinde nefungují a jsou nežádoucí.

Výchova zavrhující: zde dochází k přímému či nepřímému odmítání dítěte. Častými důvody pro ospravedlnění tohoto výchovného stylu je podle rodičů důležitost přísné výchovy a disciplíny.

Výchova nadměrně ochraňující (hyperprotektivní): tato výchova vytváří pro dítě až přehnaně ochranitelské prostředí, které mu nedovoluje získání nadhledu nad nebezpečností či důsledky některých svých činů. Rodiče se snaží dítěti zabránit ve všech činnostech, které nesou nějaká rizika a jsou pro něj nebezpečná. Brání mu tak v samostatnosti, sebehodnocení, sebepoznání a rozvoji jeho osobnosti.

Výchova perfekcionistická: rodiče se snaží dítě vychovávat k dokonalosti v nějaké oblasti nebo oblastech jeho života. Může se jednat o sportovní výkony, studijní úspěchy atd. Často k tomuto dochází, i když si to samo dítě nepřeje a v oblastech, které mu diktují rodiče, nechce být úspěšné. Důvodem může být jakási image a pověst rodiny, kdy jsou rodiče úspěšní v některé oblasti a snaží se toho samého docílit u svého potomka. Dítě pak může být vlivem této výchovy neurotizováno.

Výchova nedůsledná: výchova nemá jasné hranice. Rodiče se chovají podle aktuální nálady. Někdy jsou velice benevolentní, příště přehnaně přísní. Nejsou zde přesně nastavené hranice. U dítěte tak mohou vznikat úzkostné stavy, protože si nikdy není jisto, co bude při jeho jednání špatně.

Tělesné tresty

Tělesné tresty využívány při výchově dítěte mohou být rizikem hned z několika důvodů:

• dítě se takto učí používat násilí;
• vyvolává v dítěti zlobu;
• vyvolává úzkost v dítěti a také zvyšuje jeho očekávání dalšího fyzického útoku;
• snižuje citlivost dítěte a jeho soucit vůči druhým;
• učí dítě, že se trápení ignoruje;
• může učit dítě, že je násilí projevem lásky k dítěti.

U dětí, které byly vystavovány tělesným trestům, dále hrozí, že budou vyhledávat povolání, které k vyhledávání násilí může inklinovat a že se také násilně budou chovat ve svých vlastních rodinách. Jejich vidění světa se tak může stát černobílým a netolerantním. Fyzicky trestané děti mají také větší sklon ke zlostnému chování než jejich netrestaní vrstevníci. U dlouhodobějšího tělesného týrání může docházet k tomu, že se u dítěte objeví posttraumatická stresová porucha, porucha osobnosti, sociální izolace nebo problémy v budoucí rodičovské roli.

Vliv rodiny na školní úspěšnost dítěte

Pro úspěch dítěte ve škole je důležité, co od něj očekávají jeho rodiče. Rodiče, kteří jsou na výchovu sami, mohou často očekávat, že úspěšnost jejich dítěte bude horší, než je tomu u úplných rodin. Rodiny s vysokým postavením nebo vysokoškolským vzděláním pak očekávají ještě vyšší úspěchy svých dětí. Tato očekávání pak rodiče přenášejí na své dětí, a to je ovlivňuje v jejich přístupu ke škole a jejich úspěšnosti. Jedná se zejména o výkony dětí na základní škole. Je tomu i z toho důvodu, kdy rodiče s vyššími nároky častěji a důsledněji kontrolují svým dětem domácí úkoly a více dbají na jejich vzdělání a školní přípravu .

U rodin s jedním rodičem to ovšem neznamená, že by jim na školních výsledcích dítěte nezáleželo. Nicméně na něj nemají tolik času z důvodu absence partnera. Tyto děti častěji dosahují horších výsledků než spolužáci mající úplné rodiny. Dalším vlivem na úspěšnost žáků může být uspořádání rodiny, ve které vyrůstají. Zpravidla děti v rodinách s větším počtem dětí dosahují horších výsledků, než je tomu u rodin menších. S tím souvisí i pořadí dětí v rodině. Nejlepších školních úspěchů často dosahují jedináčci, dále děti prvorozené, nejmladší a pak ostatní děti.

Stejně tak socioekonomická situace rodiny do značné míry ovlivňuje školní úspěšnost. Čím je vyšší socioekonomický status rodiny, tím je pravděpodobnější, že dítě dosáhne ve škole lepších výsledků než děti z ekonomicky slabších rodin. Také sami učitelé při posuzování žákova výkonu nevědomě zohledňují socioekonomické zázemí jeho rodiny a také zájem rodiny o žákovy známky. Jestliže dítě z chudé rodiny dosahuje dobrých výsledků, je to zejména kvůli zájmu rodičů o vzdělání dítěte a jejich podpory při studiu.

