Porucha barvocitu

Porucha barvocitu (barvoslepost) je zapříčiněna špatně fungujícím orgáném zraku (lidským okem), který není schopný vnímat jednu ze 3 charakteristik světla. Odborně se porucha barvocitu nazývá achromatopsie.

Základní dělení

Chyba při vytváření náhledu:
Existují různé druhy poruchy barvocitu

Porucha barvocitu se dělí na:

  • Úplnou barvoslepost (achromázie)
  • Částečnou barvoslepost

Částečná barvoslepost se dále dělí do mnoha kategorií, viz obrázek vpravo.

Vznik

Normální oko rozeznává u barevných světel 3 charakteristiky:

  • barevný tón
  • sytost
  • jas.

Při částečné barvosleposti (tzv. dichromázii) registruje oko pouze 2 ze zmíněných 3 charakteristik. V tomto případě oko nemůže odlišit určitou spektrální barvu od bílé (šedé) barvy (neutrální bod). Dle polohy tohoto bodu se rozeznávají různé typy částečné barvosleposti, které se projevují tím, že postižený určité barvy zaměňuje. Nejčastěji to bývá červená a zelená (tzv. daltonismus), vzácněji žlutá a modrá. Plná barvoslepost se vyskytuje výjimečně. Při tomto druhu barvosleposti oko registruje pouze jednu charakteristiku barevného světla. Oko pak nerozlišije barevné odstíny a vnímá jen rozdíly intenzity - vidí svět černobíle (odstíny šedi).[1]

Výskyt

Tato porucha se častěji vyskytuje u mužů. Muži mají chromozom X pouze 1 a proto jeho případnou poruchu nelze doplňovat informací z druhého chromozomu. Z tohoto důvodu je výskyt vrozených poruch barevného vidění u mužů mnohem vyšší, a to u 8 % z celkové populace. Žen s poruchou barevného vnímání je v populaci pouze 0,5 %. Počet vad se také liší mezi jednotlivými rasami, což je způsobeno predispozicemi pro genetickou vadu na chromozomu X. Z průzkumů vyplývá, že nejvíce se vyskytují poruchy barvocitu u bělochů, nejméně u černochů.[2]

S poruchou barvocitu se zajímavě vyrovnal konceptuální umělec Neil Harbisson, který pomocí implantované antény dokáže slyšet barvy.

Reference

  1. LEVINSKÝ, Otto. Film a filmová technika: určeno [též] posl. filmových škol. 1. vyd. Praha: SNTL, 1974
  2. Syka, J., Voldřich, L. (1981). Fyziologie a patofyziologie zraku a sluchu. Praha: Avicenum.