              

Dále můžeme nalézt vliv interakcí mezi členy rodiny a dítěte na jeho úspěšnost ve škole. Mezi tyto charakteristiky bychom mohli uvést:

• řád a tlak na úspěšnost – jaké výsledky ve škole očekávají rodiče;
• akademické vedení – schopnost pomoct dítěti s jeho vzděláním;
• aktivity rodiny – smysluplné trávení času rodiny taktéž ovlivní školní úspěšnost dítěte;
• pracovní návyky – jak rodiče vedou dítě k tomu, aby si organizovalo čas a své úkoly.

Vliv rozvodu a neúplné rodiny na vývoj dítě

Za neúplnou rodinu můžeme považovat stav, kdy je z nějakého důvodu nepřítomen jeden z rodičů. Nejčastěji je to zapříčiněno rozvodem nebo úmrtím.

Stejně jako bylo uvedeno výše, nesmíme opomenout vliv dalších faktorů, které působí na dítě. Neúplná rodina může dítě do značné míry poznamenat, nicméně to není podmínkou stejně tak, jako že zdravá rodina vychová dobře prospívající dítě.

Je například jasné, že rodina s jedním rodičem bude mít častěji nižší finanční příjmy, než je tomu u celých rodin. To může znamenat, že tato rodina nebude schopna dostatečně financovat veškeré své potřeby včetně potřeb dítěte. Pokud pak jeden z rodičů odešel z důvodu rozvodu, je možné, že na dítě bude mít vliv rozvod samotný a situace, která mu následuje. Toto jsou problémy, které na dítě působí, ačkoliv nemusí být přímo způsobeny absencí rodiče.

Pokud děti žijí jen s jedním rodičem, je pravděpodobnější, že takové dítě pak bude častěji depresím, problematickému chování či závislostem na návykových látkách. Z toho vyplývá, že je jeho vývoj ovlivněn absencí některého z rodičů. Obecně panuje přesvědčení, že je pro zdravý vývoj jedince nezbytné mít rodiče dva při zachování zdravého fungování rodiny.

Dítě v adoptivní rodině

Vývoj dítěte v adoptivním prostředí je širokým tématem, které je poměrně obtížně uchopitelné. Ať už jde o rodinu náhradní nebo biologickou, můžeme říci, že každá rodina je jedinečné univerzum, které má svá pravidla, hodnoty, postoje apod. Běžně bychom mohli říci, že adoptivní rodiny nebývají příliš odlišné od rodin biologických a výchova zde probíhá dosti podobně. Vývoj dítěte se spíše liší v závislosti na tom, kdy do náhradní rodiny přišlo a co tomuto příchodu předcházelo. Adoptované děti nejčastěji pocházejí z rodin, ve kterých se vyskytuje problematické nebo rizikové chování rodičů. Matky často o své děti nestojí, mají špatné sociální zázemí, často bez dokončeného základního vzdělání, bez práce a mnohdy i bez domova.

Adopci samotné předchází nejčastěji umístění dítěte do příslušného ústavního zařízení. Tento pobyt může u dítěte do tří let zpomalit jeho psychomotorický vývoj, socioemoční vývoj a somatický vývoj, poruchy intelektu, řeči nebo jiné zdravotní potíže. Třetina dětí pak vykazuje poruchy chování.

K adopci by mělo dojít nejlépe do 6 měsíců věku dítěte. V takovém případě nejsou následky tolik závažné a náhradní rodina je může bez dlouhodobých následků kompenzovat. Při dospívání pak můžeme nalézt poměrně stejný vývoj, jako je tomu u dětí vyrůstajících v biologických rodinách. Nicméně můžeme občas pozorovat zvýšenou míru emocionálních problémů, problémů s chováním a problému při vzdělání.

Homoparentální rodiny

Mohli bychom předpokládat, že dítě vyrůstající v rodině homosexuálního páru bude tímto rodinným uspořádáním ovlivněn. Dochází zde totiž k absenci matky či otce v závislosti na pohlaví homosexuální rodiny. Dítě pak nemusí mít dostatečný vzor právě v chybějícím pohlaví. Nicméně výzkumy na toto téma poukazují na fakt, že tyto děti prospívají obdobně jako děti z běžných rodin s matkou a otcem. Stejně jako u heterosexuálních rodin je mnohem závažnější, vyrůstá-li dítě za přítomnosti jen jednoho rodiče.

Odkazy

Literatura

Říčan, P., & Krejčířová, D. (1995). Dětská klinická psychologie. Grada Publishing.

Piaget, J., & Inhelder, B. (1970). Psychologie dítěte. SPN.

Jedlička, R. (2011). Poruchy socializace u dětí a dospívajících: prevence životních selhání a krizová intervence. Praha: Grada.

Sobotková, I. (2003). Psychologie rodiny: Třetí vydání. PORTÁL sro.

Externí odkazy

Vliv rodiny na rozvoj osobnosti člověka

Výchovné styly

Výchova v rodině

Klíčová slova

rodina, výchova, dítě, vývoj